Hagia Sofia: Střet civilizací v boji o jeden kostel, mešitu a muzeum

Dnes máme pocit, že hranice mezi křesťanstvím a islámem jsou pevně dané. Jenže tak jednoduché to není, v uplynulých 15 stoletích se opakovaně měnily, a tímto hraničním územím byla rozsáhlá oblast, která sahá od Španělska po obou březích Středomoří až k dnešnímu Iráku. Dnes je těžké uvěřit, že Palermo bylo před tisíci lety centrem Sicilského emirátu, zatímco typického obyvatele Malé Asie v téže době představoval řeckojazyčný křesťan. Tyto hranice se opakovaně posouvaly oběma směry, což se otisklo nejen do mentality a kultury desítek zemí, ale zanechalo také stopy v kamení a cihlách.

Procházka po některých místech například v Turecku může v Evropanovi vyvolat smíšené pocity. Ve starých neomítnutých zdech uvidí zabudované trosky antické kultury. Mezi obyčejnými stavebními kvádry najde zdobné římsy, nápisy nebo i části soch, často necitlivě přitesané nebo obrácené hlavou vzhůru. Toto gesto obsahuje řadu poselství: třeba o triumfu nad kulturou, která uctívala falešné bohy. Nebo o lhostejnosti k jejím výdobytkům. Anebo to, že žádná středomořská ani blízkovýchodní kultura není „čistá“, ale je jen dalším nánosem na vrstvách předcházejících civilizací.

Svobodné provozování své víry

Projevuje se to v jazyce, kuchyni, uliční síti měst i trasách mezi nimi. Vždyť i mešita Ayasofya v sobě nese zřetelné stopy původního řeckého názvu, stejně jako jméno města Istanbul, což je původní řecké sousloví. Tomuto přeznačkování neušly ani duchovní stavby. Nedávno se mluvilo o změně bývalého kostela a nyní už i bývalého muzea Hagia Sofia v Istanbulu na mešitu. Je možné to chápat jako epizodu v boji islamistického a nacionalistického prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o udržení moci, případně jako jeho vzdorovité gesto vůči Západu a křesťanství.

Z hlediska historie celého regionu to vypadá trochu jinak. Mešit (a muzeí) v Turecku, které dříve bývaly kostelem (nebo synagogou), jsou desítky, možná stovky. Netýká se to jen dnešního Turecka. Z kostelů se stávaly mešity všude, kam dorazili arabští nebo později turečtí dobyvatelé. Nepřekvapí příklady z Kypru nebo severní Afriky, jako mešita ale sloužil třeba i athénský Parthenon, na který se dnes jezdíme dívat jako na čistě antickou památku. V maďarské Budapešti najdeme nejméně tři kostely, které po generace sloužily jako muslimské modlitebny.

Dokonce i během několikaměsíční osmanské vlády nad francouzským Toulonem v 16. století stačili noví páni z tamní katedrály udělat mešitu. Dříve než se někoho zmocní pobouření, dodejme i druhou polovinu příběhu. Podstatná část starověkých kostelů vznikla na místě či přímo v budově předchozích pohanských svatyní, včetně zmíněného Parthenonu. Někdy z praktických důvodů, jindy jako vědomé převzetí poražených kultů. Totéž se později dělo i mešitám tam, kde zase převládli křesťané, přičemž obecně bylo snazší být křesťanem pod muslimskou nadvládou než naopak.

Zatímco křesťané se jinověrců tím či oním způsobem zbavovali, muslimům stačilo, když se jinověrci z řad křesťanů a židů podrobili. Pak mohli zůstat, a dokonce svobodně provozovat svou víru. Bývalé muslimské modlitebny najdeme po celém severním Středomoří, v Itálii i na Balkáně a často se z nich staly křesťanské svatostánky. V bulharském Uzundžovu se po vytlačení místních Turků stal z bývalé mešity kostel ještě začátkem 20. století. Nejtypičtější je tento příběh ve Španělsku – arabskojazyční muslimové nad Iberským poloostrovem vládli od 28 let (v Galicii) až po 781 let (v Granadě na jihu).

Po dokončení reconquisty roku 1492 nezůstali na Iberském poloostrově žádní muslimové, a tedy ani žádné fungující mešity. Jejich budovy, změněné na kostely, najdeme od Árchezu až po Zaragozu. Nejpozoruhodnější je případ Córdoby. Jde v jádru o stavbu ještě z vizigótských dob. Po dobytí Španělska ji křesťané údajně s muslimy sdíleli, než ji muslimové celou odkoupili. Budova pak sloužila jen jako mešita až do 13. století, kdy Španělé Córdobu opět dobyli a z mešity udělali katolickou katedrálu.

Nejviditelnější případ z mnoha

V posledních letech se zástupci španělských muslimů opakovaně ucházeli o právo smět se v budově rovněž pomodlit – a neuspěli u španělských úřadů světských ani církevních, z Vatikánu údajně nikdy nedostali odpověď. Je to muslimská žádost o projev ekumenismu ze strany většiny, anebo nebezpečný precedent? Španělé nehodlají nic riskovat, vždyť reconquista skončila teprve před pěti sty lety a příchod muslimských imigrantů do Evropy nervozitu jen zvyšuje.

Nynější návrat Hagie Sofie do rukou muslimské obce vyvolal celosvětovou pozornost, vyjadřoval se k němu (nesouhlasně) papež, patriarchové pravoslavných církví i americký ministr zahraničí. Jenže nádherný chrám z 6. století, změněný na mešitu v 15. století a transformovaný na „muzeum“ v roce 1934, je jen nejviditelnějším případem z mnoha. Bývalých kostelů, z nichž se staly bývalé mešity a které se nyní vracejí zpátky k náboženské funkci, je jen v Istanbulu několik. Například někdejší kostel svatého Vykupitele v Choře byl od 16. století mešitou a zesvětštěn jako muzeum v roce 1948.

Turisté se na něj donedávna chodili dívat kvůli vzácným mozaikám, jež byly během islámské éry zakryty, a nyní s návratem muslimským věřícím vnikla potřeba je opět zakrýt. Totéž hrozí i v Hagii Sofii. Tento velký návrat kulturních institucí k náboženskému účelu se odehrává v éře prezidenta Erdogana a islamisticko-nacionalistické strany AKP. Lze jej chápat jako symbolické gesto ve dvou rovinách. Za prvé, jako oslavu vítězství islámu a Turků nad křesťany a cizinci, tedy reverzi dobytí Konstantinopole z roku 1435. Byla by to oslava osmanské říše, k níž se Erdoganův „režim“ nyní již explicitně hlásí.

Program reislamizace kostelů a muzeí lze chápat i jako vzpouru proti roku 1923, kdy vznikla Turecká republika. Zakladatel Mustafa Kemal Atatürk ji chápal jako negaci osmanství, obrat k modernizaci, pozápadnění a také zesvětštění Turecka. Odnětí Hagie Sofie věřícím byl výrazný symbolický krok v rámci takového programu, stejně jako přenos hlavního města z Istanbulu do Ankary. Každoroční oslavy výročí dobytí Konstantinopole se obvykle inscenují jako připomínka překonání konstantinopolských hradeb.

Letos ale byly symbolické hradby výrazně nižší, aby za nimi byla vidět Hagia Sofia – tentokrát se nedobývalo město, ale budova, která nebyla odňata křesťanům, nýbrž sekulárnímu provozu. Současně z minaretů zněla „vítězná súra“, spojující událost s Mohamedovým proroctvím o dobytí Říma (žil osm století před událostí), a na obrazovkách k přihlížejícím promlouval sám prezident v nadživotní velikosti. Vybrat si tedy může každý: protikřesťanská, protizápadní, islámská, islamistická i imperiální rovina se setkaly v jediném rozhodnutí prezidenta, který ví, jak zacházet s dějinami pro politické účely.

Zdemoralizované město

Každé (zne)užití historie spočívá v její falzifikaci, nebo přinejmenším trivializaci. V tomto případě se turecký prezident v interpretaci některých událostí ze společné křesťansko-muslimské historie shoduje s některými evropskými bojovníky proti islámu. Pro Erdogana je důležitá verze dějin, v níž Turecko v roce 1435 porazilo křesťanskou říši – dlouho předtím, než se Osmanská říše vypravila na velkou expanzi do Evropy a stanula až před Vídní. Potíž je, že „říše“, kterou sultán Mehmed II. v bitvě o Konstantinopol porazil, dávno nebyla žádná říše, dokonce ani opravdový stát, ale jedno zdemoralizované město.

Sama událost nebyla vítězstvím „islámu“ nad „křesťanstvím“, Turkům při dobývání Konstantinopole pomáhali mnozí křesťané, zejména Benátčané. Zpětně se může událost jevit jako kolize nastupující „muslimské“ říše s odcházející „křesťanskou“, jenže Osmané by Konstantinopol dobyli o desítky let dříve, pokud by je na opačné straně nezaměstnávala expanze rovněž sunnitského muslimského vůdce Tamerlána (zemřel 1405). Stejně tak sultáni soupeřili se svými arabskými souvěrci – proto má hlavní istanbulská „modrá“ mešita šest minaretů, jako původně měla mešita v Mekce.

Současně v době, kdy tato mešita vznikala, pokoušeli se někteří evropští protestanti domluvit s Turky na spolupráci proti katolíkům. A samozřejmě byla pro sunnitské Turecko po staletí předním protivníkem šíitská Persie. Je pravda, že i v turecké a islámské paměti se dobytí Konstantinopole chápalo jako muslimský triumf a v sídle někdejší křesťanské supervelmoci se usídlilo centrum „celosvětového“ muslimského chalífátu. Strach, že tato východořímská říše bude znovu obnovena, lze zaznamenat i na muslimských webových debatních fórech nejen v tureckém prostředí.

Monokulturní země

Ve skutečnosti Osmanská říše nebojovala s křesťanstvím jako takovým. Během expanze se z ní stalo multikulturní a multikonfesní impérium, pod jehož nadvládou žily miliony křesťanů různých směrů. V nerovném postavení, ale dlouhá období v klidu a podle jasných pravidel. Turecko se sice může chápat jako nástupce Osmanské říše, ale státem je opačným. Po masových vraždách a vyhánění křesťanů na sklonku osmanské éry a ztrátě držav v Evropě i na Blízkém východě je dnešní Turecko nábožensky monokulturní země.

Boj s „křesťany“, třeba o Hagii Sofii, může být jen fiktivní: jako kouřová clona jiných procesů, třeba ztráty Erdoganových pozic na domácí scéně nebo souboj o naleziště plynu ve východním Středomoří s Řeckem a Kyprem. Turecký prezident Erdogan jazyk nápravy křivd ovládá výborně. V uplynulých letech se soustředil na další symbolický cíl – mluví o Jeruzalémě a o záchraně mešity al-Aksá. To paradoxně vyvolává mnohem větší nervozitu v arabských zemích než u izraelské vlády.

Arabové chápou, že se tím turecký prezident „neoosmansky“ ujímá bývalých tureckých držav a současně se obrazně staví do čela muslimů. Pozorovatelé turecké politiky se shodují, že tah s chrámem Hagia Sofia mu vydrží jen na pár měsíců, stejně jako nemůže očekávat reálný prospěch z boje o Jeruzalém. Jsou to jen zastávky na cestě, o které možná ani Erdogan neví, kam vede. Tyto kroky ale stojí na starém známém pojetí historie, v němž existují jen vítězové a poražení.