Izraelské dilema: Bezpečnost, nebo nižší životní náklady?

V Izraeli ztratily pravidelné demonstrace drive. Premiér Netanjahu asi nepřistoupí na pravidla hry diktovaná ulicí i bohatšími Izraelci.

Realita současného Izraele: raketové útoky z Gazy a sobotní protivládní demonstrace v Tel Avivu. Co má větší váhu? foto: © REUTERSČeská pozice

Realita současného Izraele: raketové útoky z Gazy a sobotní protivládní demonstrace v Tel Avivu. Co má větší váhu?

V polovině července začaly v Izraeli demonstrace za nižší životní náklady, jež se od té doby každou sobotu opakují. Demonstrace třetí a čtvrtou srpnovou sobotu se přitom uskutečnily pod vlivem útoků na izraelsko-egyptské hranici v blízkosti nejjižnějšího izraelského města Ejlatu 18. srpna, po nichž následovaly raketové útoky z Gazy například na izraelská města Ašdod, Aškelon, Beerševa či Ofakim. 

Jak se nyní ukázalo, má dění na izraelsko-egyptské hranici, potažmo ohrožení státu, pro Izraelce zřejmě větší význam než protesty proti předraženým službám či vysokému nájemnému. V důsledku toho během posledních dvou víkendů demonstrovalo pouze jádro aktivistů v Tel Avivu, přičemž protesty kvůli ohrožení bezpečnosti země ztratily na razanci. A premiéru Netanjahuovi je jasné, že kvůli bezpečnostním rizikům nebude muset přistoupit na pravidla hry, která diktuje nejen ulice, ale i bohatší Izraelci.

Hlavní příčina

Izraelci demonstrují z ekonomických důvodů. A pravdou je, že na izraelském hospodářství je co napravovat. Od konce sedmdesátých let se totiž vyvíjelo překotně a nekoncepčně. Současně se socialistický model proměnil v kapitalismus, který však ovlivňovaly zájmy stran u moci a zejména bezpečnostní situace.

Jak se demonstrovalo

Letním demonstracím předcházela v květnu stávka lékařů, kteří žádali zlepšení nejen platů, ale i pracovních podmínek. Po ní následoval facebookový bojkot sýrů cottage, jehož cena byla nesmyslně zvýšena, přičemž proti řešení premiéra Benjamina Netanjahua – dovozu mléka – protestovali zemědělci.

V červenci se demonstrací zúčastnili především mladí Izraelci, kteří si stěžovali, že nemají na zaplacení vysokých nájmů a začali budovat stanové vesničky v centrech velkých izraelských měst, například v Tel Avivu nebo v Jeruzalémě. Během první a druhé srpnové soboty se však k nim připojili i další Izraelci, zejména ze střední třídy. Odhady počtu demonstrantů v sobotu 6. srpna se značně lišily – média jich v Tel Avivu uváděla 300 tisíc, policie 150 tisíc a pravicoví komentátoři 70 tisíc.

Druhou srpnovou sobotu demonstrace pokračovaly mimo Tel Aviv, především na severu Izraele ve městech Haifa a Afula a na jihu, zejména v Beerševě. Na těchto demonstracích se již víc hovořilo o společných problémech Židů a Arabů, křesťanů a muslimů. V Haifě měl například projev spisovatel Sami Michael. V Beerševě účinkovala zpěvačka Margalit Tzananiová známá také jako Margol, která je ikonou imigrantů ze severní Afriky a jejich potomků.

Demonstrace třetí a čtvrtou srpnovou sobotu se však kvůli ohrožení bezpečnosti země zúčastnilo jen několik tisíc lidí, respektive zhruba 20 tisíc demonstrantů 27. srpna.

Ta vždy byla hlavním motivem pro plánované nebo neplánované výdaje, jež měly největší dopad na izraelskou ekonomiku. Minulých 20 let byl z hlediska bezpečnosti Izraele v podstatě klid, a proto měli politici a ekonomové čas vymýšlet reformy a systémy, z nichž však vždy neměly prospěch širší vrstvy Izraelců.

Podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění popularita premiéra Netanjahua poklesla o 20 procent. Navzdory tomu prohlásil, že jeho vláda zásadně nezmění ekonomickou koncepci a z Izraele se nestane sociální stát. Především kvůli přerušení dodávek zemního plynu z Egypta však zvýšil ceny elektrické energie.

Izraelsko-egyptská hranice má pro Izrael zásadní význam. Dostávají se totiž přes ni do Izraele nejen nelegální přistěhovalci ze Súdánu, ale i drogy nebo teroristé, jak se stalo při útocích 18. srpna. Z hlediska demonstrací za nižší životní náklady však vláda kvůli bezpečnostní situaci může říct, že by ráda vyhověla požadavkům demonstrujících, ale...

Premiéru Netanjahuovi je jasné, že kvůli bezpečnostním rizikům nebude muset přistoupit na pravidla hry, která diktuje nejen ulice, ale i bohatší Izraelci

Proto ministr obrany Ehud Barak na začátku srpna při návštěvě izraelských válečných lodí prohlásil, že rozpočet na armádu se snižovat nebude. Později své prohlášení poopravil s tím, že snížení rozpočtu je možné. A je otázkou, jak se zachová nyní, kdy se bezpečnostní situace po raketových útocích výrazně změnila. Již z tohoto důvodu je nesmyslné srovnání izraelských demonstrací s nepokoji v sousedních zemích nebo v severní Africe.

Trajtenbergův výbor

Premiér Netanjahu jmenoval výbor v čele s profesorem ekonomie Manuelem Trajtenbergem, který má zhodnotit hospodářskou situaci země a navrhnout lepší a spravedlivější rozdělení majetku mezi její obyvatele. S ustavením tohoto výboru zpočátku všichni souhlasili, nyní však jsou s ním demonstranti nespokojení. A podle některých Izraelců by se měl Trajtenberg zříct předsednictví a výbor rozpustit.

Největším problémem je cena nových bytů a nájemné – zejména v Tel Avivu. Je však třeba vzít v úvahu, že byt mnoha Izraelcům, kteří si jej mohli koupit, nahrazuje pravidelnou penzi. S nárůstem životních nákladů a nejistoty týkající se investic na burze zvyšují majitelé nájemné, aby si udrželi nejen vlastní životní úroveň, ale i svých rodin.

V blízkosti Tel Avivu sice jsou laciné byty, například ve městech Lod a Ramla, ale tam se levicová mládež, která demonstrace iniciovala, stěhovat nechce, protože v nich žijí chudí Židé i Arabové, což není atraktivní společnost. Je pro ni zajímavější bydlet v centru Tel Avivu a být nablízku kulturnímu dění a nespočetným kavárnám.

„Pijavice“

Smutné je, že ta část izraelské společnosti, která nejvíc trpí sociální nerovností a rostoucími ekonomických rozdíly – zbožní židé a muslimové většinou s početnými rodinami –, nedemonstruje a její práva nikdo nehájí. Situace obyvatel Judeje a Samaří je ještě komplikovanější. Slouží nejen v armádě, ale často studují na vysokých školách či pracují a mají i početné rodiny, a proto je jejich ekonomická situace mnohdy horší než demonstrujících ze „střední vrstvy“. Ti však na ně pohlížejí s despektem jako na „pijavice“, protože žijí mimo hranice Izraele z let 1949 až 1967.

Někteří radikálové si přejí, aby premiér Netanjahu kvůli současným nepokojům ihned odstoupil, ale co by poté nastalo, netuší ani demonstrující a pravděpodobně ani opoziční politici z centristické strany Kadima, popřípadě sionistické sociálně demokratické strany Merec. Co bude následovat, se však neví ani v případě, že na půde OSN se v září odhlasuje vznik samostatného palestinského státu...

Související články:

Počet příspěvků: 1, poslední 31.8.2012 06:28 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.