Halík o Havlovi rok poté...

Bude nový prezident schopen naplnit očekávání, které dřímá v našem podvědomí?

„Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy „Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana. | foto: © Martin Sedláček, halik.czČeská pozice
„Je bohužel pravděpodobnější, že zanevře na akademický svět podobně, jako na něj zanevřel Klaus a ještě více se opře o svět Jiřinky Bohdalové a hospody v Novém Veselí, svět, který ho vynesl do prezidentského křesla,“ říká na adresu Miloše Zemana.

Hlavním tématem kázání při úterní studentské mši v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora, kterou vedl kněz Tomáš Halík, bylo výročí smrti Václava Havla. Když exprezident před rokem zemřel, Halík – jeho dlouholetý přítel a jeden z nejvýraznějších českých intelektuálů –  zdůrazňoval, že Havlova smrt by pro českou společnost mohla být jakýmsi budíčkem z letargie a všeobecné naštvanosti. Co Halík pronesl rok poté?

Politika = druh kultury

Řekl, že úkolem historiků bude osvobozovat Havlovu historickou postavu od různých nánosů a zasazovat ji do reálného kontextu doby, ve které žil. Dodal však, že nemalý díl odpovědnosti leží na občanech:

„Tato historická práce je určitě důležitá, ale není to jen o tom. Každý z velkých lidí nějakým způsobem vstupuje do povědomí svého společenství a v něm žije svým životem. Každý symbol je mnohotvárný a velmi záleží na tom, jak jej interpretujeme, jak jej vnímáme, jestli nás inspiruje, jestli ho chápeme povrchně nebo jestli s ním vedeme jakýsi vnitřní dialog. Ptáme se, k čemu nás ona osoba vyzývá? Co nám odkázala? V čem na ni můžeme odkázat?“

U Havla bylo podle Halíka důležité nejen to, co činil v konkrétní politice, ale především fakt, že jeho osobnost směrem ke společnosti cosi vyzařovala.

„Je to něco, co jde za slova. Vyzařoval svou absencí arogance, která je tak často spojena s politickou rolí a s nositeli moci. Havel dokázal právě tomuto pokušení vzdorovat. Vždy jsem si vážil toho, že si zachoval onu ostýchavost a hlubokou lidskou slušnost a vlídnost. Praktickou úctu ke každému člověku. Toto chování bylo poznat z jeho gest, tónu hlasu, očí, než že bychom to mohli popsat a uchopit v nějakých konkrétních rozhodnutích a činech. Jde o stopy, které lidé také zanechávají. Svědčí nejen o stavu jejich mysli, vzdělání a názorových postojích, ale i o jejich duchovní kompetenci.“

Havel se podle Halíka ve své prezidentské funkci neřídil chladným kalkulem moci, ale vedl ho hlas svědomí. Halík je přesvědčen, že do politického světa vnesl Havel především nový jazyk.

„Často slýcháme útoky na nepolitickou politiku. Přitom jde o výraz, který do české politické filozofie vnesl Karel Havlíček Borovský a na který navázal Masaryk. Upozorňuje se na to, že politika je druhem kultury. Kultury komunikace. Že politika nemůže být jen mechanismem moci a vzájemného fungování politických stran… Havel byl zcela jiný než ostatní politici. To zcela ‚jiné‘ působilo osvěživě, budilo zájem, sympatie, údiv. Jakoby do světa moci vstupovala jiná dimenze. Jde o věci, které by měly být přínosem pro českou politickou kulturu.“

Tomáš Halík se vrátil konkrétně i k Havlově pohřbu.

„To nebyla jen bolest, byla to jakási zvláštní vážnost, která prostoupila Vánocemi a na chvíli zastavila mumraj nákupů a konzumu. Ten den před Štědrým dnem, kdy se obvykle šílí v supermarketech, byli lidé podivuhodným způsobem tišší a vážní. Jako bychom se vraceli z říše Dědy Mráze k něčemu, co daleko hlouběji souvisí s betlémskou nocí, co souvisí s prostotou betlémské slůje a co souvisí se světlem, které Betlémská hvězda rozsvítila na nebi dějin. Hvězda naděje.“

Prezidentský archetyp

Kněz během kázání přispěl i do debaty k prezidentským volbám. Uvedl, že role českého prezidenta nespočívá (pouze) v politické moci. Za nějakou dobu podle kněze možná jen historici budou vědět, které ministry ten který prezident jmenoval a které dekrety podepsal. „Ale to, co zůstává, je něco, co je hlouběji spojeno s tím, jaký byl! Protože přece jenom role prezidenta je odlišná od všech ostatních politických rolí.“ 

V České republice je podle Halíka prezidentská funkce specifická díky odkazu prvního československého prezidenta, ve kterém pokračoval až Havel.

„Tomáš Garrigue Masaryk byl nejenom významným politikem, ale také myslitelem a v mnohém smyslu také člověkem duchovním. Vytvořil archetyp – jakési očekávání – které podle mého názoru dřímá v podvědomí našeho národa a které znovu procitlo v okamžiku, kdy se na scéně velké politiky objevil rozpačitý muž, který nebyl žádný velký řečník, který měl krátké kalhoty. Přece z něho promlouvalo cosi, co bylo velmi přesvědčivé a věruhodné.“  

Snad bychom při první přímé volbě prezidenta neměli přihlížet jen k vybroušenosti politického programu, nýbrž i k tomu, zda kandidát bude schopen naplnit očekávání, které dřímá v našem podvědomí.