Ceska Pozice

Je vymáhání drobných pohledávek nemorálním podnikáním?

Některé formy vymáhání nemorální jsou, pak však postihujme jen je. Vymáhání samo je prospěšné, píše právník Miroslav Uřičař.

foto: © ČESKÁ POZICE, Richard Cortés, iPadČeská pozice

Naše společnost se čím dál víc polarizuje. Vždy znovu mě překvapí, když na první pohled banální kauza proti sobě postaví ne jednotlivce, ale celé seriózní profesní organizace. Stalo se to i začátkem letošního roku ve sporu o náklady na řízení při vymáhání pohledávek. Situace se vyostřila natolik, že si předseda Soudcovské unietajemníkem České advokátní komory v médiích vyměňovali ostrá vyjádření. Ještě že ministerstvo spravedlnosti přišlo záhy s řešením, proti kterému může sotva kdo něco namítat. Jak kauza začala?

Ústečtí a pak i ostravští soudci razantně vystoupili proti „obchodníkům s chudobou“ – proti vymahačům pohledávek za černými pasažéry. Nepřiznali jim žádné náklady na právní zastoupení advokátem, přestože byli ve sporech úspěšní. Ústavní soud (ÚS) se pak svým rozhodnutím z konce loňského prosince postavil plně za soudce, proti advokátům. Tato soudní rozhodnutí se zjevně pokoušejí vycházet spíše z norem přirozenoprávních než z pozitivního, platného práva. Činí to však šťastným způsobem?

Co je, a není spravedlivé

Přirozenoprávní pravidla by celá společnost, bez ohledu na vůli parlamentu, měla vnímat jako spravedlivá. Otázku, kterou si kladou někteří soudci, je-li spravedlivé, jestliže věřitel na nákladech právního zastoupení „vydělá“ několikanásobek dlužné částky, považuji za naprosto legitimní. Mimochodem, v inkriminovaných případech věřitelé požadovali náklady v zákonné výši, ani o korunu vyšší.

To, že mnohé úkony advokáta jsou rutinní, je nesporným faktem. Lze z toho však dovozovat, že mu za tyto činnosti nenáleží žádná odměna? Je samozřejmě absurdní podávat žaloby nikoli kvůli vymožení dluhu, nýbrž kvůli nákladům řízení. Naprosto chápu, pokud to někdo označí za zneužití soudního systému. Snížení náhrady nákladů pro vítěze soudního sporu na nulu je však opačným extrémem. Plně chápu hlasy, které naopak hovoří o zneužití soudní moci.

Je nesporným faktem, že mnohé úkony advokáta jsou rutinní. Lze z toho však dovozovat, že mu za tyto činnosti nenáleží žádná odměna?

Morální kritéria navíc nelze uplatňovat jen z poloviny. Neméně legitimní jako zpochybňovat výdělky vymahačů je otázka, která se v soudních rozhodnutích, bohužel, nevyskytuje: Je správné neplatit dluhy? Vymáhané pohledávky se navíc netýkaly uspokojování základních životních potřeb nemajetných dlužníků, nešlo o chléb, či o léky, ale o jízdu autobusem načerno. Dlužníci měli také řadu možností vymáhání se vyhnout – nejenže jeli bez platné jízdenky, ale navzdory tomu, že byli přistiženi, ani neuhradili pokutu do 60 dnů, ani nereagovali na podání žaloby k soudu.

Víc otázek než odpovědí

Usnesení Ústavního soudu bohužel vyvolává víc otázek než odpovědí. Je vymáhání pohledávek nemorálním podnikáním? Mají věřitelé povinnost financovat vymáhání z vlastních zdrojů? Dělí se soudní žaloby na ty, které vám smí sepsat advokát, a na ty, které byste si měli připravit sami? Má členka představenstva povinnost osobně psát žaloby?

Některé formy vymáhání určitě nemorální jsou, pak však postihujme jen je. Vymáhání samo o sobě je, troufám si říci, prospěšné. Jestliže ÚS nepřiznal náklady na právní zastoupení, protože je jako celek nepovažoval za „účelně vynaložené“, nelze než dovodit, že existují dva typy věřitelů a dva typy soudních podání. Dle ÚS má „osoba vymáhající pohledávky disponovat vlastními personálními a jinými zdroji pro jejich vymáhání“.

Z čeho Ústavní soud usuzuje, která firma má mít vlastní interní právníky a jež smí používat služeb advokátů, není bohužel z jeho usnesení zřejmé

Z čeho ÚS usuzuje, která firma má mít vlastní interní právníky a jež smí používat služeb advokátů, není bohužel z jeho usnesení zřejmé. Asi nejvíc mě však překvapila pasáž, ve které Ústavní soud dovozuje, že vymahačská firma mající za členku svého představenstva advokátku, nepotřebuje právní zastoupení. Znamená to, že bude-li členem představenstva třeba lékař, bude mít povinnost ostatní zaměstnance léčit, a ti nebudou moci nárokovat u zdravotní pojišťovny zdravotní péči?

Neúprosné ekonomické zákony

Ekonomické zákony jsou však neúprosné a na rozdíl od právních je nelze „vyložit“ různými způsoby. V praxi mohou zmiňovaná soudní rozhodnutí vést k jedinému: věřitelé, jako jsou dopravní podniky, budou k soudnímu vymáhání používat výhradně interní právníky a náhradu nákladů na ně si u soudu nebudou moci nárokovat.

Pro černé pasažéry by to byla jasná zpráva: byli by blázni, kdyby platili. Přinejhorším by se jim totiž mohlo stát, že je po čase dopravní podnik zažaluje u soudu a oni zaplatí kromě pokuty úroky z prodlení v zanedbatelné výši a náhradu za soudní poplatek. To však jen tehdy, pokud mezitím dopravní podnik pohledávky neodepíše jako neefektivní.

To platí i pro ostatní hromadné věřitele drobných pohledávek. Vzhledem k jejich vysokému počtu si je netroufám označit právním termínem bagatelní. Mimochodem, ony pohledávky vymahačům hromadně prodávají nejen dopravní podniky, ale i státní orgány, včetně například policie.

Vyhláška ministerstva spravedlnosti

Je-li skutečně problémem počet žalob podávaných jen kvůli nákladům řízení, pak na rozdíl od soudců řešení vidím ve změně zákonné úpravy. Je to řešení právně čisté, pro všechny stejné, předvídatelné a nezávislé na soudu, který zrovna konkrétní případ rozhoduje. Obdobně před 2,5 lety resort spravedlnosti řešil nárůst žalob pětinásobným zvýšením hranice bagatelnosti na dnešních deset tisíc korun. V takových případech pak není možné podat odvolání.

Ministerstvo spravedlnosti již ostatně hbitě zareagovalo. Přišlo s řešením, proti němuž může sotva kdo protestovat. Sníží náklady v jednoduchých sporech o 50 procent, nikoli však více, protože by to dle samotného ministerstva mohlo ohrozit vymáhání. V České republice totiž stejně jako ve většině zemí Evropy platí na rozdíl například od USA pravidlo, podle kterého náklady řízení hradí strana ve sporu neúspěšná. Výše této náhrady je v každé zemi zákonem limitovaná, samozřejmě však nikoli na nulu. Navíc by dle návrhu ministerstva věřitelé měli mít povinnost před podáním žaloby dlužníka písemně vyzvat. To, zdá se, akceptují všechny politické strany.

Nejsem si ovšem jistý, zda závěry soudů včetně Ústavního jsou s návrhem ministerstva spravedlnosti kompatibilní. Na odůvodnění ÚS, dle kterého věřitelé jednoduchých, opakujících se pohledávek nemají nárok na náhradu žádných nákladů právního zastoupení, totiž nic nezmění ani případná nová vyhláška ministerstva spravedlnosti, jež snižuje výši nákladů. Argumentace v rozhodnutí ÚS totiž soudům umožňuje i do budoucna, vyhláška nevyhláška, zcela nepředvídatelně posuzovat, ve které kauze si věřitel mohl vzít advokáta a v níž to dle soudu nebylo účelné, a podle toho přiznat, nebo také nepřiznat odměnu v zákonné výši. Bojím se, že již tak silně pošramocenou vymahatelnost práva v ČR to bohužel nezvýší…

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.