Ceska Pozice

Jak zbavit poslance Jaroslava Škárku mandátu? Jmenovat ho soudcem.

Tím, že soudce Jan Šott uložil zákaz výkonu poslaneckého mandátu, ocitáme se na neprobádané půdě.

Nyní nezařazený poslanec Jaroslav Škárka se dle Obvodního soudu pro Prahu 5 dopustil podvodu, protože z neformálního šéfa Věcí veřejných Víta Bárty vylákal peníze, aby ho mohl později zdiskreditovat. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Nyní nezařazený poslanec Jaroslav Škárka se dle Obvodního soudu pro Prahu 5 dopustil podvodu, protože z neformálního šéfa Věcí veřejných Víta Bárty vylákal peníze, aby ho mohl později zdiskreditovat. | foto: © ČTKČeská pozice
Nyní nezařazený poslanec Jaroslav Škárka se dle Obvodního soudu pro Prahu 5 dopustil podvodu, protože z neformálního šéfa Věcí veřejných Víta Bárty vylákal peníze, aby ho mohl později zdiskreditovat.

„Nerozlišuje mezi expresivním výrazem a lží,“ přečetl soudce Jan Šott mimo jiné ve zdůvodnění svého zatím nepravomocného rozsudku. Jaroslavu Škárkovi v něm uložil nepodmíněný trest plus zákaz výkonu poslaneckého mandátu. A to vzbudilo obsáhlou diskusi, do níž nyní přispívá právník Miroslav Uřičař.

Obvodní soud pro Prahu 5 se 13. dubna odvážil vydat průlomové rozhodnutí. Poslance Jaroslava Škárku odsoudil kromě nepodmíněného trestu odnětí svobody na tři roky také k zákazu výkonu funkce poslance na deset let. Rozsudek sice zatím není pravomocný, a proto může doznat změn, ale již jeho samotná existence vyvolává řadu právních i faktických otázek.

 

Otázky bez odpovědí

Není například jasné, jakým způsobem soud zamýšlel fakticky znemožnit poslanci výkon jeho současného mandátu. Zákaz zřejmě zahrnuje i nemožnost stát se v příštích deseti letech znovu poslancem. Zakazuje však poslanci vůbec kandidovat ve volbách? Či pouze vykonávat funkci poslance v případě, že by byl zvolen?

Jednoznačnou odpověď na tyto otázky nedal ani soudce Jan Šott, autor rozsudku. Pouze upřesnil, že výrokem soudu poslanec mandát skutečně neztratil, pouze jej nesmí vykonávat.

Zajímavé je i zamyšlení nad sankcí, kterou by bylo možné uložit v případě nesplnění soudního zákazu. Přichází v úvahu obvinění z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí, jak upozorňuje i sám soudce Šott. Ani případné pravomocné odsouzení za přečin maření by však nemohlo mít vliv na existenci poslancova mandátu.

Nabízí se úsměvná otázka, zda by za maření výkonu úředního rozhodnutí neměli být trestně stíhatelní všichni voliči, kteří daného poslance zvolili

V této souvislosti se nabízí úsměvná otázka, zda by za maření výkonu úředního rozhodnutí neměli být trestně stíhatelní všichni voliči, kteří daného poslance zvolili. Dle trestního zákoníku by totiž „umožnili jinému spáchání trestného činu“, a proto by byli jeho účastníky. Bez jejich hlasů by se maření výkonu úředního rozhodnutí nikdy nemohl dopustit.

Paradoxní je, že pokud soudní rozhodnutí vykládáme jako faktickou ztrátu volitelnosti pro futuro, do budoucna, bere tím soud voličům právo zvolit si konkrétní osobu, u které v okamžiku volby znají podstatný fakt a jsou si jej vědomi – odsouzení za trestný čin. Řečeno jinak, pokud dostatečný počet voličů navzdory tomu usoudí, že chce mít – z jakéhokoli důvodu – ve sněmovně odsouzeného člověka, kdo je oprávněn jim toto právo upřít? Smí to učinit soud?

Krok do neprobádané oblasti

Navzdory řadě otázek, na něž ani dostupná verze písemného vyhotovení rozsudku nepřinesla odpověď, považuji za správné, že soudce takto rozhodl. Nejsem na základě médií schopný posoudit vinu, či nevinu konkrétního člověka, ale je v pořádku, že soud uložil i zákaz činnosti, dospěl-li k závěru o vině. Stejný zákaz by v obdobném případě uložil i osobě kterékoli jiné profese.

Zatímco u osob jiných profesí by takový zákaz nikoho ani v nejmenším nepřekvapil, v tomto případě se soudce vědomě odhodlal ke kroku do neprobádané oblasti. Mimochodem, například u soudců není ani třeba ukládat zákaz výkonu funkce, pravomocným odsouzením za úmyslný trestný čin jejich funkce automaticky ze zákona zaniká. V hypotetickém případě, kdy by soudce spolu s poslancem spáchali úmyslný trestný čin a byli za něj odsouzeni, by soudce automaticky ze zákona přestal být soudcem, zatímco poslanec by nadále vytvářel zákony.

Mandát poslance coby příslušníka moci zákonodárné nemůže ukončit rozhodnutí moci výkonné, či soudní

Tento paradox vyplývá ze základního principu dělby mocí. Mandát poslance coby příslušníka moci zákonodárné nemůže ukončit rozhodnutí moci výkonné, či soudní. V tomto konkrétním případě pojistka proti zneužití dělby moci působí jako překážka. Navzdory tomu je velkou otázkou, zda kvůli tomuto případu celý systém od základu měnit. Můj názor na správnost rozhodnutí však platí, i bude-li rozsudek při následném přezkumu vyšší instancí jako odporující Ústavě zrušen. To ostatně považuji za pravděpodobné.

Přirozené versus pozitivní právo

V médiích mě také zaujala úvaha, podle níž poslanec v případě, že je odsouzen za trestný čin, porušil jeho spácháním svůj slib, ve kterém se zavázal dodržovat Ústavu a zákony ČR. Tím by měl jeho mandát logicky zaniknout. Tato kreativní myšlenka má reálný základ, ale její závěr bohužel neplatí.

Je sice pravdou, že dle Ústavy mandát poslance zaniká odepřením slibu, či jeho složením s výhradou, nikoli však jeho porušením. Slib poslance je spíš záležitostí jeho svědomí, jakkoli se takový pojem v dnešní době může zdát úsměvný. Zásadnější právní závaznost nemá.

Tím se dostáváme k obecnějším otázkám. Je nezbytné hledat a bedlivě hlídat u každého jednání jeho právní formu a závaznost? A je vůbec možné to uhlídat? Neplatí snad samo o sobě, že slib je zkrátka slibem a jako takový je odnepaměti považován za zcela nepochybně závazný, i kdyby nebyl učiněn v zákonem stanovené formě?

V situacích, jako je případ odsouzeného poslance Škárky a dilema se ztrátou, či ne-ztrátou jeho mandátu, nelze spoléhat na to, že věc vyřeší právní úpravaV obecné rovině platí, že zákony a pozitivní, psané právo vůbec by měly v co možná nejvyšší míře reflektovat právo přirozené – všechno to, co lidé považují za správné a spravedlivé. V důsledku toho by pak mimo jiné například soudní rozhodnutí neměla být překvapující a pro „obyčejného člověka“ nepochopitelná. Proto považuji v tomto konkrétním případě za zásadní otázku, zda v podobných případech hledat právní řešení. Dle mne totiž není vůbec podstatné, zda nakonec zákonodárci přijmou speciální úpravu, kterou zakotví zánik poslaneckého mandátu pravomocně odsouzeného poslance, jak o tom spekulují média.

Jsem přesvědčen, že v situacích, jako je případ odsouzeného poslance Škárky a dilema se ztrátou, či ne-ztrátou jeho mandátu, nelze spoléhat na to, že věc vyřeší právní úprava. A nejen proto, že taková novela může být do budoucna v naší praxi zneužitelná k likvidaci jiného poslance, který se stane nepohodlným. Některé situace zkrátka právní řešení nemají. A pokud ano, je pomalé a neohrabané.

Právní řád: Stav morálky ve společnosti

Hlavní roli proto musí hrát přirozený cit pro spravedlnost a veřejná morálka; soudní rozhodnutí, či úpravy zákonů mohou být až druhotným řešením. Prostřednictvím tlaku veřejnosti, respektive následného tlaku spolustraníků musejí pravidla veřejné morálky zapůsobit mnohem razantněji, účinněji a rychleji než rozsudek soudu.

Námitka zní, že v našem případě tomu tak není, alespoň zatím ne. Obávám se však, že to pouze potvrzuje platnost toho, co jsem uvedl o vztahu pozitivního a přirozeného práva. Byť je to pro většinu lidí nesnadno akceptovatelné, je pravděpodobné, že právní řád v našem případě odpovídá stavu morálky ve společnosti, byť tentokrát, bohužel, v negativním smyslu.

Dokud nebude tlak veřejnosti a v důsledku toho i tlak médií natolik silný, že vůbec nepřipustí, aby podobné situace mohly vzniknout, budou se nevyhnutelně opakovat

Je to smutné, ale případná nová zákonná úprava pouze se zpožděním vyřeší jeden zcela specifický případ, celkový stav však nezmění. Dokud nebude tlak veřejnosti a v důsledku toho i tlak médií natolik silný, že vůbec nepřipustí, aby podobné situace mohly vzniknout, budou se nevyhnutelně opakovat. Pokud se pro každou z nich budeme pokoušet vytvořit novou právní úpravu, dřív se z toho zblázníme.

Absurdní východisko

Jsem zvyklý pracovat a uvažovat kreativně. Proto mě při pohledu do Ústavy v tomto konkrétním případě napadá, zda by právně nejčistším a současně zaručeným řešením nebylo jmenovat odsouzeného poslance Škárku třeba soudcem. Tím by u něho dle Ústavy nastala neslučitelnost funkcí a jeho mandát poslance by zanikl.

Zdá se vám to absurdní? Ale proč? Může-li být poslancem a zákony vytvářet, proč by je nemohl v roli soudce „jen“ aplikovat v praxi.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.