Hledá se přímý předek současného člověka

Nové objevy potvrzují, že v raných fázích lidské evoluce vedle sebe žili ve východní Africe příslušníci tří různých druhů rodu Homo.

Seznamte se: Homo rudolfensis. Lebka KNM-ER 1470 nalezená v roce 1972 zkombinovaná s téměř kompletní dolní čelistí KNM-ER 60000 nalezenou v průběhu let 2007 až 2009. Dolní čelist je znázorněna jako fotografická rekonstrukce, lebka je založena na digitáln | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Seznamte se: Homo rudolfensis. Lebka KNM-ER 1470 nalezená v roce 1972 zkombinovaná s téměř kompletní dolní čelistí KNM-ER 60000 nalezenou v průběhu let 2007 až 2009. Dolní čelist je znázorněna jako fotografická rekonstrukce, lebka je založena na digitáln | foto: © Fred SpoorČeská pozice
Seznamte se: Homo rudolfensis. Lebka KNM-ER 1470 nalezená v roce 1972 zkombinovaná s téměř kompletní dolní čelistí KNM-ER 60000 nalezenou v průběhu let 2007 až 2009. Dolní čelist je znázorněna jako fotografická rekonstrukce, lebka je založena na digitáln

Nové objevy fosilních pozůstatků raných zástupců rodu Homo, které učinil výzkumný tým vedený slavnou paleoantropoložkou Meave Leakeyovou, vyvolal oprávněné vzrušení jak mezi odbornou, tak laickou veřejností. Výsledky výzkumu, publikované v srpnovém čísle časopisu Nature, totiž do značné míry potvrdily hypotézu, podle níž rané fáze antropogeneze neproběhly jako přímý a plynulý lineární vývoj, ale připomínaly spíše diferencovaný evoluční keř.

Otázka zní, který ze tří archaických druhů rodu Homo, jež ve východní Africe paralelně existovaly na úsvitu lidstva, byl naším přímým předkem.

Vyvolený primát

Místem, které jako první vydalo svědectví o vzniku a raných fázích evoluce rodu Homo, se stala Olduvajská rokle v severní Tanzánii. Hlavními protagonisty zdejších prehistorických objevů byli britští paleoantropologové Louis Leakey (1903–1972) a jeho manželka Mary Leakeyová (1913–1996), kteří zasvětili svůj život pátrání po fosilních pozůstatcích našich dávných předků.

  • Zlomovým dnem jejich desítky let trvajícího terénního výzkumu byl 4. listopad roku 1960, kdy jejich syn Jonathan objevil 1,8 až 1,7 milionu let staré fosilní pozůstatky neznámého hominida. Nalezený vzorek (OH 7) zahrnoval spodní čelist s třinácti zachovanými zuby, skoro kompletní levou temenní kost, fragment pravé temenní kosti, dlaňové a zápěstní kůstky ruky, 21 prstů a jednu horní stoličku. Tyto fosilie byly v roce 1964 představeny v časopise Nature jako nejstarší doklad existence lidského rodu a holotyp druhu Homo habilis.
  • V roce 1963 byly v Olduvajské rokli nalezeny fragmenty dalších dvou hominidních lebek, které byly opět připsány druhu Homo habilis.
  • V roce 1968 se kolekce olduvajských fosilií rozšířila o 1,8 milionu let starou lebku (OH 24), která představovala do té doby nejlépe zachovaný fosilní exemplář Homo habilis.

Všechny tyto nálezy potvrdily, že příslušníci druhu Homo habilis, měli ve srovnání se svými potenciálními předky z okruhu druhu Australopithecus afarensis gracilnější obličejovou část lebky, méně robustní čelisti, menší stoličky a třenové zuby, redukované nadočnicové valy, vyšší čelo a větší objem mozkovny (500 až 687 cm3). Skutečnost, že v blízkosti fosilních pozůstatků druhu Homo habilis byly nalezeny kamenné nástroje, přispěla k přijetí hypotézy, že tito hominidé se jako první začali adaptovat na přírodu prostředky kultury. Homo habilis tak získal status „vyvoleného primáta“ a evolučně nejstaršího reprezentanta lidského rodu.

Homo habilis je ukázkou mozaikové evoluce, neboť představuje konfiguraci morfologických znaků typických jak pro evolučně pokročilé australopitéky, tak pro první HomoDruh Homo habilis obýval mozaikový terén lesostepí a šířící se savany východní Afriky před 2,1 až 1,6 miliony let. Jednalo se o bipední hominidy, kteří se živili sběrem rostlinné potravy, příležitostným lovem menších živočichů a vyhledáváním těl uhynulých zvířat nebo pozůstatků kořisti dravých šelem. Významnou součástí jejich adaptivní strategie byla výroba jednoduchých kamenných nástrojů, které označujeme jako oldovanskou kulturu. Anatomie druhu Homo habilis je ukázkou mozaikové evoluce, neboť představuje konfiguraci morfologických znaků typických jak pro evolučně pokročilé australopitéky, tak pro první Homo.

V této souvislosti se nabízí otázka, jaký byl vztah druhu Homo habilis a evolučně pokročilých australopitéků, kteří svojí morfologií také „balancovali“ na hranici lidskosti, konkrétně východoafrickými zástupci druhu Australopithecus garhi a jihoafrickým druhem Australopithecus sediba (o objevu tohoto hominidního druhu jsem na ČESKÉ POZICI psal v článku Kde začíná a končí hranice mezi člověkem a zvířetem). Problémy spjaté s evolučním statusem prvních Homo výstižně formuloval britský anatom Bernard Wood: „Kdo je skutečný Homo habilis?“

Na scénu nastupuje Homo rudolfensis

K novému pohledu na evoluci raných Homo přispěla druhá generace „leakyovského klanu“ – syn Louise a Mary Richard Leakey (nar. 1944) a jeho manželka Meave Leakeyová (nar. 1942). Tito zkušení paleoantropologové provádějí s týmem svých spolupracovníků dlouhodobý terénní výzkum v oblasti jezera Turkana v Keni, kde se nacházejí mohutné vrstvy usazenin, jejichž stáří pokrývá období od 4,3 do 0,6 milionu let.

  • Právě zde, v geologické formaci Koobi Fora, objevil v roce 1972 člen týmu Richarda Leakeyho – Bernard Ngeneo – 1,9 milionu let starou hominidní lebku (KNM-ER 1470) s poměrně velkou mozkovnou (775 cm3), dlouhým plochým čelem a velkým talířovitým obličejem. Navzdory velmi specifickým morfologickým znakům byla tato lebka klasifikována jako pozůstatky druhu Homo habilis.
  • Následující rok nalezl v Koobi Fora domorodý „lovec fosilií“ Kamoya Kimeu stejně starou hominidní lebku (KNM-ER 1813). Její anatomická stavba, zejména krátká, gracilně stavěná tvář, zakulacený nadočnicový oblouk a poměrně malý obsah mozkovny (510 cm3) se ale výrazně lišily od morfologie lebky 1470. Protože ale lebka 1813 vykazovala řadu anatomických znaků, které svědčily o její příbuznosti s olduvajskou lebkou OH 24, byla také ona připsána druhu Homo habilis.

Odlišná anatomická stavba lebek KNM-ER 1813 a KNM-ER 1470 se stala jablkem sváru, který vyústil ve formulování dvou různých hypotéz. Podle první z nich je možné rozdíly mezi oběma fosilními vzorky považovat za běžnou vnitrodruhovou variabilitu způsobenou například sexuálním dimorfismem. Podle druhé hypotézy tyto nálezy reprezentují dva odlišné druhy raných zástupců rodu Homo.

Radikální řešení zvolil ruský antropolog Valerij Alexejev (1929–1991), který v roce 1986 označil lebku KNM-ER 1470 za holotyp nového hominidního druhu, jenž je dnes známý jako Homo rudolfensis. Přívrženci taxonu Homo rudolfensis dospěli k názoru, že k tomuto druhu lze kromě lebky KNM-ER 1470 přiřadit také další hominidní fosilie nalezené v oblasti jezera Turkana (KNM-ER 1590, KNM-ER 3732, KNM-ER 1802) a 2,5 milionu let starou spodní čelist (UR 501), která byla nalezena na území Malawi.

Podle nového evolučního scénáře v raných fázích antropogeneze existovaly dva různé lidské druhy. Homo rudolfensis obýval východní Afriku již před 2,5 až 1,9 miliony let. Od Homo habilis se lišil nejen svým stářím, ale také lebečními a postkraniálními morfologickými znaky. Ve srovnání s Homo habilis měl delší a užší obličejovou část lebky, slabší nadočnicový val, kratší týlní kost a zakulacenější mozkovnu, jejíž kapacita činila 600 až 800 cm3. Homo rudolfensis měl také delší dolní končetiny než Homo habilis a gracilnější i vyšší postavu. Mezi typické morfologické znaky druhu Homo rudolfensis patřily především plochý obličej, relativně velká a zaoblená mozkovna, tříkořenné horní premoláry, krátké, mělké patro a poměrně robustní čelisti.

Část tváře, dolní čelisti, zuby

Zavedení nového hominidního druhu bylo přijato vědeckou veřejností se značnými rozpaky. Řada paleoantropologů byla totiž i nadále přesvědčena, že není možné vést zcela striktní a jednoznačnou hraniční čáru mezi fosilními pozůstatky připisovanými druhům Homo rudolfensis a Homo habilis, neboť rozdíly v jejich morfologii nejsou tak velké. O to významnější jsou nové objevy fosilií raných Homo, které nedávno učinil tým Meave Leakeyové v oblasti jezera Turkana (Koobi Fora) v Keni.

Jak jsem již zmínil na začátku textu, Leakeyová se svými spolupracovníky referovala o nových nálezech letos v srpnovém čísle časopisu Nature. Jak zde sama přiznává, po dlouhá desetiletí se snažila nalézt v turkanských usazeninách fosilie, které by rozšířily a zpřesnily naše znalosti o lebce KNM ER-1470 a potvrdily její jedinečný status. Proslulé „leakeyovské štěstí“ ji neopustilo. Naopak.

Za nesmírně cenné lze označit i nálezy mandibul a zubů, neboť umožnily rekonstruovat dosud neznámé anatomické a dentální struktury druhu Homo rudolfensisDíky jejímu úsilí byly v průběhu let 2007 až 2009 v Koobi Fora objeveny tři nové části lebky druhu Homo rudolfensis, staré 1,95 až 1,87 milionu let. Jednalo se o zachovalou část tváře a chrupu mladistvého hominida (KNM ER-62000), téměř kompletní dolní čelist (KNM ER-60000) a fragment dolní čelisti s malými krátkými řezáky (KNM ER-62003). Lebeční morfologie nalezeného torza tváře výrazně připomíná anatomické znaky typické pro stavbu lebky KNM ER-1470. Za nesmírně cenné lze označit i nálezy mandibul a zubů, neboť umožnily rekonstruovat dosud neznámé anatomické a dentální struktury druhu Homo rudolfensis. Virtuální spojení lebky KNM ER-1470 a mandibuly KNM ER-60000 navíc prokázalo, že tyto anatomické struktury jsou navzájem kompatibilní.

Další kapitola ságy Homo

Nové objevy přispěly jak k potvrzení relevance taxonu Homo rudolfensis, tak teorie, podle níž v raných fázích evoluce lidského rodu vedle sebe žili ve východní Africe příslušníci tří různých druhů rodu Homo:

  • Vývojově nejstarší druh rodu HomoHomo rudolfensis – se objevil již před 2,5 miliony let.
  • Evoluční keř raných zástupců lidského rodu se před 2,1 miliony let dále rozšířil o druh Homo habilis.
  • Před 1,9 až 1,8 miliony let se ale na východoafrické evoluční scéně objevil třetí druh raných Homo, který je dnes favorizován jako náš přímý evoluční předek. Jedná se o druh Homo ergaster, jehož příslušníci dokázali jako první opustit východní Afriku a v průběhu své migrační pouti pronikli do rozsáhlých oblastí Starého světa.

Osudy druhu Homo ergaster a jeho evolučně blízkých asijských příbuzných druhu Homo erectus již ale představují zcela novou kapitolu ságy rodu Homo.