Je příčinou francouzské intervence v Mali neokolonialismus a uran?

Škarohlídi zpochybňují deklarovanou nezištnost francouzského „protiteroristického“ zásahu.

Dan Macek 24.2.2013
Francouzský voják pózuje fotografovi na svém stanovišti poblíž letiště ve městě Gao na severovýchodě Mali. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský voják pózuje fotografovi na svém stanovišti poblíž letiště ve městě Gao na severovýchodě Mali. | foto: © ReutersČeská pozice
Francouzský voják pózuje fotografovi na svém stanovišti poblíž letiště ve městě Gao na severovýchodě Mali.

Na začátku letošního února dobylo francouzské intervenční vojsko všechna města v severním Mali, jež do té doby ovládali militantní islámští extremisté. Francouze při vojenském zásahu nazvaném po kočkovité šelmě Serval podporovali vládní malijští vojáci, kontingent armád ostatních zemí západoafrického sdružení ECOWAS, spojenci z nečlenského Čadu i tuarežští separatisté, kteří se obrátili proti svým dřívějším islamistickým druhům ve zbrani.

Rozhodnost, již Paříž při zahájení vojenské akce projevila, nahrává některým škarohlídům zpochybňujícím deklarovanou nezištnost „protiteroristického“ zásahu. Bývalá imperiální mocnost Francie má zjevný hospodářský zájem o nerostné suroviny v oblasti, a proto se v roli intervenující země zřejmě nemohla vyhnout obviněním z neokolonialismu.

K této interpretaci se připojila státní anglicko-jazyčná média antiimperialistického bloku Ruska a Íránu (shodou okolností jde zároveň o vývozce fosilních paliv, v jejichž zájmu je podrývat cílevědomé lpění Paříže na energetické bezpečnosti). Jasno ve věci mají i jiné známé firmy. „Z pozice Francie věc chápu. Na severu Mali jsou zásoby uranu. Je tu také plán postavit ropovod z Nigérie přes Saharu ke Středozemnímu moři. Ano, vidím v tom tendenci k evropskému (nejen úzce francouzskému) neokolonialismu,“ vysvětlil ČESKÉ POZICI europoslanec a stínový ministr zahraničí za KSČM Miloslav Ransdorf.

Mapa Mali, Niger

„Nedivím se, že se tato interpretace vyskytla. Je to důležitá surovinová základna pro Francii,“ vyjádřil se pro ČESKOU POZICI o trochu zdrženlivěji jeho stínový konkurent za ČSSD Lubomír Zaorálek, jehož s domnělým imperialistou v Elysejském paláci Françoisem Hollandem pojí členství v Socialistické internacionále.

„To je volovina,“ ostře, leč předvídatelně odmítl tezi o neokolonialismu český šéfdiplomat Karel Schwarzenberg (TOP 09). „Jde o intervenci na požádání afrických států, které mají strach z rozpínání islamistů,“ hájil pro ČESKOU POZICI ministr zahraničí neposkvrněnost motivů Paříže, jež se nyní na členské státy Evropské unie obrátila s žádostí o asistenci v malijském týlu.

Hurá do Afriky!

Pro unijní dimenzi intervence má slabost i Zaorálek. „Já vždycky varoval, že Afrika je pro EU citlivější region než třeba Afghánistán. Destabilizace v Mali a potenciálně i v okolních státech je mimořádně vážná věc, která může mít důsledky pro vývoj v Evropě. Nemůžeme se tvářit, že se nás to netýká, i když výsledky intervencí bývají mizerné,“ předjímá opoziční stínový ministr zahraničí budoucí nesnáze, jež by příští rok mohla zdědit jeho případná vláda.

Paříž sice plánuje své bojové jednotky z Mali stáhnout už následující měsíc, ale hladkost průběhu úvodní konvenční fáze konfliktu, jež vyvrcholila triumfálním uvítáním francouzského prezidenta Hollanda ve starobylém městě Timbuktu, je možná klamnou předzvěstí. Islamisté se totiž mnohdy bez boje takticky rozptýlili do pouště na severovýchodě země, odkud již začali opět podnikat guerillové útoky. Například v „osvobozeném“ městě Gao, jež předtím deset měsíců držela maghrebská filiálka al-Kájdy, se předminulý víkend odehrála pětihodinová přestřelka s džihádisty, kteří se nepozorovaně vylodili v říčním přístavu na břehu Nigeru.

„Destabilizace v Mali a potenciálně i v okolních státech může mít důsledky pro vývoj v Evropě,“ říká Lubomír Zaorálek

Zatímco jedna strana konfliktu se vyznačuje sebekázní sebevražedných atentátníků, na předměstí hlavního města Bamaka se již odehrál ozbrojený střet  dvou znesvářených jednotek regulérní malijské armády. Z ní má soupeře bojovníků Svaté války – dostatečně odstrašujícího k obnově stability – v následujícím období udělat vojenský výcvik v režii mise EU. Případnou českou účast na ní musejí schválit obě komory Parlamentu České republiky, přičemž tu horní ovládá levice.

„Kromě spojeneckých závazků žádný důvod k účasti na misi ČR nemá. Co se týče úsilí o stabilizaci, intervence vedou k pravému opaku. ČR by naopak měla tlačit na politické řešení krize,“ nepřímo se pro dialog s al-Kájdou pro ČESKOU POZICI vyslovil komunista Ransdorf. „Operace nemá mandát OSN,“ tvrdí navíc ve zjevném rozporu s paragrafem 9 rezoluce 2071.

„Jaký tam vlastně máme cíl? Původně mělo jít o výcvikový kontingent, pak najednou přišla informace, že půjde o ochranu základny v Bamaku. Jako poslanecký klub nemáme partnera v ministrovi obrany,“ rýpl si do neobsazené funkce šéfa resortu spolu s dalšími výhradami ke způsobu projednání vládního návrhu místopředseda sněmovny Zaorálek.

Revír Arevy

Ministr Schwarzenberg sociálním demokratům prostřednictvím ČESKÉ POZICE ještě před schválením mise ve sněmovně vzkázal, že si „můžou promluvit s Pickem“. První náměstek ministra obrany by jim ale možná zamlčel, že nejpravděpodobnějším výsledkem intervence podle některých uznávaných analytiků nebude skoncování s problémem džihádu v západní Africe, nýbrž jeho rozšíření na východ – do sousedního Nigeru.

Paříž uprostřed malijské kampaně vyslala komando do Nigeru k ochraně tamních uranových dolů společnosti Areva

Konflikt už dramatickým způsobem zasáhl do sousedního Alžírska na sever od Mali, kde islamisté zaútočili na podnik na zpracování zemního plynu v In Aménásu. Propuštění stovek rukojmí podmínili ukončením francouzského tažení v Mali. Následný pokus alžírských speciálních jednotek vysvobodit zajaté plynaře skončil smrtí čtyřiceti, především západních pracovníků, včetně viceprezidenta nadnárodního koncernu BP.

Paříž hbitě zareagovala nenápadnou intervenční odbočkou. Uprostřed malijské kampaně vyslala komando do Nigeru k ochraně tamních uranových dolů společnosti Areva – vyřazeného účastníka tendru na dostavbu Temelína. Bezděky tím poodkryla základní ekonomický a geostrategický cíl svého angažmá v oblasti.

Hra o uran

Niger je podle indexu lidského rozvoje OSN druhou nejzaostalejší zemí na světě – 70 procent jeho obyvatel živoří z méně než jednoho amerického dolaru na den a očekávaná délka života je pouhých 45 let. Zároveň je však Niger čtvrtým největším producentem uranu na světě. Francie získává tři čtvrtiny energie z jaderných elektráren, přičemž třetinu uranu do nich dováží z dolů poblíž města Arlit v severním Nigeru (necelou polovinu vozí z Kanady).

Údajná neokoloniální záminka k intervenci v Mali je ve srovnání s tím zcela nicotná. Nějaká ložiska uranu se v Mali sice vyskytují, ale jeho nerostné bohatství spočívá zejména ve zlatě a jiných kovech, jež se těží zejména na jihozápadě státu, kde islamisté vážnou hrozbu nepředstavují. Jejich ovládnutí severu Mali předcházelo vyhlášení tamní nezávislosti tuarežskými separatisty, kteří ovšem také obývají uranově požehnaný sever Nigeru na opačné straně 800kilometrové nestřežené hranice.

Od roku 2007 vydala vláda Nigeru řadu koncesí na těžbu uranu, zlata, stříbra a ropy z hlubin pouště na severu země, zejména Číně

Příval strategicky ustupujících džihádistů i nepoddajných tuarežských rebelů z Mali se může v sousední zemi snadno stát rozbuškou k nestabilní politické situaci. Tuaregové sice představují jen devět procent 15milionové nigerijské populace, ale na řídce ovládaném severu převládají. Proti ústřední vládě pozvedli zbraně naposledy v letech 2007 až 2009. V době vrcholící francouzské intervence proto vláda Nigeru přislíbila tuarežským oblastem 2,5 miliardy dolarů pomoci.

Jedním z důvodů tuarežské nespokojenosti je právě mizivý podíl místních obyvatel na zisku z nerostného bohatství. Terčem zášti však nejsou nutně francouzští vykořisťovatelé. Od roku 2007 vydala vláda Nigeru řadu koncesí na těžbu uranu, zlata, stříbra a ropy z hlubin pouště na severu země, zejména Číně.

Čínské Guantánamo

Čínská státní společnost na těžbu uranu v zahraničí Sino-U již údajně investovala stovky milionů dolarů do svého největšího uranového dolu Somina u města Azelik. Z oblasti byli předtím vytlačeni Tuaregové, kteří se v okolí tradičně živili těžbou soli, a toto území se záhy stálo dějištěm protestů.

Asijští investoři se ukázali jako méně ohleduplní než jejich západní protějšci. Zatímco ve francouzské Arevě si nigerský inženýr vydělá dva tisíce dolarů měsíčně, v Sino-U je to jen 350 dolarů. Ubytovny nigerských horníků tam navíc jsou v nezákonné blízkosti otevřených uranových dolů, což se projevuje chronickými průjmy. „Čínské kolonii“ v Azeliku se v okolí údajně přezdívá Guantánamo.

Čínské investice v Nigeru se neomezují na těžbu uranu. Předloni zprovoznila projekt za pět miliard dolarů na těžbu ropy.Čínské investice v Nigeru se však ani zdaleka neomezují na těžbu uranu. Předloni byl zprovozněn její projekt za pět miliard dolarů na těžbu ropy z oblasti Agadem výměnou za výstavbu první nigerijské rafinerie ve městě Zinder. V sousedním Čadu buduje Čína 300kilometrový ropovod za miliardu dolarů do Číňany postavené rafinerie.

Vzhledem k míře hmotného a finančního zainteresování Číny na stabilitě v oblasti je proto s podivem, že na mezinárodní žádost afrických států o miliardu dolarů na zajištění malijské mise ECOWAS reagoval Peking příspěvkem jednoho milionu (!) dolarů. Těžko se proto ubránit dojmu, že Peking investuje do neklidného Sahelu s vědomím, že půjde-li do tuhého, zabrání šíření chaosu Francouzi (či Američané). Číňané nejen ušetří, ale případné civilní oběti intervence navíc padnou na vrub „bělošských“ neokolonizátorů.

Rozšíření malijského konfliktu za hranice přitom někteří odborníci považují za hotovou věc. „Jakékoli problémy dopadající na Mali dolehnou i na Niger. Jsme stejné etnikum, nosíme tytéž turbany, pijeme tentýž čaj. Je nemožné rozeznat islamistu zpoza hranic,“ varoval korespondenta amerického listu Washington Post guvernér nigerské provincie Tillaberi Yusuga Maiga. Totéž platí o pohraniční oblasti u Nigérie, kde několik kmenů taktéž žije po obou stranách dělicí čáry. Z jihu tím do Nigeru pronikají radikální islámští duchovní z nejlidnatější země Afriky.

Sejdeme se v Nigeru

„Na sever od nás máme al-Kájdu, na jih Boko Haram,“ glosoval situaci pro Washington Post nigerský představitel v OSN Kolo Ligari Katiella s odkazem na původně nigerijskou džihádistickou organizaci. Zatímco v Mali se globální (většinou arabští) džihádisté ze severu přiživili na původním separatistickém konfliktu snědých Tuaregů s dominantní černošskou populací lidnatějšího jihu, v Nigeru je islamistická hrozba rovnoměrněji rozprostřená. Džihádisté z islamistické teroristické sekty Boko Haram už mají na jihu Nigeru odnože ve městech Diffa, Maradi a Zinder, které se pravidelně střetávají s nigerskými bezpečnostními jednotkami.

Boko Haram v uplynulém roce zintenzivnila útoky i v samotné Nigérii. Minulý měsíc pak tamní islamisté zabili dva nigerijské vojáky mířící do mise ECOWAS v Mali. Nuzný uranový Niger mezi Mali a Nigérií je místem, kde si džihádisté ze severní a subsaharské Afriky takříkajíc podávají ruce. Británie nebo Německo sice nevnímají význam Sahelu pro evropskou energetickou bezpečnost, ale slyší na obavu, že by z oblastí bezvládí v Africe mohla vzniknout nová útočiště globálního džihádu.

Vypuknutí bojů v Nigeru by mohlo Západ snadno vtáhnout do širšího vojenského angažmá

Francie sice vede intervenci v Mali, nicméně prozíravý Pentagon už s Nigerem pohotově na přelomu ledna a února uzavřel dohodu o umístění základny bezpilotních letounů. „Francouzi jsou velice vítáni, ale stále ještě čekáme na Američany,“ podělil se s korespondentem listu Washington Post jeden místní obyvatel malijsko-nigerského pomezí o rozpaky z neúčasti západní vojenské supervelmoci na odehrávající se misi.

Vypuknutí bojů v Nigeru by mohlo Západ snadno vtáhnout do širšího vojenského angažmá. Jeden z obměněných sloganů protiválečných aktivistů by nepochybně zněl „Ne válce o uran!“, i kdyby se nerostné suroviny ve skutečnosti (stejně jako v Iráku) nestaly kořistí válčících imperialistů, nýbrž spadly do klína cynické Číně.

Kvůli politické korektnosti liberálních demokracií je snadné jakoukoliv dlouhodobější západní intervenci v „černé Africe“ pošpinit asociací s neokolonialismem. I sebevznešenější mise se tím záhy stane diplomaticky neúnosnou. Budou-li navzdory tomu západní politici přesvědčeni o strategické nezbytnosti pokračování tamního vojenského angažmá, třeba se jim před domácí i světovou veřejností nějak zúročí, že prezidentem, a tudíž i vrchním velitelem nejmocnější armády NATO je černoch.