Je politické handlování s posty pořád ještě nemorální?

Psané právo by mělo vycházet z toho, co lidé vnímají jako správné a spravedlivé. Jenže z kauzy Nagyová vyplývá, nakolik mravy zdivočely.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

KOMENTÁŘ Miroslava Uřičaře / Události uplynulých dnů v souvislosti s kauzou Nagyová nutí k zamyšlení nad vztahem morálky, práva a politiky. Nemám v úmyslu kázat, jak je dnešní politika nemorální. Nehodlám ani právně analyzovat, co se – v závislosti na úhlu pohledu – stalo, údajně stalo, či vůbec nestalo.

Ostatně veřejnost má již stejně jasno. Lid žádá přísné potrestání všech hlavních aktérů. Mnohem zajímavější mi připadá jedno z hlavních obvinění – nabízení, respektive přijetí „trafik“ pro politiky jako forma úplatku, v tomto konkrétním případě pro exposlance ODS Petra Tluchoře, Ivana Fuksu a Marka Šnajdra. Pravě zde totiž vidím ony dvě roviny – právní a morální.

Politická a trestněprávní korupce

Z hlediska morálního asi všichni cítíme, že už samotné umístění bývalých politiků do představenstev a dozorčích rad státem (spolu)vlastněných společností není úplně v pořádku. V tomto případě navíc mělo jít nikoli o bývalé, ale aktivní politiky, když právě nabídnuté posty je měly přimět k opuštění Poslanecké sněmovny, což se z hlediska morálního zdá být jasnou politickou korupcí.

Pokud se věci seběhly, jak vše vypadá v médiích, všechny znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny

Druhou rovinou je právní. Je korupce politická totožná s korupcí trestněprávní? Definice trestního zákoníku říká, že se jí dopustí ten, „kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek“.

Pokud se věci seběhly, jak vše vypadá v médiích, je snadné učinit závěr, že všechny znaky skutkové podstaty trestného činu byly naplněny: obstaráváním věcí veřejného zájmu je hlasování o „stabilizačním balíčku“ (jak poetický název pro úsporná opatření) spojené s důvěrou vládě, úplatkem pak post v dozorčí radě či představenstvu (poslanci by jej patrně jinak nedosáhli).

Jediným ne zcela jednoznačným aspektem je příčinná souvislost neboli – jak říkáme my, právníci, když nechceme, aby nám ostatní rozuměli – kauzální nexus mezi hlasováním a nabídnutým postem. Otázku, zda je prokazatelný, rád přenechám policejním vyšetřovatelům, dozorujícím státním zástupcům a soudcům.

Polehčující okolnosti, či běžná rutina?
  • Je-li vyšetřovaný postup nemorální, a možná i protiprávní, hraje přitom roli, že možná pomohl zachránit nejen onen „balíček“, ale i existenci vlády, případně odvrátit předčasné volby a související politickou a ekonomickou nejistotu?
  • Mohlo by něco takového být uznáno ať už morálně, či trestněprávně za „polehčující okolnost“, či dokonce za „okolnost vylučující protiprávnost“?

Dikcí zákona pachatel „spáchal trestný čin odvraceje nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem“. Ponechám stranou, že mnozí možná považovali setrvání vlády za větší nebezpečí než předčasné volby.

  • Má vrcholný politik právo jednat nemorálně, pokud tím dle svého přesvědčení slouží zájmům země?
  • Je vůbec „politické handlování“ s posty dnes stále vnímané jako něco nemorálního?

Vždyť právě mezi poslanci platí, že nejen obsazování, ale samotné vytváření postů místopředsedů sněmovny či předsedů výborů dle aktuálních potřeb – rozuměj potřeb výměnných obchodů mezi politickými stranami – není ničím výjimečným. Například zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny ve svém § 26 výslovně počítá s tím, že na své ustavující schůzi, tedy první po volbách, „sněmovna rozhodne o počtu místopředsedů a provede jejich volbu“.

  • Mohly by vůbec politické strany v praxi prosadit alespoň část svých volebních programů jinak než prostřednictvím „výměnných obchodů“ s ostatními stranami?
  • Je v těchto případech podstatné, že jde o posty v politických institucích, nikoli ve firmách a že se jimi „uplácejí“ zpravidla politické strany namísto jednotlivců?

Platy konkrétních osob-držitelů postů jdou přece v případě politické instituce dokonce přímo ze státního rozpočtu, tedy z veřejných prostředků.

  • Kde je hranice? Platí, že pokud dostanu výměnou za své hlasování ve sněmovně post ryze politický, byť by to měl být post, který zatím neexistuje a bude kvůli mému hlasování vytvořen, pak jde o korupci politickou, možná nemorální, nikoli však protiprávní?

Příliš mnoho otázek? Uvidíme, zda na ně bude schopný odpovědět soud ve svém odsuzujícím, či zprošťujícím rozsudku (pokud bude ve věci podána obžaloba)…

Morálka a právo

Jak jsem již napsal, zákony a psané právo by měly vycházet z morálních hodnot, z toho, co lidé vnímají jako správné a spravedlivé – z takzvaného přirozeného práva. A nejen měly, musejí. Přirozené právo je právním řádem, který platí nezávisle na vůli zákonodárce, ať už ho považujeme za právo vycházející z lidské přirozenosti, či odvozené od autority Boha.

Soudy se v poslední době čím dál víc snaží o přirozenoprávní výklady zákonů, morální hodnoty se však v průběhu času postupně „vyvíjejí“. Nejlépe je to, myslím, vidět v oblasti nekalé soutěže, kde právníci stále s oblibou používají citace z takzvané „Vážného“ sbírky – prvorepublikové judikatury. Nic lepšího od té doby nebylo vytvořeno. Navzdory tomu často cítíme, že mnohé z toho, co bylo před téměř sto lety vnímané jako nemorální – v „rozporu s dobrými mravy soutěže“–, je dnes považované za natolik běžné, že se nad tím nikdo ani nepozastaví. Možná již nastalo ono „zdivočení soutěžních mravů“, jak před ním opakovaně varuje náš přední odborník na nekalou soutěž, profesor Petr Hajn. A týká se to jen soutěžního práva?

  • Nezdivočely již naše mravy obecně natolik, že nejsme schopní rozlišit, co je ještě normální, respektive morální, a co již nikoli?

Jsem zvědav, co (a také kdy) nám v tomhle směru ukáže rozuzlení aktuální kauzy. Ukáže se, že naši zemi ovládá „justiční junta“, nebo naopak že nastal onen kýžený očistný proces? Nezapomínejme však na třetí možnost – vše se vyřeší tak nějak česky, do ztracena…