Hagia Sofia: Střet civilizací v boji o jeden kostel, mešitu a muzeum

Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan rozhodl, že v budově muzea Hagia Sofia se opět budou konat muslimské bohoslužby. Jenže tato mešita bývala také největším chrámem křesťanského světa.

Někteří muslimové před jednou z nejznámějších sakrálních staveb světa, kterou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Někteří muslimové před jednou z nejznámějších sakrálních staveb světa, kterou... | foto: Reuters
Někteří muslimové před jednou z nejznámějších sakrálních staveb světa, kterou...

Dnes máme pocit, že hranice mezi křesťanstvím a islámem jsou pevně dané. Jenže tak jednoduché to není, v uplynulých 15 stoletích se opakovaně měnily, a tímto hraničním územím byla rozsáhlá oblast, která sahá od Španělska po obou březích Středomoří až k dnešnímu Iráku. Dnes je těžké uvěřit, že Palermo bylo před tisíci lety centrem Sicilského emirátu, zatímco typického obyvatele Malé Asie v téže době představoval řeckojazyčný křesťan. Tyto hranice se opakovaně posouvaly oběma směry, což se otisklo nejen do mentality a kultury desítek zemí, ale zanechalo také stopy v kamení a cihlách.

Procházka po některých místech například v Turecku může v Evropanovi vyvolat smíšené pocity. Ve starých neomítnutých zdech uvidí zabudované trosky antické kultury. Mezi obyčejnými stavebními kvádry najde zdobné římsy, nápisy nebo i části soch, často necitlivě přitesané nebo obrácené hlavou vzhůru. Toto gesto obsahuje řadu poselství: třeba o triumfu nad kulturou, která uctívala falešné bohy. Nebo o lhostejnosti k jejím výdobytkům. Anebo to, že žádná středomořská ani blízkovýchodní kultura není „čistá“, ale je jen dalším nánosem na vrstvách předcházejících civilizací.

Svobodné provozování své víry

Projevuje se to v jazyce, kuchyni, uliční síti měst i trasách mezi nimi. Vždyť i mešita Ayasofya v sobě nese zřetelné stopy původního řeckého názvu, stejně jako jméno města Istanbul, což je původní řecké sousloví. Tomuto přeznačkování neušly ani duchovní stavby. Nedávno se mluvilo o změně bývalého kostela a nyní už i bývalého muzea Hagia Sofia v Istanbulu na mešitu. Je možné to chápat jako epizodu v boji islamistického a nacionalistického prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana o udržení moci, případně jako jeho vzdorovité gesto vůči Západu a křesťanství.

Z hlediska historie celého regionu to vypadá trochu jinak. Mešit (a muzeí) v Turecku, které dříve bývaly kostelem (nebo synagogou), jsou desítky, možná stovky. Netýká se to jen dnešního Turecka. Z kostelů se stávaly mešity všude, kam dorazili arabští nebo později turečtí dobyvatelé. Nepřekvapí příklady z Kypru nebo severní Afriky, jako mešita ale sloužil třeba i athénský Parthenon, na který se dnes jezdíme dívat jako na čistě antickou památku. V maďarské Budapešti najdeme nejméně tři kostely, které po generace sloužily jako muslimské modlitebny.

Zatímco křesťané se jinověrců tím či oním způsobem zbavovali, muslimům stačilo, když se jinověrci z řad křesťanů a židů podrobili. Pak mohli zůstat, a dokonce svobodně provozovat svou víru. Bývalé muslimské modlitebny najdeme po celém severním Středomoří, v Itálii i na Balkáně a často se z nich staly křesťanské svatostánky.

Dokonce i během několikaměsíční osmanské vlády nad francouzským Toulonem v 16. století stačili noví páni z tamní katedrály udělat mešitu. Dříve než se někoho zmocní pobouření, dodejme i druhou polovinu příběhu. Podstatná část starověkých kostelů vznikla na místě či přímo v budově předchozích pohanských svatyní, včetně zmíněného Parthenonu. Někdy z praktických důvodů, jindy jako vědomé převzetí poražených kultů. Totéž se později dělo i mešitám tam, kde zase převládli křesťané, přičemž obecně bylo snazší být křesťanem pod muslimskou nadvládou než naopak.

Zatímco křesťané se jinověrců tím či oním způsobem zbavovali, muslimům stačilo, když se jinověrci z řad křesťanů a židů podrobili. Pak mohli zůstat, a dokonce svobodně provozovat svou víru. Bývalé muslimské modlitebny najdeme po celém severním Středomoří, v Itálii i na Balkáně a často se z nich staly křesťanské svatostánky. V bulharském Uzundžovu se po vytlačení místních Turků stal z bývalé mešity kostel ještě začátkem 20. století. Nejtypičtější je tento příběh ve Španělsku – arabskojazyční muslimové nad Iberským poloostrovem vládli od 28 let (v Galicii) až po 781 let (v Granadě na jihu).

Po dokončení reconquisty roku 1492 nezůstali na Iberském poloostrově žádní muslimové, a tedy ani žádné fungující mešity. Jejich budovy, změněné na kostely, najdeme od Árchezu až po Zaragozu. Nejpozoruhodnější je případ Córdoby. Jde v jádru o stavbu ještě z vizigótských dob. Po dobytí Španělska ji křesťané údajně s muslimy sdíleli, než ji muslimové celou odkoupili. Budova pak sloužila jen jako mešita až do 13. století, kdy Španělé Córdobu opět dobyli a z mešity udělali katolickou katedrálu.

Nejviditelnější případ z mnoha

V posledních letech se zástupci španělských muslimů opakovaně ucházeli o právo smět se v budově rovněž pomodlit – a neuspěli u španělských úřadů světských ani církevních, z Vatikánu údajně nikdy nedostali odpověď. Je to muslimská žádost o projev ekumenismu ze strany většiny, anebo nebezpečný precedent? Španělé nehodlají nic riskovat, vždyť reconquista skončila teprve před pěti sty lety a příchod muslimských imigrantů do Evropy nervozitu jen zvyšuje.

Nynější návrat Hagie Sofie do rukou muslimské obce vyvolal celosvětovou pozornost, vyjadřoval se k němu (nesouhlasně) papež, patriarchové pravoslavných církví i americký ministr zahraničí. Jenže nádherný chrám z 6. století, změněný na mešitu v 15. století a transformovaný na „muzeum“ v roce 1934, je jen nejviditelnějším případem z mnoha. Bývalých kostelů, z nichž se staly bývalé mešity a které se nyní vracejí zpátky k náboženské funkci, je jen v Istanbulu několik. Například někdejší kostel svatého Vykupitele v Choře byl od 16. století mešitou a zesvětštěn jako muzeum v roce 1948.

Nynější návrat Hagie Sofie do rukou muslimské obce vyvolal celosvětovou pozornost, vyjadřoval se k němu (nesouhlasně) papež, patriarchové pravoslavných církví i americký ministr zahraničí. Jenže nádherný chrám z 6. století, změněný na mešitu v 15. století a transformovaný na „muzeum“ v roce 1934, je jen nejviditelnějším případem z mnoha. Bývalých kostelů, z nichž se staly bývalé mešity a které se nyní vracejí zpátky k náboženské funkci, je jen v Istanbulu několik.

Turisté se na něj donedávna chodili dívat kvůli vzácným mozaikám, jež byly během islámské éry zakryty, a nyní s návratem muslimským věřícím vnikla potřeba je opět zakrýt. Totéž hrozí i v Hagii Sofii. Tento velký návrat kulturních institucí k náboženskému účelu se odehrává v éře prezidenta Erdogana a islamisticko-nacionalistické strany AKP. Lze jej chápat jako symbolické gesto ve dvou rovinách. Za prvé, jako oslavu vítězství islámu a Turků nad křesťany a cizinci, tedy reverzi dobytí Konstantinopole z roku 1435. Byla by to oslava osmanské říše, k níž se Erdoganův „režim“ nyní již explicitně hlásí.

Program reislamizace kostelů a muzeí lze chápat i jako vzpouru proti roku 1923, kdy vznikla Turecká republika. Zakladatel Mustafa Kemal Atatürk ji chápal jako negaci osmanství, obrat k modernizaci, pozápadnění a také zesvětštění Turecka. Odnětí Hagie Sofie věřícím byl výrazný symbolický krok v rámci takového programu, stejně jako přenos hlavního města z Istanbulu do Ankary. Každoroční oslavy výročí dobytí Konstantinopole se obvykle inscenují jako připomínka překonání konstantinopolských hradeb.

Letos ale byly symbolické hradby výrazně nižší, aby za nimi byla vidět Hagia Sofia – tentokrát se nedobývalo město, ale budova, která nebyla odňata křesťanům, nýbrž sekulárnímu provozu. Současně z minaretů zněla „vítězná súra“, spojující událost s Mohamedovým proroctvím o dobytí Říma (žil osm století před událostí), a na obrazovkách k přihlížejícím promlouval sám prezident v nadživotní velikosti. Vybrat si tedy může každý: protikřesťanská, protizápadní, islámská, islamistická i imperiální rovina se setkaly v jediném rozhodnutí prezidenta, který ví, jak zacházet s dějinami pro politické účely.

Zdemoralizované město

Každé (zne)užití historie spočívá v její falzifikaci, nebo přinejmenším trivializaci. V tomto případě se turecký prezident v interpretaci některých událostí ze společné křesťansko-muslimské historie shoduje s některými evropskými bojovníky proti islámu. Pro Erdogana je důležitá verze dějin, v níž Turecko v roce 1435 porazilo křesťanskou říši – dlouho předtím, než se Osmanská říše vypravila na velkou expanzi do Evropy a stanula až před Vídní. Potíž je, že „říše“, kterou sultán Mehmed II. v bitvě o Konstantinopol porazil, dávno nebyla žádná říše, dokonce ani opravdový stát, ale jedno zdemoralizované město.

Pro Erdogana je důležitá verze dějin, v níž Turecko v roce 1435 porazilo křesťanskou říši – dlouho předtím, než se Osmanská říše vypravila na velkou expanzi do Evropy a stanula až před Vídní. Potíž je, že „říše“, kterou sultán Mehmed II. v bitvě o Konstantinopol porazil, dávno nebyla žádná říše, dokonce ani opravdový stát, ale jedno zdemoralizované město.

Sama událost nebyla vítězstvím „islámu“ nad „křesťanstvím“, Turkům při dobývání Konstantinopole pomáhali mnozí křesťané, zejména Benátčané. Zpětně se může událost jevit jako kolize nastupující „muslimské“ říše s odcházející „křesťanskou“, jenže Osmané by Konstantinopol dobyli o desítky let dříve, pokud by je na opačné straně nezaměstnávala expanze rovněž sunnitského muslimského vůdce Tamerlána (zemřel 1405). Stejně tak sultáni soupeřili se svými arabskými souvěrci – proto má hlavní istanbulská „modrá“ mešita šest minaretů, jako původně měla mešita v Mekce.

Současně v době, kdy tato mešita vznikala, pokoušeli se někteří evropští protestanti domluvit s Turky na spolupráci proti katolíkům. A samozřejmě byla pro sunnitské Turecko po staletí předním protivníkem šíitská Persie. Je pravda, že i v turecké a islámské paměti se dobytí Konstantinopole chápalo jako muslimský triumf a v sídle někdejší křesťanské supervelmoci se usídlilo centrum „celosvětového“ muslimského chalífátu. Strach, že tato východořímská říše bude znovu obnovena, lze zaznamenat i na muslimských webových debatních fórech nejen v tureckém prostředí.

Monokulturní země

Ve skutečnosti Osmanská říše nebojovala s křesťanstvím jako takovým. Během expanze se z ní stalo multikulturní a multikonfesní impérium, pod jehož nadvládou žily miliony křesťanů různých směrů. V nerovném postavení, ale dlouhá období v klidu a podle jasných pravidel. Turecko se sice může chápat jako nástupce Osmanské říše, ale státem je opačným. Po masových vraždách a vyhánění křesťanů na sklonku osmanské éry a ztrátě držav v Evropě i na Blízkém východě je dnešní Turecko nábožensky monokulturní země.

Osmanská říše nebojovala s křesťanstvím jako takovým. Během expanze se z ní stalo multikulturní a multikonfesní impérium, pod jehož nadvládou žily miliony křesťanů různých směrů. V nerovném postavení, ale dlouhá období v klidu a podle jasných pravidel. Turecko se sice může chápat jako nástupce Osmanské říše, ale státem je opačným.

Boj s „křesťany“, třeba o Hagii Sofii, může být jen fiktivní: jako kouřová clona jiných procesů, třeba ztráty Erdoganových pozic na domácí scéně nebo souboj o naleziště plynu ve východním Středomoří s Řeckem a Kyprem. Turecký prezident Erdogan jazyk nápravy křivd ovládá výborně. V uplynulých letech se soustředil na další symbolický cíl – mluví o Jeruzalémě a o záchraně mešity al-Aksá. To paradoxně vyvolává mnohem větší nervozitu v arabských zemích než u izraelské vlády.

Arabové chápou, že se tím turecký prezident „neoosmansky“ ujímá bývalých tureckých držav a současně se obrazně staví do čela muslimů. Pozorovatelé turecké politiky se shodují, že tah s chrámem Hagia Sofia mu vydrží jen na pár měsíců, stejně jako nemůže očekávat reálný prospěch z boje o Jeruzalém. Jsou to jen zastávky na cestě, o které možná ani Erdogan neví, kam vede. Tyto kroky ale stojí na starém známém pojetí historie, v němž existují jen vítězové a poražení.

Příběh Svaté moudrosti

Chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli dostal název podle teologického konceptu „boží moudrosti“. Osud budovy, která patřila ke stavebním divům světa, spíše odrážel pošetilost mocných. Anebo univerzální logiku boje o vliv a slávu. Podobný příběh by mohla vyprávět kdejaká stavba u nás. Třeba mariánský sloup na Staroměstském náměstí, katedrála svatého Víta nebo celé Hradčany. Hagia Sofia v Istanbulu je ovšem stavba, kterou Západ i Východ vnímají jako globální symbol. A oprávněně. Už samotný nápad na její stavbu odrážel velké dějiny naší části světa.

Odráželo se v něm napětí mezi západní, „latinskou“ a východní, „řeckou“ částí Římské říše, přičemž tehdy to byl východ, o kterém se soudilo, že je rozvinutější, civilizovanější a bohatší. Císař Konstantin přenášel těžiště moci právě sem a městečko Byzantion hodlal nazvat Nova Roma. Nakonec novou metropoli skromně pojmenoval po sobě samém. To se psal rok 330.

Konstantinův následovník Justinián v roce 532 rozhodl, že metropole potřebuje adekvátní chrám, a během pěti let vyrostla na místě starší stavby Hagia Sofia. Šlo o revoluční budovu, její kopule sahá do výšky 55 metrů a vnitřní prostor se obešel bez viditelných sloupů. Celá staletí šlo o největší sakrální stavbu křesťanského světa.

Zásadní symbolická role

Stála uprostřed politického centra říše, pod její střechou se ujala funkce většina východořímských císařů, což v byzantském kontextu znamenalo i vůdce církve. Současně je konstantinopolský patriarcha dodnes symbolickou hlavou všech 14 pravoslavných církví, byť přímo v Turecku, z 99 procent muslimském, je pastýřem malého stádečka. Už v době, kdy Turci dobyli Konstantinopol, byla sláva tohoto místa dávno minulostí. Tamní vládce ovládal jen bezprostřední okolí. Sultán Mehmed II. ale měl zájem o velkolepější verzi, proto získal oslavné přízvisko Fatih (dobyvatel) a rok 1453 se připomíná jako fetih, dobytí.

Je charakteristické, že v evropských jazycích se událost obvykle označuje méně heroicky, obvykle „pád“. Pohled turecké popkultury napájené národní mytologií a politickými zájmy si lze přiblížit zhlédnutím filmu Fetih 1453. Podle dobových svědectví byl osud obyvatel města děsivý, včetně žen, dětí a starců, kteří se ukryli přímo v chrámu. I sama stavba během drancování hodně utrpěla. Jenže když na místo dorazil sultán, pochopil zásadní symbolickou roli nejen města, ale i jeho chrámu a nechal ho změnit na mešitu. Ihned zmizely kříže, zvony i malby a postupně je nahradily půlměsíce a kaligrafie.

Hagia Sofia, v turečtině Ayasofya, zůstala až do začátku 17. století hlavní a největší mešitou Osmanské říše. Když na dohled odtud v letech 1609 až 1616 vyrostla mešita sultána Ahmeda (známá jako „modrá mešita“), bylo zřejmé, že její architekt vědomě napodoboval někdejší chrám – a totéž platí pro řadu dalších staveb ve městě. Mimochodem, stavební ruch, jehož projevem byla i modrá mešita, byl možný díky míru, který Osmané uzavřeli s Habsburky roku 1606 v Žitavě.

V západní vzpomínce na osud Římské říše často chybí jedna mezihra. Ještě než se Konstantinopole zmocnili Turci, město zažilo jiné dobývání. Metropoli východního křesťanství ovládli „západní“ křesťané, město poničili a zlato a stříbro z výzdoby Hagie Sofie uloupili. Stalo se to v rámci čtvrté křížové výpravy, která sice původně mířila do Jeruzaléma, aby ho vyprostila z muslimských rukou, ale místo toho vyplenila křesťanskou Konstantinopol. A to způsobem, který dobové prameny líčí jako obzvlášť krutý.

Dědictví v cizích rukou

„Latinské císařství“ (nebo chcete-li západní okupace) trvalo od roku 1204 skoro 60 let. Z Hagie Sofie se stala katolická katedrála, duchovní centrum křižáckého státu. Byl zde korunován i její „císař“ Balduin, v jejích útrobách je snad ještě dnes pochován benátský dóže Enrico Dandolo, který dal pokyn k dobytí a vyplenění města. Uzurpátoři pocházeli převážně z dnešní Francie, Belgie a Itálie. Místní křesťané je nenáviděli. Záchranu jim přinesl až císař Michael VIII. Palaiologos, který křižáky vytlačil. Když jeho lidé pronikli do Konstantinopole, zděsili se nad stavem města i chrámu.

Vojenský podnik západních křesťanů měl údajně dosáhnout sjednocení rozděleného křesťanství, místo toho se západovýchodní schizma utužilo. A především tato akce rozdrobila původní byzantské území a připravila půdu pro příštího dobyvatele. Tím měli být muslimští Turci, kteří zaútočili o dvě století později z oblasti Nikáje, stejně jako předtím řecký křesťanský císař Michael. Mnozí křesťané dosud vidí Hagii Sofii jako své dědictví v cizích rukou. Nicméně muslimští vládcové si budovy obvykle vážili.

Během staletí ji postupně rozvíjeli, přibývaly minarety, fontánky pro rituální omývání, náboženské školy, mauzoleum, dům astronoma, který určoval začátky a konce modliteb a svátků, a také vývařovna pro chudé. Areál se stal systémem budov plně integrovaným do náboženského života muslimského města. Ironií je, že řadu úprav, stejně jako další stavby v Istanbulu, od 19. století prováděli hlavně evropští stavitelé v „osmanském“ stylu, který byl trochu „byzantským“ stylem. Nikdy ale nezmizela vzpomínka na minulost.

Nadále trochu muzeem

Například po porážce Osmanské říše se v bývalém chrámu pokusil sloužit mši řecký kněz, než si musel zachránit holý život útěkem před rozlícenými bližními jiné víry. Napětí, které se ve zdech budovy usídlilo, pravděpodobně přispělo k rozhodnutí prezidenta Mustafy Kemala Atatürka, aby budovu zcela sekularizoval a udělal z ní architektonickou památku, přinejmenším zdánlivě.

Koberce typické pro mešitu (v níž se klečí) zmizely, dělníci znovu odkryli byzantské mozaiky a fresky, tedy něco, co je v rozporu s islámskými představami o (nejen) sakrálním prostoru. Současně ale byly ponechány jiné úpravy za staletí, kdy byla Hagia Sofia mešitou. Tou se nyní opět stává. Je to krok, který podporuje podle průzkumů 73 procent Turků. Erdogan tedy nemusel čelit žádnému velkému odporu. Návrh arménského patriarchy, aby muslimové s křesťany budovu sdíleli, na úrodnou půdu nepadl.

Je tu ale stále možnost, že mešita bude nadále trochu muzeem – až do letoška byla po paláci Topkapi druhou nejnavštěvovanější památkou v Turecku a ročně do ní zavítalo okolo 3,5 milionu turistů. Dosud činilo vstupné 100 lir, zhruba 340 korun. Předtím, než se Erdoganovi začala sypat ekonomika a padat měna, to v přepočtu byl dokonce dvojnásobek. Připuštění dvojího účelu by tedy bylo gesto, které by se Erdoganovi vyplatilo. Doslova.

Autor

Jan Fingerland

Jan Fingerland | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články