Jak uspořádat výzkum v Česku? Pohled z francouzské perspektivy.

Není pro Českou republiku nepřiměřený luxus financovat výzkum akademický a vysokoškolský bez výrazné koordinace a společné strategie?

foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Již několik let probíhá v České republice diskuse o organizaci vědy a výzkumu, zvláště pak o jeho řízení, financování a hodnocení. Jedním z předmětů této diskuse je otázka role Akademie věd ČR a jejího vztahu k vysokým školám. „V této souvislosti je užitečné podívat se na situaci v rozvinutých evropských zemích a především pak v těch, kde struktura výzkumu má určité podobnosti s jeho uspořádáním v ČR,“ píše profesor Vladimír Majer, vedoucí vědecký pracovník Národního centra pro vědecký výzkum Francie.

Krátce po pádu komunistického režimu v Československu prošla Akademie věd (AV ČR) silnou organizačni přestavbou. Znakovým bylo především zrušení titulů akademik a člen korespondent, čímž se AV ČR jasně vymezila vůči akademiím „východního typu“. Tyto jsou učenými společnostmi, které sdružují doživotně zvolené zasloužilé vědce akademiky a zároveň autonomně disponují rozpočtem dovolujicím provozování systému vědeckých ústavů.

Téměř čtvrt století po rozpadu sovětského bloku se řada akademií věd vně i uvnitř Evropské unie snaží stále udržet tento dvojný atribut, i když ztratily mnoho z bývalého lesku. Pod tlakem liberálních vlád některé již pouze částečně kontrolují své ústavy či nemají prostředky k jejich financovaní, a přerodily se tak v akademie „západního typu“. Těmi jsou nízkorozpočtové kluby elitních vědců, které se vyjadřují hlavně k problémům výzkumu s etickým a společenským přesahem a mocní jim více či méně naslouchají.

Akademie věd ČR se při své restrukturalizaci začátkem devadesatých let vzdala role učené společnostiAkademie věd ČR se při své restrukturalizaci začátkem devadesatých let vzdala role učené společnosti a její poslání a organizační struktura jsou dnes blízké státním výzkumným organizacím, které v Evropě hrají zvláště významnou roli ve Francii a v Německu. Je tedy účelné porovnat AV ČR s odpovídajícími organizacemi v těchto dvou zemích, přestože se jedná o státní celky podstatně většího rozměru a ekonomicky silnější.

Konkrétně ve Francii je to Národní centrum pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS). Podobně jako u Akademie věd se jedná o organizaci pokrývající veškeré vědní obory, která se zaměřuje především na základní výzkum, určuje sama jeho prioritní směry, autonomně disponuje rozpočtem a zaměstnává stálé vědecké pracovníky bez pedagogických povinností.

Několik čísel pro srovnání

Zaměstnanci

Celkový počet stálých zaměstnanců CNRS je 25 tisíc (oproti zhruba sedmi tisícům v AV ČR), z toho 11,5 tisíce má statut výzkumných pracovníků (2800 v případě české akademie). Ve Francii ovšem existují další specializované výzkumné organizace provádějící jak základní, tak aplikovaný výzkum. Je to především INSERM zaměřený na ochranu zdraví, INRA (zemědělství) a dále mocná Komise pro atomovou energii (CEA). Tyto tři sdružují dohromady počet vědců srovnatelný s CNRS a vzhledem k tomu, že nemají v České republice obdoby, jeví se počet výzkumných pracovníků Akademie věd vzhledem k počtu obyvatel země jako přiměřený.

Rozpočet

Roční garantovaný státní příspěvek je v Česku více než třikrát nižší oproti Francii v přepočtu na jednoho vědeckého pracovníkaCo se rozpočtu týče, je státní dotace CNRS v posledních letech přibližně konstantní (2,5 miliardy eur ročně) oproti průběžně se snižující rozpočtové kapitole AV ČR (nyní zhruba 4,5 miliardy korun). Znamená to tedy, že roční garantovaný státní příspěvek je v Česku více než třikrát nižší oproti Francii v přepočtu na jednoho vědeckého pracovníka.

AV ČR musí spoléhat na převody z jiných kapitol státního rozpočtu a na vlastní zdroje (takzvané soft money) představující kolem šesti miliard korun, z nichž také platí zhruba třetinu mezd svých zaměstnanců. Oproti tomu analogické vlastní zdroje u CNRS činí kolem 800 milionů eur, a představují tedy pouze čtvrtinu z celkového rozpočtu organizace, tudíž podstatně menší část než v případě Akademie věd. Stálí pracovníci CNRS mají statut státních zaměstnaců a jejich mzdový fond je neredukovatelnou položkou (kolem dvou milliard eur) ve státní dotaci, a není tedy nikterak závislý na vlastních zdrojích.

Granty

Ve všech rozvinutých zemích je podstaná část grantových prostředků využívána hlavně k angažování nepermanentních pracovníkůSrovnatelnými národními institucemi k financování vědy přes projekty jsou Agence nationale de recherche (ANR) ve Francii a Grantová agentura České republiky (GAČR). Ve Francii nejsou prostředky této agentury nikdy využívány k honorování stálých zaměstnaců vědeckých organizací či univerzit.

To, že v současné době mzda zaměstnanců Akademie věd musí být hrazena z projektu po jeho získání od GAČR, je nešťastná praxe. Ve všech rozvinutých zemích je totiž podstaná část grantových prostředků využívána hlavně k angažování nepermanentních pracovníků, především doktorandů a postdoktorandů, což se jeví jako nejefektivnější způsob financování základního výzkumu.

Tento rozklad jasně ukazuje, že Akademie věd je oproti CNRS v podstatně méně stabilní a málo příznivé finanční konfiguraci.

Akademické ústavy versus výzkumné jednotky CNRS

Akademie věd je zřizovatelem 53 ústavů, které mají ze zákona statut veřejných výzkumných institucí (v.v.i.), a jsou tudíž právnickými osobami s autonomií v hospodářských otázkách. Značné jsou pravomoci ředitele a rady instituce, kteří mají rozhodující slovo v přijímání výzkumných pracovníků a jejich zařazení do kvalifikačních stupňů a mzdových tříd podle interního řádu.

CNRS oproti tomu provozuje přes tisíc výzkumných jednotek, z nichž 90 procent jsou společnými pracovišti (unité mixte de recherche, UMR) s vysokými školami, na jejichž kampusech se také většina nachází. Vedle zaměstnanců CNRS zde pracuje také 27 tisíc vysokoškolských učitelů, a připočteme-li k tomu technický a administrativní personál, jedná se o více než devadesátitisícovou „armádu“, včetně 25 tisíc doktorandů a více než 3500 postdoktorandů placených vesměs z vlastních zdrojů. Tyto jednotky jsou tvořeny pro čtyřleté kontraktní období na základě dohody mezi CNRS a univerzitou, které je společně financují; po evaluaci jejich činnosti je asociace s CNRS prodloužena na další období či zastavena.

Obecně se francouzské vysoké školy snaží udržet těsnou provázanost s CNRS, která je znakem vědecké kvality jejich laboratoříObecně se francouzské vysoké školy snaží udržet těsnou provázanost s CNRS, která je znakem vědecké kvality jejich laboratoří, a přítomnost výzkumných pracovníků bez pedagogických povinností přispívá ke zvýšení vědecké produktivity. Značná část výzkumných jednotek CNRS jsou tedy lehké flexibilní struktury, kde obvykle převažuje univerzitní personál. Na rozdíl od ústavů Akademie věd nejsou právnickými osobami a jejich ředitelé – může to být pracovník CNRS či vysoké školy – mají relativně omezené pravomoci.

Přijímání nových výzkumných pracovníků CNRS probíhá na základě celostátního konkurzu, kde klíčovou roli hraje Národní výbor (Comité national) při CNRS. Ten sestává ze 40 oborových komisí složených ze zvolených a jmenovaných odborníků jak z CNRS, tak i z vysokých škol. Tyto komise také periodicky vyhodnocují činnost výzkumných pracovníků a rozhodují o jejich zařazení do kvalifikačních stupnů podle výkonnosti. Od tohoto zařazení se i jednoznačně odvíjí platové ohodnocení, které je dáno škálou platnou nejen pro CNRS, ale i další francouzské výzkumné instituce.

V Akademii věd je značná část rozhodovacích a řídicích procesů decentralizována a přenesena na úroveň jejich v.v.i.Na rozdíl od AV ČR není tedy možné, aby dva pracovníci stejného kvalifikačního stupně a srovnatelného věku měli rozdílné platy podle toho, v jak hospodářsky úspěšné jednotce jsou zařazeni. Evaluace výzkumných pracovníků využívá především objektivních ukazatelů (impaktované publikace, citovanost) a na rozdíl od praxe v Akademii věd do ní přímí nadřízení prakticky nemohou zasahovat.

V Akademii věd je značná část rozhodovacích a řídicích procesů decentralizována a přenesena na úroveň jejich v.v.i., organizace CNRS je oproti tomu více kompaktní s centralizovanou personální a mzdovou politikou. Hlavní odlišností a francouzským specifikem je však jednoznačně organické propojení CNRS s vysokými školami na úrovni výzkumných jednotek, a dále pak i na úrovni řídicí. Univerzitní profesoři jsou totiž běžně jmenováni do vysokých funkcí ve vědecké administrativě CNRS, což je i případ současného prezidenta Alaina Fuchse.

Může být francouzský model inspirativní?

Při diskusích o uspořádání systému výzkumu v České republice je možno zaznamenat dvě zcela protichůdná stanoviska: první, zaznívající obvykle z levé části politického spektra, že „vysoké školy mají především učit a Akademie věd bádat“, je poplatné sovětskému modelu, druhé, že „věda se má dělat tam, kde jsou studenti, tedy na vysokých školách“, se odvolává na model anglosaský a zastávají jej hlavně pravicoví liberálové.

Představa, že se akademie zruší sama a její instituty si rozeberou vysoké školy, jak by si někteří rektoři jistě přáli, je nereálnáV současném stavu má česká vědecká scéna nejblíže k německé, kde se výzkum dělá odděleně na vysokých školách a ve vědeckých organizacích typu Sdružení Helmholze či Společnosti Maxe Plancka, jejímž institutům se akademické v.v.i. podobají daleko více než výzkumným jednotkám CNRS.

Otázka, zda není pro desetimilionovou a nebohatou Českou republiku nepřiměřený luxus financovat dvojkolejný výzkum akademický a vysokoškolský bez výrazné koordinace a společné strategie, nemá jednoduchou odpověď. Doufejme, že se v budoucnosti neobjeví „odvážná“ liberálně naladěná vláda, která se bude snažit akademii rozehnat administrativním zásahem pro optickou úsporu pár miliard korun ročně a nadělá tím značné škody.

Představa, že se akademie zruší sama a její instituty si rozeberou vysoké školy, jak by si někteří rektoři jistě přáli, je nereálná. Excelentní vědecké týmy se nacházejí hlavně na půdě Akademie věd, výmluvně to naznačuje na ČESKÉ POZICI nedávno publikovaný seznam nejvíce citovaných vědců z oboru chemie a biologie působících v České republice, kde z 18 uvedených 16 pracuje v akademických ústavech. Nelze tedy předpokládat, že vědci z AV ČR by měli chuť přejít poslušně pod establishment vysokých škol, které se mezi sebou značně liší úrovní výzkumné činnosti.

Nerušit, ale sbližovat

K vytvoření nástrojů favorizujících systémovou kooperaci zde schází skutečná politická vůleReálnou cestou je sblížení akademie a vysokých škol, ve kterém by nebylo „vítězů a poražených“. Přestože mnozí pracovníci Akademie věd jsou zároveň také docenty a profesory vysokých škol, při současném způsobu rozdělování prostředků pomocí takzvaného „kafemlejnku“ je spolupráce akademických týmů s vysokoškolskými spíše penalizující než výhodnou (finance za společné publikace se dělí dvěma).

Schází zde skutečná politická vůle k vytvoření nástrojů favorizujících systémovou kooperaci. Akademie věd je jediná organizace mající záběr přes veškeré vědní disciplíny. Měla by se proto stát, v těsné součinnosti s vysokými školami, národní platformou pro vytváření strategie základního výzkumu, určování prioritních orientací a koordinaci mezioborových programů.

Dále by bylo žádoucí vytvořit předpoklady, například formou významné grantové podpory, k zakládání společných výzkumných jednotek mezi AV ČR a vysokými školami. Mělo by se jednat o nepříliš početné struktury tvořené na definovanou dobu metodou bottom up, s možností dalšího prodloužení po evaluaci jejich výkonnosti. Smysl takového opatření by měl být dvojí:

  1. Napomohl by k vytvoření omezeného počtu skutečně špičkových výzkumných jednotek sdružujících nejlepší akademické a vysokoškolské vědce, viditelných minimálně na evropské úrovni, které by dostaly i dostatečné prostředky k přilákání mladých kvalitních vědců ze zahraničí (čtvrtinu ročního příjmu pracovníků do CNRS ve Francii tvoří cizinci).
  2. Mohlo by docházet k provázání s vybranými týmy regionálních univerzit, které přes podporu strukturálními evropskými programy nemají vždy dostatečný počet vysoce kvalifikovaných odborníků, takže by pro ně propojení s akademickým pracovištěm bylo značným přínosem. Malé geografické vzdálenosti v České republice a současné komunikační technologie jistě takovouto symbiózu umožňují. Ostatně výzkumní pracovníci Akademie věd již na mnohých regionálních univerzitách externě působí.

Návrhy na sblížení Akademie věd a vysokých škol inspirované francouzským modelem se mohou zdát v současných českých poměrech jako ne zcela aktuální. Avšak připomeňme historii CNRS, které bylo založeno v roce 1939 jako původně čistě neuniverzitní výzkumné centrum v kontextu hrozby válečného konfliktu s Německem. První společné laboratoře s univerzitami se objevily v době prezidenta Charlese de Gaulla před padesáti lety, dnes je společných výzkumných jednotek drtivá většina.

Strukturální oddělení akademického a univerzitního výzkumu nemusí být tedy v České republice fatalitou a nemělo by být dlouhodobou volbou.