Je důležité vědět, co u dítěte spouští negativní emoce

„Chtěla jsem vést kroužek, kdy budu s dětmi hodně venku, a neboť mě baví knížky a fantasy, pojmenovala jsem to Divocí, což je jeden národ ze Hry o trůny. Rodiče si to ale vysvětlili, že je to kroužek pro živější děti – a já brzy zjistila, že je to pro takové děti opravdu dobrá aktivita,“ říká v rozhovoru pedagožka Barbora Karpíšková.

Lucie Fialová 29.9.2020
Barbora Karpíšková, volnočasová pedagožka. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Barbora Karpíšková, volnočasová pedagožka. | foto: Štěpán Mátl
Barbora Karpíšková, volnočasová pedagožka.

Před časem trochu omylem založila v brněnském volnočasovém centru Lužánky kroužek pro divoké děti. Volnočasová pedagožka Barbora Karpíšková totiž zjistila, že ji to s nimi baví a že jim intuitivně nabídla, co jim dělá dobře. To ji přivedlo k zájmu o otázky, jak umožnit i dětem se specifickými potřebami, aby si užily volný čas. „Klíčová je dobrá výměna informací mezi rodičem a učitelem. Většina krizových situací, které jsem zažila, pramenila z toho, že se mi rodiče snažili něco zatajit. Stejně já jim musím hlásit i malé zádrhely, abychom předešli jejich eskalaci,“ říká v rozhovoru.

LIDOVÉ NOVINY: Jak vás napadlo založit kroužek s názvem Divocí?

KARPÍŠKOVÁ: Chtěla jsem vést kroužek, kdy budu s dětmi hodně venku, a protože mě baví knížky a fantasy, pojmenovala jsem to Divocí, což je jeden národ ze Hry o trůny. Rodiče si to ale vysvětlili, že je to kroužek pro živější děti – a já jsem brzy zjistila, že je to pro takové děti opravdu dobrá aktivita. Hráli jsme Dračí doupě, takovou fantazijní hru na hrdiny, která se většinou odehrává u stolu, ale my jsme ji chodili hrát do přírody.

Kromě toho, že se děti vyřádí venku, prostřednictvím postavy, kterou hrají, můžou reagovat, jak opravdu chtějí. Ony totiž většinou vědí, jak vypadá správné chování, ale v návalu emocí se tak třeba vždy chovat nedokážou. Kdežto když najednou hrají postavu, která má nějaké vlastnosti, dokážou častěji reagovat tak, jak by chtěly – správňácky, gentlemansky, hrdinně.

Kromě toho, že se u toho děti vyřádí venku, prostřednictvím postavy, kterou hrají, můžou reagovat, jak opravdu chtějí. Ony totiž většinou vědí, jak vypadá správné chování, ale v návalu emocí se tak třeba vždy chovat nedokážou. Kdežto když najednou hrají postavu, která má nějaké vlastnosti, dokážou častěji reagovat tak, jak by chtěly – správňácky, gentlemansky, hrdinně. Pak z toho mají radost, že to dokázaly, a mnohem víc si věří, že by to mohly dokázat také v realitě.

LIDOVÉ NOVINY: To zní zajímavě. Můžete být konkrétnější?

KARPÍŠKOVÁ: Měla jsem tam třeba jednoho klučinu, který byl odstrkovaný, takový nemotora, uzavřený. Ve hře si zvolil, že je vynálezce, a v rámci příběhu často vynalezl něco, co pomohlo té skupině překonat nějakou překážku. Postupně se změnila i jeho reálná pozice a velmi mu to pomohlo v socializaci. Každý si mohl zažít úspěch, třeba i v tom, v čem si nevěří. Děti během té hry velmi dobře vyjadřovaly všechno, co se jim snaží dospělí vštěpovat: být týmový, myslet na slabší… Ony to v sobě všechno mají, jen v běžném životě nemají tolik možností to projevit.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké děti do kroužku chodily? Přihlásili se i nějací „nedivocí“?

KARPÍŠKOVÁ: Ano, měli jsme i pár přemýšlivějších dětí, ale ti divocí je v tom dobrém slova smyslu strhli. Jinak tam byly i děti, které musely mít ve škole asistenta. U jednoho chlapečka škola dokonce požadovala, aby mu rodiče dávali prášky na zklidnění. Ale nechci říkat žádné diagnózy, s vlastním mateřstvím jsem si uvědomila, jak mi vadí, když se o těchto dětech mluví skrze diagnózu. Oni přece mají spoustu jiných krásných vlastností, ale my je označujeme tou jednou „chybou“.

Každý si mohl zažít úspěch, třeba i v tom, v čem si nevěří. Děti během té hry velmi dobře vyjadřovaly všechno, co se jim snaží dospělí vštěpovat: být týmový, myslet na slabší… Ony to v sobě všechno mají, jen v běžném životě nemají tolik možností to projevit.

Všímám si toho i jako matka, že i u dětí, které jsou zdravé, mají lidé tendenci se zaměřovat na chyby. Když měl můj syn ve dvou letech ještě plínky, všichni řešili, že má plínky. Neřešili, že umí krásně vystřihovat nebo vybarvovat. Přitom mnohem přínosnější je zaměřit se na dobré stránky, které se dají rozvíjet a skrze ně ovlivňovat třeba i to horší.

LIDOVÉ NOVINY: To byla vaše metoda, jak na „divoké“?

KARPÍŠKOVÁ: Vlastně nemám žádnou metodu. Myslím, že ani žádný univerzální recept neexistuje, každé dítě je jiné. Některé, i když je hyperaktivní, dokáže tři hodiny něco dělat, jiné je opravdu neustále v pohybu. Nejdůležitější je mít o každém co nejvíc informací. A tím nemyslím papír z poradny. Mnohem cennější jsou informace od rodičů, ale i od samotného dítěte. Co má rádo, jaké jsou jeho silné stránky, co na něj funguje, co ho potěší. Také je důležité vědět, co u něho spouští negativní emoce. Například že nemá rádo, když se k němu bez upozornění přistoupí zezadu.

V rámci Lužánek chceme zavést dotazník, který budou rodiče vyplňovat před každým kroužkem a táborem. Ideální je, když jej rodič vyplní s dítětem, aby to nebylo „o něm bez něj“. Na spoustu věcí časem přijdete sami, ale je škoda ztraceného času, kdy můžete informace už využívat. Dítěti, které má rádo vlaky, můžeme dát na starost, aby vyhledalo a hlídalo spoje. Tomu, o němž vím, že ho irituje nepořádek, můžu občas nechat něco poklidit a pak ho za to přede všemi pochválit… Každá informace se dá k něčemu dobrému využít.

LIDOVÉ NOVINY: Rodiče možná neprozradí vždycky všechno, protože se bojí, že když řeknou pravdu, dítě do kroužku nebo na tábor nepřijmete…

Nechci říkat žádné diagnózy, s vlastním mateřstvím jsem si uvědomila, jak mi vadí, když se o těchto dětech mluví skrze diagnózu. Oni přece mají spoustu jiných krásných vlastností, ale my je označujeme tou jednou „chybou“. Všímám si toho i jako matka, že i u dětí, které jsou zdravé, mají lidé tendenci se zaměřovat na chyby.

KARPÍŠKOVÁ: Je to oboustranné. I učitelé někdy tutlají informace. Když jsem pracovala v Lužánkách, uspořádali jsme jednou setkání pedagogů s rodiči dětí, které mají problémy. A od nich zaznívalo, co nám otevřelo oči: Nehrajte si na super pedagogy, kteří všechno zvládají. Řekněte nám o každém malém konfliktu, jehož je naše dítě součástí. My jsme ti, kdo dítě dobře znají, a dokážeme odhadnout, jak se jeho chování bude vyvíjet. Toho jsem se hodně držela.

Když se jeden den na příměstském táboře něco semlelo s jedním klukem, všechno jsem to při vyzvedávání otevřeně pověděla jeho mamince. Řekla, že počká, jak na tom bude syn večer, a kdyby viděla, že není v pohodě, nechá si ho další den doma, abychom předešli eskalaci. Nakonec ho přivedla až po obědě a bylo to v pohodě. Oželel půlden, ale pak si další dva dny zase užil. Sama mluvila, že jinde jí říkali, že je vše v pohodě, až se to vyhrotilo šílenou situací, kdy kluk pobíhal mezi dětmi s nůžkami. Zpětně se dozvěděla, že měl konflikty, ale pedagožka to mamince neřekla.

LIDOVÉ NOVINY: Vám se nikdy nestalo, že byste se ocitla v úzkých?

KARPÍŠKOVÁ: Stalo. Určitě to nechci zlehčovat. Jednou jsem měla na příměstském táboře z 30 dětí asi sedm se speciální potřebou. U některých z nich mi rodiče říkali: On sice má diagnózu, ale nijak se to neprojevuje. Jelikož jsem byla těhotná, chtěla jsem si to posichrovat, a proto jsem si naavzdory jejich ujišťování domluvila asistenta. Celý tábor to bylo v pohodě, a pak na závěr, když jsme šli z výletu, se děti zničehonic poškádlily a jeden chlapec se sebral a začal utíkat pryč, po silnici.

Vlastně nemám žádnou metodu. Myslím, že ani žádný univerzální recept neexistuje, každé dítě je jiné. Některé, i když je hyperaktivní, dokáže tři hodiny něco dělat, jiné je opravdu neustále v pohybu. Nejdůležitější je mít o každém co nejvíc informací. A tím nemyslím papír z poradny. Mnohem cennější jsou informace od rodičů, ale i od samotného dítěte.

Byla jsem tehdy v pátém měsíci těhotenství, takže bych ho neměla šanci doběhnout. Vyrazil asistent a doběhl ho, ale mně díky tomu došlo, co měly všechny krizové situace, které jsem zažila, společného. Když mi rodiče zatajili něco, co potom eskalovalo. Mimochodem, utíkající chlapec se za tři týdny účastnil dalšího tábora a díky tomu, že jsme si s rodiči předali všechny potřebné informace, to bylo nejpohodovější dítě celého tábora.

LIDOVÉ NOVINY: Kromě práce s dětmi přednášíte pedagogům volného času o inkluzi. Co je nejvíc zajímá?

KARPÍŠKOVÁ: Většinou přijdou s tím, že slyšeli od kolegyně nějaký hrozný zážitek a že se teď bojí a nevědí si rady, jak s takovými dětmi pracovat. Snažíme se jim dodat sebedůvěru, že jsou určitě schopní najít cestu, jak to zvládnout, protože dost možná už nějaké takové dítě učili, jen třeba nemělo nikde napsanou tu diagnózu.

Zdůrazňujeme jim, že mají právo znát dostatečně dopředu informace, které by mohly ovlivnit průběh vzdělávání, a pokud není v silách organizace zajistit podpůrné prostředky, které by dítěti pomohly akci zvládnout, mají právo s ohledem na bezpečnost ostatních dětí ho na akci nepřijmout. Volnočasové organizace v tomto mají trochu víc svobody než školy, které nikoho odmítnout nesmějí.

LIDOVÉ NOVINY: Jak někoho, kdo už má špatné zkušenosti, přesvědčit, že je přínosné zapojovat do běžných kolektivů i děti, které mají problémy?

Na spoustu věcí časem přijdete sami, ale je škoda ztraceného času, kdy můžete informace už využívat. Dítěti, které má rádo vlaky, můžeme dát na starost, aby vyhledalo a hlídalo spoje. Tomu, o němž vím, že ho irituje nepořádek, můžu občas nechat něco poklidit a pak ho za to přede všemi pochválit… Každá informace se dá k něčemu dobrému využít.

KARPÍŠKOVÁ: Na to přesvědčivý argument neexistuje. Jediná cesta je přijmout postoj takového učitele, nezlehčovat jeho strach a třeba mu povídat o svých pozitivních zkušenostech, to funguje. Uznat, že je to náročné, ale zdůraznit, že když se člověk dobře připraví, dá se to zvládnout. Není dobré se zatvrdit, že nepřijmu žádné takové dítě, ale není dobré ani spoléhat na to, že vše zvládnu jen s otevřeným srdcem. To, že má někdo diagnózu, neznamená, že musí být náročnější než dítě, které ji nemá. Kde je hranice, kdo ještě patří do běžného kolektivu, a kdo už je za ní?

Každý máme svá specifika a slabé stránky, se kterými se ostatní musejí smířit. Když některé lidi vysuneme na okraj, skončí to tak, že budou brát sociální dávky – a odneseme to my všichni. Což neznamená, že nemám strach, když se mi na příměstském táboře sejde víc náročných dětí. Na druhou stranu je to hezký pocit, když s tím dítětem něco překonáte a dokážete s ním fungovat bez asistenta, víte, jak na něj, a ono si kroužek nebo tábor užívá. To je příjemný pocit pedagogického zadostiučinění.

LIDOVÉ NOVINY: Váš kurz o inkluzi pro učitele je velmi prakticky zaměřený. Co jim ještě radíte?

KARPÍŠKOVÁ: Je tu ještě jedna hodně důležitá věc: aby učitelé nezůstali na tyto problémy sami. Potřebují cítit zázemí od organizace, školy. Aby když řeší nějaký problém nebo když na ně nastoupí rodič, měli za kým jít a od koho získat podporu. Ideálně když za pedagoga jedná ředitel organizace. Pomáhá to věcnějšímu řešení situace, než když má pedagog pocit, že musí obhajovat sám sebe.

Když jsem pracovala v Lužánkách, uspořádali jsme jednou setkání pedagogů s rodiči dětí, které mají problémy. A od nich zaznívalo, co nám otevřelo oči: Nehrajte si na super pedagogy, kteří všechno zvládají. Řekněte nám o každém malém konfliktu, jehož je naše dítě součástí. My jsme ti, kdo dítě dobře znají, a dokážeme odhadnout, jak se jeho chování bude vyvíjet. Toho jsem se hodně držela.

A ještě jedna rada týkající se komunikace: rodiče dětí se speciálními potřebami už pravděpodobně zažili nějaká odmítnutí. Je proto namístě velká opatrnost v komunikaci, protože si mohou některé věci vykládat v negativnějším světle, než byly míněny.

LIDOVÉ NOVINY: Několik let jste v Lužánkách vedla jeskyňářský kroužek. Co se děti můžou naučit v jeskyni?

KARPÍŠKOVÁ: Toho je moc. Jeskyně je symbol tolika věcí a dějiště tolika příběhů... Pro mě nejviditelnější ale je, jak přínosná může být ze sociálního hlediska: děti se tam učí zodpovědnosti a ohledu na ostatní. Je to zážitek s bahnem, s vodou, s nepříjemnem, se zimou, který už v dnešní době děti jen tak nezažijí.

Není kam odejít, člověk musí dojít do konce, nedá se v půlce zavolat rodičům, že už chci domů. Vracíme děti rodičům špinavé a unavené, ale oni jim vyperou věci a pošlou je znovu. Také je zajímavé, že jsme za šest let měli jediné zranění – jedna holka upadla u chaty na kole a rozbila si bradu. Měli jsme méně zranění než výtvarné kroužky – a to jsme slaňovali do jeskyní.

LIDOVÉ NOVINY: Jak si to vysvětlujete?

Jeskyně také děti učí, že síla je v tom, projevit slabost – když řeknu, že už nemůžu, je to zodpovědné vůči ostatním, protože v jeskyni nepřiletí vrtulník, nepřijede záchranka, záchrana trvá v řádech dnů. Nebát se říct o svých nedostatcích a být zodpovědný sám za sebe, to je přínos jeskyně. Nespoléhat na to, že za mě něco vyřeší někdo jiný. Je to takové bezpečné nebezpečí.

KARPÍŠKOVÁ: Můj táta, který nám poslední roky jezdil na tábor vařit, k tomu říká, že když jde školní třída na výlet a je tam nebezpečné místo nebo díra, stoupne si k ní paní učitelka a řekne: Pozor, děcka, tady je díra. Možná je přes tu díru dokonce přenese. Když jdou na výlet skauti, vedoucí na začátku řekne: Bacha, je tam díra. V jeskyních jsou díry všude, není čas na to upozorňovat. Děcka mají odpovědnost samy za sebe. V tom je to jeskynní prostředí unikátní.

Jeskyně také děti učí, že síla je v tom, projevit slabost – když řeknu, že už nemůžu, je to zodpovědné vůči ostatním, protože v jeskyni nepřiletí vrtulník, nepřijede záchranka, záchrana trvá v řádech dnů. Nebát se říct o svých nedostatcích a být zodpovědný sám za sebe, to je přínos jeskyně. Nespoléhat na to, že za mě něco vyřeší někdo jiný.Je to takové bezpečné nebezpečí. My už se tak bojíme nechat děti dělat něco samotné, že reálně hrozí, že se nebudou schopné pohybovat samostatně nebo převzít za sebe zodpovědnost. V jeskyni to naopak bez toho nejde.

Barbora Karpíšková

  • Vystudovala divadelní management na JAMU v Brně.
  • Doplnila si pedagogické vzdělání a pracovala jako asistent pedagoga, mentor pro děti ohrožené školním neúspěchem a coby lektor zájmových kroužků ve volnočasovém centru v brněnských Lužánkách.
  • Je spoluautorkou a lektorkou kurzu Inkluze v zájmových kroužcích.
  • Jejím největším koníčkem je jeskyňářství.
  • Nyní je na mateřské dovolené se dvěma syny.

P. Nemec obrovský respekt k takovým lidem 19:33 29.9.2020

Počet příspěvků: 1, poslední 29.9.2020 07:33 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.