Internet pod kontrolou aneb Diktátoři, sociální cenzoři a Google jako Stasi

Největší prospěch z nových informačních technologií nemá opozice, ale represivní složky nedemokratických režimů.

Petr Pietraš 7.11.2011
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice

Poté, co se letos na jaře objevily protesty v některých arabských zemích, západní komentátoři se začali předhánět v propagaci onlinových revolucí. Předpokládali jejich nezadržitelný postup a pojmenovávali je podle internetu, sociálních sítí, jako je Facebook, nebo informační služby Twitter. Po více než půl roce se však ukazuje, že je třeba nejen několika SMS, ale i několikaměsíčního bombardování, aby se podařilo zatlačit Kaddáfího armádu a jeho policejní aparát do defenzívy.

Otázka role internetu v politickém odporu a významu onlinových aktivit v boji proti pronásledování však zůstává stále aktuální. Začíná se totiž ukazovat, že největší prospěch z nových informačních technologií nemají opoziční skupiny, ale represivní složky diktátorských a nedemokratických režimů. Podle Jevgenyje Morozova, běloruského internetového odborníka žijícího v USA, západní nadšení pro facebookové revoluce spíše odkrývá špatné svědomí kvůli hodinám stráveným u počítače.

Trvalé stopy v kyberprostoru

Internet a Facebook sice umožňují rychleji předávat informace, ale současně zanechávají v kyberprostoru obrovské množství trvalých stop. Ty pak využívají represivní režimy k pronásledování, které se stejně jako převzetí moci odehrává offline. Ani internetoví arabští aktivisté však spolu nekomunikují jen virtuálně. Setkávají se totiž na tradičních konferencích financovaných z amerických vládních zdrojů nebo nadacemi George Sorose.

Internet a Facebook zanechávají v kyberprostoru obrovské množství trvalých stop, jež využívají represivní režimy k pronásledování

V Egyptě se Mubarakův režim rozhodl internet vypnout, což však nemělo na situaci v ulicích Káhiry a na offlinové protesty žádný vliv. Šlo totiž spíše o generační problém. Stará mocenská garda formovaná vojenskými převraty nedokázala použít nové komunikační technologie, přestože měla k dispozici nejnovější americký software ke kontrole internetu.

Mnohem sofistikovaněji kontrolují virtuální prostor Čína a Írán. Čínské úřady se nesnaží internet vypínat, ale infiltrují jej. Například zahltí diskusní fóra a blogy tisíci příspěvků, až se nakonec původní téma zcela rozředí a vytratí.

Standardní výbava

Írán převzal rozhodující podíly v telekomunikačních společnostech, aby mohl kontrolovat telefonní, mobilní a internetovou komunikaci. Současně pracuje na vlastním intranetu zahrnujícím celý Blízký východ. A jeho kyberpolicie je schopná vypátrat disidenty, přestože používají šifrovací software.

V Súdánu byly rozšiřovány falešné informace o místech protestu. A kdo se na ně dostavil, byl zatčen. Bahrajn během nepokojů zaplnil Twitter vládní propagandou. Běloruská tajná policie KGB je zase pravidelně první na plánovaných opozičních demonstracích. Čína a Vietnam nejen prohledávají Facebook, aby získaly informace, ale vybudovaly i vlastní konkurenční sociální sítě. V Rusku je takovou sítí Vkontakte.

Schopnost infiltrovat internet, jak se děje v Číně, zaplnění blogosféry onlinovou propagandou nebo napadání zahraničních stránek patriotickými hackery, což provádí Rusko, dosáhly vysoké úrovně. Hloubková analýza elektronických dat (Deep Packet Ispection) dnes patří ke standardní výbavě diktátorských režimů. Disponují nejnovějšími technologiemi a v tomto případě jim nevadí, že je dodává Velký Satan USA, z čehož profitují především firmy ze Silicon Valley.

Případ Amíny Abdaláh Arrafové

Základním problémem internetu zůstává, jak ověřit věrohodnost informací. I seriozní zpravodajské agentury totiž stále častěji ukazují snímky špatné kvality z mobilních telefonů, ze kterých není vůbec jasné, o jakou zemi nebo město jde, kdo na koho střílí, a jejichž jediným původem jsou hlubiny internetu.

Shromažďování dat Facebookem, Googlem a dalšími službami vyvolává kritiku týkající se nedostatečné ochrany osobních údajů

Dosavadním vrcholem byl případ Amíny Abdaláh Arrafové, lesbické dívky z Damašku. Ta na svém blogu popisovala řádění a pronásledování syrských bezpečnostních složek. Její blog získal rychle obrovskou popularitu a citovaly z něj deníky New York Times, Guardian či Washington Post i televizní stanice CBS, CNN, ABC a Al-Džazíra. Nelehký úděl Arrafové sledovalo na Facebooku patnáct tisíc jejích příznivců, než se ukázalo, že ve skutečnosti jde o Američana Toma MacMastera studujícího na Univerzitě v Edinburghu.

Tento skandál i jemu podobné přiživují skepsi západních uživatelů k internetu. Začínají totiž každý den čištěním svého e-mailu od spamů a od pokusů virtuální finanční mafie získat přístup na jejich bankovní konta.

Centralizace kontroly

Cenzura však není specialitou jen diktátorských režimů. Sociální sítě MySpace a Facebook pravidelně odstraňují ze svých stránek fotografie s líbajícími se homosexuální páry. A shromažďování dat Facebookem, Googlem a dalšími službami vyvolává kritiku týkající se nedostatečné ochrany osobních údajů.

Společnost Apple například umožňuje uskladnit na svých cloudových serverech vlastní sbírku hudby, rodinné fotografie nebo osobní dokumenty. Nenabízí ovšem odpověď na otázku, jakou minulost a identitu uživatel získá, pokud nějaká přírodní katastrofa, teroristický útok nebo civilizační black out tuto informační architekturu zničí.

Vedle kritiky nedostatečné ochrany osobních dat jsou slyšet i hlasy, které upozorňují, že růst shromažďovaných informací vede k centralizaci kontroly. Americký sociolog Richard Sennett srovnává Google s bývalou východoněmeckou tajnou policií Stasi. Dle něho totiž shromažďuje bezdůvodně jakékoli informace jen proto, že by se jednou mohly hodit.

Počet příspěvků: 3, poslední 18.10.2011 04:34 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.