Japonsko-čínské emoce 67 let po válce

Spor o souostroví Senkaku neboli Tiao-jü ohrožuje stabilitu v jihovýchodní Asii a připomíná, že staré křivdy stále nejsou zapomenuty.

Ondřej Hýbl 30.9.2012

Číňané protestují 18. září, v den výročí japonské anexe Mandžuska, proti Japonsku. Původní záminkou je spor o souostroví Sensaku, čínsky Tiao-jü. foto: © ReutersČeská pozice

Číňané protestují 18. září, v den výročí japonské anexe Mandžuska, proti Japonsku. Původní záminkou je spor o souostroví Sensaku, čínsky Tiao-jü.

Pnutí mezi Japonskem a Čínou opět nabírá na intenzitě. Jako v minulosti mnohokrát. A zřejmě stejně jako v budoucnosti ještě mnohokrát bude. Tentokrát se čínsko-japonské vášně zvedly okolo souostroví Senkaku (čínský název Tiao-jü), když japonská vláda oznámila záměr souostroví odkoupit od soukromého vlastníka. Čína pochopitelně protestuje, vždyť přece souostroví Tiao-jü patří Číně, tak co je má co japonská vláda od kohokoli odkupovat. Aby byla věc ještě komplikovanější, své nároky na souostroví vznáší i Tchaj-wan.

Jde o několik neobydlených ostrovů ve Východočínském moři, o které vedlo Japonsko s Čínou diskuse již od konce 19. století a definitivně Japonsku připadly roku 1895 po vítězství v japonsko-čínské válce. Tehdy Japonsko s Čínou sepsalo „Dohodu z Šimonoseki“, v jejímž rámci Japonsku trvale připadly „Formosa“ (Tchaj-wan) a „všechny další ostrovy k Formose přináležející nebo na ni navazující“. Odtud tedy i souostroví Tiao-jü.

Problém se ale objevuje po druhé světové válce, kdy je Dohoda ze Šimonoseki anulovaná a souostroví Senkaku (podobně jako Okinawu) okupuje americká armáda. Ta po ukončení okupace v roce 1972 předala správní pravomoci nad ostrovy Japonsku. Japonsko i Čína se vzápětí přihlásily ke svrchovanosti nad územím Radě bezpečnosti OSN. USA sice oficiálně nestojí ani na jedné straně sporu, bezpečnostní dohoda mezi USA a Japonskem ale obsahuje pasáž, že i případná obrana souostroví Senkaku je důvodem pro vojenskou pomoc USA Japonsku.

Hybatel mocnostmi

Případná obrana souostroví Senkaku je důvodem pro vojenskou pomoc USA Japonsku

Japonsko uvědomovalo citlivost problému vůči Číně, a proto ve věci dlouho hrálo „mrtvého brouka“. Iniciativa na zestátnění ostrovů a jasné vymezení k Číně přišla až nyní a nezrodila se v hlavě japonského premiéra. Ten se stejně jako většina jeho předchůdců snažil okolo sporných území (Takešima, respektive Dokto, spor s Jižní Koreou, Tchaj-wanem i Čínou; Hoppó rjódó, respektive Kurily, spor s Ruskem; Senkaku, respektive Tiao-jü, spor s Čínou a Tchaj-wanem) zachovat mlčení a udržovat předlouhý status quo.

K akci vládu vyprovokoval až tokijský prefekt a vyhlášený nacionalista, 79letý Šintaró Išihara, jenž se rozhodl souostroví odkoupit od jeho současného soukromého vlastníka a přiřadit je správně pod tokijskou metropoli. Prostředky na odkup ostrovů začal shromažďovat prostřednictvím sbírky. O náladě ve společnosti nejlépe vypovídá, že se Išiharovi podařilo peníze v krátké době opravdu shromáždit. V době ekonomické krize od dárců nasbíral 1,47 miliardy jenů (zhruba 367 milionů korun).

Představa, že sporná území spravuje populární, vůči Číně servítky si neberoucí nacionalista Išihara, dohnala  premiéra Nodu k činu. Ten jménem kabinetu oznámil záměr souostroví odkoupit a japonská vláda s vlastníkem podepsala dohodu. Čína se pochopitelně bouří. K ostrovům se před časem vypravily politické a aktivistické skupinky z obou zemí, na přetřes Sensaku přišly i při nedávném narození mláděte pandy v tokijské zoo. Dnes u ostrovů operují lodě pobřežní stráže obou stran.

USA sice vyzývají ke klidu v oblasti, ale protestanti v Číně jsou na nohou, demolují japonská auta, rozbíjejí okna výloh obchodů japonských značek a dva čínské závody Panasoniku musely kvůli útokům zastavit výrobu. Navzdory tomu Išihara nepromeškal šanci situaci dál hrotit. Peníze ze sbírky pro nákup ostrovů slíbil věnovat vládě. Dnes předání peněz podmiňuje závazkem vlády na sporných ostrovech postavit přístav a zázemí pro japonské rybáře. 

Šintaró Išihara se rozhodl souostroví odkoupit od jeho současného soukromého vlastníka a přiřadit je správně pod tokijskou metropoli

Výročí anexe Mandžuska

Po týdnu násilí a nezvykle silných protijaponských protestů oficiální čínští představitelé konečně o víkendu přistoupili k nějakému řešení situace. Víkendové a pondělní demonstrace před japonským velvyslanectvím v Pekingu a konzulárními úřady po celé Číně rozehnala vodní děla a slzný plyn, úřady blokují weby organizátorů i jejich účty na sociálních sítích. Několik organizátorů bylo i zadrženo. Za normálních okolností se čínskému režimu nespokojený dav hodí. Až do konce minulého týdne proto komunistický tisk vyzýval k národní jednotě, demonstracím proti Japonsku a bojkotu japonského zboží.

Čínská reprezentace také dlouho odmítala oficiální protesty japonské strany a volání po zajištění bezpečnosti japonských občanů, podnikatelů a zastupitelských úřadů. Čínští představitelé odmítali tvrději zasáhnout nejen proti demonstrantům před velvyslanectvím, ale i proti výtržníkům likvidujícím pobočky japonských firem s odkazem na svobodu projevu svých občanů. Tu svobodu projevu bude dobré někdy Číně připomenout. Jistě bude dost příležitostí v souvislosti třeba s Tibetem, nebo až místní správa bude opět rozhánět protesty třeba ujgurské menšiny v Sin-ťiangu v Urumči střelbou do demonstrantů. Ale to je jiný příběh.

Čínské úřady ale tentokrát měly dobrý důvod situaci začít nějak řešit. Na 18. září připadá výročí japonské sabotáže regionální železniční trati u města Mukden (Šen-jang) v Mandžusku v roce 1931. Japonská armáda tehdy zinscenovala výbuch na železnici, ze kterého vinila v místě působící čínskou armádu. V „reakci“ pak Japonci obsadili celý region. Japonsko obhajovalo akci jako sebeobranu proti čínským sabotérům sloužící k ochraně japonských obchodních aktivit. Japonská armáda zaútočila na město Mukden a do půl roku po incidentu Japonci ovládli celý mandžuský region. Ustavili v něm loutkovou vládu a o rok později vystoupili ze Společnosti národů.

Anexe Mandžuska je proto jedním z černých milníků moderní historie japonsko-čínských vztahů, často připomínaný čínskými nacionalisty. Protesty k tomuto výročí přicházejí každoročně a letos již tak exaltovaná situace opravdu hrozila přerůst v nekontrolovatelnou eskalaci protestů vedoucích například k fyzické inzultaci zaměstnanců velvyslanectví. A to by se rozhodně nehodilo ani Pekingu. Čínské úřady sice i v úterý povolily demonstrace, ale tentokrát chladí horké hlavy demonstrantů s větší intenzitou, než bývá zvykem.

Situace není dobrá. A o extrémním vypětí diplomatů na obou stranách pravděpodobně vypovídá i náhlé úmrtí Šinčiho Nišinomiji. Ten byl 11. září jmenován novým japonským velvyslancem v Číně, kde měl nastoupit během října, ale 13. září zkolaboval na ulici a o tři dny později zemřel v nemocnici na srdeční slabost.

O extrémním vypětí diplomatů na obou stranách pravděpodobně vypovídá i náhlé úmrtí Šinčiho Nišinomiji, jenž byl 11. září jmenován novým japonským velvyslancem v Číně

Dědictví války

Územní spory, obchodní spory, spory o nerostné zdroje v pohraničí – to všechno jsou problémy, které musí řešit mnoho zemí se svými sousedy. Spory a problémy natolik komplikované, že k jejich řešení je často třeba ohromného diplomatického umění i úsilí. Pokud hráči na obou stranách naslouchají duchům dávno dobojovaných válek a na „neřešení“ problému držením neakceptovatelných pozic na mezinárodní scéně sbírají politické body pro volby domácí, stává se těžko řešitelný problém problémem zcela bez řešení. Obávám se, že právě to se mezi Japonskem a Čínou právě děje. Problémů je víc a klíče k řešení se nacházejí na obou stranách.

Je to smutné, ale z prohlášení či chování některých japonských politiků člověk nutně nabude dojmu, že navzdory veškerým omluvám japonského národa okolním zemím za rozpoutání války v Pacifiku a exploataci území, u nich opravdová katarze nenastává a porážku od spojenců berou jako krutý úskok osudu. Soukromě jsem se pak setkal s mnoha lidmi s názorem, že v případě japonského vítězství by se celá Asie, a potažmo celý svět měl podstatně lépe. A je jen vinou spojenců, že tomu tak není.

Tento přístup na jakékoli úrovni musí Čínu iritovat, stejně jako návštěvy japonských politiků ve svatyni Jasukuni. Ta je totiž symbolem všech, kdo položili život ve všech válkách za Japonsko. Je to jeden ze symbolů země a je to tak v pořádku. Kamenem úrazu ale je, že mezi božstva „kami“, duše zemřelých bojovníků, které jsou ve svatyni společně oslavované, byli v sedmdesátých letech uvedeni i váleční zločinci odsouzení Tokijským tribunálem. Pokud se na takové místo přijde poklonit člen úřadujícího kabinetu, vztahům se sousedními zeměmi rozhodně nepomůže.   

Naopak problémem Číny je, že kartu historické křivdy používá nekonečně dlouho. Japonské subvence do čínské ekonomiky, současná finanční podpora „rozvíjející se ekonomice“ a spousta dalších programů Číně velmi pomohly. Pokud ale přijde řeč na válku, vše je rázem zapomenuto. Torpédování současných projektů a spolupráce municí z druhé světové války je přitom vysoce kontraproduktivní a nepomůže nikomu. Je to nejen nefér k Japonsku, ale i značně limituje samotnou Čínu.

Odraz těchto postojů ve veřejném mínění je tristní. Televize NHK v úterý přinesla výsledky déle připravovaného průzkumu veřejného mínění. Japonsko s Čínou jsou vzájemně nejdůležitějšími obchodními partnery. Vztahy s protějškem považuje za důležité nebo spíše důležité v obou zemích více než 70 procent respondentů. Navzdory tomu stejných více než 70 procent respondentů považuje svůj pocit z druhé země za špatný nebo spíše špatný.

Možná inspirace EU?

Přitom ochota „domluvit se“ v jistých částech společnosti rozhodně existuje. Bohužel mimo politiky. Již 17 let například v Tokiu působí nadace EU-JAPAN FEST, jež mezi velkými průmyslovými podniky shání finance a podporuje kulturní projekty EU a Japonska. Podle tajemníka správní rady nadaci ale nejde a priori o podporu kulturní výměny. Na základě různých projektů a na příkladu fungování EU se snaží vlastnímu národu ukázat, že spolupráce mezi bývalými válečnými nepřáteli opravdu možná je.

Rozumná spolupráce Číny, Japonska a Jižní Koreje by zásadně změnila ekonomické rozložení sil na Zemi

„První i druhá světová válka vzešly z Evropy. Příkoří a ohromných křivd se mezi zeměmi stalo nepočítaně. Navzdory tomu spolupráce například Francie, Německa a Anglie je něco, odkud musíme pro vztahy v Asii nutně čerpat inspiraci.“

Jistě, poválečný vývoj v Evropě a v Asii šel jinudy. Na zpytování svědomí nebyl čas. Vzhledem k vývoji v regionu USA potřebovaly spolehlivého a silného spojence. Proces integrace poválečného Německa do Evropy a poválečného Japonska do tehdy mnohem nestabilnější Asie, kde se o sféry vlivu teprve hrálo, se porovnává obtížně. Poválečná „přibližovací fáze“ nebyla regionu dopřána, čímž dodnes trpí. Je to ohromná škoda. Rozumná spolupráce Číny, Japonska a Jižní Koreje by zásadně změnila ekonomické rozložení sil na Zemi a potenciál takové spolupráce by pro zúčastněné státy byl enormní. Prvním krokem k takovému projektu by však muselo být upřímné, hluboké a definitivní vyrovnání se s vlastní minulostí mezi Čínou, Japonskem a Koreou. To by mohlo vést i k následnému řešení situace jak v Severní Koreji, tak na Tchaj-wanu.

Jenže při pohledu na komunistickou reprezentaci v Číně a postupně sílící pravicovou část japonského politického spektra je jasné, že nic podobného není a v dohledné době nebude na pořadu dne. Naopak. V Číně se chystá generační výměna vládnoucí elity. A Čína roste. Má vlastní vesmírný program, značně posiluje své námořnictvo. Podobně jako generace dospívajících jedináčků nedostatkem sebevědomí rozhodně netrpí. V Japonsku zase budou opět volby. A minimálně pro japonské politiky je silácké vymezování se vůči Číně mnohem snadnější a vděčnější téma než úvahy nad důchodovou a daňovou reformou.

Situace se tentokrát dostala nezvykle daleko. U souostroví Senkaku operují japonské a čínské lodi pobřežní stráže a Japonsko již hlásí narušení výsostných vod. Loni k velkým problémům stačil incident s jednou rybářskou lodí, Čína se ale v nejbližších dnech chystá zaplavit okolí ostrovů až třemi stovkami rybářských lodí. Přitom eskalace napětí by do konfliktu nespíše vtáhla i USA, z čehož Washington musí mít panickou hrůzu. Za současné situace proto budeme nejspíš rádi, skončí-li celá záležitost opět nějak do ztracena, jak se zatím pokaždé podařilo. A na rozumnější řešení si bohužel budeme muset ještě nějakou tu další generaci počkat…

Počet příspěvků: 1, poslední 19.9.2012 07:44 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.