Jak učit moderní dějiny: Pomáhají konkrétní příběhy a učitelský zápal

Málo peněz a času. Tyto dva důvody se v souvislosti s výukou moderních dějin opakují, ale z rozhovorů s pedagogy vyplývá, že problém je komplexnější. Každá škola i pedagog se může rozhodnout, jak bude učit konkrétní téma a jakým tempem. To ale veřejnost, tedy ani rodiče, většinou netuší.

Socha Jana Žižky na Vítkově. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Socha Jana Žižky na Vítkově. | foto:  Petr Topič, MAFRA
Socha Jana Žižky na Vítkově.

Okolo 28. října se v médiích pravidelně objevují ankety s otázkou, co dospívající vědí o výročí založení republiky. Obvykle v nich rezonuje sdělení, že učitelé probírají podrobně pravěk, ale na moderní dějiny čas nemají. Situace ovšem rozhodně není natolik beznadějná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Málo peněz a málo času. Tyto dva důvody se v souvislosti s výukou moderních dějin stále opakují, ale z rozhovorů s pedagogy vyplývá, že problém je mnohem komplexnější.

Na Letních školách pro učitele dějepisu (pražskou organizuje Ústav pro studium totalitních režimů – ÚSTR – a brněnskou Institut Terezínské iniciativy) se pravidelně setkávají desítky pedagogů z celé republiky a diskutují nejen o metodice, ale také o počtu hodin pro výklad dějepisu. Jaroslav Pinkas, didaktik vzdělávání z ÚSTR, říká:

„Každá škola i každý pedagog se může rozhodnout, jak bude učit konkrétní téma a jakým tempem. To ale veřejnost, tedy ani rodiče, většinou netuší. Možná si myslí, že jsou stejné osnovy jako v době jejich dospívání. Od roku 2005 se učí podle Rámcových vzdělávacích programů, které jsou závazné pro všechny základní a střední školy. To jsou okruhy témat, jež je třeba probrat. Školy mají veřejně dostupný dokument Školní vzdělávací program (ŠVP), kde pedagogové formulují, jak témata pojmou.“

Chronologicky i nechronologicky

Dějepisářka Iveta Šolcová ze ZŠ Šlapanice na Brněnsku učí tradičně chronologicky. V osmé třídě probere první světovou válku, stejné informace zopakuje na začátku posledního ročníku základní školy a výklad končí sametovou revolucí.

„Chronologický postup mi vyhovuje, nejdřív se musíte naučit, jak šly události za sebou, a teprve pak můžete zkoušet něco dalšího. Je to podobné jako při učení jazyků. Nejdřív gramatika a potom konverzace. Znám řadu učitelů, kteří mají různé projekty, ale studenti pak neumějí fakta. Nikdo nechce slyšet, že se má dělat i obyčejná, mravenčí práce, a pak se teprve mohou znalosti rozvíjet.“

Dějepisářka Iveta Šolcová ze ZŠ Šlapanice na Brněnsku učí tradičně chronologicky. V osmé třídě probere první světovou válku, stejné informace zopakuje na začátku posledního ročníku základní školy a výklad končí sametovou revolucí. Lenka Řezáčová, která učí 30 let v Krnově, převážně na středních odborných školách, si dlouho nedokázala představit, že opustí chronologický způsob výuky, ale názor změnila, když se na letní škole dozvěděla o „dějinách naruby“.

Na základní škole v Tišnově rozdělila Věra Dvořáčková výklad do dvou předmětů. „Chtěla jsem probrat 20. století podrobněji, ale máme dvě hodiny dějepisu týdně, takže bych to nestihla. Domluvily jsme se s kolegyní, že moderní historii zařadíme i do občanské výchovy, například téma holokaustu, padesátá léta až rok 1989. Tohle rozdělení velmi dobře funguje.“

Jiný přístup zvolila Lenka Řezáčová, která učí 30 let v Krnově, převážně na středních odborných školách. Dlouho si nedokázala představit, že opustí chronologický způsob výuky, ale názor změnila, když se na letní škole dozvěděla o „dějinách naruby“. „Učím na střední pedagogické škole, obor předškolní a mimoškolní pedagogika, kde máme jen dvě hodiny dějepisu v prváku a hodinu ve druháku. Řekla jsem si, že z nevýhody udělám výhodu a zkusím učit dějiny pozpátku.

Navazuji na to, co si studenti pamatují z deváté třídy, kde probírali první světovou válku. Na začátku září ještě mají ponětí, co se učili před prázdninami. Pak postupujeme až do roku 1989. Ve druháku jim vyprávím o klíčových událostech nebo osobnostech, například o vzniku Velké Moravy nebo husitství. Stihneme za dva roky probrat všechna témata ze ŠVP. Učím tímhle způsobem i na čtyřletém pedagogickém lyceu, kde je dějepis až do třeťáku. Tam si studenti vyzkouší pátrání v archivu nebo nahrávání rozhovorů s pamětníky.“

Popis těžko pochopitelných situací

Oslava založení Československa na školách vypadá různě. Někdo učí jeden letopočet za druhým, ale existují i jiné způsoby, jak přiblížit počátky republiky. Pedagogové používají web HistoryLab, kde jsou dobové snímky a dokumenty, rovněž kvitují edukativní pořad Slavné dny na Televizi Seznam. Dle zkušeností učitelů nejvíce pomáhá studentům, když slyší konkrétní životní příběhy z naší historie. „Před dvěma lety, při oslavách stého výročí republiky, jsme připravili Národní den,“ říká Lucie Vejvalková ze ZŠ Sirotkova v Brně.

Ptala se žáků, na koho z brněnských rodáků jsou pyšní. „Zpočátku moc nevěděli, ale nakonec si vybavili několik osob a dohledávali jejich příběhy,“ říká učitelka. Poněkud netradiční způsob zvolila zmíněná Iveta Šolcová, která učí chronologicky, ale stíhá i několik atypických projektů. Před lety byla v USA a viděla, jak tam slaví Den nezávislosti. Napadlo ji, že podobnou hrdost vzbudí také u svých žáků.

Vyprávění rodinných příběhů může být zredukované na historky o nedostatkovém zboží, ale mnohem zásadnější je popis situací, které jsou pro nejmladší generaci těžko pochopitelné, například nemožnost studovat nebo cestovat

„Začátkem září se ptám: Tvoje vlast bude mít narozeniny, jak to oslavíš? Nejdřív se smějí, ale pak si povídáme, že vlastenectví není jen o tom, že vytáhnou vlajku, když vyhrajeme hokej. Pak jim dám dva úkoly: 28. října vyzdobíš dům naší vlajkou, vyfotíš se s celou rodinou a pak natočíš video, jak slavíš narozeniny.

Jasně, jsou žáci, kteří natočí, jak kupují bublinky v sámošce, ale jsou i tací, kteří pošlou video, jak jeli s rodiči do Prahy a šli na Vyšehrad. Za oba úkoly dostanou jedničku. Možná je to pro ně jednorázová akce, ale věřím, že v nich přece jen něco zanechá.“ Podobně „donucovací“ způsob volí Andrea Baumannová z gymnázia v Hodoníně, která se studentů ptala, zda ví, kdo z jejich předků byl v první světové válce.

„Bohužel často říkají, že jim rodiče nebo prarodiče nevyprávějí. Až teprve tenhle impulz ze školy vede k tomu, aby přece jen promluvili o rodinné historii. Může se zdát, že to je pro studenty docela drsný úkol takhle pátrat v rodině, ale myslím, že v budoucnu pochopí, proč je ta znalost důležitá.“ Vyprávění rodinných příběhů může být zredukované na historky o nedostatkovém zboží, ale mnohem zásadnější je popis situací, které jsou pro nejmladší generaci těžko pochopitelné, například nemožnost studovat nebo cestovat.

Vlastní pojetí témat

„Bavila jsem se se studenty, jestli tuší, jaké podmínky ke studiu měli jejich rodiče nebo prarodiče. Ti, kdo měli perzekvované předky, docela věděli, ti, jejichž příbuzní byli ve straně, se tím moc nechlubili,“ říká Helena Hantonová z nymburského gymnázia. Někdy dojde i na osobní historii, kdy se vyučující podělí o vlastní zkušenost.

„Můj otec byl v roce 1968 kritický k politické situaci a kvůli tomu jsme já ani můj bratr nemohli na vysokou. Když jsem to vyprávěla studentům, ve třídě, kde je jindy dost rušno, bylo hrobové ticho a pak někdo řekl: To je síla!“ vzpomíná Lenka Řezáčová. Podle odhadu didaktika Pinkase je v pedagogické komunitě pouze pět procent inovativních učitelů:

Hlavní problém není ve finančním ohodnocení, ale v tom, kolik učitelů se striktně drží toho, co je v učebnici. A přitom by nemuseli. Mohou si sami určit, jak konkrétní téma pojmou.

„Kdyby měl pedagog učit a ještě bádat v archivech, jezdit na exkurze a organizovat studentské projekty, mělo by se to logicky projevit na finančním ohodnocení. Za ty platy, jaké mají, je pochopitelné, že takto komplexní práci dělají jen nadšenci.“ Optimističtější názor má Pavel Martinovský, předseda Asociace učitelů dějepisu, který tvrdí, že aktivních dějepisářů je minimálně deset procent.

„Hlavní problém není ve finančním ohodnocení, ale v tom, kolik učitelů se striktně drží toho, co je v učebnici. A přitom by nemuseli. Mohou si sami určit, jak konkrétní téma pojmou. Slýchám to i od čerstvých absolventů pedagogických fakult, že prý co je v učebnici, musejí odučit.“ Martinovský se domnívá, že lpění na textech z učebnice může být obrana proti případné rodičovské kritice.

„Někteří učitelé mi říkali, že si rodiče stěžovali, proč děti nevědí tohle či tamto, a vedení školy se zastalo rodičů. Pokud se vám tohle stane několikrát, pak si umím představit, že asi učitel raději učí jen podle učebnice. V asociaci jsme nedávno debatovali, jak pomoci. Za ideální považujeme rychleji probrat nejstarší etapu dějin a na 19. a 20. století vyčlenit dva roky.“

Vnější tlak

Pedagogové nejčastěji zmiňují, že by pomohl vyšší počet hodin nebo aspoň redukce témat z pravěku a starověku. „Ubrala i v 18. a 19. století a přidala z moderních dějin. Snažím se žákům předat maximum informací. Jsme venkovská škola a sotva polovina jde na střední školy s maturitou. Takže se často stává, že jediný ucelený obraz naší historie mají u nás na základce. A musím myslet na to, že tito žáci jsou budoucí voliči, kteří by měli znát naši historii a vědět o formách manipulace,“ říká Jana Michalcová ze ZŠ Lubenec na Lounsku.

Pedagogové nejčastěji zmiňují, že by pomohl vyšší počet hodin nebo aspoň redukce témat z pravěku a starověku. Ochotu učitelů vyprávět podrobněji o moderních dějinách občas ovlivňuje i vnější tlak. Otvírat pozapomenuté příběhy v konkrétním městě či regionu totiž může být stále velmi složité a pro některé pedagogy nepříjemné.

Specifická je situace na odborných školách. Tam Lenka Řezáčová vidí jako problém, že například na jejich zdravotní škole mají dějepis pouze v prvním ročníku. „Hodně by pomohlo, kdyby na odborných školách zůstal dějepis až do třetího ročníku. Možná by se dala ubrat hodinová dotace některých odborných předmětů. Studenti mi totiž říkají, že jedno téma slyší třikrát ve třech předmětech.“ Ať už jde o čas, nebo finance, vše závisí na celkovém přístupu učitele.

Podle Marcely Svejkovské z kadaňského gymnázia výuku nezachrání navýšení platů. „Buď to učitele baví a dokáže děti nadchnout, nebo nemá zájem něco víc předat a pak to třídu logicky nudí.“ Ochotu učitelů vyprávět podrobněji o moderních dějinách občas ovlivňuje i vnější tlak. Otvírat pozapomenuté příběhy v konkrétním městě či regionu totiž může být stále velmi složité a pro některé pedagogy nepříjemné. Didaktik Pinkas se sporadicky setkává s pedagogy, kteří jsou pod politickým tlakem.

„Z logiky věci jsou soudobé dějiny politikum. Odhaduji, že jeden učitel ze sta zažil situaci, kdy mohl vnímat určitý tlak, aby neučil konkrétní téma z historie. Naprostá většina pedagogů má naštěstí podporu vedení školy. Vím, že jsou kolegové v Karlovarském nebo Ústeckém kraji, kteří měli problémy, protože ve vedení kraje byli komunisté, a nebylo jim doporučeno spolupracovat s naší organizací ÚSTR.“

Jiné než černobílé dějiny

Andrea Baumannová z hodonínského gymnázia vnímá složitost tohoto problému jasně: „Říkám tomu pedagogická statečnost. Nemůžu děti ošidit o důležitá témata. Nechci, aby historii vnímali jako nepoužitelné nic. V životě se budou muset umět rozhodnout – paralely z minulosti jim pomohou.“

Otázkou je, jak dlouho potrvá, než se temné kapitoly naší historie konečně otevřou a nebude problém, aby společnost přijala i jiné než černobílé dějiny

Ještě obtížnější pozici má Marcela Svejkovská, která přibližuje studentům příběhy z bývalých Sudet. Učí na Podbořansku, odkud byla po válce vystěhovaná německá komunita a na jejich místo přišli volyňští Češi. „Zatím se mi nestalo, že by někdo reagoval negativně na to, jak a co učím. Spíš mě rozčiluje, co se děje mezi některými pedagogy. Záměrně obcházejí téma odsunu nebo neotvírají příběh Mašínů. Raději se pohybují v bezpečném prostředí.“

Otázkou je, jak dlouho potrvá, než se temné kapitoly naší historie konečně otevřou a nebude problém, aby společnost přijala i jiné než černobílé dějiny. „Stačí se podívat, jak dlouho to trvalo Němcům, než se vypořádali s nacismem. Nejmíň 40 let. A to ještě od roku 1989 není,“ uzavírá Pavel Martinovský z Asociace učitelů dějepisu.

Co se vám vybaví, když se řekne první republika

ZŠ Sirotkova 36, Brno, 9. třída

  • Šimon F.: Čeští legionáři, jedna z deseti nejvyspělejších zemí tehdejší doby...
  • Šimon V.: Upravení muži v oblecích se ženami v šatech chodí po barevných ulicích města.

Gymnázium Hodonín, kvarta

  • Eduard: Když se řekne první republika, mně se například vybaví českoslovenští legionáři v odboji nebo Tomáš Garrigue Masaryk.
  • Karin: Mně se pod tímto pojmem bohužel nic nevybaví. Nikdy jsem se o tyto věci nezajímala. Asi jen to, že se lidé snažili o nějaké prvotní státní zřízení.

Masarykova ZŠ Lubenec, 9. třída

  • Simona: O první republice vím to, že vznikla 28. října 1918. Také vím, že měna byla československá koruna a první prezident byl T. G. Masaryk. Území se skládalo z Čech, Moravy, Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny.
  • Linda: První republika neboli Československo vznikla za vlády Tomáše Garrigua Masaryka 28. října. Tento den zůstal jako státní svátek. Státní hymna byla Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýska. Měna se označovala takzvaně státovky.

ZŠ Vratislavova, Praha, 9. třída

  • Barbora: Mně se vybaví naše prateta, protože ta vždycky vyprávěla, jak měl její tatínek firmu s autodopravou a žili si dobře, než jim to pak komunisti vzali. Takže pro mě je první republika něco jako pohodová země – nebo spíš pohodová doba.
  • Jan: První republika je doba rozvoje a svobody. Ale taky jsme se báli, že nás napadne Hitler. Tak jsme stavěli pevnosti.

Gymnázium Kadaň, septima

  • Michaela: Když se řekne „první republika“, tak se mi mimo jiné vybaví stejnojmenný seriál. Hezké oblečení, uctivost, silná hierarchie v rodině, horší sociální zázemí nižší vrstvy a dámy ve společnosti kouřily cigarety „v držácích na cigarety“. To je takové to první, co se mi vybaví.

Autor

Judita Matyášová

Judita Matyášová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články

Dobře utajený Terezín

11.9.2016 - 8.26