Ceska Pozice

Izrael versus Hamás: Ještě cyničtější islamisté?

Ze střední Evropy se vývoj událostí v Gaze jeví natolik nepřehledný, až by se mohlo zdát, že postrádá jakákoliv pravidla. Nad tím, zda nějaká dlouhodobá, byť nepsaná pravidla i mezi zdánlivě nesmiřitelnými protivníky, existují, se zamýšlí Jan Čuřík.

Jan Čuřík 1.8.2014
Záře na obloze v Gaze po ofenzivě Izraelců | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Záře na obloze v Gaze po ofenzivě Izraelců | foto: ČTK
Záře na obloze v Gaze po ofenzivě Izraelců

V červenci se po 19 měsících příměří zprostředkovaného Egyptem na hranicích Izraele a Gazy znovu rozhořel ozbrojený konflikt. V tomto případě jej vyprovokovala nečekaná smrt tří izraelských chlapců unesených 12. června na Západním břehu Jordánu. A opět jej doprovázejí protichůdné argumenty o morální zodpovědnosti jedné ze stran na jeho vzniku.

Ze střední Evropy se vývoj událostí jeví natolik nepřehledný, až by se mohlo zdát, že postrádá jakákoliv pravidla. Navzdory tomu je třeba se zamyslet, zda nějaká dlouhodobá, byť nepsaná pravidla existují i mezi zdánlivě nesmiřitelnými protivníky, jako je palestinské islamistické politické hnutí Hamás a izraelský kabinet, armáda a zpravodajská služba Šin Bet. Kvůli obrovskému množství informací o jejich nepřátelství sice tato pravidla zanikají, ale přinejmenším ve třech oblastech lze identifikovat porozumění Izraele s Hamásem.

První oblast porozumění

První a nejobecnější oblast porozumění spočívá v tichém souhlasu Izraelců s rolí Hamásu v Gaze. Od jednostranného stažení izraelské armády v létě 2005, volebního vítězství Hamásu v palestinských volbách v lednu 2006 a jeho převzetí kontroly nad Gazou v červnu 2007 už uplynulo téměř deset let. Během nich se odehrály tři ozbrojené střety (prosinec 2008, listopad 2012 a červenec 2014), ale Hamás celou dobu úzké pobřežní pásmo Gazy spravuje a tvoří nedílnou součást izraelské architektury nepřímé kontroly Palestiny.

První a nejobecnější oblast porozumění spočívá v tichém souhlasu Izraelců s rolí Hamásu v Gaze

Tato architektura je na Západním břehu založena na předání části pravomocí (policie a bezpečnostní složky) palestinské administrativě. Její každodenní činnost pak zajišťuje veřejná i soukromá finanční podpora od států v Perském zálivu, palestinské diaspory a v menší míře i z USA a Evropy.

Drží-li momentálně prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás v rukou kartu, kterou může v jednáních s Izraelci hrát, není to ani vyhrožování třetí intifádou, ani výzvy k různým bojkotům Izraelem, ale teoretická možnost palestinskou administrativu rozpustit, a tím přenést veškerou finanční, bezpečnostní a morální zátěž po více než 20 letech zpět na Tel Aviv.

Uskutečnění této možnosti je sice málo pravděpodobné – hlavní palestinská politická strana Fatah, jež tvoří páteř palestinské administrativy na Západním břehu, dnes připomíná shluk lokálních městských klanů soupeřících o moc a prebendy –, ale Abbás na konci dubna ukázal, že je ochotný ji provést. Hamás sice formálně není součástí institucionalizovaného outsourcingu okupační správy palestinských území, jeho role v pásmu Gazy je však podobná. Pouze s tím rozdílem, že jej finančně podporují jen jeho blízkovýchodní partneři.

Politický kapitál

Druhou oblastí relativizující ostrou rétoriku obou stran, jíž podléhá i česká veřejnost, je izraelské porozumění politickému kapitálu Hamásu. Pro jeho legitimitu je důležité, aby jej Palestinci považovali za hnutí, které je – byť nepřímo – schopné s Izraelci jednat o propuštění palestinských vězňů. (Podle izraelské nevládní organizace Be-celem bylo na konci května 2014 v izraelských věznicích 5053 Palestinců.)

Druhou oblastí relativizující ostrou rétoriku obou stran, jíž podléhá i česká veřejnost, je izraelské porozumění politickému kapitálu Hamásu

Ve zjitřené atmosféře izraelsko-palestinského sporu se obě strany v nejednom případě diametrálně rozcházejí, zda příčinou konkrétního uvěznění byl kriminální čin, nebo politický aktivismus. Přímý podíl Hamásu na vraždě tří izraelských chlapců by proto představoval výrazný odklon od předchozího kurzu.

Únos Izraelce totiž vždy pro Hamás znamenal první krok v následujících jednáních, na jejichž konci byla výměna zadržovaného za vězněné Palestince. Je iracionální, aby se hnutí této taktiky, o jejíž existenci Izraelci dobře vědí a mají pro ni jisté pochopení, dobrovolně vzdalo.

Středomořský způsob konfliktu

Třetí oblastí porozumění, která může podporovat tvrzení, že i mezi rétoricky natolik znesvářenými stranami může existovat určitá tichá dohoda, jsou raketové útoky Hamásu. Ten se od svého vzniku na konci osmdesátých let profiluje jako politické hnutí, pro které je ozbrojená konfrontace přijatelným nástrojem k dialogu s protivníkem. Navzdory tomu se v uplynulých letech mezi Izraelci a Hamásem vyvinul zvláštní, vskutku středomořský způsob konfliktu, který je většinu času veden spíše ležérně, než snahou protivníka zničit či jej neustále ohrožovat.

Mezi Izraelci a Hamásem se vyvinul vskutku středomořský způsob konfliktu, který je většinu času veden spíše ležérně, než snahou protivníka zničit či jej neustále ohrožovat

Studie „Radikální islám v Gaze“, již vypracovala Mezinárodní krizové skupiny (ICG) na konci března 2011, uvádí, nakolik mezi oběma stranami za dlouhých příměří existují nepsaná pravidla, jejichž překročení jak Izraelci, tak Palestinci vnímají jako výzvu k eskalaci konfliktu.

Izraelská armáda ve svých taktických plánech začleněných i do obranného raketového systému Iron Dome (Železná kopule) počítá s tím, že rakety a granáty jsou odpalované z Gazy tak, aby dopadaly na neobydlená území či do moře, a tudíž nezpůsobily žádné škody. Izraelská odpověď je pak podobně symbolická.

Nová generace

Existují však i situace, které obě strany považují za překročení pravidel a výzvu k eskalaci konfliktu. Pro vedení Hamásu jsou to především letecké útoky novým symbolem blízkovýchodních válek – dronem. V nejnovějším kole konfliktu Izraelci povolali vojenské zálohy den poté, co bylo při leteckém útoku v pásmu Gazy 6. července zabito šest ozbrojených mužů z Hamásu. Palestinské hnutí si tento čin pravděpodobně vyložilo jako výzvu k ukončení příměří trvajícího od listopadu 2012.

Izraelská armáda a zpravodajské služby si však současně uvědomují, že se na okraji politického vedení Hamásu objevuje nová generace palestinských ozbrojených aktivistů narozená zhruba po roce 1990, která s tímto hnutím nesdílí ochotu uzavírat s Izraelci dlouhodobá příměří.

Izraelská armáda a zpravodajské služby si uvědomují, že se na okraji politického vedení Hamásu objevuje nová generace palestinských ozbrojených aktivistů

Studie ICG jako příklad takového tlaku na Hamás z vlastních řad uvádí raketový útok z konce prosince 2010, kdy malá ozbrojená skupina Džajšu’l-islám odpálila raketu, která dopadla jen několik metrů od mateřské školky v příhraničním kibucu Zikim, k čemuž dodává: „Stačilo, aby ten den trochu jinak foukal vítr.“

A pokračuje komentářem tehdejšího ministra zdravotnictví vlády Gazy Básima Na’íma: „Vše, čeho jsme dosáhli, může být zase ztraceno akcí jednoho idiota. Tito lidé přinášejí kauze, kterou Hamás podporuje, více škody než kdokoliv jiný.“ Tato událost se sice odehrála před více než třemi lety, ale ukazuje dnešní dilema Hamásu i Izraele.

Přirozené násilí

Hlavní představitelé Hamásu stárnou, přičemž se ocitají v situaci, kdy se možnost politického řešení konfliktu rovná nule, ale okolnosti je nutí vyznávat rétoriku ozbrojeného odporu a současně tlumit aktivity ozbrojených skupin. Ty v pásmu Gazy představují novou politickou generaci, jež považuje násilí za přirozené, protože v něm vyrostla, a tudíž ho i bez zábran používá.

Proto je dnes třeba si v izraelsko-palestinském konfliktu více než v minulosti připomínat dobu, kdy na palestinské straně nastal první velký generační posun, jejž symbolizují dva roky – 1979 a 1982. V roce 1979 otřásly Blízkým východem tři události, které jsou příčinou velkých změn a traumat, jež tuto oblast ovlivňují dodnes – íránská revoluce, vstup sovětské armády do Afghánistánu a obsazení posvátného okrsku v Mekce mladými saúdskými islamisty.

Nová politická generace považuje násilí za přirozené, protože v něm vyrostla, a tudíž ho i bez zábran používá

Palestinci dopady těchto změn nepřímo pocítili až ve fascinujícím létě 1982. Po dvou měsících izraelského obléhání opustily libanonský Bejrút jednotky Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Současně s jejich odchodem se v palestinské kauze místo sekulárních, protiimperialistických symbolů inspirovaných emancipací „třetího světa“ začal rychle prosazovat islám ztělesněný v osmdesátých letech akčním hnutím Islámského džihádu v Palestině a pietismem Muslimského bratrstva, ze kterého později vznikl Hamás.

Tichý tektonický posun

Duch léta 1982 a myšlenky tehdejší palestinské bojující generace zachytil izraelský film Finále. Zatímco se do finále mistrovství světa ve fotbale ve Španělsku probíjí italský tým s fenomenálním útočníkem Paolo Rossim, do obleženého Bejrútu se o podobné probití pokouší společně se zajatým desátníkem Cohenem skupina mladých palestinských bojovníků OOP, přičemž všichni fandí Itálii. Neocitáme se v létě 2014 v podobně tichém tektonickém posunu, jehož obrysy se teprve objeví?

Po třech letech od „velké události“ – začátku blízkovýchodních intifád – se na palestinské straně odehrává něco, co může v blízké budoucnosti odsunout Hamás do neutrálního středu, přičemž jeho místo zaujme generace inspirovaná tím, co se odehrává na území Sýrie a Iráku, jež je vzdálené pouze několik set kilometrů.

Neocitáme se v létě 2014 v tichém tektonickém posunu, jehož obrysy se teprve objeví?

Podobně jako z apolitických aktivit Muslimského bratrstva vznikl v atmosféře násilí osmdesátých let Hamás, mohla by z apolitických aktivit salafistických sítí etablovaných jak v Gaze, tak na Západním břehu začít vyrůstat generace aktivistů, která bude ještě cyničtější než ta předchozí.

Jen fotbal se nemění. V pravidelném přísunu ironizujících vtipů, jež na sociální sítě vkládají aktivisté Islámského státu, nebylo možné po fotbalovém utkání na nedávném mistrovství světa Německa s Brazílií, v němž Němci zvítězili sedm ku jedné, přehlédnout otázku: „Netrénoval ty Brazilce ve skutečnosti Málikí (současný irácký premiér – pozn. red.)?“

zpět na článek


© 2020 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.