Japonsko se naostro pustilo do války s jakuzou

Jak hluboko japonské orgány míní proti jakuze zasáhnout a co tyto změny opravdu způsobí?

Bude Japonsko bez jakuzy bezpečnější zemí? foto: © Anton Kusters, z knihy Yakuza, www.antonkusters.comČeská pozice

Bude Japonsko bez jakuzy bezpečnější zemí?

Březnové tsunami mělo pro Japonsko následky vskutku tragické, přesto přineslo jeden pozitivní trend. Zdá se, že japonská společnost se začíná ostře distancovat od zločineckých svazů a organizací, často zjednodušeně označovaných termínem jakuza. Během loňského října Tokio a Okinawa jako poslední dvě ze 47 japonských prefektur do svého právního řádu implementovaly normy, jež kriminalizují jakékoliv smluvní a obchodní vztahy se jmenovitě označenými 22 „nátlakovými skupinami“.

Policie a prefekturální úřady sice neatakují jednotlivé gangy přímo, ale kriminalizací spolupráce s nimi se rozhodly je „vyhladovět“. V historii bezmála padesátiletého „boje“ proti moderní jakuze se jedná o první rázný krok, který by zločinnému syndikátu mohl zasadit tvrdou ránu. Jakuza byla do jisté míry trpěna jako součást společnosti

Japonský Don Corleone bude bez vizitek

Nové prefekturální zákony se v legislativě zemských vlád začaly objevovat již od roku 2010. První konkrétní reakcí ale byl až krok svazu tiskařů západního Japonska, který loni na podzim veřejně prohlásil, že přestává přijímat „zakázky jakuzy na vizitky, hlavičkový papír, obálky, či novoroční přání“.

Dále se k iniciativě přihlásil buddhistický chrám Enrjakudži, který apeloval na představitele gangů, aby chrám již organizovaně nenavštěvovali. Pak následovala většina buddhistických chrámů i šintoistických svatyň v zemi. V další vlně se připojují banky, které začaly zločinným spolkům na základě nové legislativy rušit účty. Slyšet se nechala též „filmová vesnice“ v Kjótu, jinak studia a filmové exteriéry společnosti Tóei, že omezí propagaci i výrobu „filmové kultury fenoménu jakuza“.

Co z našeho pohledu může vypadat jako špatný vtip, v Japonsku patrně spustilo revoluci. Fenomén jakuzy, k níž se podle policejních odhadů hlásí téměř 80 tisíc členů, zasahuje totiž společnost do netušené hloubky.  

Co je to jakuza

Dnešní jednotlivé nezávislé svazy jakuzy, kterých zejména ve středním a západním Japonsku působí přes padesát, svůj původ nejčastěji odvozují od skupinek tekija (trhovci nevalné pověsti, prodávající též kradené zboží) a bakutó (provozovatelé hazardních her), které se v Japonsku formovaly z těch nejnižších vrstev na přelomu 17. a 18. století. Zejména trhovci byli místně svázáni s šintoistickými svatyněmi, před nimiž během náboženských slavností rozkládali krámky. Jako „ochranka“ pak často sloužili méně charakterově odolní, zchudlí příslušníci samurajské vrstvy, kteří ztratili příslušnost k některému velkému šlechtickému domu – a stali se z nich tzv. róninové, samurajové bez pána.

Během svátků každý trhovec platil poplatek za místo a ochranu, což je de facto jedna z „forem podnikání“, kterou jakuza využívá dodnes. Skupinky trhovců se začaly vysoce organizovat a vytvářet svoji vnitřní hierarchii. Feudální vláda tehdy tyto struktury oficiálně uznala jako trhovecké svazy a vrcholnému představiteli těchto společenství přisoudila právo používat příjmení a také nosit krátký meč. Struktura společenství a vztah ojabun (hlava společenství, otec) – kobun (podřízený, doslova „adoptivní syn“) se dochoval, respektive je aplikován i do vztahů v jakuze současné.

Druhý pilíř – provozování hazardních her, tehdy i dnes v Japonsku ilegálních – zůstal v portfoliu těchto společenství dodnes a přeneseně dal celému fenoménu i jméno. Nejhorší možná kombinace karet v hazardní hře „Oči-kabu“ (podobná našemu „Oko bere“) je totiž 8–9–3 a při fonetickém přečtení číslovek nám dá základ slova, jež je celosvětově minimálně stejně známé jako suši, sumó nebo saké: 8–9–3 se totiž foneticky dá též přečíst jako ja–ku–za.

Desatero správného gangstera

Termínem jakuza však gangsterské syndikáty neoznačuje ani jedna strana právě se rýsující fronty. Zatímco japonská státní správa a policie nejčastěji používá termín „zločinný spolek“ nebo „nátlaková skupina“, členové sami o sobě uvažují jako o „vznešeném spolku rytířském“, humanitárním, či o „společenství ctihodných“. V „gangu“ pak vládne tuhá disciplína a jistě nepřekvapí, že tyto spolky mají svá jasně stanovená pravidla. Řadovými pěšáky na ulici počínaje je tak všem členům zakázáno krást, provádět ozbrojené loupeže, prodávat nebo používat drogy a účastnit se jakýchkoliv činů nehodných příslušnosti k „společenství ctihodných“.

Zločinecká jakuza má paradoxně pozitivní vliv na typicky japonský fenomén: extrémně nízkou pouliční kriminalitu

Za porušení vnitřní disciplíny jsou tvrdé tresty, z nichž nejznámějším, ale rozhodně ne nejtvrdším, je odříznutí si vlastního článku prstu a věnování jej s omluvou tomu členovi gangu, proti němuž se dotyčný provinil. I v tomto případě inspirace přichází z historie. Předpokládá se totiž, že v případě vyhrocení sporu může být tento řešen i mečem. Tehdy by ten, kterému chybí byť jediný článek prstu, nemohl dostatečně sevřít jílec a proti svému sokovi by byl v nevýhodě. Dobrovolné přijmutí tohoto handicapu se tak chápe jako upřímná omluva.

Japonsko je oficiálně v boji s jakuzou od šedesátých let minulého století. Šlo však spíše jen o formalitu. Jakuza byla do jisté míry trpěna jako součást společnosti. Zatímco v posledních letech působí pravidlo zakazující prodej drog v souvislosti s jakuzou poněkud ironicky, byla to paradoxně právě vysoce organizovaná jakuza, jež měla pozitivní vliv na další typicky japonský fenomén: extrémně nízkou pouliční kriminalitu. Bossové nestáli o zbytečnou přítomnost policie, proto ve svých rajonech netrpěli kapsáře ani jiné drobné kriminální živly

Jiný kraj, jiný mrav

Jednotlivé klany jakuzy – z pohledu evropské legislativy těžko uchopitelné jinak, než jako zločinná spolčení – v Japonsku nikdy samy o sobě nestály mimo zákon a není tomu tak ani v legislativě nové. Stíháni a trestáni byli pouze jednotliví členové za jednotlivé přečiny, jichž se sami dopustili, respektive ke kterým se namísto svých hierarchicky výše postavených kolegů přihlásili. Klany používají vlastní symboliku, vizitky, hlavičkový papír, obálky, bankovní konta, telefony, faxy – jako jakákoliv jiná firma.

Centrála dnes největšího zločinného syndikátu, Jamaguči-gumi, který podle odhadů sdružuje zhruba 40 tisíc členů, pro civilní sousedy v okolí i letos pořádala novoroční výrobu rýžových koláčků. Traduje se, že v minulých letech, pokud nebyl zrovna ve vězení, boss tohoto syndikátu, dnes sedmdesátiletý Šinobu Cukasa (vlastním jménem Keniči Šinoda), osobně rozdával dětem v sousedství centrály v Kóbe novoroční kapesné v obálkách s logem klanu. Až do loňského roku si klan každoročně rezervoval prostory v šintoistické svatyni Gokoku, kam si celé vedení syndikátu oficiálně přicházelo pro novoroční požehnání. Letos tak Cukasa nepochybně návštěvníkům svatyně způsobil šok, protože se pár minut po půlnoci objevil se svojí suitou na novoročních modlitbách mezi běžnými občany. Údajně jako soukromá osoba, což současná legislativa nijak neomezuje.

Klan Jamaguči však měl šanci demonstrovat, že svoje „humanitární poslání“ alespoň někdy myslí vážně. Když prefekturu Hjógo postihlo 17. ledna 1995 ničivé zemětřesení, dokázal mnohem dříve než vláda reagovat na potřeby postižených a v místech své působnosti distribuoval postiženým pokrývky a pitnou vodu. Je veřejným tajemstvím, že díky této pomoci pak firmy provázané s klanem Jamaguči velkou měrou profitovaly na vládou placených rekonstrukčních pracích. A je též veřejným tajemstvím, že podobný scénář se v menší míře opakoval i po přírodní katastrofě, jež zasáhla Japonsko loni v březnu, přestože se mu vláda chtěla zabránit a projevy „závazné dobročinnosti“ ze strany jakuzy se snažila od začátku eliminovat.

Pro japonskou obchodní sféru rovněž nebyl problém služeb jakuzy využít. Známé jsou aféry, kdy si ji členové představenstva akciových společností najímali, aby zastrašováním a nátlakem na vybrané akcionáře zajistila hladký průběh valné hromady a nikdo představenstvo neobtěžoval všetečnými dotazy. Například firma Suruga Corporation, společnost veřejně obchodovaná na Tokijské burze, prokazatelně využila služeb gangů, když potřebovala před vypršením smluv uvolnit od nájemců patra v jimi spravovaných budovách. Přesto, že vyšetřování prokázalo přímé platby za služby jakuzy ze strany společnosti i přímou odpovědnost členů vedení za zadání „zakázky“, odsouzeni byli jen přímí vykonavatelé „řezničiny“ z řad gangsterů. Přičemž odměna za jejich pobyt ve vězení byla v ceně „kontraktu“ zahrnuta od samého počátku. Psal se rok 2008.

Nejde ale jen o zastrašování či vybírání výpalného. Viděno optikou „rytířského spolku“, jakuza sama sebe chápe jako patrona mravů i velkých korporací, na které zákon leckdy nedosáhne. A tento pohled sdílí i menší část společnosti. „Ano, občas někoho vydíráme. Ale to na něho musíme opravdu něco mít. Něco udělat musel. Zaplatí – a příště už to neudělá. Není to z pohledu společnosti nakonec pozitivní?“

Dnes v Japonsku vychází zhruba šest „klubových“ časopisů, které mapují dění mezi klany a zájemcům o „kulturu jakuzy“ přinášejí informace z podsvětí. Tématika prostředí gangů a romantizovaná podoba jejich válek i spojenectví je pak námětem řady japonských „béčkových“ akčních filmů.

Jaderní vyděděnci

Jistě nepřekvapí, že právě jakuza se orientuje v těch nejnižších patrech japonské společnosti. Do našich představ o Japonsku tenhle obraz krutě nezapadá, ale bohužel, ve velkých aglomeracích, zejména pak v Ósace, se vyskytuje nečekaně mnoho smutných existencí závislých na pololegální práci nádeníka. Patří sem bezdomovci, taktéž vlastní vinou životní ztroskotanci, ale také potomci „kasty nečistých“, tzv. burakumin. Jedná se o etnické Japonce, jejichž předci zastávali povolání nějak spjaté se smrtí, krví či syrovým masem. Patřili sem tedy řezníci, hrobníci, koželuzi a další, kteří tvořili zcela izolovanou, od společnosti hermeticky oddělenou komunitu.

Éra jakuzy jako univerzálního nástroje na řešení problémů zřejmě končí

Existence této kasty byla sice oficiálně zrušena už v roce 1871 a její bývalí příslušníci jsou de jure plnohodnotnými členy společnosti, jistým formám ostrakizace však čelí dodnes. Problémy je mohou potkat při pohovoru do zaměstnání, silnou nevoli může jejich původ vzbudit v rodině případného životního partnera. Prozradí je povětšinou adresa bydliště, která mnohdy kopíruje historická ghetta. Ještě v roce 1993 japonská vláda registrovala přes 800 tisíc potomků této „kasty“ a přes 4000 pozůstatků bývalých ghett, pro něž připravovala projekty asimilace.

Japonská civilní tajná služba odhaduje, že právě z řad burakumin se rekrutuje 60 až 70 procent členské základny jakuzy. Přes četné snahy vlády stojí burakumin stále „mimo“ a bossové jakuzy toho dokázali velmi dobře využít. Podařilo se jim tuto část společnosti organizovat jako pracovní sílu vyhrazenou na činnosti, které většinová společnost opravdu nepreferuje. Jakuza tak mimo jiné dodávala lidské zdroje právě na nižší dělnické pozice do provozů jaderných elektráren už dlouho před fukušimskou havárií. Že teď ve větší míře pracují i při likvidaci havárie, je logickým pokračováním předchozích stavu.

O tom, že policie dodržování nových norem myslí vážně a éra jakuzy jako univerzálního nástroje na řešení problémů končí, svědčí incident z konce minulého týdne. V pátek 13. ledna policie zatkla první tři podezřelé z porušení nové legislativy. Konkrétně se jedná o bývalého člena představenstva technologické firmy Taihei Dengyo, manželku bosse klanu napojeného na „zakázaný“ gang Kudo-kai a bývalého ředitele nejmenované stavební firmy napojené na jiný klan jakuzy. Předmětem vyšetřování je detašování zaměstnance z firmy ovládané jakuzou na blíže nespecifikovanou pracovní pozici, překvapivě opět v jaderné elektrárně. Nejde však o Fukušimu, ale o elektrárnu Oi v prefektuře Fukui, kterou provozuje Kansai Electric Power Company.   

Kdo na jejich místo?

Je otázkou, jak hluboko japonské orgány míní zasáhnout a co tyto změny opravdu způsobí. Šedá zóna doteď fungovala pod jakýmsi dohledem policie, kdy formou barterového obchodu za možnosti „dělat svůj business“ recipročně dohlížela na to, že se v šedé branži neangažoval nikdo další, kdo by požehnání od místního bosse do jisté míry kooperujícího s policií neměl.

Nový přístup japonských úřadů vůči jakuze je zbraní, kterou lze poměrně snadno obrátit proti firemní konkurenci

Přes jistý pokles standardu v posledních letech stále Japoncům míru bezpečnosti v ulicích můžeme jenom závidět. Není tak možné brát na lehkou váhu slova šéfa gangu Jamaguči Šinobu Cukasy, který výjimečně poskytl rozhovor listu Sankei šinbun. „Pokud by padla struktura organizace Jamaguči, bude to mít okamžité a nedozírné následky pro bezpečnost na ulicích,“ varoval Cukasa. S tím nelze než souhlasit. Co by způsobilo 40 tisíc náhle „nezaměstnaných“ gangsterů asi nedokáže odhadnout nikdo.

Naopak nový, drsnější přístup japonských autorit vůči jakuze je zbraní, kterou lze poměrně snadno obrátit proti firemní konkurenci. Stačí – třeba za úplatu a s pomocí rozpadlých struktur jakuzy – ke konkurenci dvakrát po sobě umístnit zaměstnance s vazbami na jakuzu a dotčená firma bude čelit ohromným problémům. Teoreticky jí hrozí zrušení bankovních kont a okamžité splacení úvěrů, což může být zcela likvidační. Firmy přitom nedisponují detektivními prostředky pro detailní lustrování potenciálních zaměstnanců či obchodních partnerů.

„Dříve stála policie proti jakuze. Dnes stojí proti jakuze civilní obyvatelstvo a firmy, zatímco policie se stáhla,“ domnívá se spisovatel Acuši Mizoguči, jenž se specializuje na japonský organizovaný zločin. S nutností kroků proti organizovanému zločinu souhlasí, nad jejich stávající podobou však váhá.

Zůstává tedy řada otazníků: Co japonské orgány právě k této formě boje proti jakuze vedlo? Mohl to být mezinárodní tlak na boj s organizovaným zločinem, mohlo to být již nekontrolované prorůstání jakuzy do oblasti finančních služeb a obchodu s cennými papíry. Co právě tato forma války zemi přinese? A v neposlední řadě: Bude (někdy v budoucnu) Japonsko bez jakuzy bezpečnější zemí a jaká forma pouliční kriminality jakuzu nahradí?