Jak revidovat reálný kapitalismus?

Co dělat teď a co potom podle právníka a známého ekologického aktivisty Petra Kužvarta.

Petr Bušta 23.6.2011

Bez hlubšího komentáře upozorňujeme na rozsáhlý text na téma rekonstrukce panujícího „reálného kapitalismu“, jejž předestřel na Britských listech právník a známý ekologický aktivista Petr Kužvart pod příznačným názvem Co dělat teď a co potom? Pozoruhodný je nikoli v tom, že do značné míry shrnuje radikální úvahy, které se v posledních letech (a mnohem intenzivněji v posledních měsících) hrnou Evropou, ale proto, že nastiňuje cosi jako metodiku postupu. Nakolik jde o náměty realistické nebo ideologické, ať každý posoudí sám.

Kužvartovi jde o proces, jak dospět k širšímu konsenzu v hledání a nelezení společenské alternativy, jak autor v úvodu deklaruje:  „Všude je to problém špatného vládnutí od lidu odtržených oligarchií, tlaku globálních trhů, korupce, destrukce veřejných služeb, výrazného zostřování pracovních a důchodových podmínek. (…) Hledají se nová politická, ale i hospodářská řešení, chcete-li, tedy řešení výrazně alternativního charakteru. Alternativního ve vztahu k reálnému kapitalismu!“

Na otázku Co tedy prosazovat v prvé řadě? (tedy bezprostředně a v České republice) reaguje Kužvart výzvou k „propojení občanských a odborových struktur, formálních i neformálních, prostě všech forem i ohnisek odporu“. Konkrétně cílem první fáze mělo být následující (citujeme):

  • musíme vládu premiéra Nečase donutit odejít v termínu co nejbližším a
  • s tím musí být spojeno zastavení vládních destruktivních záměrů + náprava již způsobemých škod. Jakékoli příští návrhy reforem (a je jich opravdu třeba v řadě oblastí) musí projít širokou veřejnou debatou a budou formulovány v závislosti na jejích výsledcích. Jinak by šlo opět o politicky nelegitimní drzou zvůli nečasovsko-kalouskovského typu!

Na tomhle se asi dokážeme shodnout bez velkých problémů. Problémem ale určitě bude – a velkým – shodnout se při veškerém respektu k naší občanské a odborářské pestrosti a mnohotvárnosti na tom, co tedy chceme následně prosazovat. Pamatujme na to, že nám šetrná vláda rozpočtové zodpovědnosti přenechá jen vyjedený, rozkradený a zadlužený krám!

Určitě bude v prvé řadě nutno velice hlídat novou, byť třeba jen dočasnou, „úřednickou“ vládu a vynutit si na ní požadavky „prvého sledu“, mezi které by mělo patřit toto:

  • Zrušení destruktivních změn ve zdravotnictví, rozvíjet zdravotnictví jako veřejnou obecně prospěšnou službu na nezikovém základě, tedy veškeré výnosy by byla povinnost reinvestovat zpět do zdravotnictví, tedy do platů, modernizací, nákupu techniky. Proč má zisky shrabovat nějaký mafián, který je ze zdravotnictví odčarpá pro sebe a probendí? Tudy vede cesta k trvale udržitelnému, nezadluženému zdravotnictví pro všechny!
  • Zrušení malé i velké důchodové reformy v dnešní vládní podobě + navazuijícího drsného zvyšování DPH, druhý pilíř důchodového systému musí být dobrovolný a mohou do něj plynout pouze občany dobrovolně poukazované prostředky, nic z prvého pilíře, tedy z veřejného důchodového pojištění (ve skutečnosti zdanění).
  • Zavedení progresivního zdanění příjmů a vůbec restituce daňového systému z doby před zahájením změn pana Kalouska – i těch ještě za Topolánkovy vlády a všech následných.
  • Tvrdý tlak na to, aby v nové, byť dočasné vládě nebyly profláknuté postavy typu Kalouska, Nečase, Vondry, Drobila a dalších, včetně odhalených mafiánů, korupčníků a podvodníků. Přechodná vláda by se měla naopak skládat z pečlivě vybraných odborníků, a nikoli ze zastánců neoliberálních teorií a praxe.

Vzápětí si Petr Kužvart klade otázku: A co dělat dál? Jaké systémové změny prosazovat v oblasti politiky?

Sportovně připouští: „Lhal bych, kdybych tu chtěl tvrdit jako různí blouznivci a fantastové, že mám hotový návrh, co prosazovat. Nikdo ho dnes nemá. A mít nemůže, protože ten musí být dohodnut mezi různorodými součástmi české občanské společnosti.“ Mezi náměty, které nezávazně nadhazuje, jsou například:

  • Posílení přímé demokracie tak, „aby bezprostřední hlas lidu byl důsledným korektivem případných selhání zastupitelských procedur výkonu veřejné moci“, a to zejména obnovou a rozšířením referend a přímé účasti zainteresované veřejnosti v úředním rozhodování na všech úrovních samosprávy.
  • Zavedení prvků imperativnosti mandátu lidových zástupců a jejich odvolatelnosti včetně jasných zákonem daných podmínek.
  • Přísné oddělení výkonů státní správy od politické samosprávy („Nechť jsou státní byrokraté odpovědni vládě, jejich postavení je upraveno služebním zákonem a navazujícími předpisy včetně definitivy a jsou vyvázáni z lokajské podřízenosti místním politicko-mafiánským pašalíkům a údělným knížatům!“)
  • V důsledku těchto návrhů revize Ústavy i Listiny základních práv a svobod.

V detailech se pak autor zabývá nejžhavějšími tématy reforem, přičemž jeho náměty patří do standardní výbavy části politického spektra. Naprostá transparence v utrácení státních a veřejných peněz a zveřejňování všeho na webu. Žádné vyvádění peněz z průběžného penzijního systému. Zastavení komercionalizace školství a zavádění školného. Zastavení komercionalizace zdravotnictví. Atd.

Co se týká vlivných politických stran, pravici označuje autor za destruktivní, skepsi neskrývá ani vůči Straně zelených, a zejména k ČSSD. „Musím varovat: vedení téhle strany nás určitě zase prodá za účast na výkonu vrcholové politické moci. Je to tak vždy. Až vyhrají volby, budou tvrdě tlačeni k ,reformám‘. Půjde o asociální, neoliberální destrukci, jen trochu sametověji servírovanou. Ale udělají to! Pokud jim to ovšem lid bude tolerovat.“

Za počátek změny zjevně považuje kultivovanou veřejnou diskusi, jejíž rámcová pravidla v obsáhlé pasáži navrhuje. Zahájil ji mimo jiné tvrzením, že média o situaci většinou darebácky mlčí a ta oficiální dokonce snad vytvářejí jakousi informační bariéru. To je snad trochu nespravedlivé, neboť právě média, dokonce i ta „oficiální“, zcela jistě akcelerují sílící radikální náladu.

Celý text si můžete přečíst na Britských listech.