Itálie před parlamentními volbami: Silvio Berlusconi opět na koni

Kdyby italská pravice disponovala alternativou schopnou zaujmout voliče, nikoho by expremiér ani neschopnost pravicových vlád nezajímali.

Vít Kučík 12.2.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTKČeská pozice

Itálie je jedním z klíčových členských států Evropské unie. Její vážné hospodářské problémy proto do určité míry ovlivňují i vývoj EU. Politická situace v této zemi před parlamentními volbami 24. a 25. února pak značně připomíná tu českou. Levice je na vzestupu, pravice v krizi a objevují se radikální populistická hnutí žádající „nový začátek“ politického systému a „opravdovou demokracii“. Navíc se do politiky vrací matador italské pravice Silvio Berlusconi.

Italskou politickou scénu tvoří před parlamentními volbami čtyři hlavní uskupení:

  • levicový blok v čele s šéfem Demokratické strany (Partito Democratico, PD) Pierem Luigim Bersanim, jenž by podle nejnovějších průzkumů veřejného mínění měl získat ve volbách 38 procent hlasů;
  • pravicové strany s lídrem Berlusconim a jeho Lidem svobody (Popolo della Libertá, PdL), jež by měly obdržet 26 procent hlasů;
  • středové strany, za něž se rozhodl kandidovat Mario Monti, donedávna premiér úřednické vlády – přibližně 16 procent hlasů;
  • radikální populistická hnutí jako Hnutí pěti hvězd (MoVimento 5 Stelle, M5S) svérázného komika Beppe Grilla či Občanská revoluce (Rivoluzione Civile, RC) Antonia Ingroii – zhruba 17 procent.

Jaký je potenciál jednotlivých uskupení, pokud jde o vládní koalici? Soudě podle jejich předvolební rétoriky žádný. Všechna se vymezují proti ostatním, což je však součástí předvolebního boje.

Nejnižším potenciálem pro vládní koalici disponují radikální populističtí solitéři, zejména Beppe Grillo. Chtějí totiž „nový začátek“ politického systému, a kdyby se s kýmkoliv spojili, tímto „zapojením se do politického systému“ by popřeli velkou část své revoluční rétoriky. Z politické zkušenosti ale vyplývá, že nejeden zapálený revolucionář poté, co usedl do poslaneckého křesla s platem dvanáct tisíc eur a zjištění, že realita je mnohem složitější než jím hlásaná hesla, v sobě objevil názorovou flexibilitu.

Naopak nejvyšší potenciál pro vládní koalici by měl mít Montiho střed, který by se mohl přidat jak k levému, tak pravému bloku. Ve skutečnost tomu tak však ani zdaleka být nemusí. Monti totiž prohlásil, že nepůjde do vlády, která by nepokračovala v reformách odstartovaných jeho úřednickou vládou, ani do té, jež by nebyla jednoznačně proevropská.

Levicový blok

Nejsilnější stranou levicového bloku je Demokratická strana. Její předseda Pier Luigi Bersani loni na podzim zvítězil v primárkách na lídra celého levicového bloku a případného premiéra. PD zastává čitelné levicové postoje a jejími voliči jsou dělníci, státní zaměstnanci a odboráři. Dle průzkumů veřejného mínění by měla získat 31 až 33 procent hlasů.
Strana Levice, ekologie, svoboda (Sinistra, Ecologia, Libertá, SEL) je zatím nejúspěšnějším projektem, pokud jde o opětovné sjednocení komunistických stran, jež vznikly rozdrobením Komunistické strany Itálie po pádu sovětského bloku. A je dílem kontroverzního politika z jihoitalské Puglie Nichiho Vendoly. Politika této strany je radikálně levicová, Vendola vyvolal několik polemik svou agresívní rétorikou proti bohatým. V průzkumech získává čtyři až pět procent, ostatní levicové strany jedno až dvě.

Pravicové strany

Pravicové strany vládly mnoho let a jsou málo oblíbené, což v nich vyvolává různá pnutí a krize. Jejich vůdčí stranou je již 20 let Berlusconiho Lid svobody. Poslední pravicová vláda musela kvůli sporu v koalici rezignovat a nahradila ji Montiho úřednická vláda.
Berlusconi se domníval, že se její kritikou z opozice politicky zotaví, ale zasáhly ho osobní i vnitrostranické problémy, s nimiž nepočítal a které ho v předvolebním boji značně oslabily. Jednak neuspěl v jednom ze svých mnoha dlouholetých soudních procesů, jednak ho poškodilo lavírování, zda bude, či nebude kandidovat, a s tím spojený spor ve vlastní straně o konání primárek. PdL je velká středopravá liberální strana, které někteří Italové vyčítají kompromisy a nedůslednost v prosazování pravicových ideálů. V průzkumech získává 16 až 19 procent hlasů.
Liga Severu (Lega Nord, LN) je spíše národně populistická než tradičně pravicová strana. V minulosti radikálně požadovala odtržení bohatého severu od chudšího zbytku Itálie, časem jí však její podporovatelé dali najevo, že není reálné ani výhodné. Dnes se její postoje v podstatě zredukovaly na protesty proti centrálním institucím v Římě, boj za fiskální autonomii regionů a na podporu lokálního patriotismu.
Stranu značně poškodil loňský skandál jejího tehdejšího předsedy a charismatického zakladatele Umberta Bossiho, který ze stranické pokladny financoval své rodinné příslušníky, a proto musel rezignovat. V čele Ligy Severu je nyní Robert Maroni a dle průzkumů by měla ve volbách obdržet čtyři až pět procent hlasů. Další pravicové strany – La Destra, Fratelli d’Italia, Grande Sud – pak dvě až tři procenta.

Střed

Středové strany nejsou tradičně politicky příliš vyhraněné. Závisí na svém zakládajícím lídrovi a lavírují mezi levicovým a pravicovým blokem. V předvolebním boji získaly nečekanou podporu díky rozhodnutí expremiéra úřednické vlády Maria Montiho za ně kandidovat na předsedu vlády.
Monti je v čele společné kandidátky Unie křesťanských a centristických demokratů (Unione dei Democratici Cristiani e di Centro) Piera Ferdinanda Casiniho a strany Budoucnost a svoboda (Futuro e Libertá) bývalého ministra zahraničí Gianfranca Finiho. Jejich hlavním heslem je „nepromarnit reformy profesora Montiho“ a dle průzkumů je celkově podporuje dvanáct až šestnáct procent voličů.

Radikální populisté

Nejsilnějším uskupením, které nechce být nazývané stranou, je Hnutí pěti hvězd Beppe Grilla. To je na něm založeno a Grillo je natolik svérázný, že ho samotného ani jeho hnutí nelze nikam ideově zařadit – snad kromě pojmu „tvrdý populismus“, na němž se shodují všichni jeho protivníci.
Grillo své ideje pružně mění a zejména vytváří stále nové. Oslovuje nespokojené lidi z celého politického spektra, pro které je podstatnější to, proti čemu vystupuje než smysluplný pozitivní program. V tom je Grillo čitelný – brojí například proti stranám, současnému politickému systému, jaderným elektrárnám, vysokým platům politiků, železničnímu tunelu pod Mont Blankem, korupci, státnímu dluhu či proti vysokým daním. Jeho doménou jsou emotivní shromáždění na náměstích a sociální média. Dle průzkumů by měl získat dvanáct až šestnáct procent hlasů.
Hnutí Občanská revoluce (Rivoluzione Civile, RC) je novým projektem Antonia Ingroii, dalšího soudce, který se díky pronásledování sicilských mafiánů dostal do politiky. Sdružuje kandidátní listiny komunistů, zelených a hnutí Itálie hodnot (Italia dei Valori, IdV) exsoudce Antonia di Pietra. Ideově lze i hnutí Občanská revoluce už kvůli různorodosti jeho členských uskupení těžko někam zařadit, spojuje je radikalismus a levá část politického spektra. Podle průzkumů oslovují čtyři až pět procent voličů.

Chmurné koaliční vyhlídky

Pokud by chtěl Montiho střed, jenž má největší potenciál pro vládní koalici, po volbách vytvořit vládu s pravicovými stranami, musel by expremiér překonat své výhrady vůči lídrovi pravice Berlusconimu. Monti totiž ideově zdůvodňoval svou úřednickou vládu záchranou Itálie po (údajně) Berlusconiho politice. Ten zase založil svou kampaň na oživení ekonomiky, kterou Monti (údajně) svými reformami zadusil. A Monti by také následně musel jednat s národně orientovanou Ligou Severu, která je značně euroskeptická.

Pokud by chtěl Montiho střed po volbách vytvořit vládu s pravicovými stranami, musel by expremiér překonat své výhrady vůči lídrovi pravice Berlusconimu

Nalevo jsou vyhlídky Montiho středu ještě chmurnější. I kdyby totiž vyřešil problém propojení Bersaniho PD s mocnými odborovými svazy, které by v podstatě znemožňovalo dokončit reformu liberalizace pracovního trhu, lze si jen obtížně představit jeho účast ve vládě s další levicovou stranou, radikální SEL Nichiho Vendoly.

V případě Bersaniho levicového bloku brání sice jeho přirozený spojenec – Vendolův SEL – vládní koalici s Montiho středem, ale pokud se již rozhodl spolupracovat s levicovými radikály, má blízko k jednomu z radikálně populistických hnutí – Ingroiově RC. To sice nyní ve svých veřejných vystoupeních proti korupci a mafii PD tvrdě kritizuje, ale díky dělbě vládních křesel by mohly najít společnou řeč. Navíc má levicový blok v průzkumech veřejného mínění zdaleka největší podporu, a proto by mu mohlo stačit k sestavování vládní koalice uskupení s poměrně nízkým ziskem hlasů.

Kauza sienské banky

Volební výsledky obvykle značně ovlivňuje schopnost hráčů vytvořit z nízké karty „předvolební eso“. To například dokázal Miloš Zeman, který z nešikovného výroku svého protivníka Karla Schwarzenberga o Benešových dekretech učinil „zásadní téma“ – a v prezidentské volbě zvítězil. Mistrem v této hře je Berlusconi. S předstihem totiž vytáhl téma zrušení vysoké daně z nemovitostí, kterou loni zavedl Mario Monti a jež je mimořádně nepopulární. A nyní je to kauza banky Monte Paschi di Siena (MPS).

Ta byla založena v roce 1472 a je nejstarší bankou nejen v Itálii, ale i na celém světě. Je spojená se starobylým toskánským městem Sienou, v němž mnoho století působila, ale nejvíc vzkvétala díky akvizicím na konci 20. století – zejména velké italské banky Antonveneta za rekordních 9,5 miliardy eur. Sienská banka však utrpěla značné ztráty kvůli spekulacím s toxickými deriváty, které se mnoho let snažila skrývat fingovanými transakcemi a vyrovnávat finanční pomocí od státu. V lednu 2013 se pak její insolvence dostala na povrch a od té doby mohou voliči sledovat představení, „kdo za to může“.

První finanční pomoc sienské bance podepsal Berlusconiho ministr financí Giulio Tremonti už v roce 2009, poslední pak loni tehdejší premiér Monti

Největším akcionářem banky MPS, vlastníkem poloviny akcií, je nezisková nadace, kterou zcela ovládá sienská městská rada – třináct z 16 členů jejího předsednictva. Siena je tradiční „rudé“ město, několik desetiletí místní radnici ovládají koalice levicových stran s PD v čele. Toho se Berlusconi chytil a zeptal se: Jak chce levice řídit stát, když neuřídí ani banku? Tato otázka je sice na místě, ale lze v ní objevit předvolební populismus, neboť do kauzy jsou nepřímo „namočeni“ lidé z celého politického spektra.

První finanční pomoc sienské bance podepsal Berlusconiho ministr financí Giulio Tremonti už v roce 2009, poslední pak loni tehdejší premiér Monti (převážně na úhradu předchozí finanční pomoci). A není ani jasná odpovědnost italské centrální banky za dohled nad MPS. Přitom v těchto letech byl šéfem centrální banky v zahraničí dnes opěvovaný Mario Draghi, jenž je v současnosti v čele Evropské centrální banky.

Spíš ekonomika než historie

Předvolební municí pro levici se naopak stal Berlusconiho kontroverzní výrok při otvírání milánského Muzea holokaustu: „Přijetí rasových zákonů bylo největší vinou Mussoliniho. Ten však v jiných případech vykonal i mnoho dobrého.“ Na tento výrok okamžitě zareagovala italská židovská obec i většina politických stran, nejhlasitěji PD, IdV a komunisté.

Mnoho Italů považuje Mussoliniho za národního hrdinu, který by povznesl Itálii, kdyby se nedopustil jediné osudové chyby – spolčil se s Hitlerem

Berlusconi mimo jiné také řekl, že „navštívil Osvětim, kde viděl věci, které lidský rozum nedokáže pochopit ani lidé představit“. Jeho výrok o Mussolinim však během několika hodin obletěl svět a nepomohlo mu ani dementi, ve kterém označil Mussoliniho režim za diktaturu, která nemá v demokracii místo, ani video, jež ukazovalo Berlusconiho, jak občas při slavnostním otvírání muzea usíná, údajně proto, že bral antibiotika.

Síla této levicové karty je však mnohem slabší než kauza sienské banky. Jednak proto, že pro italské voliče jsou současné ekonomické problémy aktuálnější než historické, jednak proto, že mnoho Italů považuje Mussoliniho za národního hrdinu, který by povznesl Itálii, kdyby se nedopustil jediné osudové chyby – spolčil se s Hitlerem.

„Buldozer“ versus „slušňák“

Koaliční potenciál Berlusconiho pravicového bloku se týká v podstatě jen Montiho středu. Proto se Il Cavaliere, jak je Berlusconi přezdíván, snažil ještě před začátkem kampaně získat profesora, jak se zase říká Montimu, na svou stranu i velkorysou nabídkou, že na premiéra kandidovat nebude. Monti ji však odmítl, čímž odstartoval ostrou slovní přestřelku.

Většina italských komentátorů se proto domnívá, že se buď Berlusconimu podaří vytvořit vládu – nejspíš s Montiho středem –, anebo do roka budou nové volby. Všechny ostatní možnosti vládní koalice jsou totiž mnohem třaskavější a v podstatě nemají šanci přežít do příštích regulérních voleb. Il Cavaliere navíc navzdory všem výtkám a nedostatkům „dokázal, že to dokáže“ – jako jediný poválečný premiér zvládl pnutí ve vládní koalici v jedné ze svých vlád až do konce mandátu. Možná i díky tomu jeho volební preference překvapivě rostou.

Většina italských komentátorů se domnívá, že se buď Berlusconimu podaří vytvořit vládu, anebo do roka budou nové volby

Zejména v zahraničí se zdá nepochopitelné, čím tento skandály opředený a údajně starý politik fascinuje Italy natolik, že mu nadále věnují pozornost a poskytují mu vliv. V této souvislosti se nabízí srovnání s českým prostředím: Proč ODS zažívá strmý pád se „slušňákem“ Petrem Nečasem, a nikoli se „skandalistou“ Mirkem Topolánkem? Proč ČSSD zažívala zlaté časy s „buldozerem“ Jiřím Paroubkem, a nikoli se „slušňákem“ Vladimírem Špidlou?

Charisma a verbální schopnost

Dle svých nepsaných pravidel politika vyžaduje nepřehlédnutelnou charismatickou osobnost a možná také schopného úředníka, férového předsedu či usměvavého sympaťáka, především však lídra, který dokáže upoutat davy. Čím je totiž společnost demokratičtější, tím víc musí být tento lídr verbálně schopnější a charismatičtější, aby se v ní prosadil.

Tato schopnost však nikdy nemůže být bez problémů. Politický styl „buldozer“ lze objevit u většiny úspěšných lídrů, kteří se výrazně zapsali do politických dějin. Razí cestu svým vizím, přitahují zástupy stoupenců a zároveň si vytvářejí šiky nepřátel. Tento styl však může časem unavit a počet nepřátel nakrátko vyšší než stoupenců. Poté nastává krátké mezidobí se „slušňákem“, které obvykle doprovází pád preferencí a riziko štěpení strany. Až do doby, kdy se objeví nový „buldozer“ jako zachránce a sjednotitel.

Dle svých nepsaných pravidel politika vyžaduje  charismatickou osobnost, především však lídra, který dokáže upoutat davy

České příklady Nečas-Toplánek či Špidla-Paroubek mají obdobu i na italské politické scéně. Stejně jako Václav Klaus v devadesátých letech v Česku Berlusconi v té době vybudoval v Itálii na troskách dosavadní státotvorné křesťansko-demokratické strany pravici – respektive středopravou stranu, jež dokázala získat masívní podporu voličů a dostala se do vlády, v níž se udržela déle než jiné politické subjekty.

Příčiny návratu

Berlusconimu se vytýká mnoho věcí – populismus, skandály, ekonomický střet zájmů, fiskální delikty –, ale je jediným skutečným lídrem italské pravice. Na dvojce v Berlusconiho straně PdL Angelinu Alfanovi nebo zakladateli strany Národní aliance Finim, jejímž byl šéfem od roku 1995 až do jejího rozpadu v roce 2008, si lidé váží serióznosti a umírněnosti, jejich počet hlasů získaných ve volbách však ukazuje, že potenciálem sjednotitelů nedisponují.

Nepřítomnost jiného dostatečně silného lídra u italské pravice a současně Berlusconiho velké ambice patří k hlavním příčinám jeho neustálých návratů do politiky. Jeho protivníci sice nabízejí i jiné příčiny – například skrýt se v politice před trestním stíháním nebo touhu po hromadění majetku –, jež možná i odpovídají skutečnosti, ale v podstatě nejsou důležité.

Kdyby totiž italská pravice disponovala alternativním politickým lídrem schopným získat hlasy voličů a proměnit je v silnou, životaschopnou vládu, nikoho by Berlusconi ani neschopnost pravicových vlád nezajímali. To platí nejen pro Itálii, ale i pro Česko.

Počet příspěvků: 2, poslední 9.2.2013 08:33 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.