Italské volby připomněly, že dluhová krize není pryč

Výsledek hlasování negativně ovlivnil obchodování na finančních trzích a obnovil spekulace o opětovné eskalaci evropské dluhové krize.

Pondělní patový výsledek voleb v Itálii se negativně promítl do obchodování na finančních trzích a obnovil spekulace o opětovné eskalaci evropské dluhové krize. Výrazné ztráty utrpělo euro, akcie a dluhopisy jižního křídla evropských zemí. Dal se tento výsledek voleb předpokládat a je reakce trhů oprávněná?

Pokud se podíváme na hospodářský vývoj v Itálii v posledních dvou letech, nemusíme být odborníky na tamní politickou scénu, aby nám bylo jasné, že pravděpodobnost patového výsledku voleb byla poměrně vysoká. Zemi již dlouho sužuje vleklá recese s klesajícím počtem pracovních míst a rostoucí nezaměstnaností. Ta řádí především mezi mladými Italy, pro něž najít práci se rovná téměř zázraku. Nezaměstnanost v této věkové kategorii přesahuje 40 procent, což je vskutku obdivuhodně negativní číslo.

Že Itálie má kromě překrásných památek i impozantně velký veřejný dluh, není rovněž žádným tajemstvím. Přechodná vláda premiéra Maria Montiho navíc jako lék proti zadlužení aplikovala v České republice dobře známou metodu zvyšování daní, což byla pro tamní občany další rána.

Copak se po třech letech zmatků v Evropě nikdo nepoučil?Nálada před volbami tedy byla poměrně vyhrocená. Potvrdily to ostatně i výsledky voleb – čtvrtinu všech hlasů získala protestní strana bývalého komika, která sice odmítá pokračovat v úsporných reformách a odmítá rovněž euro, ale v podstatě nenabízí žádný návod, jak zemi ze současné lapálie dostat.

Pokud vezmeme v úvahu tato fakta, která byla před volbami všem známá, tak je až s překvapením, jak trhy na výsledek voleb zareagovaly. Copak se po třech letech zmatků v Evropě nikdo nepoučil? Zřejmě ne. Výsledek voleb však otevírá jeden opravdu velký problém, a tím je strašák znovuobnovení evropské dluhové krize – neudržitelně rostoucí náklady na financování dluhů dotyčných zemí.

Dluhovou krizi se v létě loňského roku podařilo zažehnat až Evropské centrální bance (ECB) zveřejněním operací OMT (outright monetray transactions). ECB se v OMT zavázala, že bude kupovat státní dluhopisy zemí, jejichž náklady na financování jsou neudržitelné a které se oficiálně upíšou k úsporným opatřením. Nutno podoktnout, že žádná země tak neučinila, takže tento nestandardí nástroj zatím využit nebyl. OMT lze přitom přirovnat k jaderné zbrani – nemusí být použita, stačí, když ji dotyčná země vlastní.

Na zlepšení to nevypadá

Hrozí tedy reálně, že se problémy přesunou z Pyrenejského na Apeninský poloostrov? Vyloučit se to úplně nedá, a to i vzhledem k tomu, jak rychle vzrostly během jednoho dne výnosy státních dluhopisů u Itálie i Španělska. Pravděpodobněji se však jeví, že opětovná eskalace dluhové krize, v jejímž epicentru by byla pro změnu Itálie, nenastane. A to nejen díky tomu, že prezidentem ECB je Ital Mario Draghi, ale vzhledem k faktu, že ECB má v podobě OMT opravdu silnou páku.

Takže dluhová krize ne, ale pokračující zhoršování ekonomické situace v jihoevropských zemích, včetně Itálie, v tomto roce ano. Ono pověstné světlo na konci tunelu totiž v případě periferních jihoevropských ekonomik zatím není nějak vidět. Není se čemu divit. Euro je pro tyto státy příliš silné a mzdy jsou tam vysoké, z čehož vyplývá, že země jsou až na výjimky nekonkurenceschopné. Pracovní trh je zkostnatělý a úbytek pracovních míst nezadržitelně pokračuje.

Útěchou Italům může být skutečnost, že se jim i přes krizi vede relativně dobře. Pokud chtějí vidět, že může být ještě hůře, stačí vycestovat do některé z východních zemí Evropské unie. Na druhou stranu je třeba říci, že obyvatelé jakékoliv země špatně nesou, když se jejich životní úroveň snižuje, místo toho, aby rostla. To však není výlučně italský případ.