Historické ponaučení z 8. května 1945: Státy mají jen vlastní zájmy

Je třeba si připomínat nejen 75. výročí 8. květnu 1945, ale také některé klíčové momenty druhé světové války, doby před ní i těsně po ní, o kterých se dnes skoro nemluví.

Jiří Kobza 8.5.2020
Zástupci Velká Británie, USA a Sovětského svazu Winston Churchill, Franklin... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zástupci Velká Británie, USA a Sovětského svazu Winston Churchill, Franklin... | foto: Wikimedia
Zástupci Velká Británie, USA a Sovětského svazu Winston Churchill, Franklin...

Letošní vzpomínky na osvobození Československa z německé okupace směřující k národní genocidě budou netypické, ojedinělé a zvláštní. Kvůli opatřením v důsledku koronavirové pandemie se totiž neuskuteční žádné velké veřejné pietní akce, což však nesmí být důvodem toto klíčové výročí vztahující se k 8. květnu 1945 ignorovat. Jsme tím povinováni v prvé řadě všem padlým hrdinům, našim i zahraničním. Zejména dnes, kdy se v politickém prostoru stále víc objevují snahy o dezinformace, deformaci a přepisování minulosti.

Nejde pouze o toto 75. květnové výročí, což byl jen, jakkoli významný, konec jedné dějinné periody a peripetie, ale i o memento cesty od zrady Československa západními „spojenci“ k jeho osvobození, která byla dlouhá a na níž stojí mnohem více milníků (a podrazů), než je občas vzpomínaná mnichovská konference. Ta totiž byla pouze vyvrcholením jedné etapy, a zároveň poločasem, před dalšími „konferencemi velmocí“, které na naši republiku měly také fatální dopady.

Koneckonců, i dnes jsme svědky obdobné série kombinace poručnictví a podrazů vydávaných za strategická spojenectví. I aktéři jsou stejní – Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, USA, Turecko… Mějme to na paměti. Jak již bylo naznačeno, v současné době, kterou lze charakterizovat také jako období snahy o přepisování dějin a výsledků druhé světové války, je připomínání historických faktů obzvlášť důležité.

Role západních mocností

Období druhé světové války, včetně předchozího a následujícího, lze hodnotit z mnoha hledisek. Například prizmatem, jakým způsobem v tomto dějinném úseku rozhodovaly o osudu Československa tehdejší západní mocnosti – často, aniž by je zajímal názor Čechoslováků. Naši „spojenci“ totiž vždy jednali o nás bez nás ve svůj prospěch a na náš úkor, přestože se to snaží současná propaganda zamlžit či bagatelizovat, ne-li popírat. Připomeňme si proto některé klíčové momenty druhé světové války, doby před ní i těsně po ní, o kterých se dnes skoro nemluví.

Období druhé světové války, včetně předchozího a následujícího, lze hodnotit z mnoha hledisek. Například prizmatem, jakým způsobem v tomto dějinném úseku rozhodovaly o osudu Československa tehdejší západní mocnosti – často, aniž by je zajímal názor Čechoslováků. Naši „spojenci“ totiž vždy jednali o nás bez nás ve svůj prospěch a na náš úkor, přestože se to snaží současná propaganda zamlžit či bagatelizovat, ne-li popírat.

Československo jako nově vzniklý stát mělo napjaté vztahy prakticky se všemi, značně nepřátelskými sousedy i jejich národnostními menšinami a spolky v něm. Dědictvím sotva padlého Rakouska–Uherska mimo jiné bylo, že jeho národnostně smíšené obyvatelstvo zůstalo do velké míry žít na území tehdejšího Československa, přičemž jeho loajalita byla více než diskutabilní. Spíše šlo o více méně otevřené nepřátelství.

V tomto ohledu od počátku vévodili čeští Němci vystupující proti naší republice od jejího vzniku, nikoli až po nástupu a pod vlivem Hitlera, jak se dnes často tvrdí. Povstání v jimi obydleném pohraničí vypuklo koncem roku 1918, po němž následovala snaha o odtržení těchto území korunovaná vyhlášením několika samostatných německých „států“, která musela být vojensky potlačena.

Československo-maďarská válka v letech 1918 až 1919, v níž na československé straně bojovali poprvé, a nikoli naposled i Rumuni, také už dost napjaté vztahy s Maďary výrazně zhoršila. Československo muselo své nové hranice hájit i proti Polsku, a to hned v roce 1919, kdy se odehrála takzvaná sedmidenní válka o Těšínsko, a kdy bylo Československo donuceno vítězný postup zastavit až na tvrdý nátlak Francie a Velké Británie.

Mnichov 1938

V kritickém roce 1938 značnou část mobilizovaných vojáků československé armády tvořili příslušníci národnostních menšin – Němci, Maďaři, Poláci a další. Z tohoto důvodu byla oslabena i reálná síla a soudržnost československé armády, což říkám nerad, protože můj otec, velký vlastenec, byl její předválečný důstojník. O to více jsme se spoléhali na spojeneckou smlouvu s Francií a partnerství s Anglií, což se ukázalo naivní a politicky nesprávné.

V Mnichově 30. září 1938 Francie a Velká Británie zapomněly na smlouvy a dohody, a nejen Hitlerovi slíbily, že nezasáhnou vojensky, ale navíc společně s ním přinutily československou vládu k odstoupení našich, i z vojenského hlediska strategických pohraničních oblastí. Tím rychle a efektivně zbavily Československo poslední možnosti smysluplné obrany.

V Mnichově 30. září 1938 Francie a Velká Británie zapomněly na smlouvy a dohody, a nejen Hitlerovi slíbily, že nezasáhnou vojensky, ale navíc společně s ním přinutily československou vládu k odstoupení našich, i z vojenského hlediska strategických pohraničních oblastí. Tím rychle a efektivně zbavily Československo poslední možnosti smysluplné obrany. Po podpisu Mnichovské dohody zaslalo Polsko československé vládě ultimátum, v němž požadovalo vydání části Těšínska. Následně, počátkem října 1938, začala polská armáda toto území obsazovat, a poté ho anektovala.

Spojenci mlčeli i při porušení jimi podepsané Mnichovské dohody Hitlerem poté, co 14. a 15. března 1939 byl okupován zbytek Československa a rozdělen na Protektorát Čechy a Morava a samostatné, s Německem kolaborující Slovensko. Přepadením Polska 1. září 1939 zahájilo Německo druhou světovou válku v Evropě, která trvala šest let a stála Československo 350 tisíc zavražděných, umučených a padlých občanů.

Tři konference

V Teheránu se 28. listopadu 1943 odehrála první konference tří hlav nejsilnějších tehdejších mocností protihitlerovské koalice – Sovětského svazu (SSSR), USA a Velké Británie –, která kromě dohody o otevření druhé fronty položila základy pozdějšímu rozdělení světa, zejména Evropy. Konala se po bitvě u Kurska v červenci 1943 a v době, kdy již Němci začali ustupovat na západ a výsledek druhé světové války začal být dost jasný. Z toho především vyplynula ochota Západu otevřít druhou frontu invazí do Evropy přes Francii.

Současně tato konference ukázala, jak málo našim „spojencům“ záleželo na střední Evropě, která dosud trpěla pod německou okupací a nadvládou, dokud Němci vítězili na východě. Nebýt vítězství u Kurska a začátku postupu Sovětů na západ, pes by po nás (ve střední Evropě) neštěkl. Když ale bylo možné odhadnout, kdy asi Sověti dorazí ke kanálu La Manche, věci se najednou začaly hýbat i na Západě…

Osud poválečného Československa pak zpečetila neformální dohoda Churchill–Stalin o výměně sovětského vlivu na Balkáně za volné ruce ve zbytku střední Evropy. Britům šlo zejména o to, aby nikdo neměl šanci ohrozit provoz v Suezském průplavu. Tím nás, obrazně řečeno, vyhandlovali Sovětům za Řecko.

Jaltská konference se konala 4.11. února 1945 a rozdělila poražené Německa do čtyř okupačních zón, každou pod správou vítězných mocností, ke kterým přibyla Francie. Rozhodla také o válečných reparacích, které nám Německo dodnes dluží, a stanovila demarkační linii pohybu a setkání spojeneckých armád. Rozdělila tím de iure i de facto poválečné zájmové oblasti Evropy mezi hlavní mocenské hráče. Dopad tohoto rozdělení mocnosti dlouho dodržovaly a významně ovlivnil nečinnost Západu například při maďarském povstání v roce 1956 i v roce 1968 v ČSSR – ponechal Maďary i nás opět svému osudu.

Konference mimo jiné řešila návrat válečných uprchlíků do vlasti, čímž umožnila i násilnou repatriaci Rusů, šlechticů a bělogvardějců, uprchlých do tehdejšího Československa v průběhu občanské války v Rusku po nástupu bolševiků k moci, do Sovětského svazu. Tato repatriace pro mnohé z nich skončila smrtí v gulagu a prováděla ji sovětská tajná služba NKVD (nikoli armáda) krátce po konci války.

Postupimská konferenceprobíhala od 17. července do 2. srpna 1945 a řešila především poválečné uspořádání Evropy, denacifikaci, demilitarizaci a dekartelizaci Německa. Rozhodla mimo jiné o odsunu Němců z Československa. Osud poválečného Československa pak zpečetila neformální dohoda Churchill–Stalin o výměně sovětského vlivu na Balkáně za volné ruce ve zbytku střední Evropy. Britům šlo zejména o to, aby nikdo neměl šanci ohrozit provoz v Suezském průplavu. Tím nás, obrazně řečeno, vyhandlovali Sovětům za Řecko.

Samostatnost a soběstačnost

Jako už po několikáté, opět o nás bez nás, cizí zisk na náš účet. Kupodivu to byli vždy naši západní „spojenci“, kteří nás bezostyšně zašantročili kdykoliv a komukoliv, když se jim to hodilo, aniž by se nás ptali. Příliš se také nemluví o tom, že Československo jako jediný stát na straně vítězných mocností přišlo po válce bez náhrady o část svého území – Zakarpatskou Ukrajinu, respektive tehdejší Podkarpatskou Rus. O dosud nesplacených válečných reparacích (zhruba 15 bilionů korun) si současná vláda netroufne Německu ani špitnout.

Nejnovější zkušenosti z koronavirové pandemie ukazují, že když jde do tuhého, státy se starají především samy o sebe. Je proto hazardem odevzdávat svou státní suverenitu a kompetence jiným subjektům. Je třeba počítat s tím, že pomocnou ruku najdeme jen na vlastním rameni, a opět začít budovat svou samostatnost a soběstačnost.

Období před druhou světovou válkou, v jejím průběhu i (nejen) těsně po ni bylo pro Československo a jeho občany složité, plné utrpení a strádání. Je proto důležité si všechny tyto dějinné peripetie připomínat nyní, kdy historie dostává nový kabát z propagandy a ideologie. Hlavní ponaučení z české moderní historie zbavené ideologického hávu je evidentní – nespoléhat se na nejisté a proměnlivé spojenecké závazky, uvědomit si, že státy, natož velmoci, nemají přátele, ale pouze vlastní zájmy.

I nejnovější zkušenosti z koronavirové pandemie ukazují, že když jde do tuhého, státy se starají především samy o sebe. Je proto hazardem odevzdávat svou státní suverenitu a kompetence jiným subjektům. Je třeba počítat s tím, že pomocnou ruku najdeme jen na vlastním rameni, a opět začít budovat svou samostatnost a soběstačnost, připravovat se na řešení krizových situací a v zájmu přežití národa a jeho příslušníků tuto samostatnost tvrdě bránit.

Pomoc zvenku totiž jako obvykle přijde, až ji potřebovat nebudeme. Jak řekl Jan Žižka ve Vávrově husitské trilogii: „Bůh nám pomůže, jen když my sami sobě pomůžeme!“

P. Jášek no, prostě nacirusáci 18:50 8.5.2020

Počet příspěvků: 17, poslední 10.5.2020 09:08 Zobrazuji posledních 17 příspěvků.

Autor

Jiří Kobza

Jiří Kobza. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články