Jak správně nazvat Putinův politický systém

Neobratné rozhodnutí ruského premiéra Putina nechat se znovu zvolit prezidentem poskytuje klíč k fungování jeho politického systému.

Luděk Bednář 26.12.2011

Je současný ruský Putinův režim „mírně autoritativní“, „hybridní“ nebo „řízenou demokracií“? Zdá se, že tato označení vypovídají spíš o neschopnosti komentátorů zbavit se studenoválečného myšlení než o skutečné podstatě dnešního Ruska. Ruský premiér Vladimir Putin totiž nepředstavuje návrat k sovětským časům. Jeho režim je značně odlišný a anarchističtější. Touto tezí začíná svůj článek v časopise London Review of Books profesor práva na Právnické fakultě Newyorské univerzity Stephen Holmes.

Jeho hodnocení dnešního Ruska je o to podstatnější kvůli masovým demonstracím, jež začaly 10. prosince, pokračovaly na Štědrý den v mnoha ruských městech a jsou zaměřené na opakování údajně zfalšovaných voleb do Státní dumy 4. prosince a na ukončení Putinova vládnutí. Dle policie se demonstrace v Moskvě 24. prosince zúčastnilo 28 tisíc lidí, organizátoři však uvedli 120 tisíc.

Podle mnoha Rusů Putin ztratil kontakt s realitou a vážnost demonstrací si neuvědomuje

Stále se očekává, že Putin příští rok v březnu zvítězí v prezidentských volbách a vrátí se do funkce, již zastával v letech 2000 až 2008. Opozice je však rozdělená a nemá vlastního společného kandidáta na tuto funkci a může mít problémy s pokračováním v demonstracích. V současnosti rostou pochybnosti, že Putin obdrží dostatečný počet hlasů, aby se stal prezidentem hned v prvním kole. Podle mnoha Rusů totiž ztratil kontakt s realitou a vážnost demonstrací si neuvědomuje.

Putinova popularita poklesla poté, co v září prezident Medveděv oznámil plán, že si příští rok vzájemně vymění funkce. Mnoho Rusů se domnívá, že tím projevil pohrdání demokracií. Někteří Rusové Putina sice stále obdivují, protože obnovil řád po chaosu, který následoval po rozpadu Sovětského svazu, jiní se však obávají jeho návratu do funkce prezidenta, neboť by to mohlo způsobit politickou a hospodářskou stagnaci.

Zde jsou hlavní myšlenky z článku profesora Holmese:

  • Putinovo neobratné, nikoli však neočekávané rozhodnutí nechat se znovu zvolit prezidentem poskytuje klíč k fungování, či spíše nefungování jeho politického systému. V nedemokratických režimech se vládci mohou vyhnout nevítaným překvapením, jestliže nástupnický proces řídí klíčová skupina ve vládnoucí straně, jak se stalo v Sovětském svazu po Stalinově smrti a děje v dnešní Číně. To však neplatí pro současné Rusko. Stále nepopulárnější strana Jednotné Rusko totiž není organizovaná vládní strana, ale nestabilní mašinérie k falšování voleb vedená lidmi loajálními k Putinovi a oportunisty, jíž nikdo nemůže důvěřovat – a nejméně ze všech Putin –, že zvolí příštího ruského vládce.
  • Bývalý ruský prezident Boris Jelcin by zůstal ve funkci, kdyby nebyl vážně nemocný. Jeho štěstím bylo, že měl po ruce Putina. Ten Jelcinův systém nezničil, ale naopak zachránil. Je zřejmé, že Dmitrij Medveděv, nemohl udělat pro Putina totéž, co Putin udělal pro Jelcina. Putinovo rozhodnutí vrátit se do Kremlu tedy neukazuje sílu, ale slabost systému, který Putin vybudoval.
  • Putinův režim nemá nic společného s „autoritářstvím“, jak naznačují sovětologové, kteří se snaží vysvětlit opakující se potlačování liberálního vývoje. Výjimečnost Putinova Ruska je důsledkem byrokratické roztříštěnosti po rozpadu komunistické strany v roce 1991, převodu peněz ze státní pokladny a státem kontrolovaných firem na účty v zahraničních bankách soupeřícími byrokratickými a byznysovými frakcemi, trvalou absencí legitimního vlastnictví majetku, jenž v minulosti patřil státu, zkorumpovanosti státních úředníků na všech úrovních, růstu nerovnosti bohatých a chudých a slabým pocitem národní identity ruské politické a ekonomické elity.
  • Největší společné nepochopení stoupenců režimu i jeho kritiků, pokud jde o postkomunistické Rusko, spočívá v tom, že Putin vytvořil vojenskou strukturu vedení. Ve skutečnosti však nemá ani schopnosti, ani ambici znovu vybudovat hierarchii v sovětském stylu. Často se píše o vertikální Putinově epoše. Tato vertikální mocenská struktura je však „fikce“, jak upozornil bloger Alexej Navalnyj, jeden z iniciátorů protivládních demonstrací. Je to zřejmé z korupce, jež se za Putinovy vlády údajně šestkrát zvýšila. Pokud v Putinově Rusku nějaká vertikála existuje, pak beztrestnosti.
  • Historicky bezprecedentní povaha Putinova režimu je evidentní, pokud si uvědomíme, že v sovětské době byla tajná služba KGB podřízena politické vůli komunistické strany. Poté, co se rozpadla, staly se nejen z Federální bezpečnostní služby (FSB), nástupkyně KGB, a s ní spojených agentur, ale i z mnoha dalších „sirotků“ po komunistické straně značně vyvinuté a dnes v zásadě autonomní součásti nefunkčního státu.
  • Bohatí Rusové trvale umísťují svá aktiva do zemí, v nichž mají zajištěnou budoucnost. V této jejich nedostatečné důvěře se neodráží strach, že vláda, pro kterou pracují je příliš silná, a proto by mohla jednoho dne masově zkonfiskovat majetek. Naopak se obávají, že vláda není dostatečně stabilní, aby dokázala jejich investice ochránit . Tyto pocity v minulých měsících značně narostly.
  • Již před prosincovými událostmi děsila Kreml představa ruské formy arabského jara. V důsledku absence jakéhokoli propojení bohatých a chudých Rusů se ruská elita značně obává podobné vzpoury i v Rusku. Nikdo netvrdí, že „volby bez možnosti skutečně volit“ znamenají demokracii. Rusové totiž velmi dobře vědí, že pravidelné volební rituály jim nedávají žádnou moc nad jejich vládci. Co se tedy zfalšováním voleb dosáhne? V Rusku, ale nejen v něm, se nemusejí potenciální vládci dostat k moci, protože jsou populární. Přinejmenším občas se vládci stávají přechodně populárními jen proto, že mají moc. Z předvídatelného sklonu oportunistických občanů shromaždovat se okolo držitelů moci vyplývá, že vládce, který ztrácí moc, může zjistit, že se jeho popularita potvrzená průzkumy veřejného mínění přes noc vytratila.
  • Vytvořením například nové sovětské fasády či nesmyslných voleb se možná Putinův tým snaží získat podporu pro vládce, kteří chtějí používat bohatství země spíše ve vlastní než veřejný prospěch. Režimu se líbí pojem „řízená demokracie“ nikoli proto, že vyvolává dojem demokracie, ale neboť má blízko k managementu. Není mu však příliš po chuti to ukazovat. Může se vzájemně soupeřící, společensky oddělená a chamtivá oligarchie v současnosti udržet u moci s minimálním použitím násilí, jestliže se její způsob falšování voleb přežil? Z data příštích prezidentských voleb, které se mají uskutečnit 4. března, vyplývá, že odpověď na tuto otázku nelze příliš dlouho odkládat.