Jan Kysela: S prezidentem Zemanem míříme na Východ

„Existovalo riziko, že prezidentem bude někdo, kdo se v tom systému začne chovat dysfunkčně. A to se podle mě i stalo,“ míní ústavní expert.

Vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK Jan Kysela pochybuje o účelnosti přímé volby prezidenta podle novely zákona, kterou má nyní v rukou Senát. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK Jan Kysela pochybuje o účelnosti přímé volby prezidenta podle novely zákona, kterou má nyní v rukou Senát. | foto: © ČESKÁ POZICE, Jan KunderaČeská pozice
Vedoucí katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK Jan Kysela pochybuje o účelnosti přímé volby prezidenta podle novely zákona, kterou má nyní v rukou Senát.

Pravá část politického spektra jednání prezidenta Miloše Zemana odsuzuje, zbytek stran ho spíše chválí. Čím to, že Zemanovo prezidentování jedni politici připodobňují komunistickému či nacistickému puči, zatímco druzí mu tleskají? Jak nyní čeští politici zacházejí s Ústavou a jejími nepsanými pravidly, a co jejich jednání znamená? ČESKÁ POZICE o tom vedla obsáhlý rozhovor s ústavním právníkem, pedagogem a mimo jiné tajemníkem senátní komise pro Ústavu Janem Kyselou.

ČESKÁ POZICE: Když se podíváme na to dosud nevídané jednání prezidenta, jak jmenuje premiéra, který nemá podporu ve sněmovně, který stranám vzkazuje, jaké koalice smí a nesmí ustavovat a kdo má být jejich premiérem – co se to tu vlastně děje?

KYSELA: Posouvá se systém, který jsme si zvykli považovat za parlamentní, od pólu čistě parlamentního systému někam dál. Čistý parlamentní systém, který v nejčistší podobě najdeme asi ve francouzské Třetí republice, jsme ale nikdy neměli. Vždy jsme měli relativně silnější postavení prezidenta, a to nejen ústavně, ale i z hlediska osobností, které ten úřad zastávaly, i z hlediska očekávání veřejnosti.

ČESKÁ POZICE: Jak tenhle proces ovlivnila změna volby prezidenta na přímou?

KYSELA: Evidentně v tom nějakou roli sehrála. Ostatně řada lidí před ní varovala. Ale jen přímá volba nestačí – kdybyste do toho úřadu dosadil jiné osoby, typově Karel Schwarzenberg nebo Jan Fischer, tak by se asi chovaly odlišně.

ČESKÁ POZICE: Když jste mluvil o historických očekáváních spojených s rolí prezidenta – kam až to podle vás sahá? Dá se třeba říct, že ta tradice začala už u Masaryka, který si taky Ústavu mnohdy vykládal svérázně?

KYSELA: V ústavním právu hraje kontinuita mimořádnou roli. A myslím, že to není jen k Masarykovi, že to sahá až k Františku Josefovi I. Chybí nám jakási diskontinuita. Když se podíváme na rakouský vývoj, tak Rakušané se chtěli důsledně „odrakouštět“, zbavit se monarchie, což vedlo k tomu, že na několik let zrušili monokratickou hlavu státu. Naproti tomu v Německu při budování Výmarské republiky ta tendence „odněmečtět se“ ve smyslu odpoutat se od monarchické minulosti vůbec patrná nebyla, takže když se konstruoval úřad prezidenta, tak se vlastně hledal náhradní císař.„Vždy jsme měli relativně silnější postavení prezidenta, a to nejen ústavně, ale i z hlediska osobností, které ten úřad zastávaly, i z hlediska očekávání veřejnosti“

V případě Československa byla tendence odrakouštět se silně přítomná rétoricky, zejména na levici. Nicméně když do pozice hlavy státu, která byla spojená s archetypem osudu těžce zkoušeného starce, dosadíte dalšího těžce zkoušeného starce, ještě navíc s mimořádným vzděláním, charismatem, vlivem a revolučními zásluhami, a když se tento druhý stařec ještě připodobňuje tomu prvnímu starci tím, že chodí v něčem, co trochu připomíná uniformu, a jezdí na koni – tak ta kontinuita toho stařičkého mocnáře, který sice po část života nebyl oblíbený, ale pak zase oblíbený jako první úředník státu silně byl, tak ta kontinuita očekávání silné postavy nad politickými stranami tu je. Edvard Beneš byl sice člověkem bez charismatu, ale také s revolučními zásluhami. Klement Gottwald zase přivedl dělnickou třídu k vítězství…

ČESKÁ POZICE: A je v tomhle Československo skutečně tak výjimečné?

KYSELA: V Československu po roce 1948 nebyl zrušen úřad prezidenta, úřad monokratické hlavy státu. Ve srovnání s jinými státy střední a východní Evropy jsme v tomto byli skutečně jediní, kdo měl od roku 1948 až do roku 1989 pořád prezidenta. V Rumunsku se třeba úřad prezidenta vrací až na konci šedesátých let, protože Nicolae Ceauşescu nechtěl být předseda nějaké rady, ale chtěl být prezident. V Sovětském svazu vidíte vznik úřadu prezidenta až na samotném konci jeho existence.

Československá situace je specifická. Dědicem císaře, který visí v každé oficiální místnosti, je prezident, který také visí v každé oficiální místnosti – což také není zrovna univerzální rys. Stejně jako to, že máme možnost si prezidenta olíznout na dopisní známce. Ten důvod, proč to tajemníci KSČ takto drželi, může souviset s tím, že se díky úřadu prezidenta vysunuli z té šedi tajemníků ústředního výboru. Najednou se stěhují na Hrad, což má velkou symbolickou hodnotu, město na vás hledí nahoru, a vy shlížíte na město shůry. A mimo jiné to znamená, že přestože jste primárně generálním tajemníkem, tak těžíte ze sentimentu, který vůči vám lidé mají. Zdá se mi, že tento sentiment je v české společnosti velmi silně přítomný.

ČESKÁ POZICE: A Miloš Zeman se do téhle české specifiky trefil?

KYSELA: Miloš Zeman té vnímavosti v kampani vycházel vstříc, když říkal, že nebude nějakým oleandrem stojícím v rohu místnosti. Současně se ovšem Miloš Zeman hlásil k tomu typusu parlamentního prezidenta, jenž nebude vstupovat do politických procesů jinak než jako moderátor. Problém ovšem je, že některé věci se říkají před volbami a jiné po volbách. Kdybyste si chtěl přečíst velmi výstižné texty o tom, jak se má chovat parlamentní prezident, tak by bylo nejlépe přečíst si výtisk volebních projevů Václava Klause z roku 2003. Jsou moc pěkné, jenom se jimi Václav Klaus tak úplně neřídil. A u Miloše Zemana je to podobné.

Specifika prezidentství Miloše Zemana

ČESKÁ POZICE: Dobře, jednání prezidenta má tedy nějaký historický předobraz. Přesto se zeptám – nejde Zeman i nad rámec toho, na co jsme byli zvyklí třeba u Havla nebo Klause, byť i oni byli často viněni z ohýbání Ústavy? Když Zeman vyhlásí, že hodlá ignorovat Ústavu do doby, než skončí vyšetřování nějaké jím vybrané kauzy, není to už skutečně poněkud přehnané?

KYSELA: Určitě, s tím souhlasím. Navíc je tu rozdíl i v osobnostním zázemí. Václav Havel se opíral o revoluční legitimitu. Václav Klaus měl za sebou minulost zakladatele a vůdce velké politické strany, minulost v podobě klíčové osoby transformace politické i ekonomické. U Miloše Zemana ne že by šlo o člověka bez zásluh, ale řekl bych, že u něj jsou ty důvody, proč by si měl „vyskakovat“, slabší. Tedy on má nejméně důvodů pro to, aby se choval tak, jak se chová, a přitom se chová mnohem intenzivněji a razantněji než jeho předchůdci.„Zeman má nejméně důvodů pro to, aby se choval tak, jak se chová, a přitom se chová mnohem intenzivněji a razantněji než jeho předchůdci“

ČESKÁ POZICE: Jde jen o Zemanovu osobnost, nebo už se dá říct, že se ta razance prezidenta stává normou?

KYSELA: Možná se to dá připodobnit vytahaným botám. Jednotliví prezidenti vytahávají boty více a více, nastupují další, zase je vytahávají, a nám už přestává připadat divné, že se někdo chová jiným způsobem, než je z hlediska systému očekáváno, způsobem, který třeba v zahraničí vyvolává určité překvapení, rozpaky. Máme v Čechách málo rozvinuté přizpůsobování se roli – jako by se veřejná role měla přizpůsobovat mému temperamentu, a ne, že by se můj temperament měl přizpůsobit roli. Je to vidět v celé řadě situací, které se mohou jevit banální – například před lety se jedna soudkyně účastnila soutěže Miss monokiny, a tuším, že na základě toho odešla ze soudnictví. Nejde o to, že se nemůžete účastnit soutěže Miss monokiny, ale je trochu hloupé, když to děláte v roli soudce.

Podobně nejde o to, že nemůžete mít razantní názory na globální oteplování a na všechno možné, je jen trochu divné, když ty názory balíte do majestátu hlavy státu, která názory takhle razantní mít nemá, protože hlava státu má základní úkol reprezentovat a integrovat celou společnost. Čím razantnější máte názory, tím větší je riziko, že společnost rozdělujete. Ale kvůli tomu vás, hlavo státu, nemáme. Kdyby britská královna vypravovala svoje názory na vše, o čem si něco myslí, a bezpochyby si něco myslí, tak těžko může být královnou všech. A u Miloše Zemana je to pokračování toho trendu. Nositelé funkcí nemají dojem, že je funkce omezují, naopak mají dojem, že ty funkce jsou nástrojem k tomu, aby oni cosi dávali najevo.

ČESKÁ POZICE: Takže Zeman nakonec nevybočuje z obvyklého chování prezidentů jinak než pouze intenzitou?

KYSELA: Je tam jeden rozdíl. U Václava Havla ani u Václava Klause se mi nezdálo, že způsob výkonu kompetencí prezidenta republiky, jakkoliv mohl působit poněkud extenzivně, slouží nějaké konkrétní politické straně a nějaké konkrétní zájmové skupině. A to je rozdíl v případě Miloše Zemana. On tam není sám.„Hlava státu má základní úkol reprezentovat a integrovat celou společnost. Čím razantnější máte názory, tím větší je riziko, že společnost rozdělujete.“

Někomu je potřeba plivání na zem zakázat

ČESKÁ POZICE: U toho okolí se zastavme. Co dělat s lidmi jako kancléř Vratislav Mynář, který jde do úřadu s tím, že vlastně chce šéfovat politické straně, a když už to nejde, plánuje si za ni aspoň zakandidovat?

KYSELA: Ve Švejkovi je scéna z období, kdy slouží u feldkuráta Katze. Do místnosti, v níž se nachází jen Švejk, se dostaví zoufalý věřitel vymáhající pohledávky s odůvodněním, že mu umírají dlužníci, mimo jiné i feldkuráti, a on přichází o peníze. V rámci poněkud exaltovaného jednání se Švejkem si uplivne, že na takové jednání není zvyklý. A Švejk na to konto o něco později donese plivátko, a feldkurátu Katzovi, který se mezitím dostavil, vysvětluje, že tenhle pán je nesporně ten, kvůli kterým se všude objevují cedulky, že plivati na zem se přísně zapovídá.

Jsou lidé, kterým je nesporně jasné, že se na určitých místech na zem neplive. A pak jsou lidé, kvůli kterým tam musíte umístit cedulku. A to je právě to, v jaké míře máme internalizované normy, které nám velí, jak se chovat. Například že jsem-li vedoucím Kanceláře prezidenta republiky, tak holt nevedu souběžně politickou stranu a nekandiduji ve volbách. Nicméně nevím-li to, tak pak to vede ostatní k úvaze, jestli to nemají někam napsat. Problém ale je, že společnost funguje na ohromné spoustě norem, které nejde nikam napsat. Ideální řešení je dosazovat do funkcí jen ty, kteří si uvědomují, že funkce nejsou jen bonusy, ale jsou taky závazky.

ČESKÁ POZICE: To bychom ale nejspíš museli zrušit demokracii.

KYSELA: Ne nutně. Když budeme považovat za demokracii Velkou Británii, tak ta takhle poměrně dlouhou dobu fungovala. Ovšem je nesporné, že řada lidí by Velkou Británii za demokracii nepovažovala, považovala by ji spíš za oligarchii nebo meritokracii. Tamní politický personál po dlouhou dobu navzdory zavedení všeobecných voleb pocházel z určitého prostředí, kde se spousta věcí nedělá prostě proto, že víme, že se nedělají.

ČESKÁ POZICE: Nicméně Česko tuto několikasetletou tradici nemá.

KYSELA: To je asi pravda…

ČESKÁ POZICE: Kdy už přijde moment, kdy bude ospravedlnitelná ústavní žaloba na prezidenta? Když hlava státu vyhlásí, že nebude jmenovat premiéra, dokud neskončí vyšetřování nějaké kauzy – tím přece vyhlašuje, že bude ignorovat Ústavu, ne?

KYSELA: V ústavní teorii existují různé proudy, které přiznávají různou váhu ústavním pravidlům, různou váhu legitimitě, a hledají nějaký vztah mezi nimi. Miloš Zeman se dá patrně zařadit k tomu proudu, který přikládá vysokou váhu tomu, že má mandát vzešlý z přímé volby, a jako kdyby ten mandát vzešlý z přímé volby byl nějakým pouvoirem k tomu, abych tam, kde je určitá nejasnost, to vždycky vyložil ve svůj prospěch nebo ve prospěch svých politických preferencí.

Pak jsou jiné teorie, podle kterých ten mandát nemá takovou váhu a je třeba pracovat spíše s tím, že ne vše, co lid chce, nutně smí chtít, že neexistuje jen většina, ale existuje i menšina, jde v nich spíše o dělbu moci, vyvažování moci. A našli bychom reprezentanty těchto proudů v celém 20. století, velmi intenzivně se tyto spory vedly například ve Výmarské republice.„Předpokládá se, že prezident je mužem s olejničkou, že jeho cílem není prosazovat nějaký politický program, protože nemá žádný politický program“

To, že přímá volba umožňuje prezidentovi tam, kde existují prostory diskrece, se profilovat jinak než jeho předchůdci, je bohužel pravda. Ústava je založena na tom, že prezident je reprezentant a moderátor. Že mu ponechává poměrně široký prostor k uvážení, kdo bude předsedou vlády, jak se s tímto předsedou dohodne na tom, kdo bude členem vlády a tak dál. Proč? Protože se předpokládá, že prezident je mužem s olejničkou, že jeho cílem není prosazovat nějaký politický program, protože nemá žádný politický program, má zajistit, že si spolu budou ostatní povídat.

ČESKÁ POZICE: Nicméně to jsme zase u nápisu „Plivati na zem zapovězeno“. Tohle prostě nikde napsané není.

KYSELA: Ono to ani napsané být nemůže. Kdybyste do Ústavy napsal „prezident republiky je moderátor“, tak si zjevně každý můžeme pod pojmem moderátor myslet něco jiného. Miloš Zeman si možná myslí, že je moderátor, ačkoliv si to třeba my úplně nemyslíme. Museli bychom zase napsat za tím „moderátorem“ dvojtečku a vysvětlit, co to znamená.

Což je mimochodem zase jiná švejkovská postava, plukovník Kraus von Zillergut, který trpí potřebou definovat, co je lopata, co je silnice, co je příkop, a vždy se pak zarazíte u nějakého slova, které už dále definovat nemůžete, protože ho máte za axiom, a teď jde o to, zda ho všichni chápou stejně. Z tohoto není úniku, nikdy se tímto způsobem nezachráníme. Problém je, když ty prostory uvážení, které slouží tomu, aby to všechno fungovalo, svěříte najednou jinému typu prezidenta. Ne moderátorovi a reprezentantovi, ale někomu, kdo má vlastní politický program. Podle mého soudu je ten klíč vlastně v tom, že přímá volba otevírá dispozici pro politického vůdce.

Možnosti nápravy

ČESKÁ POZICE: Co s tím lze dělat?

KYSELA: Buď byste musel ten systém začít předělávat v intencích části veřejnosti, že máte identifikovatelného šéfa státu, stejně jako je ten, který sídlí v Elysejském paláci v Paříži, a ten si vytváří vládu, a ten se sněmovnou v nějakých oblastech kooperuje. Nebo musíte na ten fakt politického vůdcovství reagovat tak, že uzavíráte ty prostory diskrece a začnete mu předepisovat, koho má jmenovat, kolik času na to má atd.

Určitý problém je, že ony se vám ty prostory k uvážení občas hodí. Někdy je vhodné, že nemáte sedm dní, ale devět. Někdy vyhovuje, že není předepsáno, že se musí dokument podepisovat pravou rukou. Ovšem je v tom taky problém. Buď máte relativně neurčité formulace, ale pak do nich musíte dosazovat správné lidi, nebo máte jiný typ lidí, a pak jste v pokušení buď se jim přizpůsobit, a pak ten systém posouváte, nebo ten systém nějak předělávat.

ČESKÁ POZICE: Lze tedy vůbec za chybu označit samotné zavedení přímé volby? Když máme potíž i s tím, jak prezident respektuje, či spíše nerespektuje nějaká nepsaná pravidla?

KYSELA: Chybou to bylo. Nejde jen o to, jak jedná ten aktér samotný, ale jde o to, jak na něj reaguje okolí, jak na něj smí korektně reagovat. Ve chvíli, kdy máte určitou Ústavu a určitý přístup, jak tu Ústavu interpretovat, tak je to založeno na nějakých východiscích. Měli jsme východisko, že máme prezidenta voleného parlamentně, ten prezident je neodpovědný, a v celé řadě svých kompetencí je vázán kontrasignací vlády, která za ně přebírá odpovědnost. Teď jsme najednou z toho interpretačního rastru vyndali jeden poměrně podstatný komponent, nahradili jsme parlamentní volbu volbou přímou. Zůstala nám neodpovědnost, kontrasignace, a my se s tím musíme nějak popasovat. Existovalo už předem riziko, že se prezidentem stane někdo, kdo se v tom systému bude chovat dysfunkčně. A podle mě se to i stalo.„Proponenti přímé volby řekli, že chtějí přímou volbu, protože chtějí přímou volbu, což chtějí proto, že ji chtějí voliči“

ČESKÁ POZICE: A dalo se tomu nějak předejít? Dala se Ústava nějak zpřesnit, aby k tomu nedocházelo?

KYSELA: Problém je, že proponenti přímé volby nikdy neřekli, proč chtějí přímou volbu. Respektive řekli, že chtějí přímou volbu, protože chtějí přímou volbu, což chtějí proto, že ji chtějí voliči. A teď jde tedy o to, jak jste zvyklí pracovat v právním řádu. Kdo formuluje zadání, a kdo ho realizuje. Tady to mohlo být tak, že je silná a nezpochybnitelná poptávka po přímé volbě prezidenta. A vy, experti, vymyslete, jak se má Ústava přizpůsobit tomu, aby fungovala i s přímo voleným prezidentem.

ČESKÁ POZICE: A dostal jste to na práci třeba i vy osobně?

KYSELA: Myslím, že to na práci nedostal nikdo. Protože ti proponenti současně tvrdili, že s přímou volbou nejsou spojené žádné dopady. Byli lidé, mezi něž jsem patřil i já, kteří se domnívali, že to takto nebude a že těch dopadů bude víc. Nicméně po těch prostě nebyla poptávka. Je možné to dělat způsobem, že se posunete k poloprezidentskému systému, a pak bude jedno, kdo sedí ve Strakově akademii, protože podstatné je, kdo sedí na Hradě.

Anebo byste musel provést protikrok, že když přidáváte na legitimitě a síle mandátu, tak mu můžete zúžit pole uvážení či upravit odpovědnost za výkon funkce. Což je divné, protože když zavádíte přímou volbu prezidenta, a dáváte mu tento mandát, tak je zase divné, aby ho nemohl využít. U ústavních změn jde o to, co jimi sledujete. A u nás se nesledovalo nic jiného, než vyhovět přání lidu. No a když nemůžete vymyslet penzijní reformu nebo něco jiného, tak zavedete přímou volbu.„Když nemůžete vymyslet penzijní reformu nebo něco jiného, tak zavedete přímou volbu“

ČESKÁ POZICE: Takže zbývá přepsat Ústavu zpátky? Nebo změnit volební systém na většinový, aby generoval politiky se silnějším mandátem, a tím i jasnější protiváhu prezidentovi?

KYSELA: Na místě je především uvažovat. A teprve z uvažování nad tím, jak se ten systém začal chovat, tak z toho vyvozovat reakce. Existují i ty, o kterých mluvíte. Ale já bych tu reakci neformuloval dopředu jako něco, k čemu chci dojít, formuloval bych ji až na základě té analýzy. Protože je docela dobře možné, že bude stačit, když nějak dopadnou volby a z těch voleb vzejde poměrně silná většina, která prezidenta zatlačí. Nebo se může záhy ukázat, že prezident bude s tou novou sněmovnou ještě silnější. Pak se s tím taky můžeme smířit.

Pokud se s tím nebudeme smiřovat, tak jsou různé možnosti. Když jste zmiňoval ústavní žalobu, tak ta je zavedením přímé volby koncipována velmi nešťastně. Oproti původní úpravě, která možnost žalovat dávala většině senátorů, jsou nyní potřeba těch senátorů tři pětiny, a k tomu je třeba souhlasu tří pětin poslanců. Jakmile má prezident sympatizanty v parlamentu, což je u politicky profilovaného prezidenta očekávatelné, tak mu stačí v kterékoli komoře blokační dvě pětiny a žádnou žalobu nemáte. A tím mimochodem nemáte ani žádnou změnu Ústavy.

Čili je třeba vést v patrnosti nejen to, jak situaci řešit, ale i to, zda na prosazení toho řešení máte sílu. Ale je samozřejmě možné uvažovat o tom, jak prostory diskrece omezit, jak někam zavést lhůty, musí se samozřejmě také vymyslet, co nastane, když ta lhůta uplyne.

ČESKÁ POZICE: A změna volebního systému?

KYSELA: Nikdy jsem nebyl zastáncem většinového volebního systému. Byl jsem k němu podezřívavý spíše z kulturního důvodu. Většinový volební systém má potenciál generovat silnou většinou, proto ostatně existuje. A problém silné většiny může být v pokušení dělat cokoliv.„Je třeba vést v patrnosti nejen to, jak situaci řešit, ale i to, zda na prosazení toho řešení máte sílu“

ČESKÁ POZICE: Jako nerespektovat menšinu.

KYSELA: Protože jsme přeci většina. A já mám právě pocit, že v České republice není obecně příliš rozšířeno, že přestože můžeme dělat cokoliv, máme na to hlasy, tak bychom neměli dělat cokoliv, protože se to přece nesluší. A i proto, že budeme-li se takto chovat k menšině, tak ona nám to jednou vrátí. U nás se totiž naprosto fascinujícím způsobem projevuje něco, čemu říkám „adhocismus“, to tady a teď, tahle osoba, tahle situace. U nás se nezatlačuje prezident jako instituce, protože vždycky je někdo, komu se hodí, co ten prezident dělá. Toho tedy ten prezident bude zatlačovat příště, ovšem pak zas ten utlačovaný nebude mít partnera, aby mohl prezidenta zatlačit do patřičných mezí, protože tentokrát se to bude hodit jemu.

U nás se neuvažuje tak, že když se budeme ošklivě chovat k opozici, tak nám to jednou vrátí. Teď jsme v pozici, a pak se uvidí. A to je hrozný problém, se kterým se dá relativně málo dělat. Navíc se mi zdálo, že naděje spojované s většinovým systémem jsou iluzorní v tom, že česká politika se během dvaceti let proměnila v tom smyslu, že určitý typ lidí prostě neláká. Když nahradíme poměrnou kandidátku jednotlivými kandidáty, tak ty lidi přiláká? Že byste najednou měl lidi s étosem, slušné, vzdělané, profesory… Opravdu bych neřekl, že většinovým systémem zatlačíme ďábly a nahradíme je anděly.

Na cestě k samoděržaví

ČESKÁ POZICE: Do jaké míry to svévolné jednání prezidenta umožňují samotné strany?

KYSELA: Je to jedno k druhému. V klasickém parlamentním systému máte osobnostně nevýraznou hlavu státu a osobnostně výrazného premiéra. V České republice máme tradici výrazných hlav státu a o něco méně výrazných až nevýrazných premiérů. A to se nemůže na jejich vztahu neprojevit. Když si vzpomenete na soužití Václava Klause se Stanislavem Grossem, tak to rozhodně nebyl premiér, který se vymezoval vůči prezidentovi a někam ho zatlačoval.

Je to problém obecný a v současnosti zřetelný. Kombinovaný s tím, jak se právě prezidentovo chování vždy někomu hodí. Při té personální vyprahlosti politických stran je určité úskalí v tom, že v české politice nenajdete příliš mnoho osobností, které by mohly takto silnému prezidentovi čelit. V podstatě se často mluví o jediném takovém partnerovi, jímž je Miroslav Kalousek. Který ovšem má specifickou pověst, jež ho nečiní obecně akceptovatelným.„Kompetence, které prezident má, byly najednou polity kbelíkem živé vody, a to je něco, čím se prezident cítí potřebu řídit“

ČESKÁ POZICE: Ať už byli Klaus a Havel jacíkoliv, je přeci jen něco jiného říkat názory na globální oteplování nebo jmenovat vládu svých přátel a politických spojenců. Nevzniká nám tady nové, druhé centrum výkonné moci?

KYSELA: Určitě. Ovšem jde o přímý důsledek zavedení přímé volby. Kompetence, které prezident má, byly najednou polity kbelíkem živé vody, a to je něco, čím se prezident cítí potřebu řídit. V kampani sliboval, že zastaví Miroslava Kalouska a sesadí vládu Petra Nečase, a teď má potřebu to realizovat.

ČESKÁ POZICE: Když nám tu tedy vzniká druhé centrum výkonné moci, nemůže to být problém i ve vztahu k zahraničí?

KYSELA: Pokud zahraniční partneři zjistí, že nemá valného významu jednat s předsedou vlády, tak začnou jednat s někým jiným. A k tomu účelu přeci slouží ambasády, kde ti lidé vědí, co se tady děje, takže oni by asi začali záhy doporučovat svým šéfům, s kým má smysl jednat, když třeba chcete dostavovat Temelín.

ČESKÁ POZICE: Když se podíváme na současný stav politické scény, na kondici dvou hlavních stran, na plejádu nových politických subjektů a na jejich preference, asi lze očekávat, že dojde k ještě větší fragmentaci sněmovny. Nebude pak prezident jedinou stabilitou toho našeho systému?

KYSELA: Empiricky potvrzený je fakt, že hlavy státu jsou silnější tam, kde proti nim stojí fragmentované sněmovny a slabé vlády. Ve chvíli, kdy je navíc hlava státu osobnostně silná, tak její role bude ještě silnější. V našem případě však není možné činit viníkem všeho pouze Miloše Zemana, protože ten pouze sklízí plody, na jejichž sázení, pěstování a procesu zrání se podílely politické strany. Kdyby nebyly české politické strany tak neoblíbené a tak nenáviděné, a to do značné míry vlastní vinou, tak žijeme v jiných poměrech.

Ale je obtížné varovat před mocenským bytněním Pražského hradu a hájit parlamentní demokracii, když pod parlamentní demokracií si občané představí Poslaneckou sněmovnu s její naprosto zanedbatelnou podporou. Lidé ji nepovažují za nic, co by bylo jejich. To jsou „oni“, zatímco Miloš Zeman je v očích svých voličů „jejich“. Pak budete těžko burcovat veřejnost proti tomu, aby se vymezovala proti instituci, která se utrhla z řetězu, protože to, co by měli bránit, bránit nechtějí. „Nezburcujete nikoho, aby šel bránit politické strany, které chtějí sestavovat vládu, protože je ta veřejnost – leckdy nespravedlivě – považuje za žumpu“

Potřetí zmíním Výmar, ta situace je do značné míry podobná. Politické strany byly znepřátelené, měly malou ochotu vstupovat do vlády, protože by si odcizily své voliče, kteří byli mnohem radikálnější, než je třeba ve vládě být. Politické strany s chutí přenechávaly vládu technokratům, odborníkům, přenechávaly prostor prezidentovi, který se ho rád zmocňoval v podobě maršála Hindenburga. Paralely najdeme i v tom, jak si veřejnost cenila tu Výmarskou republiku. Republika potřebuje republikány a demokracie potřebuje demokraty. A ve Výmarské republice bylo velmi málo republikánů a ve výmarské demokracii bylo velmi málo demokratů. To je ten problém. Nezburcujete nikoho, aby šel bránit politické strany, které chtějí sestavovat vládu, protože je ta veřejnost – leckdy nespravedlivě – považuje za žumpu.

ČESKÁ POZICE: Kam tedy Česko v roce 2013 směřuje?

KYSELA: Často se u nás hovoří o paralelách s východní Evropou, s tou silnou osobností, která té zemi vládne. Je otázka, jestli tam dojdeme.

ČESKÁ POZICE: Jsme na té cestě?

KYSELA: Myslím si to. Z toho důvodu, že západní model se silným politickým vůdcem je podle mého soudu doplněn celou řadu nepsaných zápovědí, které jsou považovány za samozřejmé. I z toho našeho rozhovoru vyplynula řada situací, kdy máme dojem, že tu zápověď můžeme vnímat třeba my dva, ale zdaleka ji nebudou vnímat všichni. A to je něco, co bych spojoval s tím Východem, s tím samoděržavím, vševládností, minimálními limity, které existují mimo jiné proto, že neexistuje společnost, jež by byla nositelem těch limitů. Proces posilování hlavy státu vás může zavést stejně tak do Paříže jako do Moskvy. Ale to, kam se vydáte, hodně záleží na společenském a kulturním kontextu. A obávám se, že do té Paříže máme v tomto ohledu dost daleko.

Leoš Jaroš    20:07 6.9.2013

Počet příspěvků: 28, poslední 13.9.2013 11:06 Zobrazuji posledních 28 příspěvků.