Jak zatýká všemocná policie podle Solženicyna

Ruský spisovatel by teatrální zásah policie chápal jako projev slabosti. Policie, kterou popsal ve slavném Souostroví Gulag, zatýkala jinak.

Jestli byl, nebo nebyl zásah Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) „tyátrem“, není pro tento text podstatné. Hodné povšimnutí ovšem je, že ti, kteří říkají, že tyátrem byl, tuto skutečnost dávají do souvislosti s tím, že policie se začíná vymykat kontrole. Dělá si prý, co chce. Začíná vlastně rozhodovat o politice. Prostě a jednoduše: je tak trochu všemocná.

Nahlédněme nyní do textu jednoho z největších znalců systémů, v nichž bezpečnostní aparát opravdu všemocný je a o ústavnosti si může občan nechat jen zdát. Jak popisuje manýry bezpečnostních orgánů při zatýkání Alexandr Solženicyn ve svém slavném Souostroví Gulag? Jak podle Solženicyna zatýká všemocná policie?

Autor na to má rozsáhlou teorii podloženou výzkumem chování společnosti. Předně: k zatýkání nedochází zdaleka pouze v noci. Má to sice podle Solženicyna mnoho praktických výhod (člověk si ani nestačí dopnout kalhoty a posbírat myšlenky, tak bezmocný je v dané chvíli), nicméně „správná“ všemocná policie ví, že nejlépe je zatýkat kdykoli, kdekoli, jakkoli, a hlavně s co nejmenším tyátrem. Nikdy nikdo pak v takovém systému zatýkání nemá jakoukoli jistotu, neví kdy a kam se schovat – může být totiž zatčen nejrozmanitějšími způsoby. Každý den se při odchodu do práce musí loučit s rodinou, protože už ji možná nikdy neuvidí…

„Správná“ všemocná policie ví, že nejlépe je zatýkat kdykoli, kdekoli, jakkoli, a hlavně s co nejmenším tyátrem...Všemocná policie totiž člověka sebere v Gastronomu, kam „vás pozvou do oddělení objednávek a tam vás zatknou; zatkne vás pocestný, který u vás ve jménu božím přenocoval; zatkne vás elektrikář, který přišel odečíst elektroměr; zatkne vás cyklista, který se s vámi srazil na ulici; zatkne vás průvodčí na dráze, taxikář, zaměstnanec spořitelny a správce kina…“ – to je způsob práce policie, která si je jista svou mocí.

A nejlépe je, když si nikdo nevšimne, kam zmizel soused, manžel, rodič, spolupracovník. Když se zatýkání promění v tyátr, je to naopak známka neúspěchu zatčení – to totiž „probíhá (…) vždy hladce a – co je podivuhodné – samy oběti se v souladu s výkonnými orgány chovají co nejuhlazeněji, aby si nikdo nevšiml jejich neštěstí“.

„Tyátr“ může znamenat i slabost  

Kdybychom se proto podívali na zásah Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu očima Solženicyna, asi by nám ÚOOZ přišel jako extrémně znejistělá a chabá nápodoba NKVD, když má potřebu dělat taková teatrální gesta pokud tedy přijmeme optiku kritiků zásahu a budeme jej nazývat teatrálním. Solženicyn by to řekl asi rovnou: je to evidentní známka slabosti.

A kdybychom se podívali na tentýž zásah očima samotné NKVD, pak by to byl čirý a odsouzeníhodný amatérismus. Takoví policisté by zřejmě byli jako neschopní okamžitě propuštěni, pokud by tedy rovnou někde na rohu neproběhlo jejich nenápadné zatčení.

Solženicyn samozřejmě nemá jako jediný patent na to, jak hledět na potenciální policejní „tyátr“ dnů minulých. Dává ale tušit, že „tyátr“ zdaleka nemusí znamenat jen bezmeznou sebedůvěru, ale třeba i strach a nejistotu.