Jak se Karel IV. podílel na rozkvětu českých zemí

Léta vlády krále Karla IV. patří k těm nejjasnějším epizodám v historii našich zemí. Jak se to stalo, že v temné hodině evropské historie zažívají české země takový rozkvět? Bylo to i díky němu?

Petr Kain 11.6.2016
Karel IV. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Karel IV. | foto: wikipedia. org
Karel IV.

Francouzský dvorní básník Eustache Deschamps neměl pro Čechy konce 14. století příliš přívětivá slova.

Vši, blechy, zápach a prasata,
taková je přirozenost Čech;
Chléb, solené ryby a zima,

Černý pepř, shnilé zelí, pórek,
Uzené maso, černé a tvrdé;
Vši, blechy, zápach a prasata.

Ve třetí strofě básně, v níž vzpomíná na svou návštěvu Čech roku 1397, popisuje, že tam jídá 20 osob z jednoho talíře, musí se tam pít hořké a trpké pivo, spí se špatně na prachsprosté slámě a ve velké špíně. Jak píše historik Martin Nejedlý, který básně tohoto francouzského literáta přeložil, Deschampsovi na Čechách vadilo nejen, že jsou doménou zimy a mrazu, ale i bezpráví a zločinnosti, takže se v nich „nikdo neodváží bez doprovodu“.

Deschamps mluvil z vlastní zkušenosti, neboť ho ve slepé uličce poblíž pražského rynku okradli. Nestačilo, že se známý básník a gurmán musel v Čechách spokojit s tvrdým uzeným vepřovým, nechutnými rybami a odpornými omáčkami, shnilým bílým zelím, pórkem a příliš sladkou hořčicí, která mu „zničila střeva“. Navíc ho ještě pokousal pes a v jedné vsi u Žebráku sklouzl přímo do močůvky. Není divu, že po svém návratu do sladké Francie píše zoufalou supliku: „Vyšlete si mne kamkoliv, jen už nikdy do Čech ani na Moravu!“

Kořeny za posledních Přemyslovců

Ta slova by zajisté podepsala i řada obyvatel českých zemí té doby. Střed Evropy mohl už jen s nostalgií vzpomínat na zlatá léta vlády Karla IV. Čechy najednou zažívaly to, co západ a jih Evropy takřka celé pomalu odcházející století. Čtrnáctý věk je v historii Evropy obdobím úpadku, bídy, katastrof, válek a všudypřítomné smrti. Pro lidstvo tehdy začaly neobyčejně zlé časy.

Historici se dnes shodují, že kořeny hospodářského rozkvětu českých zemí za vlády Karla IV. tkvěly do značné míry již v době vlády posledních Přemyslovců

V kolektivní české historické paměti je ale zapsáno něco úplně jiného. S výjimkou chaosu prvních a několika posledních let je pro nás 14. století symbolem jednoho z nejjasnějších období v historii našeho národa. Je érou panování „největšího Čecha“ Karla IV., který slovy kronikáře Jana Marignoly: „... neustal zvelebovat České království nejen hradbami, městy a hrady slavně zbudovanými, ale také statečnými muži, dobrými mravy, vědami a proslulými ctnostmi“.

Jak je ale možné, že v době, kdy středověká Evropa prožívá svou temnou hodinu, České království vzkvétá? V čem tkvěl Karlův úspěch a do jaké míry to vůbec byl jeho úspěch? Historici se dnes shodují, že kořeny hospodářského rozkvětu českých zemí za vlády Karla IV. tkvěly do značné míry již v době vlády posledních Přemyslovců. Plody ze stromů, které byly zasazeny desítky let před jeho narozením, sbíral Karel IV. nejen obrazně, ale i doslova. Agrární revoluce 13. století položila základy velkého hospodářského rozvoje českých zemí.

Skvělá startovní pozice a štěstí

Začalo se používat dokonalejší zemědělské nářadí, lidé obsazovali doposud řídce osídlená nebo zcela neobydlená území, rozšiřovala se plocha obdělávaných polností. Právě ve 13. století vzniká stabilní vesnické osídlení a jsou zakládána první města. Najednou je nejen dostatek obilí, které se z království dokonce začíná vyvážet, ale i zemědělských zvířat, jejichž chov prošel některými zlepšeními.

Jestliže do té doby odváděli poddaní poplatky převážně v naturáliích, do poloviny 14. století se přechází na placení renty v penězích. To samotné je pro ekonomiku velký pokrok – jednak dokáže vrchnost rázem nahromadit značné peněžní prostředky, jednak se zvyšuje koupěschopnost poddaných.

Karlovi IV. měl na začátku svého panování skvělou startovní pozici. Ta by mu ale nepomohla, kdyby neměl jak on, tak celé České království v polovině 14. století velkou porci štěstí.

Rychle se díky tomu rozvíjí místní trh, z čehož opět profituje vrchnost, která má rázem na nákup luxusního zboží ze zahraničí. A tak se rozvíjí i obchod dálkový. Hospodářství státu i jeho zahraničněpolitickému vzestupu zároveň od druhé poloviny 13. století výrazně pomáhala těžba drahých kovů, především dobývání stříbra na Jihlavsku a Kutnohorsku.

Proslulá kutnohorská ložiska, objevená na sklonku vlády Přemysla Otakara II. (zemřel roku 1278), dokonce podle odhadů historika Josefa Janáčka tvořila na přelomu 13. a 14. století až polovinu evropské produkce tohoto kovu. Díky ražbě pražského groše měl také český stát již od doby Václava II., konkrétně od roku 1300, pevnou měnu uznávanou v celé střední Evropě.

Podle propočtů historika Petera Spufforda patřily pražské groše dokonce mezi pětici nejhodnotnějších stříbrných ražeb pozdního středověku a raného novověku – vedle anglického šilinku, aragonského suelda, hanzovního šilinku a benátského solidu. To vše vytvořilo Karlovi IV. na počátku jeho panování skvělou startovní pozici. Nic z toho by mu ale nepomohlo, kdyby neměl jak on, tak celé České království v polovině 14. století velkou porci štěstí.

Důsledky moru

V říjnu 1347 vpluly do sicilského přístavu Messina janovské obchodní lodě s mrtvými a umírajícími námořníky na palubě. V podpaží a ve slabinách měli nakažení muži hnisající černé boule o velikosti vejce či jablka. Do Evropy právě dorazila černá smrt. Infekce se po vodních i suchozemských cestách postupně v několika vlnách šířila takřka po celém kontinentu.

Nejdříve zasáhla jižní a západní Evropu a poté oblasti německé, rakouské země, Uhry, Pobaltí i moskevské knížectví. Lidé stáli proti nenadálé pohromě zcela bezbranní, neboť postrádali sebemenší imunitu. Nejhůře na tom byli obyvatelé měst, stísnění na poměrně malých a hygienicky naprosto nevyhovujících prostorách.

Historici odhadují, že v jednotlivých oblastech Evropy zemřelo, v závislosti na síle pandemie, asi 25 až 60 procent lidí. Kronikáři zaznamenali, že rolníci na venkově hynuli po tisících na cestách, v polích i svých domovech.

„Zemřela třetina světa,“ bědoval kronikář Jean Froissart. Svůj údaj si sice vypůjčil ze Zjevení sv. Jana, podle propočtů historiků se ale zase příliš nespletl. Celková populace v západní Evropě kolem roku 1340 čítala asi 54 milionů lidí. V krátkém čase jednoho století, v letech 1340 až 1450, počet obyvatel západní Evropy spadl o 31 procent – na 37 milionů.

V některých oblastech byly během morové rány ztráty na obyvatelstvu ještě ničivější. Například bohatá Florencie přišla v roce 1349 o tři až čtyři pětiny obyvatel. Historici odhadují, že v jednotlivých oblastech Evropy zemřelo, v závislosti na síle pandemie, asi 25 až 60 procent lidí. Kronikáři zaznamenali, že rolníci na venkově hynuli po tisících na cestách, v polích i svých domovech.

„Zralé obilí stálo opuštěné v polích, o dobytek se nikdo nestaral. Voli, osli, ovce, kozy, prasata i drůbež pobíhali volně po krajině a podle dobových zpráv se i oni stávali obětí moru,“ píše historička Barbara Tuchmanová ve své knize Zrcadlo vzdálených časů. Evropa se najednou potýkala s něčím, co v předchozím století příliš neznala – s nedostatkem pracovních sil. „Naživu zůstalo tak málo rolníků a služebníků, že nikdo nevěděl, kam se obrátit o pomoc,“ píše kanovník leicesterského opatství Henry Knighton.

Fyzický chlad

Pro obyvatelstvo, jehož život závisel na každoroční úrodě, skýtající jak potraviny, tak osivo na příští rok, byly vyhlídky děsivé. Podle historičky Helen Robbinsové vyskočila v Anglii cena pšenice mezi lety 1348 až 1351 zhruba o 150 procent. Ve Francii byla situace ještě horší, protože rok před příchodem moru zničily kobylky a myši značnou část zásob obilí. Ceny pšenice pak v letech 1347 až 1351 vylétly asi o 300 procent.

Bída širokých vrstev obyvatelstva vedla k řadě sociálních bouří a nepokojů. Západní svět prožíval krizi. Kromě černé smrti za to mohl i fyzický chlad, který se na lidstvo od počátku století snášel.

Navzdory vymření značné části obyvatelstva Evropy, a tím pádem i dramatickému úbytku pracovní síly po konci morové rány, reálný příjem obyvatel nikterak významně nevzrostl a v některých oblastech dokonce klesl. Platy sice rostly, ale ceny letěly vzhůru ještě rychleji. Bída širokých vrstev obyvatelstva vedla k řadě sociálních bouří a nepokojů. Západní svět prožíval krizi.

Kromě černé smrti za to mohl i fyzický chlad, který se na lidstvo od počátku století snášel. V letech 1303 a 1306 až 1307 dvakrát zcela zamrzlo Baltské moře a následně přišlo několik nezvykle studených a deštivých let. Nikdo tehdy nemohl tušit, že právě začíná klimatické období později nazvané malou dobou ledovou. Spustilo ho rozšíření plochy polárních a alpských ledovců, chladnější podnebí pak přetrvalo až do počátku 18. století.

Pro Evropany 14. století byl příchod chladu katastrofou. Jak píše Barbara Tuchmanová, během předchozího století narostla evropská populace natolik významně, že se dostala na hranici křehké rovnováhy dané možnostmi tehdejších zemědělských technologií. Stačilo málo, jeden neúrodný rok, a lidé měli hlad.

Mimo hlavní obchodní komunikace

Prakticky nic z toho však české země nepostihlo. Zatímco na západě lidé umírali kvůli nedostatku potravin, obyvatelstvo českých zemí za vlády Karla IV. poznalo skutečný hlad jen dvakrát – v letech 1361 až 1362 a roku 1370.

České království během morové rány těžilo z toho, že leželo mimo hlavní obchodní komunikace, po nichž se nemoc šířila. Skutečnost, která české země v minulosti hospodářsky srážela, nyní zachránila tisícům obyvatel život.

Jak rychle v roce 1361 vylétly ceny obilí, popisuje kronikář Beneš Krabice z Weitmile: „Téhož roku, protože ve všech zemích špatně vzešlo obilí, byla nesmírně veliká drahota, takže míra neboli strych pšenice stála v Praze půl kopy (tedy asi 30 grošů – pozn. red.)... léta 1362 trvala ještě drahota až do žní. Ale podivuhodná je milost boží. Když přišly žně, urodilo se toho roku takové množství obilí, že strych pšenice stál v Praze jeden groš.“

České království během morové rány těžilo z toho, že leželo mimo hlavní obchodní komunikace, po nichž se nemoc šířila. Skutečnost, která české země v minulosti hospodářsky srážela, nyní zachránila tisícům obyvatel život. Mor sice pronikl na přístupnější Moravu i na slezská území, pro další vývoj byly ale rozhodující poměry v jádru českého soustátí. A tak zatímco motor pohánějící ekonomiku jihoevropských a západoevropských oblastí Evropy se zadrhl, české země vzkvétaly a svou ztrátu rychle doháněly.

A bylo to samozřejmě i zásluhou Karla IV. Hned po svém příchodu do českých zemí se pustil do vykupování držav, které dal jeho otec Jan Lucemburský do zástavy českým šlechticům. S vynaložením velké částky peněz se mu podařilo obnovit celistvost takzvaného komorního majetku, který byl základnou jak panovnické moci, tak jejích příjmů. Jeho rozhodnutí učinit z Prahy sídelní město římské říše vedlo k rozvoji obchodu.

Podpora obchodování

Podpoře obchodování věnoval Karel IV. velké úsilí. Byl si dobře vědom, že uzavřenost české kotliny vede k tomu, že se jí vyhýbají důležité kupecké komunikace, což limituje hospodářský rozvoj země. Usilovně se proto snažil přesunout trasy mezinárodního obchodu, aby směřovaly přes české země. Rušil celní přehrady a zvýhodnění některých říčních i silničních tras, chtěl zajistit bezpečnost a lepší sjízdnost cest.

Podpoře obchodování věnoval Karel IV. velké úsilí. Byl si dobře vědom, že uzavřenost české kotliny vede k tomu, že se jí vyhýbají důležité kupecké komunikace, což limituje hospodářský rozvoj země.

Vzácným dokladem tohoto úsilí je listina z konce května 1361, v níž nakázal, aby cesta z Jablonného v Podještědí směrem na Žitavu měla takovou šíři, jakou urazí kámen velikosti pěsti hozený pravou rukou. Ve snaze podpořit říční dopravu rušil jezy a zřizoval vodní propusti. Především se ale pokoušel obchodníky přitáhnout do Čech různými politickými dohodami.

Některým ekonomicky silným říšským městům, jako byly Norimberk, Kolín nad Rýnem nebo Frankfurt nad Mohanem, poskytoval obchodní výhody a výsady za závazek, že budou obchodovat s Prahou a českými zeměmi vůbec. Aktivní pomoci se dočkali především pražští obchodníci, kteří byli již v roce 1354 osvobozeni ode všech daní z vozů a z jakéhokoli zboží v celé říši římské. O pár let později získali podobná práva i kupci z Kutné Hory a některých dalších měst ve vedlejších korunních zemích.

Za obchodní zájmy svých českých poddaných bojoval i pomocí restriktivních opatření proti cizím obchodníkům a jejich zboží. Když například polský král Kazimír III. překážel českým kupcům v obchodních stycích vedoucích přes Krakov, odpověděl Karel IV. tím, že polským kupcům zakázal cestovat do slezské Vratislavi a dále na západ. V roce 1375 Karel IV. zase vydal výnos, který v době vinobraní zakazoval do Čech dovážet zahraniční vína, s výjimkou italských a španělských, aby ochránil zájmy domácích vinařů.

Neprolomení hospodářské izolovanosti

Podle historika Romana Zaorala přispěl Karel IV. k rozvoji českého státu i zodpovědnější daňovou politikou. „Nezatěžoval šlechtu a kláštery mimořádnými daněmi tolik jako jeho otec Jan či jako později jeho syn Václav,“ říká Zaoral. Navzdory tomu, že byl Karel IV. bezpochyby lepším hospodářem než jeho otec i syn, i jemu tradiční zdroje peněz často vyschly a musel si půjčovat.

Navzdory veškeré snaze, kterou tomu věnoval, nedokázal nakonec Karel IV. zcela prolomit hospodářskou izolovanost českých zemí. Ekonomika byla orientována v podstatě pouze na místní trh.

Během své vlády často dával šlechtě do zástavy města a hrady. V letech 1357 až 1362 dokonce zastavil příjmy z celého království Dětřichovi z Portic, cisterciákovi z německého města Stendalu, který byl jeho diplomatem a finančníkem. I jindy byli královými věřiteli často jeho nejbližší dvořané a důvěrníci, případně také židovští finančníci, kterých často využíval při svých transakcích.

Navzdory veškeré snaze, kterou tomu věnoval, nedokázal nakonec Karel IV. zcela prolomit hospodářskou izolovanost českých zemí. Ekonomika byla orientována v podstatě pouze na místní trh. A jelikož byly české řemeslnické výrobky určeny pro domácí spotřebitele a nemohly se svou kvalitou prosadit na zahraničních trzích, platily Čechy za dovoz surovinami, pražskými groši nebo přímo kusovým stříbrem.

Zásob tohoto kovu byl v zemích Koruny české za Karla IV. stále ještě relativní dostatek. Zároveň ale platilo, že takový způsob obchodování nepodněcuje domácí řemeslnickou produkci k dosažení vyšší kvality. Naopak vede k její stagnaci.

Krizové jevy i ve středu Evropy

Pod líbivým povrchem probublávaly potíže, které se krátce po Karlově smrti rychle vydraly na povrch. Spoléhání na stříbro jako hlavní vývozní artikl českých zemí vedlo k vyčerpávání jeho zásob a postupnému poklesu výnosu kutnohorských dolů z někdejších 15 tun stříbra ročně na necelých deset tun. Souběžně s tím se rychle zhoršovala i kvalita pražského groše.

V podstatě všechny krizové jevy, jež západní Evropa zažívala v předchozích desetiletích, postihly i střed Evropy. Podle historiků by se s nimi těžko vyrovnával i Karel IV., jeho prvorozenému synu Václavovi navíc chyběly otcovy vladařské schopnosti.

České země navíc krátce po smrti Karla IV. postihla rána, která se jim za panování „otce vlasti“ milosrdně vyhnula. Morová epidemie roku 1380 zahubila 10 až 15 procent obyvatelstva. Řada oblastí se vylidnila, mnoho šlechticů zchudlo, protože pokles počtu poddaných znamenal ztenčení jejich peněžních příjmů. Z mnoha někdejších urozených pánů se stali lapkové.

V podstatě všechny krizové jevy, které západní Evropa zažívala v předchozích desetiletích, teď postihly i střed Evropy. Podle historiků by se s nimi těžko vyrovnával i Karel IV., jeho prvorozenému synu Václavovi navíc chyběly otcovy vladařské schopnosti. České země rychle upadaly.

Podíl na vnitřních tenzích

Ostrý kontrast mezi zlatou érou Karla IV. a úpadkem českých zemí za vlády jeho syna zůstává pevně vryt v kolektivním českém historickém vědomí. A jestliže mínění domácí historiografie o Václavovi je až nespravedlivě příkré, obraz jeho otce Karla bývá často idealizovaný. Z Karla IV. se přinejmenším v české národní historiografii stala „postava úzce propojená s mýtem, tedy vyprávěním, které vysvětluje současný stav věcí bez ohledu na racionalitu“, poznamenává historik Robert Antonín ve své knize Ideální panovník českého středověku.

Při četbě Karlových literárních děl až příliš snadno zapomínáme, jak nezvládl výchovu nejstaršího syna, kterého „nedokázal zasvětit do mechanismů moci“. Oslněni jeho projevy zbožnosti v umění, jež nám zachoval, se zapomínáme ptát, jaký měl podíl na vnitřních tenzích v rámci české společnosti, jež rychle po jeho smrti vybublaly na povrch v podobě nacionálního napětí a odporu vůči církvi.

Oslněni jeho projevy zbožnosti v umění, jež nám zachoval, se zapomínáme ptát, jaký měl podíl na vnitřních tenzích v rámci české společnosti, jež rychle po jeho smrti vybublaly na povrch v podobě nacionálního napětí a odporu vůči církvi

Jeho rozsáhlé zakladatelské dílo dává zapomenout všech jeho neúspěchů v říši, kde jeho vláda znamenala další úpadek císařské moci. Neuvědomujeme si, že „dějiny jeho vlády a života, jejichž obraz zanechal pro příští pokolení, jsou v první řadě spíše dějinami řízeného zapomínání, umlčování paměti a jejího umělého vytváření“.

Neznamená to, že by byl neschopným panovníkem, to ne. Jestli byl ale v něčem skutečně výjimečný, byla to schopnost, s níž nechal obtisknout stopu svého idealizovaného života a díla do dějinné paměti. Svědčí o tom ostatně i skutečnost, že i po 700 letech je jeho obraz v národním vědomí až příliš podroben tomu, jak jej sám nechal vykreslit.

Berně a jiné příjmy Karla IV.

Zdrojem peněz na Karlovy velké projekty byly důchody, které mu plynuly z jeho obecného i zvláštního panství. To obecné, takzvané dominium generale, bylo souhrnem všech práv panovníka vůči svobodným Čechům a Moravanům. Zvláštní panství, dominium speciale, bylo souborem jeho osobních práv. Patřilo sem například právo k dobývání zlata a stříbra a příjmy z takové činnosti, právo razit mince, jmenovat úředníky a zřizovat úřady a řada dalších.

Příjmy tvořily stejně jako dnes především daně. Vybírala se berně obecná, což byla v zásadě pozemková daň, kterou museli odvádět všichni poddaní a královská města. Čas od času panovník sáhl i k výběru berně speciální. Ta byla vybírána jen na jeho přímých statcích a v královských městech. Původně se to dělo jen čas od času, sám Karel IV. k jejímu výběru přistoupil pouze dvakrát, od konce sedmdesátých let 14. století se z ní ale stala každoroční daň v pevně stanovené výši.

Bohatství zemí Koruny české

K lepšímu přehledu o státních příjmech a výdajích přispělo zřízení dvorské komory, jakéhosi ministerstva financí, které začalo fungovat někdy v polovině 14. století. Úřad, který spravovali mistři komory, vybíraní z předních českých šlechtických rodů, vyřizoval nejen záležitosti českého království, ale i říše. Z bohatých českých zemí přitom plynulo podstatně více peněz.

Když výši důchodů z říše propočítával na konci 19. století historik Adolf Nuglisch, dospěl k ročnímu výnosu 164 tisíc zlatých. Téměř 80 procenty se na nich podílela německá část říše, zbytek pocházel z její italské části. Příjmy komory ze zemí České koruny byly ale podle historika Rostislava Nového třikrát až čtyřikrát vyšší.

Manželky Karla IV.

Blanka z Valois (1316–1348)

Vzala si Karla IV. jako sedmiletá v roce 1323. Význam sňatku se zvýšil o pět let později, když vymřela hlavní linie francouzského královského rodu Kapetovců a na trůn se posadil Blančin bratr Filip VI.

Anna Falcká (1329–1353)

Po Blančině smrti se Karel IV. nakonec v roce 1349 rozhodl pro Annu, dceru nejstaršího Wittelsbacha, rýnského falckraběte Rudolfa. Anna sice v roce 1350 porodila Karlovi vytouženého syna, malý Václav ale po roce zemřel.

Anna Svídnická (1339–1362)

Karlovým cílem bylo získat Svídnicko, jediné polské území, které nebylo součástí Koruny české. Anna roku 1361 porodila Karlovi syna, budoucího krále a císaře Václava IV.

Alžběta Pomořanská (1346/47–1393)

Dceru polského krále Kazimíra III. Velikého si Karel IV. vzal, aby rozbil protilucemburskou opozici vedenou vévodou Rudolfem IV. Habsburským. Alžběta byla matkou pozdějšího císaře Zikmunda.