Ceska Pozice

Jak tomu dnes říkat? Rusko-americký studený mír.

Ne že by Rusko nemělo zájem na oteplení vztahů, ale bohužel to vždy znamenalo, že musíme plnit podmínky USA, tvrdí analytik Sergej Michejev.

Gábor Stier 3.5.2013

Ani jedna strana nepřipustí, aby se jí druhá míchala do politiky, a narušovala tak její suverenitu, v čemž je zakódován konflikt, míní analytik Michejev. foto: © ReutersČeská pozice

Ani jedna strana nepřipustí, aby se jí druhá míchala do politiky, a narušovala tak její suverenitu, v čemž je zakódován konflikt, míní analytik Michejev.

Bílý dům se zjevně neradoval z Putinova návratu do Kremlu, stejně jako se nijak netajil nadějemi vkládanými v zesílení pouličních demonstrací namířených proti ruskému prezidentovi. Navíc překvapil Moskvu velvyslancem Michaelem McFaulem, jenž má vlastní zkušenost se změnami režimů ve východní Evropě.

Následně poté spolu obě mocnosti, které byly ještě nedávno zaměstnány počátkem nové éry ve vzájemných vztazích, slavným „resetem“, komunikovaly prostřednictvím seznamů osob se zákazem vstupu. Pokusí se na svém červnovém setkání o lehce opožděný a příznivější začátek – po několikerém setkání ministrů zahraničí Johna Kerryho a Sergeje Lavrova – po roce i hlavy obou států Barack Obama a Vladimir Putin?

O šancích na další „novou“ éru ve vzájemných vztazích a prioritách ruské zahraniční politiky jsme v Moskvě hovořili s analytikem Sergejem Michejevem, ředitelem moskevského Centra politické konjunktury.

ČESKÁ POZICE: V uplynulých měsících se objevila celá řada analýz západní provenience o utužování Putinova režimu i přiostřování ruské zahraniční politiky. Máte rovněž dojem, jako by okolo Ruska nastalo určité ochlazení?

MICHEJEV: Dnešní zahraničně politický kurz se od sovětské éry zásadně liší v tom, že není konfrontační. Jeho cílem je jednoznačně udržení normálních vztahů se Západem. Pouze trvá na tom, aby tyto vztahy odpovídaly podmínkám rovnocenného partnerství. USA mu v tom však partnerem nejsou. Jako vítěz studené války očekávají, že k nim bude Moskva přistupovat jako poražený. Svět se ale změnil, Washington je sice nadále nejsilnější velmocí, ale ne jedinou. Svět sestává z více pólů a s touto skutečností se musejí všichni smířit. I někdejší vítězové.

„Dnešní zahraničně politický kurz Ruska se od sovětské éry zásadně liší v tom, že není konfrontační“

ČESKÁ POZICE: Jak se však zdá, s určitou nevolí a nedůvěrou, trochu povýšeně, přistupují k Rusku nejen USA, ale i Evropa. Marně Putin neustále ujišťuje, že pro Moskvu je partnerem číslo jedna Brusel, oba tyto póly eurasijského geopolitického prostoru si vlastně příliš nerozumějí a napětí mezi nimi se v poslední době pouze zvýšilo. Čím to podle vás je?

MICHEJEV: Především tím, že my Rusové si už od dob Petra Velikého Evropu idealizujeme. Pro nás je to pohádkový příběh plný iluzí, nicméně jak se za uplynulých pár století už tolikrát ukázalo, Evropa k nám přistupuje s nevolí. Ruská elita dnes už ovšem neakceptuje, aby na ni bylo pohlíženo jako na podřadnou. Před 20 lety jsme se z Evropy stáhli a nechceme na nikoho útočit. Co ještě musíme udělat, aby nás Evropa přijala? Máme se snad oběsit? Ruská elita nechápe a nepřijímá, aby se na ni pohlíželo jako na barbary. Nějakou dobu to ještě trpěla, pak toho však začala mít dost a domnívá se, že na takovém základě nabízené, přesněji řečeno vnucované hodnoty nepřijme, ale uspořádá si život podle vlastních pravidel.

ČESKÁ POZICE: Jakkoliv se USA cítí silné, dávají dobrý pozor, aby se Rusko a Evropská unie příliš nesblížily. Je se snad třeba této eurasijské spolupráce tolik bát?

MICHEJEV: Chápu, že USA mají vlastní hlediska a podle nich zájem na tom, aby byla Evropa slabá a celý tento region na ně byl odkázán. To je ještě pochopitelné. Vážnou otázkou ovšem je, proč to nevidí anebo nechtějí vidět také sami evropští politici. Stejně nemá Washington zájem o sbližování, posilování obou zmíněných pólů a v duchu zásady „rozděl a panuj“ dělá všechno pro to, aby byla mezi EU a Ruskem ostrá dělicí čára. Neustále udržuje pocit ohrožení, aby se mohl prezentovat jako zachránce a garant jistoty. Pokud by se Evropa a Rusko dohodly, pak by se tato logika narušila a USA by nebyly třeba. Kromě toho se dnes EU potýká s řadou problémů, je nejednotná, což rovněž brání strategickému uvažování.

„Před 20 lety jsme se z Evropy stáhli a nechceme na nikoho útočit. Co ještě musíme udělat, aby nás Evropa přijala?“

ČESKÁ POZICE: Když už mluvíme o soudržnosti, pak americké strategické zájmy jasně vyplynuly také z tvrdých slov Hillary Clintonové o zabránění vzniku Eurasijské unie. Pro Moskvu však může tento postsovětský integrační rámec s jednotným trhem a spojenými silami znamenat nový bod odrazu, zvýšení hospodářské i geopolitické konkurenceschopnosti. Co je podstatou plánu, jenž se nachází v centru ruské zahraniční politiky pro následující roky?  

MICHEJEV: V první fázi pouze ekonomická, a následně případně i politická integrace jsou součástí boje o přežití. V 21. století už není nikdo schopný udržet krok sám, takže soudržnost, v daném případě především sjednocení části uměle rozděleného trhu, jsou zcela nezbytné. A pokud chce Putin zůstat v paměti jako budovatel a tvůrce systému, v zahraničněpolitickém smyslu toho může dosáhnout integrací části postsovětského prostoru, vytvořením Eurasijské unie. V tom se skrývají velké rezervy, proto chápu americké snahy celé věci zabránit, evropské obavy už ovšem nikoliv.

ČESKÁ POZICE: USA tedy přece jen neberou Rusko až natolik na lehkou váhu, neboť jak tvrdíte, neustále pracují na jeho oslabení. Je to tak?

„Prostřednictvím takzvaných nevládních organizací USA napomáhají těm nejradikálnějším islamistům“

MICHEJEV: To je pravda. Vezměme si třeba Kavkaz, kde USA podporují extremistické síly, které nejvíce ohrožují bezpečnost Ruska. Prostřednictvím takzvaných nevládních organizací USA napomáhají těm nejradikálnějším islamistům, což se ve světle bostonské tragédie jeví jako nezodpovědnost. Ale stejně nebezpečná hra probíhá i na Blízkém východě a USA jí přivádějí do obtížné situace celý civilizovaný svět.

Nebo se podívejme, co vyřešila okupace Afghánistánu. Přes Rusko odtamtud proudí do Evropy heroin. Ve jménu demokracie Washington podporuje agresivní režimy a síly od Saúdské Arábie až po arabské povstalce napojené většinou na al-Kájdu. A dělá to vědomě, aby jeho rivalové od Ruska přes Evropu až po Čínu zabředli do této bezvýchodné války a nezbyly jim síly, aby se dali sami do pořádku a mohli se rozvíjet.

ČESKÁ POZICE: V důsledku těchto skutečností už ani nemá cenu rozebírat šance na znovuzahájení „resetu“ či „perezagruzky“. Jakou má podle vás rozvoj rusko-amerických vztahů vůbec perspektivu?

MICHEJEV: V podstatě nelze mluvit o žádném novém začátku nebo oteplování vztahů. Jen se podívejme, co se stalo v devadesátých letech! Rusko se postupně vzdalo svých mezinárodních pozic, za což ho USA pochvalně pohladily po hlavě. Mnozí to pociťovali jako uvolnění nebo oteplení vztahů. Když však Rusko takříkajíc opět zvedlo hlavu s tím, že už bylo dost neustálého zatlačování do pozadí, nastala změna tónu. Samozřejmě, protože tu vůbec nemohla být řeč o dialogu rovnocenných partnerů, ale jen o ztrátě pozic, o vztahu vítěze a poraženého. Takže stejně jako nelze mluvit o žádném oteplování, nejde tu ani o žádné ochlazování. Všichni pochopili, že Rusko i USA mají vlastní zájmy.

ČESKÁ POZICE: Jak si tedy vysvětlovat sbližování, které odehrávalo během Obamova prvního prezidentského období?

„Co to je za partnerství, ve kterém je k něčemu zavázána vždycky pouze jedna strana?!“

MICHEJEV: Neříkal bych tomu nový začátek. Tato změna tónu byla všeho všudy jen součástí osobní politiky obou prezidentů, a nic víc. Obamovým zásadním zájmem bylo zlepšit image USA, jež se zhoršilo v době prezidentování George Bushe mladšího, zatímco Dmitrij Medveděv chtěl dokázat, že je schopný něco předvést alespoň v oblasti zahraniční politiky. Co se týče konkrétního výsledku, dohody o jaderném odzbrojení, tu připravovali mnozí a dlouho a i přes svoji příznivou mezinárodní odezvu nastoluje mnoho otázek.

ČESKÁ POZICE: Co tedy může nyní následovat?

MICHEJEV: Ne že by Rusko nemělo zájem na oteplování vztahů, ale na základě dosavadních zkušeností to bohužel vždycky znamenalo, že musíme plnit podmínky USA. Co to je za partnerství, ve kterém je k něčemu zavázána vždycky pouze jedna strana?! Proto Rusko nakonec považovalo za reálnější udržení statu quo. A na tom není nic špatného, neboť obě strany mají vlastní zájmy, a dobře to vědí, což je vždy slušný základ k jednání. Ani jedna strana nepřipustí, aby se jí druhá míchala do politiky, a narušovala tím její suverenitu, v čemž je zakódován konflikt. A jak tomu vlastně říkat? Spíš studený mír než studená válka!

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.