Je třeba hájit manželskou rodinu

Mimořádná biskupská synoda o rodině byla pro katolickou církev důležitá možná i proto, že papež František zaujal vstřícnější postoj k rozvedeným či k homosexuálním sňatkům. Píše představitel středového přístupu k rodině Roman Joch.

Roman Joch 20.10.2014
Mimořádná biskupská synoda o rodině ve Vatikánu 5. až 19. října | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Mimořádná biskupská synoda o rodině ve Vatikánu 5. až 19. října | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Mimořádná biskupská synoda o rodině ve Vatikánu 5. až 19. října

Církev existuje dva tisíce let, a proto má mnoho zkušeností. Jako instituce není ani konzervativní, ani revoluční, ale „aditivní“ – svou nauku dramaticky nemění, ale časem k ní přidává nové postřehy či názory. Podle toho, co se ve společnosti děje a jejího vývoje. Církev je katolická, tedy univerzální, všeobecná. Je určena pro všechny lidi, ve všech dobách, na všech místech. Tím, že existuje pro všechny doby, v žádné se nebude cítit zcela doma. Vždy bude pro každou dobu představovat vykřičník, poukazovat na něco, co je problematické, leč rozšířené, a kritizovat to.

Lidé dobře znají problémy a chyby dob minulých, ale jen málokdy si uvědomují hříchy své doby. Staří Římané byli šlechetní, ale nepovažovali za problém, že se gladiátoři zabíjejí pro pobavení lůzy. To kritizovali středověcí teologové, kteří zase nepovažovali za problém občas upálit na hranici kacíře.

My to odsuzujeme a považujeme za barbarské, středověcí lidé by zase za barbary považovali lidi 20. století kvůli kobercovému bombardování obytných čtvrtí. Z dnešních praktik zřejmě budou lidé v budoucnu za nejbarbarštější považovat umělé potraty – zabíjení nejmenších, nejnevinnějších a nejbezbrannějších v matčině lůně.

Změna zhruba za sto let

Katolická církev považuje svou nauku ve věcech víry a mravů za neomylnou, ale je si dobře vědoma, že ji tvoří chybující lidé. Kdyby lidé byli dokonalí – tedy andělé –, nebylo by žádné katolické církve třeba. Proto by nikoho neměly překvapovat její nedokonalosti. Je totiž z reálného světa a tvoří ji reální lidé. Je to jako ve vtipu Groucha Marxe či Woodyho Allena. Představte si exkluzivní klub dokonalých lidí, jehož členem se toužíte stát. Ve chvíli, když se jím stanete, to však přestane být exkluzivní klub dokonalých lidí.

Katolická církev nefunguje s perspektivou čtyřletého funkčního období. Změna církevní pozice v nějaké společenské otázce trvá v průměru sto let.

Někteří „ultrakatolíci“ mají sklon tvrdit, že katolická církev je v bezprecedentní krizi. Nevědí, o čem mluví. Podezřelý jim je nejen papež František, který má pověst poněkud liberálního či levicového, ale nepřijatelný pro ně byl i relativně konzervativní papež Jan Pavel II., a dokonce ohrnovali nos nad výrazně konzervativním Benediktem XVI., protože nebyl dost dobrý.

Tito lidé přeceňují velikost současné krize. Neuvědomují si, že nejvíce selhal už první papež Petr. To je jediný z papežů, o kterém je známo, že třikrát zapřel Krista. Pokud vím, žádný z jeho nástupců to neučinil. Na druhou stranu ti, kdo čekají, že se katolická církev v důsledku proběhnuvšíí biskupské synody posune radikálně levicově liberálním směrem, budou určitě zklamaní. A to ze dvou důvodů.

Za prvé, katolická církev nefunguje s perspektivou čtyřletého funkčního období. Změna církevní pozice v nějaké společenské otázce trvá v průměru sto let. A za druhé, katolická církev nemůže popřít nauku, kterou už jednou vyhlásila za pravdivou. Může ji jen rozvíjet a upřesňovat.

Rozvod není možný

Papež František se vyjádřil laskavě o homosexuálech. Pokud si však někdo myslí, že katolická církev proto bude „legitimizovat“ homosexuální jednání, velmi se mýlí. Jednou věcí je milovat hříšníka, což se u pastýře, jako je papež František, předpokládá, ale naprosto jinou věcí je z toho vyvozovat, že žádný hřích není, že neexistuje. Ve skutečnosti lze současně nenávidět hřích i milovat hříšníka a katolická církev o to každodenně usiluje.

Pokud někdo v kostele přísahá u oltáře, že bude dané osobě manželem/manželkou, „dokud nás smrt nerozdělí“, tedy až do smrti, pak rozvod možný není

Německý (emeritní) biskup Walter kardinál Kasper se po letech opět hlasitě ozval, že rozvedení a podruhé (potřetí, počtvrté…) oddaní by měli mít přístup ke svátostem. To je dost těžko možné. Ani papež totiž nemůže zrušit zákony logiky. Pokud někdo v kostele přísahá u oltáře, že bude dané osobě manželem/manželkou, „dokud nás smrt nerozdělí“, tedy až do smrti, pak rozvod možný není.

Přísaha je přísaha. Buď bereme, nebo nebereme vlastní slovo a dobrovolně přijaté závazky vážně. Katolická církev pak říká: nemusíte brát na sebe závazky, ale pokud je vezmete, bereme to vážně. Pokud jde o mimořádnou biskupskou synodu o rodině, moje očekávání od ní coby katolického laika byla v podstatě čtyři.

Čtyři očekávání

Za prvé, podpora rodiny jako takové, tedy manželské monogamní rodiny coby instituce. Dnešní kultura je velmi nepřátelská k takové rodině, proto si zaslouží veškerou možnou podporu. Starořecký filozof Aristotelés učí, že jsou tři instituce dané lidskou přirozeností, bez nichž společnost nemůže existovat (anebo může, ale jen za cenu drastických deformací a nespravedlností): soukromé vlastnictví, rodina a stát.

Ve svobodné společnosti lze tolerovat různé dobrovolné formy soužití dospělých, ale státní moc by měla aktivně podporovat jen manželskou rodinu

Katolická církev coby nadpřirozená instituce považuje za jeden ze svých současných úkolů hájit instituci přirozenou – rodinu. Tu tvoří manžel a manželka – otec, matka – a jejich děti, muž a žena, nikoli „rodič č. 1“ či „rodič č. 2“. Ve svobodné společnosti lze tolerovat různé dobrovolné formy soužití dospělých, ale státní moc by měla aktivně podporovat jen manželskou rodinu.

Katolická církev by na tom měla trvat a moderní státy v tomto smyslu poučovat. Pokud by státy nebyly ochotné aktivně podporovat manželskou rodinu, ale své razítko „normální“ by dávaly i jiným, „nestandardním“ způsobům soužití, katolická církev by měla začít přemýšlet o úplném odpoutání se od států s tím, že by oddávala jen ona a rodinou problematiku státu zcela odebrala. Pokud státy nechtějí rodinám pomáhat, ať alespoň neškodí.

Hledání rovnováhy

Druhým mým očekáváním bylo hledání rovnováhy mezi neměnností nauky a neodrazujícím přístupem. Mnozí „ultrakatolíci“, kteří by chtěli být „papežtější než papež“, mnoho ostatních lidí odrazují. Jako by jim prstem ukazovali do obličeje a říkali: „Jsi hříšník!“ Což je asi pravda, ale mnohem vhodnější by bylo, kdyby takto ukazoval každý sám na sebe.

Cílem biskupské synody nebylo měnit církevní nauku o morálce. To ani nejde, protože morálka úzce souvisí s Desaterem, tedy se zjeveným zákonem, který katolická církev opustit nemůže, nemá-li popřít sama sebe. Dokonce ani liberální křesťané nedokážou „předělat“ Desatero, aniž by totálně vyprázdnili svou víru.

Pokud novodobí „strážci“ víry, kteří se rádi stylizují do role papežštějších než leckteří papežové, lidem říkají, že žijí v hříchu, a proto je stihne pekelný oheň, Kristu příliš neslouží

Pokud však současně novodobí „strážci“ víry, kteří se rádi stylizují do role papežštějších než leckteří papežové, lidem říkají, že žijí v hříchu, a proto je stihne pekelný oheň, také Kristu příliš neslouží. Tyto „strážce“ papež František zřejmě nepotěšil. Ti to ale od něho ani nečekali, nebyl-li jim dobrý zmíněný Benedikt XVI.

Ani jeden tento proud biskupská synoda nepotěšila, protože shromažďovala fakta, nakolik jsou lidé, kteří s vírou přišli do styku, opravdově, nebo alespoň trochu věřícími, jak dnes žijí a s jakými problémy se potýkají. A zajímala se i o to, jak by si sami přáli tyto své problémy vyřešit, což ani zdaleka neznamená jim vyhovět.

Možná to konečně znamená obrat k tomu, aby se duchovní více zajímali o život reálných lidí, nejen kdy – či zda – přijdou do kostela. Jak to převést do praxe je obtížná věc. Někteří kněží to už dlouho dělají sami, aniž by potřebovali podnět od biskupské synody, ale je nutné přiznat, že jiní nikoli – nevidí reálné lidi, ale jen těch několik z kostela, kteří s nimi své problémy řeší. Tyto dva světy jsou příliš vzdálené, což je špatně.

Neštěstí ztráty víry

Třetí moje očekávání se týkalo interakce farářů a farníků. Biskupská synoda měla doporučit, aby kněží více navštěvovali rodiny a znali jejich problémy. Aby farníky znali nejen z kostela či nedělního oběda, ale i z běžného života – nesoustřeďovali se pouze na ty, které si vyberou podle sympatií, ale všímali si i lidí, kteří jsou v kostele vždy vzadu a nikdy nenajdou odvahu faráře sami oslovit.

Z hlediska katolické církve by bylo neštěstím, kdyby kvůli sexuální morálce mladí věřící ztratili víru nebo rezignovali na svátosti, například přestali chodit ke zpovědi

Ti se v kostele z různých důvodů možná dnes necítí dobře, ale o ně jde, protože je katolická církev může snadno ztratit. To ovšem vyžaduje cílený pastorační přístup a klade vysoké nároky na všeobecný přehled a vzdělanost kněží. Biskupská synoda také měla doporučit další a kvalitnější vzdělávání kněží, především pokud jde o jejich kázání. Občas je velmi trapné, je-li kázání faráře nemastné, neslané a nemá hlavu ani patu.

A konečně mým čtvrtým očekáváním byla sexuální morálka – nejtěžší součást křesťanské nauky, a navíc nejméně populární. Psycholog Jeroným Klimeš upozorňuje, že mnozí mladí věřící sice dodržují vysoké nároky katolické sexuální morálky, ale ani zdaleka ne všichni. I této skutečnosti by se biskupská synoda měla věnovat, nikoli však asi podle Klimešova návodu, jenž předpokládá zásah do hodnocení morálky.

Skutečně citlivý pastorační přístup, i když s jasným ano, ano, ne, ne, by však značně pomohl. Klimeš má ale pravdu, že z hlediska katolické církve by bylo neštěstím, kdyby kvůli sexuální morálce mladí věřící ztratili víru nebo rezignovali na svátosti, například přestali chodit ke zpovědi.

Mimořádná biskupská synoda o rodině

  • Třetí mimořádné valné zasedání biskupského sněmu katolické církve se konalo ve Vatikánu od 5. do 19. října.
  • Řádná synoda příští rok 4. až 25. října se má věnovat tématu „Ježíš Kristus odhaluje tajemství a povolání rodin“.
  • Letošní mimořádnou biskupskou synodu svolal papež František a zabývala se například problematikou nesezdaného soužití nebo přijímání svátostí rozvedenými a znovu sezdanými.
  • Účastnilo se jí 253 delegátů, za Českou republiku místopředseda České biskupské konference, olomoucký arcibiskup Jan Graubner.
  • Zabývala se pracovním dokumentem Instrumentum laboris, který v červnu představil generální sekretář synodu, italský kardinál Baldisseri.
  • O nezávazném dokumentu synody hlasovali biskupové v sobotu večer. Více než polovina jich sice text odsouhlasila, pro však nebyly potřebné dvě třetiny. Z textu tak vypadly návrhy liberálního křídla duchovních, aby rozvedení, kteří později podstoupili civilní sňatek, mohli po určitém čase pokání znovu přijímat svátosti, či pasáž, která uznávala svazky gayů, „jakkoli morálně problematické“.
  • ČESKÁ POZICE se bude tématu věnovat i v dalších článcích.