Jaroslav Šabata: Umírněný revolucionář jako biblická sůl země

Na zesnulého levicového politika, psychologa a politologa vzpomíná jeho přítel, evangelický farář Jan Šimsa.

Jaroslav Šabata (1927– 2012) byl do roku 1969 funkcionářem Komunistické strany Československa, za normalizace disidentem, mluvčím Charty 77 a politickým vězněm. Po listopadu 1989 se vrátil do vrcholné politiky, nejprve jako mluvčí Občanského fóra v Brně. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaroslav Šabata (1927– 2012) byl do roku 1969 funkcionářem Komunistické strany Československa, za normalizace disidentem, mluvčím Charty 77 a politickým vězněm. Po listopadu 1989 se vrátil do vrcholné politiky, nejprve jako mluvčí Občanského fóra v Brně. | foto: © ČTKČeská pozice
Jaroslav Šabata (1927– 2012) byl do roku 1969 funkcionářem Komunistické strany Československa, za normalizace disidentem, mluvčím Charty 77 a politickým vězněm. Po listopadu 1989 se vrátil do vrcholné politiky, nejprve jako mluvčí Občanského fóra v Brně.

Ve čtvrtek 14. června zemřel v Brně ve věku 84 let český levicový politik, filozof, psycholog a politolog Jaroslav Šabata (1927– 2012). Do roku 1969 byl funkcionářem Komunistické strany Československa (KSČ), za normalizace disidentem, mluvčím Charty 77 a politickým vězněm. Po listopadu 1989 se vrátil do vrcholné politiky, nejprve jako mluvčí Občanského fóra v Brně. V lednu 1990 byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. V letech 1990 až 1992 byl v české vládě Petra Pitharta ministrem bez portfeje. V roce 1997 vstoupil do sociální demokracie, kde zastával funkci zahraničněpolitického poradce. Poslední rozloučení s Jaroslavem Šabatou se bude konat v sobotu 23. června v 11 hodin v Městském divadle v Brně, Lidická 16. Vzpomíná na něho jeho přítel, evangelický farář Jan Šimsa.

Když jsme se stěhovali z horáckého Prosetína do Brna v roce 1975, kdosi mi říkal, že se budu moci seznámit s Jaroslavem Šabatou. Jenže on byl ve vězení. Zatímco mí přátelé v Praze byli ve vězení za informování občanů před volbami v roce 1971 jen několik měsíců, nebo jim amnestie zkrátila trest, Jaroslav Šabata „seděl a seděl“.

Pak přišla Charta 77 a já jsem se – u dnes už zesnulého historika Jaroslava Mezníka – seznámil s Jaroslavem Šabatou. Překvapil mě „útlým zjevem“. Podle toho, co jsem o něm slyšel a co jsem už „v jeho službách“ zažil (propašovaný společný dopis levicových vězňů na Borech, který měl namířeno do Velké Británie ke generálnímu sekretáři komunistické strany), jsem měl představu mohutného, rozhodného člověka, který – podle mých čtenářských zkušeností – odpovídal literární představě revolucionáře.

V těch Řečkovicích jsem viděl typického křehkého intelektuála akademického střihu, který však překypoval dobrou náladou a „optimistickým“ pohledem na společenskou situaci. Upřený pohled do budoucnosti, která se nám otevírá už tím, že se podařilo „dát Chartu dohromady“ a že se k ní připojila z původního počtu signatářů dobrá polovina bývalých členů KSČ, převážně vyloučených, a řada významných osobností a že je dobrá odezva ve společnosti.

Ústup v zájmu celku

Začali jsme si tykat a Šabata mi zapůjčil důvěrný oběžník právě pro bývalé komunisty. Hned jsem si jej pročítal, a když jsem trochu vyprskl, zajímalo ho, čemu se směji. Odpověděl jsem mu: Zdá se, že i vyloučení straníci by rádi viděli, aby i mezi příznivci Charty 77 měla komunistická strana „vedoucí úlohu“. Příjemně mě překvapilo, že můj čerstvý přítel sdílí pobavení se mnou.

Při začátku přednášek převážně pro mladé lidi se mi ukázal Jaroslav Šabata jako člověk mírného postupu

Příští schůzka byla na Kallabově ulici, právě u Šabatů. Tam jsem poznal Jiřího Müllera. Ten mé (literární) představě revolucionáře odpovídal víc. Osvědčil se pak při domluvě o domácích „univerzitkách“, přednáškách vždy pro skupinu mladých lidí.

Právě při začátku těch přednášek převážně pro mladé lidi se mi ukázal Šabata jako člověk mírného postupu. Měl připravenou řadu přednášek o mravnosti a morálce a při výslechu u Státní bezpečnosti od nich ustoupil, aby se ostatní přednáškové kurzy – mezi jinými i moje – mohly uskutečnit. To se také s jistými obtížemi růstu stalo. A Šabata se mi objevil v ideální podobě umírněného revolucionáře, který ustoupí, je-li to v zájmu „celku“.

Upřená facka

V příštím roce (1978) mě zavřeli, už 30. května. A když mi Milena, moje žena psala, co dělají nebo říkají mí noví přátelé, psala o „panu řediteli“, což byl Jiří Müller nebo „můj starý profesor“, což byl Jaroslav Šabata. Zprávy byly důležité a 1. října zatkli po setkání na česko-polských hranicích Jaroslava Šabatu.

Když jsem to Šabatovi po jeho i mém propuštění vyprávěl, podivil se: „Jaký starý profesor?“

„Což jsi nepřednášel i mé (budoucí) ženě co studentce historie a pomocných historických věd, v roce 1951 marxismus? Chválila si, jak jsi umožňoval otevřené, upřímné diskuse.“

„To ano, ale to jsem přednášel jako nedostudovaný asistent.“

„Buď jak buď, ale žádná kontrola, žádný cenzor nepoznal při kontrole, že jde o Šabatu nebo o Müllera.“

Jaroslav Šabata pro mne a mé brněnské přátele znamenal přechod od diskusí, utajených seminářů a zahradních slavností k veřejné politice či založení Občanského fóra

A tak to Šabata nám, ale hlavně té bývalé studentce, uznal. Buď jak buď, Jaroslav Šabata pro mne a mé brněnské přátele znamenal přechod od diskusí, utajených seminářů, zahradních slavností (například u Čermákových na zahradě) k velké veřejné politice početných meetingů či založení Občanského fóra.

Krátce po převratu v roce 1989 jsme své zkušenosti vykládali před plným hledištěm v divadle. Mluvil jsem po Šabatovi, který hned běžel na další svolaný „meeting“ a já jsem přidal zkazku: „Jednou si mi Šabata stěžoval, že mu upřeli tu facku, kterou dal při nesnesitelném ponižování na česko-polských hranicích, a místo toho ho soudili pro sprosté, ba neslušné slovo, které by Šabata neřekl. A já jsem mu pravil: Nic si z toho, Jaroslave, nedělej. Mně zase přiřkli facku, kterou jsem nedal. A tak jsme ,jako podnik‘ s nimi kvit...“ Celé divadlo se rozesmálo.

Bude chybět

Jaroslav Šabata pravidelně navštěvoval dnes už zesnulou profesorku Boženu Komárkovou, přesvědčenou evangeličku. Domníval jsem se, že každý čtvrtek debatují o politice a světové situaci. Ukázalo se, že tomu tak je, ale že také mají rozpravy o náboženství. Jednou si mi Komárková skoro postěžovala, že Šabata má tendenci převádět některé zásadní věci, jako je třeba trojiční učení, na heglovskou „triádu“. Byl jsem toho mínění, že Hegel byl původně protestantský teolog a že řada jeho filozofických témat i formulací je tím poznamenaná. A obzvlášť Trojice!

Ostatně, od svého dospívání jsem toužil po diskusi mezi křesťany a marxisty. Rozhovory mezi příznivci a signatáři Charty měly k takovému dialogu blízko. A zejména v Brně! Jaroslav Šabata se rád vracel k myšlence, že předsokratikové mají sice pravdu tvrzením, že člověk je mírou všech věcí, ale tímto člověkem je Ten, který se zove Kristus. Nečiní pro spásu světa oběti z druhých, ale vykupuje je k plnosti lidství vlastní obětí.

Jaroslav Šabata se rád vracel k myšlence, že předsokratikové mají sice pravdu tvrzením, že člověk je mírou všech věcí, ale tímto člověkem je Ten, který se zove Kristus

Božena Komárková napsala: „Tento podtext mu pomáhal v nelehké každodennosti pod bdělým okem povinných strážců nad jeho soukromím, ale i k tomu, aby uviděl současné dění z jiné perspektivy. Evropa osudově rozdělená ostnatými dráty se v jeho dalším politickém programu proměňuje v obraz kontinentu, v němž hranice jsou jenom správní kontrolou bezpřekážkového styku lidí mezi sebou.“

Není divu, že článek, jímž se v roce 1990 zastala Šabaty proti nehorázným útokům, zakončila slovy: „Lidé typu skutečného Jaroslava Šabaty jsou biblickou solí země, a tím i naší důstojné budoucnosti.“

Jaroslav Šabata nám bude chybět. Ale vzpomínky na něho, jeho články a knihy nám zůstanou inspirací k poznání světa politiky i posledních cílů života.