Jak pomoci eurokomisařce Věře Jourové v boji EU proti dezinformacím

Nelze připustit, aby média ovládl jeden názorový proud, který by vytěsňoval sobě protivné. Dezinformace totiž nesnášejí diskusi a kritiku. Proto by eurokomisařka Věra Jourová měla usilovat, aby všechna její vystupování v médiích nepůsobila trapně, a vyžadovat, aby jejím projevům byl vždy přítomen názorový oponent. Píše Jan Schneider.

Jan Schneider 31.7.2021
Lidská přirozenost není jen jedna. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidská přirozenost není jen jedna. | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Lidská přirozenost není jen jedna.

Eurokomisařka Věra Jourová na téma boje Evropské unie proti dezinformacím řekla: „Trend je pročišťovat on-line prostor a nejen od nelegálního obsahu, ale také od lží a polopravd směrem k faktům. Zatím je to dobrovolné, ale v momentu, kdy vstoupí v platnost evropské nařízení o digitálních službách, což by mohlo být v roce 2023, se kodex stane polopovinnou normou... V prvním kroku tedy budeme chtít ověřování informací. Ve druhém, pokud půjde o častý zdroj dezinformací, odříznutí od peněz. A ve třetím dojde na případné právní kroky proti šiřitelům dezinformací.“

Evropská unie se prohlašuje za nositelku „evropských hodnot“, které jsou definované židovsko-křesťanskou tradicí a vládou práva – „nepsané zákony“ vyplývající z tradice. Základem je zásada sebereflexe vyjádřená takzvaným zlatým pravidlem rabiho Hilela (1. století před naším letopočtem) „nedělej druhým, co bys sám nerad strpěl“, což úzce souvisí s novozákonním „vyjmi nejprve břevno z oka svého, abys mohl vyjmout třísku z oka jiného“.

Kontext

Vyjádření těchto hodnot bylo v průběhu času obohaceno například „voltairovským“ zastáváním se práva druhého říkat věci, které mohou jednomu připadat až protivné. Nebo výrokem anglického spisovatele Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936) na adresu liberálů, což je v době „vedoucí úlohy liberální demokracie“ neskonale důležité: „Liberál je člověk, který, kdyby měl možnost kouzelným mávnutím ruky navždy umlčet všechny, co klamou svět, tak by to neudělal.“

Co se psaného práva týče, židovsko-křesťanské základy Evropy stojí na Desateru, z něhož je pro sledovaný problém důležitý zákaz promluvit křivého svědectví proti bližnímu svému. Praktická aplikace Desatera, které obsahuje příkazy, zákazy a řeší střet zájmů, vedla k rozvoji soudních instancí, aby nikdo nemohl být trestán bez předchozího procesu „nalézání spravedlnosti“.

Co se psaného práva týče, židovsko-křesťanské základy Evropy stojí na Desateru, z něhož je pro sledovaný problém důležitý zákaz promluvit křivého svědectví proti bližnímu svému. Praktická aplikace Desatera, které obsahuje příkazy, zákazy a řeší střet zájmů, vedla k rozvoji soudních instancí, aby nikdo nemohl být trestán bez předchozího procesu „nalézání spravedlnosti“.

Součástí našeho právního řádu je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Na něj navazující Listina základních práv a svobod tvoří součást českého ústavního pořádku. Zde je zakotveno, že svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny a že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. Cenzura je nepřípustná a svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.

Toto právo je konkretizováno například v zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, kde je (§ 31/3) ustanoveno, že „provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo názory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě“.

K projednávanému tématu (z hlediska snahy EU odříznout „častý zdroj dezinformací“ od peněz) je nutno zmínit i trestní zákoník: § 181 (poškození cizích práv), § 355 (hanobení skupiny osob), § 356 (podněcování k omezování práv a svobod). Problému se týká i pojem nekalé soutěže, kterou definuje občanský zákoník jako činnost způsobilou přivodit druhému újmu.

Definice

Eurokomisařka Jourová pracuje s amébovitými pojmy, jako je „pročišťování“, „častý“ a „polopovinný“, což zakládá velký prostor pro svévolné měření dvojím metrem. Klíčový je pak akcent na „zdroj dezinformací“, což „boj s dezinformacemi“ posouvá do „boje s dezinformátory“. Lež se zhmotňuje, dostává konkrétní tvář, satan je odhalen. Tato středověká inkviziční figura přišla vhod některým totalitně naladěným novinářům, kteří chtěli od českého ministerstva vnitra získat „seznamy dezinformačních webů“. Jiří Korbel z resortního odboru tisku a PR ministerstva vnitra je však vyvedl z omylu: ministerstvo vnitra „neposuzuje konkrétní weby, ale konkrétní informace, a tedy žádné seznamy nevytváří“.

Akční plán EU přitom nehovoří o „zdrojích dezinformací“, ale o samotných dezinformacích, za něž považuje prokazatelně falešné nebo zavádějící informace, které vznikají, prezentují se a šíří za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti a mohou působit veřejnou újmu

Akční plán EU přitom nehovoří o „zdrojích dezinformací“, ale o samotných dezinformacích, za něž považuje prokazatelně falešné nebo zavádějící informace, které vznikají, prezentují se a šíří za účelem ekonomického prospěchu nebo úmyslného podvádění veřejnosti a mohou působit veřejnou újmu.

Bývalý profesor Bostonské univerzity Ladislav Bittman (1931–2018) na toto téma napsal ve své knize Mezinárodní dezinformace. Černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce: CIA definuje tajné akce jako operace nebo činnost, která má ovlivnit cizí vlády, organizace, osoby či události tak, aby byly v souladu se zahraničními zájmy USA.

Široká škála metod začíná publikováním proamerického komentáře v novinách a končí svržením cizí vlády. Ve srovnání s „aktivními opatřeními“ bývalého Sovětského svazu jsou americké tajné akce mnohem ctižádostivější a velkorysejší. Jak říká americký poradce prozpravodajské služby Gregory Treverton: „Americké akce byly většinou veliké svými rozměry a vždycky veliké svým účelem.“ Jejich cílem nebylo jen okrajově ovlivnit zahraniční politiku, ale svrhnout danou vládu.

Příznaky

Dezinformace lze kromě obecných definic rozeznat několika v praxi velmi osvědčenými způsoby. Jedním z nich je Morelliho pravidlo, za jehož připomenutí děkuji Václavu Bělohradskému v článku Přeludy naší řeči. Italský znalec umění Giovanni Morelli (1816–1891) vyvinul metodu, jak odlišit autentický obraz od falešného: znalec se nesmí soustředit na strukturu díla – tu umí každý falzifikátor napodobit –, ale na detaily, jako jsou ušní boltce, nosy, nehty, které autor maloval bez vědomého soustředění, téměř automaticky. To padělatel neumí napodobit.

Známé je i odhalování vymyšlených čísel (například při falšování voleb) pomocí Benfordova zákona. Přeneseno do naší problematiky – celkový koncept dezinformace může působit věrohodně, ale troskotá na detailech, které „neštymují“, protože jsou přiohnuty, aby celek vyzněl bezrozporně. Dezinformátoři se snaží vyvarovat pochybností a otázek, protože inspirují kritické myšlení, smrtelného nepřítele dezinformací.

Celkový koncept dezinformace může působit věrohodně, ale troskotá na detailech, které „neštymují“, protože jsou přiohnuty, aby celek vyzněl bezrozporně. Dezinformátoři se snaží vyvarovat pochybností a otázek, protože inspirují kritické myšlení, smrtelného nepřítele dezinformací. Dalším z možných poznávacích znaků dezinformací je, že odpovídají na otázky, které nikdo nepoložil.

Na tento příznačný rys narazil Václav Havel (1936–2011) v rozhovoru s Adamem Michnikem: „V celé naší novověké éře převládala taková charakteristická tendence, že nesmí být nic s ničím v rozporu, že je třeba mít uzavřený obraz světa. Vznikl pojem světový názor. Ten sám pojem je krajně sporný a já nevím, co to vlastně znamená. Jako by svět byl tak jednoduchý, že lze na něj mít jeden názor. Já mám na různé věci tisíce paralelních názorů... Zdá se mi, že nemít jeden styl myšlení, být schopen o každé věci uvažovat jinak, nejspíš odpovídá samotné povaze člověka.“

Dalším z možných poznávacích znaků dezinformací je, že odpovídají na otázky, které nikdo nepoložil. Například agentura Bloomberg na údajích z léta 2017 prokázala, jak prakticky odhalit propagandu. Použila k tomu poměr, v němž se americká média věnovala tématům důležitým pro společnost (zdravotní péče: poptávka 35 procent, mediální saturace čtyři procenta), k tématům, která preferují média (Rusko: poptávka šest procent, mediální saturace 75 procent).

Bittman na toto téma napsal, že „public relations“ je součástí dvousměrné komunikace mezi veřejností a klientem, zatímco propaganda ke skutečným zájmům publika nepřihlíží, a komunikace je tedy jednosměrná. K tomu kvůli názornosti dodal, že kdykoliv „američtí vládní či obchodní představitelé hovoří o vlastní činnosti, úzkostlivě se tomuto termínu vyhýbají a pejorativní nálepka propagandy se používá výhradně pro činnost protivníků, čímž se její obsah jakoby automaticky označuje za lživý a nepravdivý“.

Dezinformaci signalizuje též systematické používání pojmu „hybridní válka“. Generál Petr Pavel na konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost 22. června řekl: „A to slovo hybridní, je dobré vědět, že to je produktem západní bezpečnostní teorie, i když ho přisuzujeme především Rusku, ale Rusové nikdy termín hybridní hrozby nepoužívali... A samozřejmě že některé ty aspekty toho, co nazýváme hybridním působením, používají všechny státy světa včetně toho našeho, protože rozhodně to, co můžeme nazvat propagandou nebo informačním působením, dělají všichni. Jde o to, s jakými nástroji, kam až daleko jsou ochotni zajít, s jakou intenzitou, a hlavně s jakými cíli.“

Příklady

Eurokomisařka Jourová řekla: „Existují důkazy o tom, že Rusko pracuje s dezinformacemi jako se zbraní, jsou součástí ruské vojenské doktríny. Dopady nelze podceňovat, hovoříme zde například o účinném ovlivňování voleb, které se prokázalo nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech.“ Pokud jde o ovlivňování amerických voleb podle Facebooku se reklama z účtů napojených na Kreml během amerických prezidentských voleb 2016 zobrazila deseti milionům uživatelů. Šlo ale pouze o četnost zobrazení reklamy, nikoliv změny volebních rozhodnutí voličů.

Permanentní dezinformací je možno nazvat setrvale chybnou interpretaci Washingtonské smlouvy, stále platného základního dokumentu NATO. Ta obsahuje jediný, v praxi však ignorovaný závazek v prvním článku (urovnávat všechny spory mírovou cestou a bez vyhrožování). Místo toho někteří politici umanutě tvrdí, že pátý článek smlouvy obsahuje závazek společné vojenské obrany, což je dezinformace.

Před soudní komisí amerického Senátu v roce 2019 však zaznělo něco jiného. Behaviorální psycholog Robert Epstein doložil, že Google je zaujatý ve prospěch jedné politické strany a že jeho algoritmy „přemluvily“ 2,6 až 10,4 milionu nerozhodnutých voličů. K té části výroku Jourové, který se týká dezinformací coby „součástí ruské vojenské doktríny“, lze opět citovat Bittmana:

„V útlé knížce Mistr Sun o umění válečném jsou shrnuty a popsány principy strategických her lsti a klamání, které se postupně staly uznávanými principy moderního válečnictví. Jeho závěry a doporučení byly v posledních dvaceti letech začleněny do výuky americké námořní pěchoty a jak američtí, tak i iráčtí stratégové čerpali v průběhu války v Perském zálivu v hojné míře z této studnice vojenské desinformační moudrosti.“

Permanentní dezinformací je možno nazvat setrvale chybnou interpretaci Washingtonské smlouvy, stále platného základního dokumentu NATO. Ta obsahuje jediný, v praxi však ignorovaný závazek v prvním článku (urovnávat všechny spory mírovou cestou a bez vyhrožování). Místo toho někteří politici umanutě tvrdí, že pátý článek smlouvy obsahuje závazek společné vojenské obrany, což je dezinformace. Pátý článek totiž pouze konstatuje, že v případě napadení státy si pomohou podle vlastní úvahy, tedy i nevojensky (po vrbětické kauze, na níž chtěli někteří aktivisté vztáhnout právě pátý článek, byla mez vzájemné pomoci dotažena ad absurdum, až k pouhému verbálnímu „poklepání po ramenou“).

Bittmanova kniha je studnicí konkrétních případů dezinformačních kampaní. Naznačím jen některé:

1955
USA zahájily sérii tajných operací v Indonésii, které měly napomáhat politické opozici k podlomení Sukarnovy popularity.

1962
Když byl v raketě Mercury 20. února 1962 vystřelen do vesmíru John Glenn a stal se prvním Američanem, který obletěl Zemi, měli vojenští experti Pentagonu pro případ neúspěchu připravenou dezinformační akci. Pod přiléhavým názvem Dirty Trick (Špinavý trik) měl být uveřejněn materiál, který by obvinil komunistickou Kubu, že úmyslně manipulovala elektronické řízení americké rakety.

1972
V amerických prezidentských volbách se Republikánská strana rozhodla použít proti Demokratické straně a jejím kandidátům dezinformační triky, přestože její popularita a finanční zdroje naznačovaly jasné volební vítězství. Hlavním cílem kampaně černé propagandy nebylo ovlivnit širokou veřejnost, ale zasít nesvár a vyvolat rozpor uvnitř Demokratické strany s cílem zabránit sjednocení strany za silným kandidátem, senátorem Edmundem Muskiem (1914–1996).

1986
V USA byla založena nadace International Freedom Foundation, která pod rouškou boje za svobodu ovlivňovala americké veřejné mínění proti Africkému národnímu kongresu (ANC). Nadace ale byla ve skutečnosti v rukou jihoafrické zpravodajské služby. V roce 1995 prozradil její spoluzakladatel Graig Williamson její skutečné poslání: „Nebyli jsme schopni přesvědčit Američany, že apartheid je ta správná politika. Jedinou nadějí bylo vykreslit ANC jako produkt mezinárodního oddělení sovětské komunistické strany.“

1991
Propaganda proti Iráku před zahájením operace Pouštní bouře. O vyhazování kuvajtských novorozenců z inkubátorů svědčila kuvajtská žena v televizí přenášeném slyšení OSN o brutalitě irácké okupace. Jak se však později potvrdilo, byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA, která celou dobu pobývala v USA.

1996
Nejúspěšnější americkou propagandistickou operací devadesátých let byla v roce 1996 kampaň za znovuzvolení Borise Jelcina prezidentem Ruské federace, přestože ještě čtyři měsíce před volbami ho 60 procent ruských voličů považoalo za zkorumpovaného politika, 65 procent bylo přesvědčeno, že zničil ruské hospodářství, a důvěřovalo mu pouhých šest procent.

Několik amerických volebních expertů se stalo členy Jelcinova volebního týmu. Americký tým měl oficiálně za úkol seznámit ruské kolegy s moderní volební strategií a taktikou, ukázat jim, jak se formuluje volební program, provádí průzkum veřejného mínění a organizuje volební kampaň. Ve skutečnosti byla skupina čtyř Američanů zodpovědná za celou kampaň.

2003
Dezinformační kampaň globálního rozměru před agresí do Iráku podpořená americkými zpravodajskými službami. Vyšetřovací komise prezidenta George W. Bushe v roce 2005 poukázala na údajně špatnou analytickou činnost těchto služeb. Tehdejší ministr zahraničí Colin Powell následně glosoval: „Pokud bychom věděli, že se zpravodajské služby mýlily, Irák bychom nenapadli.“

Zásady řešení

Petr Pithart v knize Po Devětaosmdesátém cituje bývalého izraelského premiéra Šimona Perese (1923–2016): „Když jsou před tebou jen dvě možnosti, pak první, co musíš hned udělat, je začít hledat nějaké další.“ To by si ti čeští politici a političky, kteří se v kauze Vrbětice ztrapňovali prosazováním jedné jediné verze, měli zapsat za uši! Špatné myšlenky se poráží argumenty, ne jejich umlčováním, píše se v otevřeném dopise, který podepsala například Joanne K. Rowlingová, Salman Rushdie nebo Noam Chomsky.

Podle ČTK Rusko navrhlo, aby sekretariát OSN vypracoval strategie pro boj s falešnými zprávami a dezinformacemi, které by vyšly jako součást rezolucí Valného shromáždění. „Škody způsobené dezinformacemi jsou plně srovnatelné se škodami způsobenými virovou epidemií. Proto, stejně jako v případě jakékoli přeshraniční pandemie, je třeba vypracovat strategie boje proti této hrozbě na národní úrovni,“ řekla zástupkyně ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharovová. A také varovala před bezprecedentní hloubkou a intenzitou problému. Novou krizi podle ní vyvolala politická turbulence a návrat mnoha států k praktikám informačního boje z dob studené války.

Nanejvýš chvályhodné by bylo nepřipustit, aby v portfoliu byť jen úvah v rámci EU zakořenil zrůdný nápad „odstavit zdroje dezinformací od peněz“, nebo slovy eurokomisařky Jourové je „vyhladovět“. Kromě kolize s dobrými mravy, občanskými a politickými svobodami, občanským a trestním zákoníkem totiž tato ostrakizace více než hrůzně připomíná praktickou výzvu antisemitů všech věků „nekupujte u Žida“.

Je nutné se vyvarovat opakování snah vlády Neville Chamberlaina (1869–1940), která koncem třicátých let působila na anglický tisk, aby neposkytoval prostor Winstonu Churchillovi (1874–1965), protože stále napadal vládní politiku appeasementu vůči nacistům. Zamezit publikování těchto Churchillových názorů v evropském tisku se spolu s Chamberlainem snažil i Adolf Hitler (1889–1945).

Nanejvýš chvályhodné by bylo nepřipustit, aby v portfoliu byť jen úvah v rámci EU zakořenil zrůdný nápad „odstavit zdroje dezinformací od peněz“, nebo slovy eurokomisařky Jourové je „vyhladovět“. Kromě kolize s dobrými mravy, občanskými a politickými svobodami, občanským a trestním zákoníkem totiž tato ostrakizace více než hrůzně připomíná praktickou výzvu antisemitů všech věků „nekupujte u Žida“.

Bezpodmínečně nutné je zamezit jakýmkoliv nevratným fyzickým akcím proti údajným zdrojům propagandy. Jako odstrašující případ dát do školních osnov americkou armádu, která se při agresi do Iráku v roce 2003 snažila zasáhnout televizní vysílače v Bagdádu. „Chceme Saddámovi (Husajnovi) zabránit šířit lži,“ řekl major Michael Birmingham z 3. pěší divize. Američané opakovaně bombardovali televizní vysílače a tvrdili, že irácká vláda televizi zneužívá k propagandě. Následně se však prokázalo, že na lžích byla založena americká agrese do Iráku.

Dvojí metr

Dobré by bylo pravidelně připomínat eurokomisařce Jourové její vyjádření pro tisk: „Pamatuji si komunistickou ideologii jako něco, co potlačuje a pronásleduje všechno a všechny, kteří jsou odlišní,“ prohlásila. Zlatá slova, která lze doplnit jenom nadčasovým sarkastickým bonmotem básníka Nikolaje Stankoviče (1940–2001): „Kdo se liší, ten je sviňák.“ Neskonale důležité je neselhat v dodržování jedné ze základních proklamovaných evropských hodnot a důsledně se vyvarovat postupů, kdy by byly sankcionovány subjekty, aniž by se mohly hájit před soudem.

Bylo by nanejvýš záslužné nedopustit, aby se eurokomisařka Jourová a celá Evropská komise (EU) stala na jedno oko slepou a na jedno ucho hluchou a dvojím metrem měřící. Aby se bojem proti (některým) dezinformacím nedostala do situace, kterou známe z činnosti některých policistů různě po světě, když jakoby chvályhodným stíháním kriminálních gangů ve skutečnosti pouze odstraňují konkurenci jiným kriminálním gangům, jejichž činnost přehlížejí, a profitují z toho.

Bylo by nanejvýš záslužné nedopustit, aby se eurokomisařka Jourová a celá Evropská komise (EU) stala na jedno oko slepou a na jedno ucho hluchou a dvojím metrem měřící. Aby se bojem proti (některým) dezinformacím nedostala do situace, kterou známe z činnosti některých policistů různě po světě, když jakoby chvályhodným stíháním kriminálních gangů ve skutečnosti pouze odstraňují konkurenci jiným kriminálním gangům, jejichž činnost přehlížejí, a profitují z toho.

Nelze připustit situaci, kdy by média ovládl jeden názorový proud, který by vytěsňoval sobě protivné. To totiž samy dezinformace nesnášejí polemiku, diskusi, kritiku – nic. Proto by například eurokomisařka Jourová měla příkladně a důsledně vyžadovat, aby všechna její vystupování v médiích nepůsobila trapným dojmem hraničícím až s vystupováním ex katedra. Měla by důsledně vyžadovat, aby jejím projevům byl vždy přítomen názorový oponent. Okamžitým obhájením svých tezí by tak její boj proti dezinformacím získal na kvalitě a nemohl by být připodobňován jednostrannému šíření propagandy či dezinformací.

Eurokomisařka Jourová totiž budí zdání, že jí chybí v této oblasti zkušenosti se snahou navázat celospolečenský dialog, vybudovat demokratické prostředí diskusí s někým, kdo má názor odlišný, nebo opačný, či dokonce protivný až hrůza. Vžila se do role eurokomisařky s fortelem, snad vyplývajícím z přesvědčení, že když se někdo dostal do natolik vrcholných postů, pak věcem, které má v portfoliu, z definice rozumět musí.

Maně jsem si přitom vzpomněl na veselé chvilky na Hrádečku, když Václav Havel svým přátelům předčítal ze své oblíbené knížky o generalissimu Stalinovi, který kam přijel, tam radil, všemu rozuměl, od jaderných zbraní až po dudlíky. Možná k němu ty rádoby oslavné texty ani nebyly spravedlivé, možná to byla natvrdlá stranická propaganda, možná rozuměl více věcem a v méně oblastech radil. U Jourové však žádná taková polehčující varianta v úvahu nepřipadá, protože rozdává moudra před příliš mnoha svědky. Její postup je přímo deklarovanou rezignací na evropské hodnoty, což by se eurokomisařce stávat nemělo. Proto je nutno jí – ale i nám – pomoci.