Ceska Pozice

Jak se výstavní demokracie proměnila v roz(S)pojené státy americké

Vztah trumpistů a antitrumpistů není založen na normálním politickém nesouhlasu, ale na až fanatické nenávisti. Vzájemně si o sobě myslí, že jsou naprostým zlem. Politická rozdělení Ameriky však mají dlouhou tradici, jež předchází vzniku USA.

Roman Joch 14.11.2020
Liberální demokracie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Liberální demokracie. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Liberální demokracie.

Dnešní antitrumpisté se domnívají, že Trump je zlý, hloupý, hanebný a nejraději by byl diktátorem. Trumpisté pak, že antitrumpisté jsou nebezpeční fanatici a ideologičtí šílenci, kteří nenávidí USA, jejich historii a hrdiny, svobodu projevu, svědomí a náboženství; přitom Trump je jedinou bariérou mezi nimi a totalitní tyranií. Kde se tato vzájemná nenávist vzala, odkud přichází? Jaké jsou její kořeny? Striktně vzato, politická rozdělení Ameriky mají dlouhou tradici, jež předchází vzniku USA.

John Adams (1735–1826) – aktivní za americké revoluce v roce 1776 a jeden ze signatářů Deklarace nezávislosti, druhý prezident USA (1797–1801) – prohlásil, že za revoluce třetina Američanů byla pro, třetina proti (loajalisté, kteří se odstěhovali do Kanady) a třetina indiferentní.

Federalisté si o demo-republikánech mysleli, že jsou to zakuklení jakobíni, kteří chtějí gilotinovat všechny bohaté, úspěšné či výtečné lidi. Stoupenci Jeffersona měli za to, že federalisté jsou krypto-monarchisté, kteří chtějí zavést monarchii s Adamsem coby králem. Obě strany přeháněly a nic z toho nebyla pravda.

Když po přijetí ústavy vznikl v devadesátých letech 18. století první americký stranický systém, vládní Federalistickou stranu vedli Alexander Hamilton (1757–1804) a John Adams, opoziční stranu demokraticko-republikánskou Thomas Jefferson (1743–1826) a James Madison (1723–1801).

Federalisté si o demo-republikánech mysleli, že jsou to zakuklení jakobíni, kteří chtějí gilotinovat všechny bohaté, úspěšné či výtečné lidi. Stoupenci Jeffersona měli za to, že federalisté jsou krypto-monarchisté, kteří chtějí zavést monarchii s Adamsem coby králem. Obě strany přeháněly a nic z toho nebyla pravda.

Občanská válka

Volby v roce 1800 však byly velmi trpké, Adams prohrál, Jefferson se stal třetím prezidentem, ale nastalo mírové, nenásilné předání moci od jedné strany k druhé. Byl to důležitý precedent. Na stará kolena se bývalí přátelé Adams a Jefferson opět spřátelili a oba, aniž to věděli, zemřeli 4. července 1826, v den 50. výročí Deklarace nezávislosti, kterou jeden napsal a druhý podepsal. V roce 1800 přišlo uznání výsledku voleb a nenásilné předání moci. O 60 let později však takové štěstí Američané už neměli.

Prezidentem byl zvolen kandidát nové Republikánské strany, jež odmítala šíření otrokářství na západ, Abraham Lincoln (1809–1865). Nezískal sice nadpoloviční většinu hlasů, ale vyhrál ve Sboru volitelů a stal se 16. prezidentem USA. Jižanské státy se však s jeho zvolením nesmířily, raději se pokusily odtrhnout (vystoupit z Unie) a založit Konfederaci, v důsledku čehož vypukla občanská válka Severu proti Jihu (1861–1865), kterou Jih prohrál. To bylo nejostřejší politické rozdělení, doslova rozpojení USA v jejich dějinách.

V roce 1800 přišlo uznání výsledku voleb a nenásilné předání moci. O 60 let později však takové štěstí Američané už neměli. Prezidentem byl zvolen kandidát nové Republikánské strany, jež odmítala šíření otrokářství na západ, Abraham Lincoln (1809–1865). Jižanské státy se však s jeho zvolením nesmířily, raději se pokusily odtrhnout (vystoupit z Unie) a založit Konfederaci, v důsledku čehož vypukla občanská válka Severu proti Jihu (1861–1865), kterou Jih prohrál.

Po občanské válce panoval v USA relativní konsenzus a politické rozdíly mezi demokraty a republikány byly malé. Nejvíce se týkaly otázky, zda protekcionistická cla (tarify) na zboží ze zahraničí mají být nižší (demokraté), nebo vyšší (republikáni) či jestli měna (dolar) má být kryta zlatem – v roce 1896 republikán William McKinley (1843–1901) – , nebo zlatem i stříbrem – v roce 1896 demokrat William Jennigs Bryan(1860–1925).

Popřípadě zda má být přímá volba senátorů a volební právo mají mít i ženy nebo jestli výroba, prodej a popíjení alkoholu mají být zakázané (prohibice) – kladné odpovědi na všechny tři otázky byly schváleny ústavními dodatky, byť ten prohibiční byl později jiným dodatkem zrušen a Američané si opět mohli dát legálně pivo.

Vstup USA do první světové války nebyl otázkou volební kampaně, vstoupily do ní uprostřed volebního období. Prezident Woodrow Wilson (1856–1924) požádal o vyhlášení války Německu a Kongres to učinil. Ke konci se však tato válka stala velmi nepopulární a konsenzem ve volbách 1920 bylo: už nikdy neválčit v Evropě.

Zvolení Donalda Trumpa

Zásadní změnu přinesl prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945) v letech 1933 až 1945 s programem Nový úděl ve třicátých letech 20. století, který zaváděl vysokou, bezprecedentní roli federální vlády v ekonomickém životě USA a jenž je měl vymanit z velké krize přelomu dvacátých a třicátých let 20. století. Mezi elitami byl kontroverzní, ale u lidu populární, proto Roosevelt opakovaně vyhrával prezidentské volby (celkově čtyřikrát, přičemž ty poslední v roce 1944 se konaly v průběhu druhé světové války).

Po válce opět převažoval společenský a politický konsenzus, jejž narušila až šedesátá léta 20. století – válka ve Vietnamu a protesty proti ní, hnutí hippies, boj za občanská práva černochů, nepokoje, násilnosti a žhářství v ulicích velkoměst, jež byly vidět i letos od posledního květnového týdne. Ronalda Reagana (1911–2004) nyní my i Američané vidíme jako velkého a úspěšného prezidenta, který snížením daní nastartoval americkou prosperitu a zahraniční a bezpečnostní politikou přivedl Sovětský svaz ke kolapsu.

Špatná ekonomická situace doma a dlouhotrvající nákladné války v zahraničí, na Blízkém východě, které vděčnost domorodců Američanům nepřinesly. A pak přišel Donald Trump a řekl, že to vše bylo špatně. A s tímto programem byl v roce 2016 zvolen 45. prezidentem USA.

V osmdesátých letech 20. století ale byla jeho antikomunistická zahraniční politika krajně kontroverzní. Demokraté se báli, že povede k jaderné válce. Začátek 21. století, 11. září 2001, George Bush mladší a válka proti terorismu, válka v Iráku – opět velké kontroverze a demonstrace. Tady začíná dnešní toxické rozdělení USA. Pro mnohé demokraty a obecně americkou levici byl Bush „toxický Texasan“ (ačkoli v domácí politice byl velmi levicový) a nezřídka „Bushitler“, což je dvousmyslné – Bushitler a Bushitler (shit je anglicky ho*no).

S mnohými názory Bushe mladšího lze souhlasit, či nesouhlasit, ale Hitlerem nebyl. A ti, kdo ho za takového považovali, ztráceli soudnost a vyvolávali odpor u jeho stoupenců. Rok 2008 – velká finanční recese a zvolení mladého, nezkušeného prvního (polo)černošského prezidenta v dějinách USA, Baracka Obamy, do něhož byly vkládány velké, až utopické a nesplnitelné naděje, které nenaplnil. Volili ho ti, kdo byli přesvědčení, že 21. století se USA vůbec nepovedlo.

Špatná ekonomická situace doma a dlouhotrvající nákladné války v zahraničí, na Blízkém východě, které vděčnost domorodců Američanům nepřinesly. A pak přišel Donald Trump a řekl, že to vše bylo špatně. A s tímto programem byl v roce 2016 zvolen 45. prezidentem USA.

Úspěšná politika

Trumpovy psychologické a charakterové defekty jsou známé. Je egoistický, marnivý, dětinský a ješitný. Odmítá se učit; během brífinků neposlouchá, nýbrž sám mluví a přeskakuje z tématu na téma. Navzdory tomu byla jeho domácí i zahraniční politika až do vypuknutí pandemie v polovině března úspěšná.

V té domácí třeba výrazné snížení a zjednodušení daní schválené před Vánocemi 2017 republikánskou většinou v obou komorách Kongresu výrazně přispělo k vysokému hospodářskému růstu, ekonomické prosperitě, nízké nezaměstnanosti včetně chudých a příslušníků rasových menšin. Na federální soudy jmenoval originalistické soudce, jak slíbil.

Trumpovy psychologické a charakterové defekty jsou známé. Je egoistický, marnivý, dětinský a ješitný. Odmítá se učit; během brífinků neposlouchá, nýbrž sám mluví a přeskakuje z tématu na téma. Navzdory tomu byla jeho domácí i zahraniční politika až do vypuknutí pandemie v polovině března úspěšná.

V zahraniční politice byl nejúspěšnější na Blízkém východě – přesunutí americké ambasády z Tel Avivu do (západního) Jeruzaléma nepobouřilo arabské sunnitské země, které to vzaly jako realitu. Naopak odstoupení od jaderné dohody s Íránem z roku 2015 a zabití generála Solejmáního letos v lednu, které se ukázalo jako deeskalační opatření, přesvědčilo tyto země, že to Trump s tvrdou linií vůči Íránu, šíitské, z mezinárodního hlediska na Blízkém východě revizionistické mocnosti, myslí vážně.

Tyto země vědí, že nemají důvod se obávat Izraele (pokud jej nenapadnou), a vnímají jej jako potenciálního spojence proti Íránu. Proto ten historický úspěch uznávání Izraele řadou arabských sunnitských zemí. Nejhorší obavy z Trumpovy zahraniční politiky vůči Evropě se nenaplnily; Trump nevyvedl USA z NATO, byť si s touto myšlenkou vážně pohrával.

Naopak, jeho tlak na zvyšování obranyschopnosti evropských zemí v podobě plnění dobrovolně přijatého závazku dávat na svou obranu alespoň dvě procenta HDP, byl správný a ku prospěchu Evropy. Mnohé země totiž, alespoň před vypuknutím pandemie, tento závazek začaly plnit.

Bariéra pro levé křídlo demokratů

Trump byl rovněž prvním americkým prezidentem, který formuloval nový konsenzus demokratických i republikánských zahraničně a bezpečnostně politických elit – vstřícný postoj k Číně v uplynulých 40 letech selhal. Ta se totiž za současného prezidenta, diktátora Si Ťin-pchinga, neliberalizuje, natož demokratizuje. Navíc se z autoritářského režimu vrací k totalitnímu a stává se z ní technologicky a digitálně totalitní monstrum agresivní nejen ke svému obyvatelstvu, ale i navenek.

Americko-čínské soupeření bude hlavní geopolitickou realitou světa v příštích desetiletích. Existovala tedy velká diskrepance mezi Trumpovou úspěšnou politikou (až do pandemie) a jeho neslušným, neprezidentským a nedůstojným chováním a stylem. Obojí popuzovalo levici a přispělo k její radikalizaci. Každý republikánský prezident, který by měl stejnou politiku jako Trump, ale uhlazenější styl, by americkou levici rozčiloval. Trump však svým stylem přiléval olej do ohně.

Každý republikánský prezident, který by měl stejnou politiku jako Trump, ale uhlazenější styl, by americkou levici rozčiloval. Trump však svým stylem přiléval olej do ohně. Levé křídlo Demokratické strany začalo Trumpa vnímat nikoli jako lidsky nedokonalého, ale jako bariéru mezi sebou a z jejich pohledu ideologickými šílenci – nejen skalními trumpisty, ale i mnoha centristickými či umírněnými republikány, kteří mu dali hlas.

Levé křídlo Demokratické strany, především mladí levicoví aktivisté, se radikalizovalo k socialismu a k nejen zelené transformaci americké ekonomiky, nabylo přesvědčení, že je Amerika od založení dodnes špatná, zlá, zejména rasistická, a řešením masivní finanční transfery od bělochů k černochům coby reparace za otrokářství, a odmítalo dosavadní svobody náboženské, svědomí a projevu ve prospěch progresivní ideologie rovnosti sexuálních menšin a životních stylů včetně transgenderu a jejich nekritizovatelnosti.

A začalo Trumpa vnímat nikoli jako lidsky nedokonalého, ale jako bariéru mezi sebou a z jejich pohledu ideologickými šílenci – nejen skalními trumpisty (kteří na Trumpovi nevidí žádnou vadu a považují ho za rytíře bez bázně a hany), ale i mnoha centristickými či umírněnými republikány, kteří mu dali hlas. Například letos stejně jako před čtyřmi lety pro Trumpa hlasovala většina bělošských i vdaných žen (velká většinou svobodných bezdětných žen volí demokraty a demokratky).

To je otázka pro umírněné, zodpovědné demokratické politiky: Co udělali špatně, jak mohli svou politikou většinu bílých i vdaných žen vehnat do náruče natolik nehodného Donalda Trump? Může za to zbabělost umírněných demokratických centristů k levicovým radikálům, jejich ochota jim ustupovat, neochota mu čelit či rázně odsuzovat násilné protesty v ulicích a zakročit proti nim. To je jednou z hlavních příčin současného fatálního rozdělení americké společnosti i oproti průzkumům překvapivě dobrého volebního výsledku Donalda Trumpa.

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.