Hollandova sedmisetstránková politická sebevražda

Půl roku před prezidentskými a parlamentními volbami zažily politické vody ve Francii tsunami. Vyvolala ho téměř 700stránková kniha rozhovorů, které prezident Hollande vedl se dvěma novináři z deníku Le Monde. Byla to osobní sebevražda?

Ilja Kuneš 18.12.2016
Prezident Hollande jedná o vytvoření širší koalice v boji proti Islámskému... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prezident Hollande jedná o vytvoření širší koalice v boji proti Islámskému... | foto: Reuters
Prezident Hollande jedná o vytvoření širší koalice v boji proti Islámskému...

Prezident republiky se s novináři Le Mondu setkal šedesátkrát a zpovídal se jim téměř sto hodin. Z rozhovorů vznikla kniha s názvem „To by prezident neměl říkat...“ („Un président ne devrait pas dire ça...“) a v knihkupectvích se měla objevit až po volbách. Jejím předčasným vydáním oba novináři prezidenta údajně podrazili. Vzhledem k jejímu katastrofálnímu dopadu ale není jisté, zda se nejedná o dezinformaci záměrně vypuštěnou z Elysejského paláce.

Memoáry či zpovědi formou rozhovorů vydává dnes kdekdo, francouzské prezidenty nevyjímaje. Rovněž platí, že zčásti slouží k vyrovnávání účtů. K dobrým mravům dosud patřilo, že vycházejí až po smrti či těsně před ní. A v každém případě po ukončení mandátu. Francouzský prezident François Hollande na tomto poli inovuje.

Svým způsobem se mu podařilo unikum: v rozbíhající se předvolební kampani urazil téměř všechny.

Svým způsobem se mu podařilo unikum: v rozbíhající se předvolební kampani urazil téměř všechny. Fotbalisty z národního týmu označil za osoby bez mozkových závitů, soudce za lenošivé parazity a pustil se i do vlastních ministrů a spolustraníků.

O sličné ministryni školství Najat Vallaud-Belkacem například prohlásil, že to rozhodně není žádná intelektuálka. Své schytali také ministr zahraničí Jean-Marc Ayrault či předseda parlamentu Claude Bartolone. Francouzský prezident se rozpovídal i o soukromém životě: milenku Julii Gayet si rozhodně nevezme a dítě jí také neudělá, byť herečka po tom prý touží. Vskutku originální veřejné vyznání „lásky“...

Liberální týdeník Le Point označil knihu za „tlachání u kuchyňského stolu“. Prezidentova upovídanost se skutečně z velké části pohybuje na úrovni bulváru. Jenže tím nekončí. Hollande svým besedníkům také přiznal, že nařídil tajným službám „fyzickou likvidaci“ čtyř osob v Sýrii. To se v právní mluvě nazývá mimosoudní popravou a ve Francii trestá jako vražda. Rozum zůstává stát nad tím, že francouzský prezident nechal oba novináře naslouchat telefonním rozhovorům (a nahrávat si je), které vedl s Vladimirem Putinem nebo s premiérem Alexisem Tsiprasem v okamžiku vrcholící krize v Řecku. Podle pozorovatelů tím ohrozil bezpečnost a zájmy Francie.

Místo dýky samopal

Reakce na užvaněnost francouzského prezidenta byla okamžitá. Vládních socialistů se zmocnilo zděšení umocněné dotčením předáků, do nichž se Hollande jmenovitě pustil. „Musíme zabránit, aby se osobní politická sebevražda přeměnila v kolektivní,“ prohlásil předseda vlády Manuel Valls a dodal: „Jak můžu pracovat s důvěrou s člověkem, který obratem všechno vykecá?“ „Francouzská levice si s oblibou dává sama ránu dýkou do zad, Hollande si na to tentokráte vzal rovnou samopal,“ vyjádřil se ministr pro vztahy s parlamentem Jean-Marie Le Guen. „Nezbývá než se ho zbavit,“ svěřil se satirickému a investigativnímu týdeníku Le Canard enchaîné jiný nejmenovaný ministr.

Předseda parlamentu Bartolone od vydání knihy systematicky bojkotuje všechny příležitosti, při nichž by se ocitl Hollandovi po boku.

Předseda parlamentu Bartolone od vydání knihy systematicky bojkotuje všechny příležitosti, při nichž by se ocitl Hollandovi po boku. Před parlamentním klubem svých spolustraníků pak Hollanda veřejně odepsal. Valls mluví o „pocitu hlubokého studu“ u členů Socialistické strany. Její loajální poslanci přestali chodit na zasedání sněmovny, dosavadní rebelové převládli a pozměňovacími návrhy torpédují zákony, které vláda předkládá. Zdá se, že vedení socialistů prezidentské volby vypouští a zaměřuje se na volby parlamentní, v nichž doufá zachránit, co se ještě dá. Tentokráte bez Hollanda.

Pravice zareagovala mimořádně umírněně. Její politici pochopili, že olej do ohně opravdu přilévat nemusejí. Zato v mediální sféře zavládl zmatek. Stejně jako obyčejní Francouzi také zkušení a otrkaní komentátoři náhle nechápali, co to jejich prezidenta popadlo. Objevují se tak zcela protichůdná vysvětlení. Vůdce studentské revolty z roku 1968 Daniel Cohn-Bendit to vidí z psychologické stránky: „Hollande si zpovídáním novinářům dopřál několik měsíců psychoterapie.“ Jenže zpověď se dostala za dveře ordinace. A možná se souhlasem pacienta.

„Pan tři procenta“, jak se Hollandovi kvůli nízké popularitě říká, je nejlepší, když se ocitne zády ke zdi, tvrdí jiní. Pod maskou žoviálnosti se má skrývat mimořádný talent pro politické manévrování a kalkul. Zatím to ale vypadá, že se mistr spíše utnul.

Co je „normální“

Zděšení z Hollandovy publikační aktivity se nevyhnulo ani sídlu francouzských prezidentů. Elysejský palác na tři dny zaujal pozici mrtvého brouka a do médií vysílal druhořadé mluvčí evidentně bez přesných instrukcí. Hollandův osobní přítel, ministr zemědělství a mluvčí vlády Stéphane Le Foll sice obratně zahrával do autu, ale zmatek tím jen rostl. Nakonec začala prezidentská kancelář šířit sdělení, jež lze shrnout asi takto: Francouzi jsou alergičtí na politicky korektní řečnění politiků plné prázdných frází, a když prezident konečně promluví srozumitelnou řečí, udělají z toho média skandál.

Skandál ale projednou nevyvolala média, na něj si nahrál svou nezodpovědnou upovídaností sám Hollande. „Normální“ prezident, jak sám sebe označil v opozici vůči svému hyperaktivnímu předchůdci Nicolasi Sarkozymu, se ocitl na velice tenkém ledě.

Hollandův osobní přítel, ministr zemědělství a mluvčí vlády Stéphane Le Foll sice obratně zahrával do autu, ale zmatek tím jen rostl.

S „normálností“ to bývá u prezidentů zrádné. Na jedné straně Francouzi, stejně jako občané mnohých demokratických států, ztrácejí důvěru v politicky korektní tradiční politiky a houfně přebíhají k populistickým demagogům. Oceňují každého, kdo k nim dokáže promluvit „normálně“. Také svým prezidentům shovívavě odpouštějí mnohé, co by v jiných zemích neprošlo. Snad s výjimkou asketického de Gaulla si každý vydržoval početný fraucimor. Dokonce ani nezákonné osobní obohacení nebývá pro francouzského politika konečnou, pokud se chová „diskrétně“. Nicolas Sarkozy dodnes doplácí na to, že své bohatství dával ostentativně najevo.

Na druhé straně chovají k prezidentské funkci úctu a více než jinde ji chápou jako určitý majestát. Politologové často hovoří o Francii jako o „monarchistické republice“. A tady by François Hollande mohl svou „normálností“ a „nediskrétností“ u spoluobčanů narazit. Mají totiž také rčení „nedorostl do prezidentského hávu“.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.