Globalizace končí. Trendem je lokalizace

Svět se změnil. Růst potenciálu velkých měst, jež se tváří, že uživí stále více obyvatel, je u konce. Nejlépe to ukazuje, že bydlení a život v nich je nedostupný pro lidi, kteří se nechtějí dlouhodobě zadlužovat a žít na hraně „křehkým způsobem života“. Musejí brát ohled na skutečnost, že pracovních míst i ve velkých městech ubývá, tedy špičkových, odborných a specializovaných, a nekvalifikovaných se nedostává.

V důsledku rychlé a efektivní změny způsobu života, kdy Česká ani Slovenská republika nedisponují dostatečně velkým vlastním kapitálem, byly obě zastavěny montovnami. Podniky, jež vybudovali například Tomáš a Jan A. Baťové, se v současnosti stávají spíše pohádkou. A v této situaci přemýšlíme o chytrých městech.

Všichni si nedovedou představit, co je to „Smart City“, světově uznávaný anglický termín pro uvedený český překlad. Ještě méně lidí dovede vytvořit alespoň primitivní koncept, proto je bláhové v této situaci mluvit o jeho realizaci. Lze si představit, jak uvádí jeden leták, „ideální město šťastných lidí, které je energeticky a potravinově soběstačné, navíc bez obalů a odpadů?“

K tématu konce globalizace se v rozhovoru vyjadřují ekonomka Ilona Švihlíková, ředitel strategie společnosti Triton Marek Pavlík a ekonom a propagátor odkazu bratrů Baťových Adrián Podskľan.

Ilona Švihlíková, ekonomka.

ČESKÁ POZICE: Bratři Baťové tvrdili, že nejvznešenějším úkolem vůdčích osobností zemí je probudit a uvolnit síly obyvatel a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem, jak dospět k tomuto cíli, je nechat lidi i města žít z vlastních prostředků. Z konkurence se vybudují silné a schopné svazky. V současnosti jsme zahlcení zahraničními montovnami, které navíc dostávají nepřiměřené dotace na úkor domácího průmyslu i kapitálu. Jak vnímáte tyto skutečnosti?

ŠVIHLÍKOVÁ: Česká republika patří k zemím, které jsou velmi globalizované v obchodě i ve finančních tocích. Struktura české ekonomiky není příliš česká a je značně nevyvážená. Z hlediska přidané hodnoty jsme na nižší střední úrovni, což neumožňuje trvalé zvyšování životního standardu – konvergenci.

Přepracovací charakter ekonomiky, o němž psal Český statistický úřad, navíc znamená, že o ekonomickém směřování Česka se rozhoduje v zahraničních mateřských firmách. Ekonomika je příliš koncentrovaná na určité trhy – Evropská unie, Německo –, odvětí, jako je automobilový průmysl, a na několik velkých firem.

Lokální ekonomiku bohužel vnímáme jako Popelku. Z mezinárodního vývoje trendů však vyplývá, že globalizace je nejspíš za svým vrcholem. Také rozvoj moderních technologií směřuje k lokalizaci. Lokální ekonomika možná nedodá skvělá čísla HDP, ale spolu s vhodnými ekonomickými strukturami, především družstva a podniky s účastí zaměstnanců, celou ekonomiku i společnost „drží“ a stabilizuje.

Podpora lokální ekonomiky navíc může přispět ke změně našeho nedůstojného „modelu“ začlenění do mezinárodní spolupráce na základě blízkosti Německu. Koloniální postavení ČR má politické implikace. Generuje často „elity“, které mají zájem, aby tento status quo pokračoval.

Marek Pavlík, ředitel strategie společnosti Triton.

PAVLÍK: Samosprávné celky, tedy obce, by se měly snažit příjemně „připoutat“ občana k dění v obci, starat se o genius loci, aby její občané mohli být hrdí na svůj domov. Také musejí nabízet dostatečné vyžití pro rodiny s dětmi, starat se například o dobrou dopravu za prací, smysluplné místní úřady či zdravotnická zařízení.

Obec by také měla udržet a přilákat malé a střední podnikatele, nabídnout přijatelné podmínky pro bydlení, tedy cenově dostupné byty nebo stavební parcely. To vše lze vytvořit, pokud má aktivního starostu a vedení obce, které umí lobbovat. Pokud jsou to „srdcaři“, kteří výkon svého postu považují za poslání, mají úspěch téměř zaručený. Navíc, pokud dovedou vysvětlit občanům, proč mají obec, ve které je fajn s rodinou zůstávat a kvalitně žít.

Adrián Podskľan, ekonom a propagátor odkazu bratrů Baťových.

PODSKĽAN: Podle svobodného monitoru je v Česku 70 tisíc bezdomovců a milion lidí ohrožených příjmovou chudobou. „Česká“ ekonomika patří od dubna 2017 mezi rozvojové země, protože HNP je dlouhodobě nižší než HDP. To není pozitivní, neboť vycházíme ze skutečnosti, že Česko, a mimo jiné také Slovensko, nekontroluje vlastní ekonomiku, která nám vlastně nepatří.

Jsme jen subdodavateli nadnárodních firem, v našem případě často z Německa, ale nejen z něho. Podle George Friedmana Německo v průběhu 15 let zlikvidovalo konkurenci v celé eurozóně a stalo se od svého sjednocení exportní velmocí s nejvyšším přebytkem. Z toho vyplývá, že Němci se zřejmě mají ekonomicky nejlépe v celé historii a my k tomu přispíváme levnou prací.

Podle The Bloomberg Innovation Index Česko ani Slovensko prý nepatří mezi pokrokové země, což znamená, že nejvíce kvalifikovaných pracovních míst v důsledku různých vlivů ubývá rychleji, než vznikají nová. Naše hospodářství nemáme pod kontrolou. Proto nejspíše nečeká Čechy ani Slováky pozitivní budoucnost, a to nejen ekonomická. Zůstává jim jen naděje, že se jednou probudí a na troskách velkoskladů a montoven naskočí na vlastní národní cestu podle bratrů Baťových a jejich spolupracovníků.

Žijeme v době nejistoty a stagnace, což asi bude v příštích 50 letech normální. Zřejmě se nepodaří uvést do praxe názor, že nejvznešenějším úkolem vůdčích osobností zemí je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva a řídit je tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Přitom by to nemělo být obtížné.

Stačí nechat žít samosprávné celky z vlastních prostředků. Například tím, že zrušíme nástroje, které vytvářejí silnou závislost obcí a měst na státu, tedy dotace a investiční stimuly. Následně je třeba snížit daně a zbytečné administrativní povinnosti pro podnikatele. Teprve pak můžeme doufat, že se tu uchytí nové technologie, které se budou podílet na vytváření a rozvoji malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, navíc regionálních a lokálně rozvíjených.

Tyto podniky by neměly odvozovat své úspěchy ze zahraničního finančního kapitálu, ale z vlastních znalostí, schopností, inovací, adaptibility, pružnosti a podnikavosti místních obyvatel. Konkurenční výhody České a Slovenské republiky mohou vytvářet jen organizace s individuální a lokální adaptibilní schopností a vlastním kapitálem, nikoli masová výroba „námezdních nádeníků“.

ČESKÁ POZICE: Může za současnou, relativně vysokou životní úroveň ve srovnání s nedávnou dobou rozvoj průmyslu a služeb, popřípadě podnikání, nebo neustálé zadlužování?

ŠVIHLÍKOVÁ: Otázkou je, čí úroveň. Zásadní roli hrají technologie, jež zvyšují produktivitu práce, což přináší výzvy a úkoly, jež jsou nyní obzvlášť aktuální, například zaměstnanost v éře automatizace. Zadlužování je pro vyspělé země typické jako „pohon“ od sedmdesátých let, od té doby význam úvěrů v ekonomice silně roste. Jedním z důvodů je „přebití“ kupní síly, jež trpí stále horší pozicí práce – mezd – vůči kapitálu – zisku. Zadlužování a tvorba nových finančních produktů – financializace –, jde společně s tímto fenoménem.

U měření životní úrovně je třeba být opatrný. HDP na hlavu není vždy ten nejlepší ukazatel, protože tvrdě průměruje, a pohled z hlavního města deformuje. Nezapomínejme, že životní úroveň nemusí být jen kategorií příjmů. Roli hrají i výdaje například na bydlení. Pojem „životní úroveň“ je širší. Souvisí také například se spokojeností, bezpečím či právní jistotou.

PODSKĽAN: Nevím, u kterých lidí a o jakou vysokou životní úroveň jde, protože nesouhlasím s tím, že většina obyvatel Česka a Slovenska má vysokou životní úroveň. Navíc životní úroveň a kvalita života nezávisejí pouze na ekonomice, například v Bhútánu žijí nejšťastnější lidé na světě a místo HDP měří hrubé domácí štěstí. Z ekonomického hlediska je růst životní úrovně lidí v ČR a SR především důsledkem zadlužování.

V podnikání je to kvůli nespravedlivému přerozdělování zdrojů a státním intervencím s krátkodobým efektem ještě horší. Namísto rozvoje služeb a digitalizace jsme intenzívně rozvíjeli montovny automobilového průmyslu, a tím se katapultovali mezi rozvojové země, o jejichž osudu se rozhoduje jinde. Nejlépe to ukazuje studie Analýza odlivu zisků Úřadu vlády České republiky. Kvůli závislosti Česka a Slovenska na automobilovém průmyslu jim hrozí osud Detroitu.

ČESKÁ POZICE: Existuje možnost, že v případě státní či světové krize se lze negativním následkům současné ekonomické situace vyhnout rozvojem lokální ekonomiky? Tedy podobně, jak to ve 20. století udělali bratři Baťové ve Zlíně?

ŠVIHLÍKOVÁ: Nevím, jestli lze používat historické analogie, ale význam lokálního roste. Naposledy jsem zaznamenala článek v deníku Financial Times komentátorky Gillian Tettové, která publikuje rozhovory s šéfy významných amerických firem. Hovoří o lokalizaci či regionalizaci, tedy o pokusu o návrat továren z Asie do USA kvůli moderním technologiím. Automatizace cyklus, v němž se jedna věc vyrábí na čtyřech kontinentech, narušuje. A nový fenomén, 3D tisk, přispěje k individualizaci potřeb.

Takže nejde jen o reakci na zlé časy. Už dávno víme, že lokální struktury jsou vůči krizím odolné, ale jde i o celkový pohyb ve světové ekonomice. Lokální ekonomika navíc plní i sociální, stabilizační funkci. Obrovské regionální nerovnováhy mají politické dopady, například hlasování o brexitu. Propojení lokálních struktur – od obcí přes malé a střední firmy až třeba po místní univerzity – má obrovský, u nás dosud nevyužitý potenciál. Když se peníze udrží v místě, pak i lidé.

PAVLÍK: V poslední době se stále více hovoří o rozvoji místního podnikání. Proč? Je třeba udržet lidi na venkově, aby masově neodcházeli do velkých měst za prací. Lokální malí a střední podnikatelé dokážou udržet při „životě“ region, aby se nevybydloval, a na vesnicích zůstala nezbytná zařízení, jako jsou obchody a restaurace, bez nichž upadá i společenský život obce.

Aktuální fakta však lokální ekonomice nepřejí. V ČR například ubývá počet vesnic do dvou tisíc obyvatel a v obcích do pěti set obyvatel je průměrně o čtyři procenta vyšší nezaměstnanost než na ve větších vesnicích. Objem ekonomiky v tuzemském vlastnictví v reálných hodnotách od roku 1995 prakticky nerostl – na rozdíl od aktiv v zahraničním vlastnictví, které vzrostly sedmkrát. Odliv výnosů firem z ČR je nejméně dvakrát vyšší, než by odpovídalo ekonomickým podmínkám v Česku.

Čím se vyznačuje dobře fungující region? Nepochybně a zejména tím, že se v něm daří středním a malým regionálním firmám, drobným podnikatelům a živnostníkům, kteří dovedou vzájemně rozvíjet svůj „byznys“, přičemž je v tom podporují místní autority. V tomto smyslu můžeme hovořit o „lokální ekonomice“, místním živém systému, v němž místní preferují v místě a regionu dostupné produkty a služby.

PODSKĽAN: Obnova masívního podnikání podle Bati a lokálně regionální použití nových technologií – 3D tisk, robotika, automatizace a další nástroje pro zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních lokalitách – jsou správnou cestou pro každou rozumně řízenou ekonomiku, ať jde o stát nebo o region. Inspirací může být například Švýcarsko, Nizozemsko, Nová Anglie, Jižní Korea nebo Singapuru. Dobře to popsal čínský premiér Li Kche-čchiang, že nechce řešit nové problémy stejnými myšlenkovými procesy, jež k problémům vedly.

Na podporu lokální ekonomiky můžeme používat jeden z důležitých nástrojů – lokální měnu, jež nefunguje na omezeném území samostatně, ale doplňuje národní měnu. Každý si může vybrat, jestli zaplatí v národní nebo lokální měně. U nás je to obtížně představitelné, přestože na podobném principu fungují stravenky, jež však mají celorepublikovou platnost a jejich smyslem jsou zaměstnanecké benefity.

Že bychom používali alternativní měny, ke kterým patří i zlato nebo elektronická měna bitcoin, je krajně nepravděpodobné. Sice se s nimi obchoduje celosvětově, ale k podpoře lokální ekonomiky nejsou použitelné. Navzdory tomu se i u nás občas objevují pokusy, kdy si obyvatelé vesnic platí mimotržně směnkami s nabídkou služeb a naturálií. Ministerstvo financí to sice nevidí rádo, ale nikdo dosud nevymyslel, jak v tomto ohledu vybírat EET.

ČESKÁ POZICE: Lidé na celém světě, a nejen podle Billa McKibbena, začínají znovu budovat své obce jako funkční hospodářské celky a prevenci proti hospodářským a měnovým výkyvům. Je tato cesta, kdy komunita spoléhá sama na sebe, schůdná?

ŠVIHLÍKOVÁ: Výhody větší lokalizace, které se projevují také jako větší místní propojenost, jsou zřejmé, ať v ekologii – uzavření cyklu produkce a spotřeby či využití místních obnovitelných zdrojů – nebo v oddalování tlaku na univerzalitu potravin či místních výrobků. Fungující lokální ekonomika může nabídnout místní udržitelnost, větší odolnost vůči krizím i stabilnější pracovní místa. Zvyšuje také aktivní místní působení, rozhodování a výsledky jsou blíž k občanovi. Stručně řečeno, jsou tu lepší možnosti spolupráce.

Patřím k zastáncům ekonomické participace, tedy formy vlastnictví, jako jsou družstva nebo podniky řízené zaměstnanci. Považuji je za důležité lokální aktivity. Cílem by však nemělo být budování něčeho, jako je „The Village“. Stále budeme součástí globálního světa, z toho nelze utéct. Lokální ekonomika by ale mohla vybalancovat nerovnováhy vyvolané globálními ekonomickými toky.

PAVLÍK: Vize soběstačného regionu je tím správným základem, když například krajští úředníci rozhodují, kam by měly směřovat městské investice, a co by mělo být prioritami v rozpočtu samospráv. Vize regionu, představa o možné budoucí prosperitě, je dobrým cvičením ze způsobilosti – odborné i etické – těch, kdo region vedou, obvykle však přesahuje jedno volební období. Nelze ji po každých volbách měnit, je vytyčenou linií pro nové zastupitele, radní a úředníky.

Dobrou vizi regionu charakterizuje splnění tří nároků. Za prvé, je lákavá pro ty, které zajímá rozvoj regionu. Dnešním manažerským slangem řečeno, je lákavá pro stakeholdery regionu, ať jde o jeho obyvatele, o firmy, které v něm sídlí, platí daně a používají infrastrukturu a služby úřednického aparátu, nebo instituce, jež jsou v regionu doma. Do výčtu lze zahrnout i partnery, s nimiž město spolupracuje, ať investoři, orgány veřejné správy či zahraniční partneři.

Za druhé, je založená ekonomicky aktivně, pamatuje na nezbytnost generovat bohatství regionu. Jen bohaté regiony kontrolují zdroje svého růstu a přitahují. Dotace, rakovina, která k nám přišla z evropských fondů, jsou příčinou současné tristní situace, kdy stačí natáhnout ruku, šikovně čerpat a obratně dokládat.

Navíc je toto jednání považované za žádoucí a chvályhodné. Nejen města, ale i země jsou hodnocené podle toho, nakolik dokážou „podojit“ evropské fondy. Přitom starost o zdroje svého bohatství a schopnost je správně investovat byly vždy vizitkou, měřítkem a chloubou prozíravých měst.

Za třetí, posílení brandu regionu. Každý dlouhodobě prosperující region má svou značku, odlišnost a konkurenční výhodu. Dokáže jasně sdělit, čím je charakteristický, unikátní a lákavý.

PODSKĽAN: Na základě statistik a zkušenosti lze konstatovat, že ekonomiky zemí západní Evropy včetně naší se potýkají nejen s pozitivními, ale i s negativními dopady globalizace. Často se v nich však jí lidé brání mnohem aktivněji a jsou schopní na rozdíl od většiny Čechů a Slováků synergicky spolupracovat. Ti si mnohdy ani nedovedou představit, že by se dobrovolně a aktivně účastnili politiky a různými způsoby posilovali systémy lokálních ekonomik kvůli zvyšování konkurenceschopnosti a soběstačnosti.

Neuvědomují si, že důsledkem udržení solidní životní úrovně a kupní síly také je, že spotřebitelé nemusejí akceptovat cenu a kvalitu zboží diktovanou obchodními řetězci. Už jen to jsou pádné důvody, proč bychom se měli o lokální ekonomiku intenzivně zajímat a propagovat ji. Často se pozastavujeme nad tím, že potraviny například v německých supermarketech jsou výrazně kvalitnější, a přitom levnější než u nás. Je tomu tak, protože Němci prosazují lokální politiku, a navíc aktivně obhajují svá práva, svoboda a možnosti.

Pro inspiraci uvedu příklad z historie německého města Lübecku – kniha Adaptujte se Tima Harforda –, které ve 12. století Jindřich Lev začal po dobytí měnit na nejbohatší město v severní Evropě. Použil jednoduchou metodu. Stanovil soubor pravidel, která platila pouze v Lübecku. Budoucím občanům nabídl výsadu „velmi čestných občanských práv“, lenní pány vyhnal a nahradil místní radou.

Založil nezávislou mincovnu, která garantovala zdravou měnu, nadměrné daně zakázal a ustavil zónu volného obchodu, z níž lübečtí kupci mohli obchodovat s městy, jako je Münster, Magdeburg, Norimberk, a dokonce s Vídní. Jindřich Lev pak nechal po severní Evropě rozhlásit, že obchodně zdatní migranti budou vítaní. Ti si pospíšili, aby této výzvy využili a přicházeli v zástupech. Lübeck se stal Hongkongem své doby. Byl to tehdy náhlý a fenomenální úspěch.

Císař Karel IV. zařadil v roce 1375 Lübeck spolu s Římem, Pisou, Benátkami a Florencii do pěti „perel Svaté říše římské“. Vzhledem k rychlé urbanizaci světa možná přišel čas Lübeck opět napodobit. Jak upozorňuje Sebastian Mallaby, Jindřichův projekt pro Lübeck sice „trochu připomíná pokus postavit nové Chicago v současném Kongu nebo Iráku“, ale přesně to chce nyní udělat Paul Romer.

Tento americký ekonom založil hnutí „koncesních měst“ s výsadními právy a tvrdí, že svět potřebuje nová města s vlastní infrastrukturou, a především s vlastními demokratickými pravidly, daňovým systémem a řízením korporací. Taková města by se stejně jako středověký Lübeck řídila souborem pravidel, jež by přitahovala ambiciózní lidi.

Existuje mnoho důkazů, že koncesní města mohou v dnešním světě existovat a fungovat. Jedním z nich je Singapur, dlouhodobě úspěšný městský stát.U nás v České a Slovenské republice máme jistý nevyužitý náskok. Jde o soubor pravidel pro fungování prosperujícího města nebo obce, který zpracoval ve svém díle Ideální průmyslové město J. A. Baťa se svými spolupracovníky. V praxi tuto teorie úspěšně vyzkoušel nejen ve Zlíně, ale i na Slovensku či v Brazílii. Stačí začít budovat, tvořit a nevymlouvat se.