Ceska Pozice

Jako by se vypařila ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy

„Dnešní člověk se ohlíží maximálně pět let dozadu a hlubší historickou reflexi si nedopřeje. Je třeba jít dopředu. Cestu vždy někdo ukáže,“ říká v rozhovoru romanista, literární historik a překladatel Jiří Pelán.

Jiří Pelán, romanista, literární historik a překladatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiří Pelán, romanista, literární historik a překladatel. | foto: FF UK
Jiří Pelán, romanista, literární historik a překladatel.

Pověst Italů jako lehkomyslných zpěváků je mýtus. I za koronavirové krize se chovali převážně ukázněně a možná i tentokrát toto drama obrátí ve svůj prospěch, říká v rozhovoru romanista, literární historik a překladatel Jiří Pelán. A zmiňuje se i o italském jihu, faustovském motivu v Geniálních přítelkyních, o jediném možném způsobu vědecké existence na filozofických fakultách i o tom, jak humanistické obory doplácejí na internacionalizaci. Právě také vyšla jeho dvousvazková antologie italské renesanční literatury, kterou dokončil po sedmi letech – a vlastně ke svým sedmdesátinám, jež oslaví 19. července.

LIDOVÉ NOVINY: Vypadá to, že pandemie je u konce, ale právě Itálie patří k nejpostiženějším zemím. Máte představu, jak zasáhla tamní literární a akademický život?

PELÁN: Můžu to jen odhadovat. Ale vím bezpečně, že Italové mají neobyčejnou vitalitu. Jejich historie je dost křivolaká, zpravidla však dokázali i velmi neblahé situace obrátit ve svůj prospěch. Shodou okolností jsem teď dodělal velkou antologii italské renesanční literatury, již kdysi rozpracoval Václav Černý, a tam lze najít dobrou ilustraci tohoto tvrzení.

Když se podíváte na italské renesanční politické dějiny, zjistíte, že to byla jedna z nejhorších historických fází, samé úkladné vraždy, války, mor a hladomor, ztráta autonomie. Bylo to období, na němž – viděno očima historika – nelze pochválit skoro nic. A nad touhle katastrofální situací se zvedá literatura a umění, které jsou plné optimismu, mají úžasný smysl pro krásu a vůbec pro ideály všeho druhu. Skoro si říkám, že tohle je nějak v Italech hluboko zakořeněné.

Když se podíváte na tehdejší politické dějiny, zjistíte, že to byla jedna z nejhorších historických fází, samé úkladné vraždy, války, mor a hladomor, ztráta autonomie. Bylo to období, na němž – viděno očima historika – nelze pochválit skoro nic. A nad touhle katastrofální situací se zvedá literatura a umění, které jsou plné optimismu, mají úžasný smysl pro krásu a vůbec pro ideály všeho druhu. Skoro si říkám, že tohle je nějak v Italech hluboko zakořeněné.

LIDOVÉ NOVINY: Čím si vysvětlujete, že se v Itálii tolik lidí nakazilo? Je to špatným zdravotnictvím nebo mentalitou?

PELÁN: Moje zkušenosti s italským zdravotnictvím jsou pramalé – jen se zubaři –, ale dobré. Některé mé spolužačky se do Itálie provdaly a zrovna na zdravotnictví si nenaříkaly. Mentalita? Italové mají pověst lehkomyslných zpěváků a věčných anarchistů, ale to je mýtus. V historii opakovaně, byť někdy i neblaze, prokázali schopnost podřídit se autoritě. Co já vím, chovali se převážně ukázněně a možná i tentokrát toto drama obrátí ve svůj prospěch.

LIDOVÉ NOVINY: Vaše antologie se dostala do knihkupectví hned, jak skončilo nejhorší období karantény. V našich podmínkách je to ojedinělá záležitost. Jak se zrodila myšlenka vydat ji?

PELÁN: Ta historie je dlouhá. Když to vezmu chronologicky, v roce 1956 nakladatelství Naše vojsko požádalo Václava Černého, aby připravil koncept výboru z italské renesanční literatury. Dnes může působit bizarně, že to chtělo vydat Naše vojsko, ale ono to bizarní není. Naše vojsko mělo tenkrát beletristickou redakci a v ní pracovali velmi kvalitní lidé. Vydávali knižnici Svět a ta byla velmi nóbl. Jiří Kolář s Josefem Hiršalem a Josefem Schwarzem tam například vydali velký výbor z Edgara Allana Poea. Černý tedy vypracoval návrh a dal dohromady tým překladatelů.

V roce 1956 nakladatelství Naše vojsko požádalo Václava Černého, aby připravil koncept výboru z italské renesanční literatury. Dnes může působit bizarně, že to chtělo vydat Naše vojsko, ale ono to bizarní není. Naše vojsko mělo tenkrát beletristickou redakci a v ní pracovali velmi kvalitní lidé. Skončilo to však tím, že Našemu vojsku byla odebrána gesce na beletristickou literaturu.

Kromě svých vrstevníků přizval ke spolupráci také své žáky Emanuela Fryntu, Petra Koptu, Josefa Čermáka. Dokonce se rozpomněl na mladého Jana Zábranu, který jeho žákem nebyl, protože se na filozofickou fakultu jako syn politických vězňů vůbec nedostal. Jenže to skončilo tím, že Našemu vojsku byla odebrána gesce na beletristickou literaturu: napříště mělo vydávat pouze literaturu vojenskou. Kupodivu se nenašlo nakladatelství, které by projekt převzalo.

LIDOVÉ NOVINY: Kolik toho už bylo hotovo?

PELÁN: Chyběla řada Černým proponovaných překladů, ale dochovaný strojopis je docela rozsáhlý: má téměř 700 stran. Jenže o něm nikdo nevěděl, já taky ne. V Pamětech se o něm Černý nezmiňoval. Někdy kolem roku 2000 se bohemista Alessandro Talano, dnes profesor na Univerzitě v Padově, probíral v Památníku národního písemnictví Černého pozůstalostí a Antologii tam našel. Už tehdy se uvažovalo o vydání, ale ještě to nevyšlo.

Vrátil jsem se k té myšlence asi před sedmi lety, když o věc projevilo zájem nakladatelství Karolinum, dospěl jsem ale k přesvědčení, že by bylo nejlepší dochovanou nedokončenou podobu knihy dotáhnout, dodat tam některá jména, žánry i témata, převzít z původního rukopisu všechno, co je možné použít, ale udělat z toho nový soubor. Kniha má dva svazky a téměř 1300 stran, čili nárůst rozsahu byl poměrně značný.

Vrátil jsem se k té myšlence asi před sedmi lety, když o věc projevilo zájem nakladatelství Karolinum, dospěl jsem ale k přesvědčení, že by bylo nejlepší dochovanou nedokončenou podobu knihy dotáhnout, dodat tam některá jména, žánry i témata, převzít z původního rukopisu všechno, co je možné použít, ale udělat z toho nový soubor. Kniha má dva svazky a téměř 1300 stran, čili nárůst rozsahu byl poměrně značný.

Za tuhle novou část jsem plně zodpovědný, a tak jsem nakonec souhlasil s návrhem nakladatelství a přidal jsem svoje jméno ke jménu Václava Černého. Snad to nevyzní příliš arogantně. Myslím, že je to skvělé čtení. Osmdesát procent zařazených textů nikdy česky nevyšlo a všechny jsou vybírány z toho, čemu se dá říct první řada. Tam nejsou žádné sekundární, terciární vrstvy, třebaže i autoři třetího nálevu byli v tom čase géniů pořád neobyčejně zajímaví.

LIDOVÉ NOVINY: Co jste při té práci pro sebe objevil?

PELÁN: Že k nám nedoputovala řada nádherných textů. Například je tam rozsáhlý úryvek ze staré anonymní římské kroniky, která popisuje konec Coly di Rienziho. Colova smrt je v něm podána jako scéna z Macbetha. Přitom je to napsáno římským lidovým jazykem 14. století a téměř telegrafickými větami, nejsou tam příliš slyšet ani Livius, ani Cicero a je to úžasné. V souboru jsou třeba ukázky z autobiografie velkého papeže Pia II., tedy Eney Silvia Piccolominiho, která čtenáři dává možnost pohlédnout do tváře jedné z nejzajímavějších osobností 15. století.

Když Pius píše o tom, jak instaloval nové kardinály, je to jedinečná ukázka politické diplomacie, metody cukru a biče. Jiný úryvek popisuje slovo od slova jednání s českým poselstvem, které před ním chtělo hájit basilejská kompaktáta. A je tam text, v němž Pius mluví o tom, jak se rozhodl vystavět ideální město na místě svého rodiště Corsignano a jak takhle vznikla uprostřed toskánských kopců Pienza.

LIDOVÉ NOVINY: A další autoři?

V souboru jsou třeba ukázky z autobiografie velkého papeže Pia II., tedy Eney Silvia Piccolominiho, která čtenáři dává možnost pohlédnout do tváře jedné z nejzajímavějších osobností 15. století. Když Pius píše o tom, jak instaloval nové kardinály, je to jedinečná ukázka politické diplomacie, metody cukru a biče.

PELÁN: Je tam také dost velký výběr z textů Franceska Guicciardiniho, což je v Čechách dosud neznámé jméno. Guicciardini byl historik a politický myslitel Machiavelliho formátu a fakticky také jeho rival. Nesmírně zajímavá postava. Anebo jsem tam zařadil slavný dopis Poggia Braccioliniho, v němž tenhle florentský humanista líčí, jak v Kostnici zemřel Jeroným Pražský. Je to nejen vzácné historické svědectví, ale také text, v němž je konfrontována humanistická pozice s fatalismem víry.

Poggio, vyznavač stoické skepse a epikurejského hédonismu, tu s údivem hledí na českého šílence, který je ochoten položit život za něco, co jsou jenom slova. Nechápe toho člověka, ale cítí k němu obrovský obdiv, protože ten muž se chová jako antický hrdina a podává výsostnou ukázku stoické morálky, jakou Poggio znal jen z knih. Všichni historici ten text znají, ale ukázalo se, že není k dispozici novočeský překlad, a tak jsem to přeložil znovu.

LIDOVÉ NOVINY: Takže to byla skoro dobrodružná činnost, že?

PELÁN: Ale jo. Víte, celé to vznikalo takříkajíc na okraji pracovního dne, v podvečerech, o nedělích. Člověk se k tomu, co ho zajímá, z čeho má potěšení, vždycky dostává až večer. Mladí pedagogové by si to dnes asi rozmysleli, protože tohle je kniha, za kterou se moc bodů asi nenasbírá.

LIDOVÉ NOVINY: Vy už moderní italskou literaturu moc nepřekládáte, ale musím se zeptat na fenomén Eleny Ferrante. Co tomu říkáte?

Ať už je Ferrante kdokoli, je to pokus o velkou generační fresku a široká panoramata, v nichž se křižují individuální příběhy, jsou vždycky lákavá a čtenářsky vděčná a já to mám taky rád. Mně se řada jejích nápadů moc líbila.

PELÁN: Přiznávám, že jsem se tím nechal chytit. Ať už je Ferrante kdokoli, je to pokus o velkou generační fresku a široká panoramata, v nichž se křižují individuální příběhy, jsou vždycky lákavá a čtenářsky vděčná a já to mám taky rád. Mně se řada jejích nápadů moc líbila. Mluvil jsem o tom s překladatelkou Alicí Flemrovou v rozhlase, když byl venku první díl. Ten se mi zdál skoro nejzajímavější, je totiž vybudován na půdorysu dívčího románu, jako Hrabalovy Svatby v domě. Dvě holky, které se setkají a procházejí pubertou a nakonec doputují do dospělosti. To je jako Krásnohorské Svéhlavička.

Ale co z toho Ferrante udělala, jak psychologicky jemná je ta kresba, to je úctyhodné. Obraz Neapole najdete u všech neapolských autorů, to taky není nic nového, ale ona ta stará schémata dokázala nově zalidnit. Na začátku je citát z Fausta – a z dobrých důvodů. Jedna z těch dvou dívek je racionální a má trošku učenecké rysy, to je ten Faust, druhá je divoká a nese v sobě Mefistofela. A dohromady vytvářejí jedinečnou dvojici.

Jedna působí na druhou právě tou stránkou své osobnosti, která té druhé chybí. To není banální motiv. Ale začal jsem sledovat i televizní seriálovou adaptaci románu a najednou z toho vylezlo, že pokud jdete jenom po příběhu, zbude z toho strašně málo. Zajímavost textu je tu dána podtexty a také stylistickou bravurou. Je to zkrátka výborně napsané, nejsou tam zbytečné věty.

LIDOVÉ NOVINY: Tušíte, kdo to je?

V Itálii se na počítačové bázi srovnávalo 40 současných italských prozaiků a hledal se spisovatel, který by stylisticky odpovídal Ferrante. Jako potenciální autor z toho vyšel Domenico Starnone, manžel překladatelky, která byla z autorství nejvíce podezřelá.

PELÁN: Ne, ale zajímalo mě, jestli čtenáři tohoto utajeného spisovatele tipují na ženu, nebo muže. Mně se zdálo, že takový příběh může napsat jenom žena, že vhled do dívčího dospívání je toho druhu, že vyžaduje autentickou zkušenost. Sice vím, že Hrabal nebo Proust se dokázali vkrást do ženské duše takovým způsobem, že čtenář muž získá dojem, že se díky nim o ženách konečně něco dozvěděl, ale přesto: já jsem sázel na autorku. Když jsem se na to ale ptal čtenářek, tvrdily mi, že ne všechno je zcela věrohodné a že by to koneckonců mohl napsat chlap.

Z toho jsem pochopil, že se v ženách vůbec nevyznám, to za prvé, a za druhé že tyhle úvahy jsou založeny na pohyblivých píscích. V Itálii se na počítačové bázi srovnávalo 40 současných italských prozaiků a hledal se spisovatel, který by stylisticky odpovídal Ferrante. Jako potenciální autor z toho vyšel Domenico Starnone, manžel překladatelky, která byla z autorství nejvíce podezřelá.

LIDOVÉ NOVINY: Nezdá se vám, že italský jih je v literatuře v módě?

PELÁN: Určitě je, ale řekl bych, že dlouhodobě. Velká část moderní italské literatury je napsaná jižany, kteří ovšem z jihu prchli, třeba ze Sicílie Giovanni Verga nebo Luigi Pirandello, z novějších Leonardo Sciascia nebo Elio Vittorini. Jih je zajímavý v mnoha ohledech, protože je to jiná Itálie, jinak se tam žije, ta země plodí jiné fenomény než sever, je tam jinak vnímána rodina, je tam jiný pohled na ženu. Je jisté, že globalizace zasáhla i italský jih, ale pořád tam silně přežívají tradice, někdy hodně archaické. Byla a je to země velkých paradoxů. Intelektuální vrstvy tam byly vždy neobyčejně kultivované a vzdělané.

Jih je zajímavý v mnoha ohledech, protože je to jiná Itálie, jinak se tam žije, ta země plodí jiné fenomény než sever, je tam jinak vnímána rodina, je tam jiný pohled na ženu. Je jisté, že globalizace zasáhla i italský jih, ale pořád tam silně přežívají tradice, někdy hodně archaické. Byla a je to země velkých paradoxů. Intelektuální vrstvy tam byly vždy neobyčejně kultivované a vzdělané.

Vzpomeňte si na dona Fabrizia z Lampedusova Geparda. Pravou zdvořilost ještě dnes najdete právě v Palermu nebo v Neapoli. Ale zároveň tu vždycky byli masivně přítomní rolníci, rybáři, námezdní dělníci, zkrátka spodní vrstvy společnosti, dokonale odříznuté od jakékoli vyšší kultury. Ještě když Verga psal začátkem osmdesátých let 19. století Dům u mišpule, analfabetismus na Sicílii čítal skoro 90 procent.

Sicílie je dodneška prazvláštní země, kde je na jedné straně kultura, jejíž sedimenty, stále živé, jak si může uvědomit každý, kdo na Sicílii pobýval, sahají k Řekům, Římanům, Arabům a Normanům, a na druhé straně je v ní cosi elementárně přírodního, svým způsobem magického a panického, cosi, co je stopou Rousseauova divocha.

LIDOVÉ NOVINY: A jak to tedy je s těmi útěky Sicilanů, když je jejich země tak úžasná?

PELÁN: Když dospějí, nemohou ji ani vidět, odcházejí na pevninu, protože tam jsou kulturní centra, tam už začala nová doba. Ale pak v jisté chvíli obrátí pohled zpátky a to sicilské mládí živí celou jejich tvorbu. Pro Pirandella byla sicilská léta zásadní inspirací, celá jeho filozofie je odvozena z typicky sicilského požadavku respektovat onu společenskou roli, do níž vás dosadili druzí. Pokud zachováte požadované zdání, jste. Pokud se nikdo o nevěře vaší ženy nedozví, nejste paroháč. Ale pokud toto zdání nedokážete udržet, propadáte se do totálního chaosu.

LIDOVÉ NOVINY: Čili udržet si tvář?

Sicílie je dodneška prazvláštní země, kde je na jedné straně kultura, jejíž sedimenty, stále živé, jak si může uvědomit každý, kdo na Sicílii pobýval, sahají k Řekům, Římanům, Arabům a Normanům, a na druhé straně je v ní cosi elementárně přírodního, svým způsobem magického a panického, cosi, co je stopou Rousseauova divocha.

PELÁN: Udržet si sociální masku, tu masku, kterou vám přiložili na tvář druzí.

LIDOVÉ NOVINY: To je skoro až orientální...

PELÁN: Asi ano, Leopardi tvrdil, že italský jih, to je už Afrika.

LIDOVÉ NOVINY: V poslední době poměrně dost italských autorů zaznamenalo světový úspěch, třeba také Paolo Cognetti s knížkou Osm hor. Jak ji hodnotíte?

PELÁN: Pokusím se to formulovat přesně, abych vůči němu nebyl nespravedlivý, protože Osm hor je moc pěkná knížka. Je to jeden z textů, které věrně reprodukují určitou osobní životní empirii. V tomto ohledu Cognetti participuje na jisté obecné tendenci. Většina dnešní literatury má takový autobiografický základ. Výsledky těchto zpovědí jsou různé. Někdo dokáže přepsat svůj příběh tak, že v sobě nese univerzální potenciál, někdo to nedokáže a píše jenom takové zprávy o roce, který právě prožil.

LIDOVÉ NOVINY: Anebo je to autoterapie.

PELÁN: To je ještě ten lepší případ. Když se podíváte, co vychází dneska v Česku, většinou jsou to jen zápisky, co se mi stalo. Ale není to žádná česká specialita, celá evropská literatura je plná autobiografismu. Ono to v jádru není špatně, ale rub té volby je ten, že se z těchhle textů zpravidla vytratil příběh. Ani Cognetti velký příběh nevypráví. To, co jeho knihu dělá zajímavou, je někde jinde, její síla je řekněme v autenticitě pohledu. Pohled je důležitý, to, na čem ten pohled spočinul, už nemá stejnou váhu. Kniha Osm hor je dobrá, ale tohle je její limit.

Většina dnešní literatury má takový autobiografický základ. Výsledky těchto zpovědí jsou různé. Někdo dokáže přepsat svůj příběh tak, že v sobě nese univerzální potenciál, někdo to nedokáže a píše jenom takové zprávy o roce, který právě prožil.

A pak obecně platí, že z téhle základny, té autobiografické, se k druhé knize přechází obtížně. Začátečníci mají totiž navíc sklon říct všechno. Tak dopadla řada autobiografických svědectví. První kniha většinou měla značný úspěch, bylo to syrové, bylo to nové, ale už v druhé knize se cosi recyklovalo. Já jsem vždy ve střehu před příliš jednosměrně využívaným autobiografickým materiálem. A propos, odtud se lze dobře vrátit k Eleně Ferrante, ta totiž příběh má a to je dnes velká vzácnost. Kdybych měl ten její úžasný čtenářský úspěch nějakým způsobem dešifrovat, tohle by bylo na prvním místě: umění vyprávět příběh.

LIDOVÉ NOVINY: Třicet let učíte na FF UK a říkáte, že v posledních letech se i v akademickém prostředí stalo trendem vnucovat určité teze, jež jsou nediskutovatelné.

PELÁN: Mně se to jeví jako obecný problém. Nejzřetelnější je to v politické sféře a platí to jak pro vládní kruhy, tak pro opozici. Kdo chce diskutovat, je nepřijatelný, je to stará struktura, neboť člověk nové doby zná správné teze nazpaměť. Tato tendence silně poznamenala i média, i ta se stala převážně hlasateli správných myšlenek, moc dialogu tam člověk nenajde. Takhle mě zklamal Respekt, který jsem s velkým zájmem sledoval od devadesátých let. Od jisté doby jsem tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná.

Všude vidím málo ochoty zvedat ožehavá témata, která by si diskusi zasloužila. Málo ochoty směřovat mimo rámec, který kdosi určil. A naše školství je neustále atakováno nějakými „progresivními“ koncepty, přičemž jeden vyvrací druhý a stále je třeba se něčemu přizpůsobovat. K diskusi je rozhodně dost materiálu. Ale k žádné diskusi už léta nedochází: ani ze strany učitelů, ani ze strany studentů. To, nač vsadil Babiš, tedy že stát se dá řídit jako firma, mi připadá jako hluboká intuice. I fakultu studenti vnímají jako firmu, která jim popíše náplň práce, jíž oni vyhoví – ovšem striktně v rámci zadání.

LIDOVÉ NOVINY: Překvapuje mě, že studenti jsou víc ochotní než odbojní...

Když se podíváte, co vychází dneska v Česku, většinou jsou to jen zápisky, co se mi stalo. Ale není to žádná česká specialita, celá evropská literatura je plná autobiografismu. Ono to v jádru není špatně, ale rub té volby je ten, že se z těchhle textů zpravidla vytratil příběh.

PELÁN: Za minulého režimu do nás na fakultě hustili hromadu nesmyslů, ale my jsme jim to nebrali. Když tohle říkám, váhám, jestli to není jen rozmrzelost starého člověka, který pamatuje jiné časy. Za bolševické éry pro mě a pro mé přátele nebylo přijatelné brát věci tak, jak dopadly na stůl.

Vždy se hledalo nějaké východisko, byť to mělo pachuť marnosti a často tahle forma odporu vyústila jen v nějaký kompromis nebo nějaké švejkování. Jistěže nešlo o žádné heroické historie, ale byla to pevná součást intelektuálních postojů lidí, s kterými jsem se stýkal a kteří byli součástí té šedé zóny, k níž jsem patřil i já. Ochota klást si otázky a nepřijímat mlčky příkazy jako by se vypařila. Přitom svět je čím dál složitější.

LIDOVÉ NOVINY: Proč myslíte, že to tak je?

PELÁN: Nemám na to uspokojivou odpověď. Samozřejmě nelze mladým vnucovat zkušenost staršího člověka, to nefungovalo nikdy. Ale nějak to podle mne přece jen souvisí s tím, že autentická paměť je dnes strašně vzácné zboží. Čas se zrychlil a hraje se na stále menším poli, ať jde o politiku, nebo kulturu. Dnešní člověk se ohlíží maximálně pět let dozadu a hlubší historickou reflexi si nedopřeje. Nač poměřovat staré a nové a zdržovat se nějakými debatami o lepších a horších alternativách? Je třeba jít dopředu. Cestu nám vždycky někdo ukáže.

LIDOVÉ NOVINY: Je to tak i v zahraničí?

Kdo chce diskutovat, je nepřijatelný, je to stará struktura, neboť člověk nové doby zná správné teze nazpaměť. Tato tendence silně poznamenala i média, i ta se stala převážně hlasateli správných myšlenek, moc dialogu tam člověk nenajde. Takhle mě zklamal Respekt, který jsem s velkým zájmem sledoval od devadesátých let. Od jisté doby jsem tam četl pouze moudra, která slyším ze všech stran, pouze inteligentněji komentovaná.

PELÁN: Situace je globální. Aby bylo jasno, netvrdím, že všechno je špatně. Každá hůl má dva konce a nové s sebou vždycky nese jak pozitiva, tak negativa. Vadí mi, že o negativech se nemluví, omílají se jen ta pozitiva. Když zůstanu v akademické sféře a v oboru humanitních věd, jasnými pozitivy jsou otevřené hranice a internacionální charakter dnešní vědy. Za negativní rys ovšem pokládám, že se fixoval jediný přijatelný typ vědeckého angažmá a vědeckého kurikula: striktně se vyžaduje, aby se tomu každý přizpůsobil. Míru přizpůsobení vyhodnocuje bodový systém.

To je velmi necitlivé vůči individuálním dispozicím konkrétních lidí. Internacionalizace vědy má jistě také jasná pozitiva: konečně padly regionální bariéry, jsme uvnitř světové vědecké komunity a mluvíme mezi sebou. Opatřili jsme si novou latinu – je jí angličtina. Tenhle koncept má však i svou odvrácenou stranu a tou je v rámci této široké platformy stále menší zájem o domácí kulturu. A to není náhodné, to je zakódováno už v samotné koncepci.

Chcete-li mluvit anglicky na světovém fóru, nemůžete si vybírat lokální témata, musíte být více teoretičtí, napojit se na metodologie, jež jsou v současnosti v kurzu, a nejlepší bude, budete-li provádět nějakou globální metakritiku. Vím, že když to takhle říkám, vypadám jako někdo, kdo nepochopil novou dobu, ba nedejbože jako patriot. Ovšem domácí kultura je to, na čem jsme vyrostli, co známe vlásečnicově a o čem jsme schopni uvažovat s jistotou, že nejdeme po bludných stezkách. Je to popravdě jediná fólie, na jejímž pozadí můžeme – kontrastivní cestou, jak říkal Vilém Mathesius – pochopit jiné kulturní světy.

LIDOVÉ NOVINY: A co je „in“?

Vidím málo ochoty zvedat ožehavá témata, která by si diskusi zasloužila. Málo ochoty směřovat mimo rámec, který kdosi určil. A naše školství je neustále atakováno „progresivními“ koncepty, přičemž jeden vyvrací druhý a stále je třeba se něčemu přizpůsobovat. K diskusi je dost materiálu. Ale k žádné diskusi už léta nedochází: ani ze strany učitelů, ani ze strany studentů. To, nač vsadil Babiš, tedy že stát se dá řídit jako firma, mi připadá jako hluboká intuice.

PELÁN: To je různé podle oboru. Mám-li zůstat u toho svého, literární vědy, aktuální volby jsou orientovány převážně sociologicky: gender studies, postkoloniální literatura, animals studies… Strukturalisté přísně rozlišovali literaturu jakožto texty, které slouží estetické funkci, a dokumenty jakožto texty, které tuto funkci neplní. V sociologické perspektivě je tento rozdíl zbytečný. V mých očích se takto předmět literární vědy nebezpečně deformuje.

LIDOVÉ NOVINY: Umění se dnes dotýká jiných oborů a nezřídka jde víc o sociologické sondy, třeba dokumentární divadlo.

PELÁN: To je trend zásadního významu. Signalizuje konec aristotelské estetiky a potlačení, ne-li likvidaci dramatického autora. Na místě Aischyla či Moliéra je dneska kdosi, jehož úkolem je sestříhat předzaložené hotové texty, aby mohly být přeneseny na jeviště. Netvrdím, že to tam nepatří, jen si myslím, že tomuhle by se mělo říkat nějak jinak než divadlo. Každopádně je to velká proměna paradigmatu.

Všimněte si, že do první poloviny 20. století jste pro každé století našla v literárních dějinách kapitolu, která se jmenovala Drama, protože drama bylo vedle lyriky a epiky třetím velkým žánrem. Tuhle kapitolu ale už pro dnešek v kompendiích nenajdete, z literárního prostoru divadlo odchází. Je tu velký důraz na performanci a na vizualitu, ne na literárnost textu. Důležitý je režisér, ne autor. Zda je to odpověď na diváckou pohledávku, nevím. Nemýlím-li se, pořád zůstává nejhranějším a nejdiváčtějším autorem Shakespeare.

LIDOVÉ NOVINY: Co vám tedy jako vysokoškolskému pedagogovi a filologovi nejvíc znesnadňuje život?

Za bolševické éry pro mě a pro mé přátele nebylo přijatelné brát věci tak, jak dopadly na stůl. Vždy se hledalo nějaké východisko, byť to mělo pachuť marnosti a často tahle forma odporu vyústila jen v nějaký kompromis nebo nějaké švejkování.

PELÁN: Není to černobílé. Každou katedru tvoří především lidé. Mám-li mluvit o instituci, na níž působím, o pražské italianistice, musím říct, že jsou tam výborní lidé, již se s ne zcela přátelskými obecnými rámci umějí poprat. Kdybych měl ovšem mluvit o tom, co komplikuje život filologii, musel bych začít už Boloňskou deklarací z roku 1999.

Jejím výsledkem bylo rozdělení vysokoškolského kurikula na bakaláře a magistry a v návaznosti na to na doktorandy. To byl úhelný kámen reforem, krok, který měl nepochybně řadu pozitivních efektů: například v rámci celoevropského znormování studia otevřel hranice, spustil program Erasmus.

LIDOVÉ NOVINY: A co se udělalo špatně?

PELÁN: Rozdělení s sebou neslo požadavek, že bakaláři dostanou v kostce celý obor: základní položky italské lingvistiky a celé literární dějiny. Pak přicházejí magistři, což je vyšší, náročnější stupeň, a těm bychom měli prozrazovat další taje oboru. Už z toho, jak to říkám, je zjevné, že dynamiku pětiletého studia to nenávratně poškodilo.

Domácí kultura je to, na čem jsme vyrostli, co známe vlásečnicově a o čem jsme schopni uvažovat s jistotou, že nejdeme po bludných stezkách. Je to popravdě jediná fólie, na jejímž pozadí můžeme – kontrastivní cestou, jak říkal Vilém Mathesius – pochopit jiné kulturní světy.

Člověk se z toho nějak vylže a vyrobí pro magistry monografické přednášky, kde se dotkne nějakých dalších jmen, na která v přehledovém výkladu nebyl čas, vloží fakta do jiné, problémovější perspektivy. Ale šťastné to není. Pětileté studium mělo jasnou dynamiku, nejdřív dva propedeutické roky, kdy se student dostal na určitou standardní úroveň a stal se profesorovi partnerem, a pak začínal „obor“ v pravém smyslu slova.

LIDOVÉ NOVINY: Proměnil se k horšímu i proces přijímání studentů?

PELÁN: Došlo k velkému zmasovění přijímacích zkoušek. Aby se naplnily kvóty, na řadě oborů vysoká škola přestala být výběrová. Jistěže se to dá regulovat v průběhu vlastního studia, ale znamená to zbytečnou zátěž a objektivně to chtě nechtě znamená snížení náročnosti. Vzpomínám, že si historik Petr Čornej v jednom rozhovoru povzdechl, že to, co po něm chtěli jeho profesoři, by po svých studentech chtít nemohl. To mohu jen zopakovat.

Na románské filologii se třeba klade otázka, zda studenti potřebují latinu, a vypadá to, že spíše ne. Zatím ji učíme, ale jen elementární gramatiku. Pro mě to byla vždycky samozřejmost, vždyť u románských jazyků bez latiny s jejich historií nepohnete. Ale i tohle je efekt toho nešťastného rozparcelování programů. Chtít po bakalářích latinu je asi opravdu přehnané. Jenže magistři už by ji měli znát.

LIDOVÉ NOVINY: Jsou studenti povrchnější?

Došlo k velkému zmasovění přijímacích zkoušek. Aby se naplnily kvóty, na řadě oborů vysoká škola přestala být výběrová. Jistěže se to dá regulovat v průběhu vlastního studia, ale znamená to zbytečnou zátěž.

PELÁN: Většina z nich chce jen bakalářský titul a na něj nároky nejsou vysoké. Z jejich pohledu je to rozumné a úsporné řešení: nezdá se, že by u absolventů filologických oborů někdo dělal velký rozdíl mezi bakalářem a magistrem. Do magisterského studia se v důsledku toho hlásí málo lidí, to se týká všech filozofických fakult. A když přednášíte pro hrstku posluchačů, je to neefektivní a nepříjemné.

Jiří Pelán (1950)

  • Literární historik a překladatel, především z románských jazyků.
  • Absolvent FF UK v Praze, obor francouzština, italština a srovnávací literatura.
  • V letech 1975 až 1991 pracoval jako redaktor a šéfredaktor (1990 až 1991) nakladatelství Odeon.
  • V roce 2017 byl jmenován profesorem v oboru dějiny novější české literatury.
  • Na FF UK v Praze působí od roku 1991 v Ústavu románských studií.
  • Pod jeho vedením vznikl Slovník italských spisovatelů, mezi jeho díla patří například Hrabal: Pokus o portrét, Kapitoly z dějin francouzské, italské a české literatury.
  • V roce 2002 získal Státní cenu za překladatelské dílo.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.