Japonsko: Deset let po tsunami a havárii jaderné elektrárny Fukušima

Ve čtvrtek 11. března jsme si připomněli deset let od pátého největšího zaznamenaného zemětřesení v historii, jež zpustošilo Japonsko a dostalo do celosvětového povědomí název jaderné elektrárny Fukušima. Zprávy o její tragédii vystrašily celý svět.

Fukušima na snímku z května 2012 foto: Reuters

Fukušima na snímku z května 2012

V pátek 11. března 2011 odpoledne byly nad Tokiem nízké mraky a vál tou dobou obvyklý, studený severozápadní vítr z východní Sibiře. Na Cukubské univerzitě byl klid – březen patří k nejklidnějším měsícům, protože nový školní rok začíná v dubnu. Pracoval jsem ve své kanceláři, když ve tři čtvrtě na tři začala budova hučet – jasná známka blížícího se zemětřesení. Bylo dlouhé a silné. Oběma rukama jsem zachraňoval výpočetní techniku, aby nespadla na zem, zatímco z boku na mne padaly knihy z polic a ze stropu plastové panely.

Vzápětí vypadla i elektřina, ale čekal jsem, že vbrzku zase naskočí, proto jsem jen uklízel spoušť na podlaze. Asi po půlhodině jsem usoudil, že bude lepší odebrat se na seřadiště, kam máme při větších zemětřeseních okamžitě prchat pro případ následných otřesů. Na chodbě jsem však zjistil, že se historicky poprvé spustily požární dveře, takže jsem zůstal odříznutý. Následně jsem shledal, že ve velkých dveřích jsou malá dvířka a v nich maličká klička, jíž se dala otevřít.

Minutový předstih

Ještě jsem pro jistotu prošel sousední laboratoře, ve kterých jsem nepůsobil, nyní temné a opuštěné, s rozmláceným nádobím a vyteklými rozpouštědly, jestli v nich někde nehoří kahan. Byla to automatická reakce – ve skutečnosti tam jsou jen elektrická topná hnízda a zdejší přímotopy jsou konstruované tak, aby se při vychýlení ze svislé polohy samy vypnuly. Na podlaze ležela mezi mnoha písemnostmi a knihami roztříštěná velkokapacitní tiskárna.

Na seřadišti jsem se prezentoval, aby mne snad nezanesli do seznamu pohřešovaných, a prohlásil, že místně šlo o intenzitu sedmého stupně. Dočkal jsem se odpovědi, že to bylo spíše jen šest; vzápětí jsem si uvědomil, že mluvíme v různých škálách. Zatímco Richterova stupnice má nejvyšší stupeň 10, Japonci mají vlastní škálu s nejvyšším stupněm 7. Také se ukázalo, že nefunguje ani mobilní síť, takže jsme uvízli v informačním stínu.

Epicentrum zemětřesení z března 2011 se nacházelo v moři, nějakých 70 kilometrů od pobřeží, poblíž města Sendai v oblasti Tohoku. Systém včasného varování fungoval, v Tokiu se vědělo o blížícím zemětřesení přibližně s minutovým předstihem. Dost času nastavit mobil a snímat, jak špička tokijské rozhledny bude kmitat.

Japonci byli klidní, paniku vyvolávala jen jedna vědma ze zámoří, která zde byla na přednáškovém turné a zmateně se dožadovala okamžitého odvozu na letiště. Tou dobou nikdo netušil, že je před námi mnoho hodin bez elektřiny a řada dnů bez pitné vody a teplého jídla. Již druhého dne zely regály v supermarketech prázdnotou a linula se z nich příjemná vůně z tisíců rozbitých lahví vína. Po několika hodinách však již zbytek světa začal dostávat zprávy, že v Japonsku se odehrála velká katastrofa.

Ústředí amerického geologického výzkumu prvně intenzitu odhadlo na 7,9, pak 8,9 a nakonec na 9 či 9,1 Richterovy stupnice. Prakticky se toto zemětřesení vyrovnalo tomu v roce 1952 na Kamčatce, případně v Chile roku 1730, a stalo se čtvrtým nebo pátým nejsilnějším známé historie. Největší zemětřesení v dějinách se odehrálo ve Valdivii v Chile roku 1960, které dosáhlo síly 9,5. Tehdy si vyžádalo i 142 životů v Japonsku, protože vyslalo tsunami napříč Pacifikem, které po 22 hodinách dorazilo i na japonské pobřeží.

Epicentrum zemětřesení z března 2011 se nacházelo v moři, nějakých 70 kilometrů od pobřeží, poblíž města Sendai v oblasti Tohoku. Systém včasného varování fungoval, v Tokiu se vědělo o blížícím zemětřesení přibližně s minutovým předstihem. Dost času nastavit mobil a snímat, jak špička tokijské rozhledny bude kmitat – nakonec se anténový systém na 333 metrů vysoké Tokyo Tower (nezaměňovat s 634 metrů vysokou Tokyo SkyTree, té se nestalo nic) trvale ohnul a musel být vyměněn.

Podcenění

Pohotově bylo vydáno i varování před tsunami, které k pobřeží dorazí během desítek minut. Shodou okolností však tři dny před tím bylo v téže oblasti jiné zemětřesení, které rovněž doprovázelo varování před tsunami, jež nakonec bylo jen 60centimetrové. Nikdy se nedozvíme, kolik z 16 tisíc potvrzených obětí a kolem 2,5 tisíce pohřešovaných toto další varování podcenilo. Oblast v Tohoku se historicky jmenuje Sanriku, proto se často hovoří o takzvaném velkém zemětřesení a tsunami Sanriku.

Pohotově bylo vydáno i varování před tsunami, které k pobřeží dorazí během desítek minut. Shodou okolností však tři dny před tím bylo v téže oblasti jiné zemětřesení, které rovněž doprovázelo varování před tsunami, jež nakonec bylo jen 60centimetrové. Nikdy se nedozvíme, kolik z 16 tisíc potvrzených obětí a kolem 2,5 tisíce pohřešovaných toto další varování podcenilo.

Je to neklidná oblast, v Sanriku se odehrálo i zemětřesení 2. března 1933 o síle 8,4 Richterovy škály, jež si vyžádalo na tři tisíce obětí, a také 15. června 1896 s intenzitou 8,5 a počtem obětí kolem 22 tisíc. Nejvíc životů si v Japonsku vyžádalo velké zemětřesení Kanto 1. září 1923 o síle 7,9, nicméně ze 143 tisíc obětí mnoho zahynulo při následných požárech. Toto číslo také zahrnuje pronásledované a lynčované Korejce, nepodloženě obviněné z otravy pitné vody.

V současnosti se každý rok 1. září koná celonárodní nácvik, jak se při zemětřesení chovat – zalézání pod lavice ve školách, úniky na seřadiště, snášení z výšek hasičskými plošinami. V sobotu 12. března proud stále nešel, proto jsem vyrazil do jednoho z evakuačních středisek. Jsou po celém Japonsku, bývají to kulturní domy nebo školní tělocvičny – bytelné železobetonové stavby s kvalitní palubovkou a vlastním dieselagregátem. Ve skladištích mají připravené futony, tlustší vatované přikrývky, na kterých se dá spát.

Bylo tam dost plno, erár podával zelený čaj a chutné sušené nudle, které stačí přelít horkou vodou. Zahlédl jsem skupinu Číňanů, jak buší do notebooků: nějakým trikem se dokázali napojit na jakousi síť. Ochotně mě nechali poslat ženě do Prahy uklidňující e-mail: „Zde to bylo za větrem, fičák to byl v Sendai.“ Pak jsem vyrazil do vylidněných ulic, kterými se proháněl jen studený vítr.

Otevřená otázka

Japonsko pokrývá svou spotřebu elektřiny ze 30 až 40 procent jadernými elektrárnami. V nich se z bezpečnostních důvodů na začátku zemětřesení automaticky aktivuje odstavovací režim. Nejblíž epicentru stála relativně nová (první reaktor spuštěn v roce 1984) elektrárna Onagawa (Ženská řeka) poblíž Sendai, částečně odstíněná jedním poloostrovem a několika ostrůvky. Neutrpěla žádnou škodu, podobně jako elektrárna Tokai relativně blízko k Tokiu – zde tsunami stačila odklonit ochranná hráz.

Jenže mezi těmito dvěma místy leží dvě elektrárny Fukušima (Šťastný ostrov), z nichž zejména pro elektrárnu Fukušima I mělo tsunami fatální následky. Stavba elektrárny Fukušima I začala už v roce 1967 a její reaktory ze sedmdesátých let spíš dosluhovaly. Úplně na severu je jaderné centrum Rokkasho, kde je třeba pobočka Mezinárodního střediska pro termojaderný výzkum ITER s ústředím ve francouzském Cadarache, ale ani v Rokkasho škody nebyly.

Po tsunami byly v celém Japonsku všechny reaktory postupně odstaveny, nyní jsou ale už zpět v provozu. Budoucnost nukleární energetiky v zemi vycházejícího slunce však zatím zůstává otázkou otevřenou pro obě mezní řešení.

Po tsunami byly v celém Japonsku všechny reaktory postupně odstaveny, nyní jsou ale už zpět v provozu. Budoucnost nukleární energetiky v zemi vycházejícího slunce však zatím zůstává otázkou otevřenou pro obě mezní řešení. I když se severozápadní vítr ukázal příznivý a většinu radioizotopů z Fukušimy odnášel nad oceán, univerzita se tehdy rozhodla uzavřít kampus až do konce školního roku, tedy do konce března. Později byl zákaz zmírněn alespoň pro personál, který mohl docházet kontrolovat techniku.

Získal jsem neoficiální výjimku a mohl v kampusu dokonce dál bydlet. Univerzitní stráž mě brala jako maskota – dokud pracuji, jistě nejde do tuhého. Tehdy totiž z Japonska prchlo mnoho cizinců (uvádělo se až 600 tisíc). Sám jsem o tom neuvažoval, protože při letu v deseti kilometrech je člověk vystaven většímu záření než z Fukušimy. Dle mých propočtů můj denní příděl z Fukušimy odpovídal jednomu banánu (po para ořeších nejradioaktivnější potravina).

A jako maskot jsem to univerzitním strážcům udělat nemohl, i kdyby do tuhého šlo. Česko tehdy prošvihlo PR příležitost. Do Japonska letěly dva armádní airbusy pro české filharmoniky, kteří se mylně domnívali, že jim hrozí nebezpečí. Když už sem ta dvě letadla letěla, neměla být prázdná. Měla vézt plzeňské a to se mělo z letiště hned poslat záchranářům na sever. Byla by to pro Japonce po dlouhé době první pozitivní zpráva, která by získala prostor ve všech televizních stanicích.

Ovlivnění osudů lidí i zvířat

Tehdy zde totiž byl mimo jiné i nedostatek balených nápojů, protože pitná voda netekla, a pokud ano, mohla být kontaminovaná. Třeba americké ozbrojené síly v Japonsku na to zareagovaly a začaly balenou vodu ze svých strategických proviantních zásob dopravovat do postižených oblastí. Tato operace měla krycí jméno Tomodači – přítel. Vládní komise pro fukušimskou katastrofu výstižně konstatovala, že byla Japanmade, že šlo o (odstranitelné) chyby na japonské straně. Zmínil bych tři.

Za prvé stál v čele elektrárenské společnosti člověk, který věděl, jak zvyšovat ceny akcií, ale o technickém fungování elektrárny mnoho neznal. Po tsunami zareagoval bleskově – nechal se odvézt do nemocnice kvůli vysokému krevnímu tlaku. V hierarchické japonské organizaci to znamenalo úplné ochromení celé elektrárny. Ve chvíli, kdy tsunami vyřadilo dieselagregáty zajišťující chlazení reaktorů, bylo řešení nasnadě – požádat japonskou a americkou armádu o mobilní agregáty. Takovou žádost ale může podat jen nejvyšší šéf společnosti.

Zemětřesení a tsunami před deseti lety ovlivnila osudy milionů lidí i domácí a divoké zvěře. V evakuované zóně kolem Fukušimy však úspěšně přezimovala stáda dobytka vypuštěného do volné přírody, protože se o ně neměl kdo starat.

Za druhé, jaderné elektrárny jsou v Japonsku zakládány u moře, často na původně vysokém břehu. Útes se vybírá, aby byl dostatečně vysoko od hladiny moře, ale zároveň aby bylo možné snadno vykládat materiály dopravované lodí. Fukušima I však byla umístěna příliš blízko k hladině. Pokud by se při vybírání útesu skončilo o 15 metrů výš, žádný problém s tsunami by nemohl nastat. Ostatně, stačila by i vyšší ochranná hráz jako u elektrárny Tokai.

Třetí aspekt se týká vyvedení pojistných ventilů z reaktorů. Jak stoupá teplota v nechlazeném reaktoru, stoupá i tlak a v jistém okamžiku ventil musí začít odpouštět radioaktivní páru. Při vysokých teplotách a za katalýzy kovy se ale voda rozloží na vodík a kyslík. Protože však ventily byly vyvedeny pod střechu, a ne nad ni, naplnil se prostor výbušnou směsí vodíku a kyslíku, takže následná exploze vršek věže rozmetala.

Média to interpretovala jako jaderný výbuch a odstartovala paniku, že i dezorientovaná vláda uvažovala o (reálně neproveditelné) evakuaci celé oblasti Velkého Tokia. Zemětřesení a tsunami před deseti lety ovlivnila osudy milionů lidí i domácí a divoké zvěře. V evakuované zóně kolem Fukušimy však úspěšně přezimovala stáda dobytka vypuštěného do volné přírody, protože se o ně neměl kdo starat. Byli tam dokonce pštrosi z bývalé pštrosí farmy. Nikdo je nelovil, neboť se předpokládalo, že budou radioaktivní.

Další řádění živlů

Katastrofa ovlivnila i osudy lodí. Rybářská loď Ryou-Un Maru (Rybářský úspěch) se utrhla ze svého kotviště a jako loď duchů se nakonec dostala až do amerických vod. Její bludnou pouť ukončila až 5. dubna 2012 palba americké pobřežní stráže. V létě 2012 vyvrhl Pacifik masivní japonský přístavní ponton na pláž až v Oregonu, jiná plavidla skončila na pláních Tohoku. Výletní loď Hamayuri (Liliová pláž) elegantně dosedla na střechu hotelu.

Japonci hledí do budoucnosti, a tedy i vstříc dalšímu řáděním živlů. Dvě jsou jistá, jen se neví, kdy nastanou. Prvním je periodicky přicházející velké zemětřesení Kanto, druhým také se opakující erupce majestátní sopky Fudži. Ani seismologové, ani vulkanologové ale neznají odpověď na otázku, kterým směrem je velké zemětřesení Sanriku posunulo.

Rybářskou loď Kyotoku Maru No. 18 o váze 330 tun tsunami zaneslo do polí 800 metrů od břehu, kde se tyčila až do září 2013. I když se těšila zájmu návštěvníků oblasti, trvalým památníkem se nestala. V hlasování obyvatel obce převážil názor loď sešrotovat. A podstatně těžší nákladní loď Asia Symphony (4724 tun) vyvrhlo tsunami jen na přístavní molo. Ale i osudy aspoň některých plavidel se po tsunami vracejí do původních kolejí – Asia Symphony byla s pomocí jeřábové lodi přenesena zpět na hladinu Pacifiku.

Ve městě Minamisanriku bylo po letech diskusí rozhodnuto zachovat jako monument ocelový skelet dvouposchoďové budovy Úřadu pro prevenci přírodních katastrof, ve které zahynulo jeho 43 zaměstnanců. Japonci ale hledí do budoucnosti, a tedy i vstříc dalšímu řáděním živlů.

Dvě jsou jistá, jen se neví, kdy nastanou. Prvním je periodicky přicházející velké zemětřesení Kanto, druhým také se opakující erupce majestátní sopky Fudži. Ani seismologové, ani vulkanologové ale neznají odpověď na otázku, kterým směrem je velké zemětřesení Sanriku posunulo.