Je Arktida skutečně ohrožena těžbou surovin?

Ekonomické parametry těžby ropy a plynu v arktických oblastech nebudou schopny cenově konkurovat lépe dostupným energetickým surovinám.

Aktivisté Greenpeace se pokusili obsadit ropnou plošinu Prirazlomnaja a přerušit její činnost. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aktivisté Greenpeace se pokusili obsadit ropnou plošinu Prirazlomnaja a přerušit její činnost. | foto: © GreenPeaceČeská pozice
Aktivisté Greenpeace se pokusili obsadit ropnou plošinu Prirazlomnaja a přerušit její činnost.

Koncem předminulého týdne obsadila skupina aktivistů Greenpeace ruskou ropnou plošinu Prirazlomnaja ležící v oblasti Arktidy a náležející společnosti Gazprom. Okupovali ji pět dní, než byli vykázáni. Důvodem akce byla ochrana arktické přírody před důsledky těžby ropy. Greenpeace je ostatně pověstná svými paramilitárními akcemi po celém světě. Má tedy smysl zabývat se obsazením jedné vrtné plošiny někde v horoucích zimách? Pokud to chápeme jako vzkaz, tak zřejmě ano. Je skutečně Arktida ohrožena těžebním průmyslem?

Globální oteplování je fakt; v daném případě je přitom lhostejné, nakolik jde o důsledek přirozených přírodních cyklů, a z jaké míry se na tomto vývoji podílí lidstvo svým hemžením. Jedním z následků je úbytek ledu polární „čepičky“ a růst plochy volného moře. Potíž je v tom, že se pod mořským dnem nacházejí mimo jiné mohutné zásoby ropy a zemního plynu.

Občas si říkám, kolikrát již Rusové prokleli svého cara Alexandra II., jenž v roce 1867 prodal Aljašku Američanům. Ti z ní po devadesáti letech učinili 49. stát USA. Není teď asi důležité, že území samotné Aljašky je bohaté na ropu, plyn či zlato. Důležitější z dnešního pohledu je fakt, že USA mohou v oblasti Arktidy uplatňovat právo na podmořskou těžbu.

Zatím se o arktické nerostné bohatství bojuje především u jednacích stolů a hlavní argumentační zbraní je geologieNa jednu kost je však více psů: Rusko, Spojené státy americké, Kanada a Dánsko. Kdo se diví, proč také Dánsko, neměl by zapomínat, že jeho součástí je Grónsko. Zatím se o arktické nerostné bohatství bojuje především u jednacích stolů a hlavní argumentační zbraní je geologie. Proč?

Důvodem je definice velikosti pobřežního šelfu, čili území, kterým pod mořem pokračuje pevnina až po oblast, kde přechází v mořské dno. Šelfy přitom bývají považovány za přímé pokračování pevniny – tedy výsostného území příslušného státu. Zejména Rusové se snaží – k velké nelibosti ostatních zájemců – definovat svůj šelf přes většinu území potenciálních nalezišť.

Je to znatelný pokrok. Dříve se podobné problémy řešily křižníky, dnes bitvou geologů. Jednotlivé claimy tak dodnes nejsou přesně vytýčeny, takže těžba zatím probíhá jen v oblastech územně zcela nezpochybnitelných. Jaká je ale budoucnost?

Mohou ji ovlivnit tři hlavní faktory:

  • postup globálního oteplování,
  • vyřešení geologicko-právních sporů,
  • hlad po energiích.

První faktor je tak trochu sázkou do loterie; vějíř názorů je natolik široký, že nelze ani v dobré víře predikovat jeho další vývoj. Pokud mají pravdu zastánci masivního vlivu lidské činnosti na celkové oteplování, potom by se omezování tvorby skleníkových plynů mohlo příznivě projevit na zpomalení procesu. Ovšem – jak říká jeden Murphyho zákonů – „Mother nature is a bitch“ (volně přeloženo: Matka příroda je děvka); takže to naše veškeré snažení může přijít vepsí.

Geologické disputace o rozsahu pobřežních šelfů mohou pokračovat ještě dlouho – záleží jen na trpělivosti. Je přirozené, že každá země se snaží disponovat co největšími vlastními zásobami nerostných surovin, energetických zvláště. Zlato v národní bance nebo trvanlivá konzerva ve spíži také zvyšuje pravděpodobnost snazšího přežití krizových stavů. Otázka, která je úzce spojena s následujícím třetím faktorem, však zní: bude taková těžba potřebná a ekonomicky rentabilní?

Tím se dostáváme ke třetímu bodu: míře globálního hladu po energiích. Jenomže: je zde nyní nějaký hlad po energiích? Zatím to tak nevypadá. Zdá se spíše, že disponibilní energie je nadbytek, i když tak jednoduché to zase není. Je to totiž záležitost regionálních rozvojových prognóz.

Změna struktury

Začneme-li euro-atlantickou oblastí, zjišťujeme, že potřeba energie dlouhodobě stagnuje. Není to dáno současnou hospodářskou krizí, přestože i ta se na výši spotřeby energie podepsala. Hlavních příčin je několik. Tou nejdůležitější, patrnou hlavně v Evropě, je pozvolný ústup od průmyslových technologií s vysokou energetickou náročností. Produkty těchto oborů jsou stále častěji importovány, především z Číny a dalších asijských zemí.

Důležitý je i současný příklon k netradičním zdrojům energie, jakkoliv je jejich celkový podíl předmětem často vzrušených diskusí (hlavně pak u nás a v Polsku). Třetí důvodem je pak vědomá a systémová podpora energetických úspor. Nesmíme zapomenout ani na stagnaci počtu obyvatel Evropy, směřující spíše k celkovému poklesu. Sečteno a podtrženo: spotřeba energií v Evropě bude ve střednědobém horizontu spíše stagnovat, nežli růst.

To, co se měnit určitě bude, je vnitřní struktura využívaných primárních energetických surovin, kdy zcela dominantní pozici ovládne s největší pravděpodobností zemní plyn. Přesto je nutno počítat s problémovými scénáři; příčinou není nová potřeba energií, jako spíše rostoucí závislost na jejich importu, neboť vlastní zdroje jsou již z velké míry vyčerpány. Ani Evropa tedy není prosta obav z potenciálního energetického hladu.

V módě je břidlicový plyn

Trochu jiná je situace v USA, kde struktura průmyslu nedoznala tak citelných redukcí, jako v Evropě. Vedle toho disponují Spojené státy vlastními zdroji energetických surovin, které je činí méně zranitelnými. V případě zemního plynu se díky technologiím těžby „břidlicového“ plynu staly nejen soběstačnými, ale v současné době začínají plyn vyvážet, a to za ceny, kterým ostatní producenti – hlavně ti ruští – nejsou schopni konkurovat.

Dnes jsou v přípravě zkapalňovací kapacity ve výši 120 miliard metrů krychlových plynu ročně, což odpovídá polovině celkového ruského exportu a dosahuje úrovně jejich dodávek pro Evropu. USA předpokládají, že většinu exportu zaměří do Asie, která je ovšem strategickým regionem i pro ruské exportéry.

Potenciální energetický hlad by mohl vzniknout v oblasti Asie: v Číně, Indii a Koreji, tedy v zemích, jejichž hospodářský růst má stále ještě spíše extenzivní charakterPotenciální energetický hlad by mohl vzniknout v oblasti Asie: v Číně, Indii a Koreji, tedy v zemích, jejichž hospodářský růst má stále ještě spíše extenzivní charakter. Zdá se ovšem, že ani zde aktuálně tento hlad nehrozí. Důvodem u některých z nich jsou jak dobré zásoby vlastních energetických surovin, tak především jejich přírůstky.

Asi nejdůležitější jsou zásoby břidlicového plynu v Číně, které jsou odhadovány jako největší na světě. Čínská vláda se již dohodla se společností Shell na osvojení nových nalezišť. Na počátku je předpokládána těžba v rozsahu asi 100 miliard metrů ročně, cílově se počítá s těžbou přes 800 miliard metrů krychlových plynu ročně. To by Číně dlouhodobě zajistilo úplnou energetickou nezávislost.

Ani situace v zemích Latinské Ameriky nevykazuje žádné známky hrozícího energetického hladu. Kontinentální zásoby energetických surovin jsou zcela dostatečné; Jižní Amerika je jedním ze světových vývozců ropy.

Také Austrálie je z hlediska energií mimo „ohrožení“. Vedle uhlí začala exportovat kapalný zemní plyn, těžený – světe, div se! – z břidlic.

Afrika je kontinent, kde se prognózy dělají velmi těžko, a to vlivem diametrálních odlišností mezi jednotlivými zeměmi a regiony. Přesto zde existují dostatečné zásoby energetických surovin, které jsou zčásti exportovány (Alžírsko, Nigérie, Súdán, Egypt, Libye a tak dále). Vlastní nízká spotřeba energií je ovšem dána relativní chudobou a omezenou průmyslovou základnou. Pokud by zde v budoucnu nastal nějaký dynamický plošný rozvoj, lze předpokládat vznik tenze mezi spotřebou energie a jejími disponibilními zdroji.

Ekonomicky neefektivní těžba

Z uvedeného plyne, že svět by nutně nemusel trpět globálním nedostatkem energie, ačkoliv se takové myšlenky čas od času vynoří. Tím se ovšem velikým obloukem vracíme na začátek, k nehostinné, ale na suroviny bohaté Arktidě. Jejich těžba je v krušných klimatických podmínkách technologicky i finančně náročná. Nové světové energetické trendy – úspory, netradiční zdroje a břidlicový plyn – snižují potřebu „klasických“ zdrojů, především ropy, v oblastech potenciálního exportu (Evropa, USA, Čína apod.).

Zdá se tedy, že ekonomické parametry těžby ropy a plynu v arktických oblastech nebudou schopny cenově konkurovat lépe dostupným energetickým surovinám. Jinak řečeno: aktivisté z Greenpeace nebudou mít ani v budoucnu podstatně více příležitostí blokovat nové těžební plošiny v chladných arktických vodách.

Počet příspěvků: 2, poslední 7.9.2012 12:38 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.