Ceska Pozice

Jak se altruismus Ježíšova milosrdného Samaritána proměnil ve zlo

Reciproční či genový altruismus v liberálních společnostech i v mezistátním prostředí bují ve finančních kruzích. Nejde o Ježíšův altruismus, ale o zlo ohrožující ekonomiku a společnost, jež poškozuje pravdu, etiku, morálku a právo a jeho vymahatelnost.

Bůh a věda. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Bůh a věda. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Bůh a věda.

Stimuly hospodářského, tudíž i společenského růstu národů a států se zabývá srovnávací či liberální ekonomie, ekonometrie, neviditelná ruka trhu i příkazová a plánovací ekonomika. Až na posledně jmenovanou všechny zohledňují psychologii. Křesťané – proroci, kazatelé i prostí věřící – měli jasno. Pohyb v ekonomice a společnosti se opírá především o to, co se dnes nazývá altruismus.

Ježíš Kristus za příklad správného jednání jednotlivce i společnosti uvádí milosrdného Samaritána: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti ho obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Náhodou šel tou cestou jeden kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho.

Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl pohnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem a obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: ,Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.‘ Ježíš mu řekl: ,Jdi a jednej také tak.‘“

Evangelium přináší návod i zobecnění – Samaritán pomohl druhému, který se ocitl v obtížném postavení nikoliv vlastní vinou ani nečinností. Ošetřil ho a bez nároku na slávu a vděčnost pokračoval svou cestou. Nepřevzal ho do péče, ale umožnil mu překonat překážku a odpovědně dál žít. Jde o podání rybářské sítě či udice rybáři, kterého okolnosti zbavily možnosti rybařit, a jenž díky této pomoci vzal odpovědnost za vlastní osud.

Falešná péče

Samaritán je příkladem altruismu, který se dlouho držel Ježíšova výkladu. Později však nabyl v katolické církvi i společnosti podobu materiální, duchovní a ideologické závislosti lidí. Například ve 12. století Matylda Skotská(1080–1118), manželka anglického krále Jindřicha I. (1100–1135), „neúnavně navštěvovala nemocné, ustavičně ulevovala v bídě nuzným, soucítila s vězni, pečovala o ženy s dětmi a ve všem se chovala jako Kristova nejpokornější služebnice“.

Altruismus již nebyl hybatelem hospodářského a společenského dění, ale dogmatem pro vládnoucí i ovládané. Současné pojetí altruismu státních, soukromých a církevních zařízení občas zaměňuje pomoc v nouzi s pečovatelstvím. Samaritánská pomoc je totiž jen ta, kdy člověk nemůže sám svou situaci vyřešit. Jiná pomoc je falešnou péčí, vytvářením závislosti, vynucováním vděku a společenského ocenění. I v dnešním světě je pečovatelství a ošetřovatelství – profesionální i dobrovolné – potřebné.

Současné pojetí altruismu státních, soukromých a církevních zařízení občas zaměňuje pomoc v nouzi s pečovatelstvím. Samaritánská pomoc je totiž jen ta, kdy člověk nemůže sám svou situaci vyřešit. Jiná pomoc je falešnou péčí, vytvářením závislosti, vynucováním vděku a společenského ocenění. I v dnešním světě je pečovatelství a ošetřovatelství – profesionální i dobrovolné – potřebné.

Poskytují je lidé se smyslem pro empatii, objevuje se však také motivace kvůli uklidnění vlastního ega či komplexů. Být altruistou může být vyčerpávající, proto by pečovatelé měli znát své mentální i fyzické limity. Altruismus má spoustu definic a český psycholog Milan Nakonečný ve svém díle Lexikon psychologie uvádí:„Slovo altruismus znamená laskavý nezištný vztah k druhému člověku, respektive ke skupinám či lidstvu vůbec. Je vymezen jako součást prosociálního chování, které především prospívá partneru interakce.

Může, ale nemusí být nutně spojován s obětavostí, neboť lze prospívat druhým, aniž by to vyžadovalo osobní oběti, nicméně v altruistickém chování je míra obětavosti vždy přítomna. Prosociální chování je často motivováno extrinsicky, tedy očekáváním protislužby, respektive vnějších odměn (pochvala, projevy uznání, obdivu, finančního či jiného zisku). Altruismus tak může být skrytou formou egoismu.“

Nakonečný ve své práci Obecná psychologie popisuje altruistické chování jako dělení se o majetek či kořist kvůli přežití a vývoji společenství. Uvádí i reciprocitu altruistických postojů pravěkých lovců „dnes já tobě, zítra ty mně“ a příbuzenský altruismus – investice do vlastních genů a jejich rozvoje. To, co platilo a odpovídalo reciproční či genové altruistické činnosti, však v pravěku neskončilo.

Adam Smith

Současný reciproční či genový altruismus v liberálních ekonomických společnostech i v mezistátním prostředí bují ve finančních a vlivových kruzích. Nejde však o Ježíšův altruismus, ale o zlo ohrožující globální ekonomiku a společnosti, jež vede k nižší výkonnosti a efektivitě, a poškozuje pravdu, etiku, morálku a právo a jeho vymahatelnost. Stejně jako v případě Matyldy Skotské ve 12. století ani ve 21. století již nelze považovat altruismus za hlavní společenskou normu.

Existuje řada společensko-vědních teorií i doktrín či to, čemu se říká zdravý rozum, které mohou definovat, dokonce (ne)efektivně zavádět do života modely, jež údajně podporují společenský i ekonomický růst. Dva z nich jsou totalitní – německý nacionální socialismus a bolševický přerozdělovací „altruismus“, socialismus.

Zatímco evropská kontinentální společnost a ekonomika se na přelomu 18. a 19. století topila v krvi a destrukci, anglosaský svět byl o sto let napřed ve vytváření ekonomických i společenských postulátů, jak ukazuje skotský ekonom Adam Smith

Zatímco evropská kontinentální společnost a ekonomika se na přelomu 18. a 19. století topila v krvi a destrukci, anglosaský svět byl o sto let napřed ve vytváření ekonomických i společenských postulátů, jak ukazuje skotský ekonom Adam Smith (1723–1790) ve svém díle Pojednání o podstatě a původu bohatství národů:

„Dělba práce, z níž vyplývá tolik výhod, nebyla vytvořena lidskou moudrostí. Je to nezbytný, ač velmi pomalu a postupně se rozvíjející následek jistého sklonu lidské povahy. Je to sklon k obchodování, vyměňování jedné věci za druhou. Není to laskavost řezníka, sládka nebo pekaře, které vděčíme za to, že máme svůj oběd, nýbrž zřetel k vlastním zájmům.

Nespoléháme na jejich lidskost, ale na jejich sebelásku, a nezdůrazňujeme jim naše potřeby, ale výhody, které jim plynou. Jednotlivec se řídí vlastním prospěchem, ale jako v mnohých dalších případech ho vede jakási neviditelná ruka, aby mu pomohla dosáhnout cíle, o který mu vůbec nejde. Tím, že sleduje vlastní zájmy, často prospěje zájmům společnosti více, než kdyby jim chtěl skutečně prospět.“

Max Weber a vliv psychologie

Adam Smith ve své rané práci anglické morální filozofie (a tehdy ještě nepojmenované psychologie) Teorie mravních citů představil svou teorii spontánní geneze mravního řádu a filozofické výstupy vlastní vědecké metody „neviditelné ruky trhu“. V knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů je tento pojem zmíněn jako terminus technicus změn jen jednou, právě v uvedeném citátu, a platí i dnes, přičemž k této platnosti je třeba dlouhé kontinuity liberálního společenského prostředí, vlády, vykonavatelnosti práva a trochu štěstí.

Adam Smith nevelebí ani nepreferuje individuální sobectví, ale vede společnost k řádu, tvorbě hodnot a zlepšování. Někdy se jím popsaný proces nazývá prozřetelnost, což používal i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Pregnantně jej popsal německý sociolog a ekonom Max Weber. Tam, kde Smith vysvětluje pokrok společnosti, tam Weber ukazuje vliv psychologie na jednání protestantů jak v anglosaských, tak v německy hovořících, zejména pak v severských zemích.

To vše měly anglosaské společnosti na obou stranách Atlantiku – vznikající USA i Spojené království – k dispozici. To vše se rozpadalo na tehdejším evropském kontinentu, který řešil francouzskou revoluci a její důsledky. Americký národ vložil podmínky a zásady liberální společnosti do Deklarace nezávislosti a později do i dnes platné Ústavy. Národy britské unie stejné postuláty měly již ve svém precedenčním i zvykovém právu.

V Deklaraci nezávislosti ze 4. července 1776 američtí, bývalí angličtí kolonisté „pokládali za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou nadaní jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a budování osobního štěstí“. Oproti tomu Francouzi deklarovali o čtyři roky později „volnost, rovnost, bratrství“, jež pohřbili v jakobínském teroru a 20 letech kontinentálních válek. Američané si mezitím svobodu a právo budovat osobní štěstí vydobyli a vytvořili nový svět.

Smith nevelebí ani nepreferuje individuální sobectví, ale vede společnost k řádu, tvorbě hodnot a zlepšování. Někdy se jím popsaný proces nazývá prozřetelnost, což používal i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937). Pregnantně jej popsal německý sociolog a ekonom Max Weber (1864–1920). Tam, kde Smith vysvětluje pokrok společnosti, tam Weber ukazuje vliv psychologie na jednání protestantů jak v anglosaských, tak v německy hovořících, zejména pak v severských zemích.

John Maynard Keynes

Spojení ekonomických, tržních a společenských pohybů s lidskou psychikou zastával ekonom rakouské školy Ludwig von Mises (1881–1973) ve svém díle Lidské jednání. Pojednání o ekonomii. O protikladu altruismu a tvůrčího zdravého sobectví píše: „V takovém socialistickém výrobním způsobu jsou odstraněny všechny osobní pobídky, jež v kapitalismu poskytuje egoismus, a odměna je poskytována lenosti a nedbalosti.

První a třetí třetině 20. století dominovali ekonomice a společnosti postoje liberálních ekonomů, druhá se však odehrála v duchu keynesiánských (a po druhé světové válce neokeynesiánských) ekonomických teorií. Jejich základ tvořilo dílo anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese, který ve třicátých letech 20. století přesvědčil hlavy států, aby se při řešení velké hospodářské krize řídili jeho národohospodářskou teorií

Zatímco v kapitalistické společnosti podněcuje egoismus každého k co největší pracovitosti, v socialistické společnosti přispívá k netečnosti a laxnosti. Socialisté mohou žvanit o zázračné změně v lidské povaze, kterou způsobí příchod socialismu, a o nahrazení prostého egoismu ,ušlechtilým‘ altruismem.“ Mises nebyl jen ekonom, ale i filozof, historik, právník a v neposlední řadě psycholog.

Moderní společensko-vědní badatele (i nositele Nobelovy ceny za ekonomii) spojuje výzkum, přátelství, a zejména chicagská škola. Patří k nim americký ekonom Milton Friedman (1912–2006). Kvůli zjednodušení vysvětlení nedostatečnosti altruismu a zdravého sobectví pro tvorbu hodnoty zboží, služeb i idejí tvrdí, že žádný oběd (altruismus) není zadarmo. Vše pro rozvoj ekonomiky a společnosti se odehrává na svobodných trzích a ve svobodném vyjádření a soutěži myšlenek ve svobodné společnosti.

První a třetí třetině 20. století dominovali ekonomice a společnosti postoje liberálních ekonomů, druhá se však odehrála v duchu keynesiánských (a po druhé světové válce neokeynesiánských) ekonomických teorií. Jejich základ tvořilo dílo anglického ekonoma Johna Maynarda Keynese (1883–1946), který ve třicátých letech 20. století přesvědčil hlavy států, aby se při řešení velké hospodářské krize řídili jeho národohospodářskou teorií – například v USA Nový úděl prezidenta Franklina Delana Roosevelta (1882–1945).

Mikroekonomie

Obnova, zejména Evropy, po druhé světové válce se do značné míry týkala altruistického, sociálního, státu i psychologie. Nejpozději v roce 1971 však na něj došly peníze a rozpor chtění a zdrojů musela znovu řešit liberálně-ekonomická (a psychologická) teorie – v USA reaganomika, ve Velké Británii thatcherismus a ve vyspělé Evropě podobné principy.

Sociální stát jako dluhový altruismus dlouho provádět nelze. Keynesova makroekonomická a ekonometrická teorie je totiž založena na sklonech státu i jeho subjektů – od občana přes firemní struktury až po centrum – ke spotřebě, investicím a úsporám a na jejich stimulaci, v čemž se však bez psychologie neobejde.

Psychologové mají lidské chování značně zmapované, což však nestačí k řízení mikroekonomiky, a zejména spotřebitelů. Mezi spotřebitele a dodavatele se totiž vsunulo vědomé i podvědomého, často podprahové ovládání prvních druhými – marketingoví experti, manipulovaní kýmkoliv, kdekoliv, kamkoliv, a na trhu především, zničili možnost využít psychologie jako vědy k posouzení a predikování vývoje mikroekonomiky.

Američtí behaviorální ekonomové Richard H. Thaler a Cass R. Sunstein ve své knize Nudge (Šťouch) odmítají zamlžené hranice mezi ekonomií a psychologií a mezi nástroje moderních liberálních ekonomů přidávají vedle upadajícího altruismu a dominantního pokrokového sobectví postrčení ke správnému činu. V ekonomii nezavrhují Keynese ani liberální ekonomickou nauku a dávají zelenou psychologii.

Ekonomie je komplementární s psychologií, jak tvrdí italský ekonom Vilfredo Pareto (1848–1923), a jako věda se skládá ze dvou hlavních částí, které mohou být do určité míry autonomní – mikroekonomie a makroekonomie. Mikroekonomie se věnuje chování tržních subjektů a jejich fungování, přičemž psychologie také očekává, že lidské chování je sofistikované a méně, nebo více předvídatelné.

Psychologové ho mají značně zmapované, což však nestačí k řízení mikroekonomiky, a zejména spotřebitelů. Mezi spotřebitele a dodavatele se totiž vsunulo vědomé i podvědomého, často podprahové ovládání prvních druhými – marketingoví experti, manipulovaní kýmkoliv, kdekoliv, kamkoliv, a na trhu především, zničili možnost využít psychologie jako vědy k posouzení a predikování vývoje mikroekonomiky.

Peníze

Druhá část ekonomické vědy, makroekonomie, zkoumá vztahy inflace, nezaměstnanosti, ekonomického růstu, měnové a fiskální politiky a dalších faktorů a její řízení až do šedesátých let 20. století zahrnovalo i výsledky mikroekonomie. Poté však do ní začali zasahovat komerční psychologové a ekonomové, aby manipulovali veřejným míněním a postoji. Jde však o lobbisty, poradce, právníky, firemní výzkumné ústavy, think tanky, vládní instituce i ty, které se tváří být nevládní.

Skupina ABBA ve své skladbě Money, money, money (Peníze, peníze, peníze) jen amatérsky popsala psychickou hybnou sílu sedmdesátých let. Dnes nejsme lepší. Ovládá nás hamižnost, strach a peníze, pouze vedeme víc spanilých diskusí a zástupných okázalých altruistických činností.

Společným jmenovatelem mikro- i makroekonomiky a společnosti však jsou peníze. John Kenneth Galbraith (1908–2006), kanadsko-americký neokeynesiánský ekonom, jemuž nikdo nemohl podsouvat spojenectví s liberální ekonomií, ve své knize Money, Whence it Came, Where it Went (Odkud přišly a kam odešly peníze) napsal:

„Většina věcí v životě – auta, milenky, rakovina – jsou významné jenom pro ty, kteří je mají. V protikladu k tomu jsou peníze důležité jak pro ty, co je mají, tak i pro ty, kteří je nemají. Obě skupiny přiměřeně mají potřebu jim rozumět a obě skupiny si musejí věřit, že jim opravdu rozumí.“ Krátce po Galbraithovi tento poznatek o lidské psychice a ekonomii vyjádřila v roce 1976 v populární hudbě skupina ABBA:

„Money, money, money, must be funny, in the rich man’s world. Money, money, money, always sunny, in the rich man’s world.“ (Peníze, peníze, peníze, musejí být pro bohaté zábavou. Peníze, peníze, peníze vždy pro bohaté září jako Slunce.) Skupina ABBA ve své skladbě Money, money, money (Peníze, peníze, peníze) jen amatérsky popsala psychickou hybnou sílu sedmdesátých let. Dnes nejsme lepší. Ovládá nás hamižnost, strach a peníze, pouze vedeme víc spanilých diskusí a zástupných okázalých altruistických činností.

zpět na článek


© 2021 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.