Francie válčí s džihádistickou mlhovinou

Mezinárodní koalice se snaží zastavit rozpínání Islámského státu leteckým bombardováním, na kterém se skrovně podílí i Francie. Vojenským stratégům nad Seinou však působí větší starosti situace ve státech na jižním okraji Sahary.

Ilja Kuneš 13.1.2015
islamisté z organizace Ansar Dine | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy islamisté z organizace Ansar Dine | foto: Reuters
islamisté z organizace Ansar Dine

Černý prapor islámu vlající nad obrovským, nehostinným a těžko přístupným prostorem afrického kontinentu od Somálska po Senegal by pro Francii znamenal, že svatá válka jí zaklepala na dveře. A to doslova. Drží tam totiž vedle jednorázově nasazených oddílů v protiteroristických operacích (celkem okolo pěti tisíc vojáků) stálé vojenské posádky – v Džibuti 1900, Středoafrické republice 600, Čadu 950, Pobřeží slonoviny 450, Gabonu 900 a Senegalu 350 vojáků. Většinou jde o jednotky rychlého nasazení. Francouzská armáda je tedy v první linii.

O tom, že se Francie cítí skutečně ohrožena, svědčí, že navzdory hospodářské krizi a seškrtání výdajů na obranu nasazuje armádu v rozsahu, jaký nepoznala od alžírské války v padesátých letech 20. století. Jenže proti komu? Francouzská média používají pro nepřítele výstižné označení „džihádistická mlhovina“ („nébuleuse djihadiste“).

Nepřítele není vidět, byť tajné služby rozpitvávají jeho organizaci do nejmenších detailů. Má sice jméno AQMI – francouzská zkratka al-Káidy v islámském Maghrebu –, ale proklouzává mezi prsty jako pověstný saharský písek. Přitom má AQMI na seznamu teroristických organizací i Rusko.

Džihád jako byznys

Jádro organizace tvořily zpočátku bojůvky alžírských fanatiků Ozbrojené islámské skupiny (GIA), jež se po prohrané a krvavé válce s autoritativním režimem v Alžírsku stáhly koncem 90. let do pouště na jihu země. Jejich původní zastřešující organizace Salafistická skupina pro kázání a boj (GSPC) se podřízením Usámovi bin Ládinovi svým způsobem franšízovala a přijala současný název.

Nevedou-li zrovna džihád, působí jako mafie a každá si žárlivě střeží svůj „byznys“. Navzdory náboženskému hávu chvástavých prohlášení jde o zločinecké bandy bez skrupulí.

V jejím čele stojí Abdelmalek Drukdel, odsouzený alžírským soudem za vraždy k trestu smrti. Ovšem v nepřítomnosti. Organizace má podle odhadů pět až deset tisíc členů, přičemž pouze dva tisíce lze považovat za aktivní bojovníky. Nejde o ucelenou strukturu. Jednotlivé složky, takzvané katiby, spojuje pouze fanatismus a krvavý sadismus.

Nevedou-li zrovna džihád, působí jako mafie a každá si žárlivě střeží svůj „byznys“. Ten spočívá ve výkupném za rukojmí (vzhledem k oblasti téměř výlučně Francouzů), pašování cigaret, drog, zbraní a v poslední době bílého masa či nelegálních migrantů do Evropy. Navzdory náboženskému hávu chvástavých prohlášení jde o zločinecké bandy bez skrupulí.

Dvě události

AQMI nedávno zasáhly dvě události, na které neměla žádný vliv. První bylo nedomyšlené odstranění libyjského megalomana Muammara Kaddáfího. Tohoto diktátora sice sotvakdo litoval, ale rychle se ukázalo, že bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy ani britský premiér David Cameron nemají žádný plán, jak po úspěšné vojenské akci dál postupovat. Libyjský stát se rozložil a AQMI získala přístup jak k téměř nevyčerpatelné zásobárně zbraní včetně raket země–vzduch a země–země, tak k nikým nerušenému zázemí. Druhá událost sahelské džihádisty oslabila. Vyhlášením islámského chalífátu v Sýrii a Iráku Abú Bakrem al-Bagdádím se teroristické bratrstvo rozštěpilo. Vůdce AQMI Drukdel potvrdil poslušnost al-Káidě, ovšem část spolubojovníků ve svaté válce vyhlásila vlastní chalífát a podřídila se osvícenci z Levanty.

Bratr Mochtar nepodniká pouze ve vraždách. Mezi bojovníky za světlé zítřky pod černou vlajkou džihádu je rovněž známý pod přezdívkou „Mister Marlboro“. Sám prý ale nekouří.

Mezi odpadlíky AQMI najdeme natolik zajímavé postavy, jako je jednooký Mochtar Belmochtar a jeho skupina s výmluvným názvem „Podepisujeme se krví“. Název nelže. Vůdce, na jehož hlavu je vypsána odměna pět milionů dolarů, postřílel 13. ledna 2013 čtyřicet zaměstnanců rafinerie v alžírském Tiganturinu. Bratr Mochtar nepodniká pouze ve vraždách. Mezi bojovníky za světlé zítřky pod černou vlajkou džihádu je rovněž známý pod přezdívkou „Mister Marlboro“. Sám prý ale nekouří.

Stejně jako mafiáni po sobě střílejí i odnože sahelského džihádu. Dokážou se ale spojit, jde-li o rozšíření kontrolovaného území. V roce 2012 se jim spolu s Tuaregy, kteří léta usilují o nezávislost (vlastní stát Azavad), téměř podařilo dostat na kolena Mali. Ovládli sever země, území větší než kontinentální Francie. Vzápětí se vypořádali s nadále nepotřebnými tuaregskými spojenci. Nastalo obvyklé ničení památek (Tombuktu), podřezávání a bohulibé zavádění šaríi. V euforii z vítězného tažení a vzhledem k tomu, že armáda Mali přestala existovat, se džihádisté pod černými prapory a objektivy (západních) videokamer vypravili v lednu 2013 dobýt hlavní město Bamako. Francii nezbývalo než zasáhnout.

Operace Serval a Sangaris

Francie vyslala na 3,5 tisíce vojáků do Mali (operace Serval) oficiálně na žádost prezidenta země a pod rouškou rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. Těžko věřit, že by takovou rozsáhlou akci byla schopná zorganizovat do několika hodin od legitimizujícího posvěcení. Nicméně se Francouzům podařilo zahnat islámské fanatiky během pár dní do pohraničních hor na severu země. Tedy tam, odkud se vynořili.

Vojáci úkol splnili, politicky to ale začalo skřípat. Prezident François Hollande jak z finančních důvodů, tak z obavy, že by Francie mohla být považovaná za četníka v bývalých koloniích, začal vysílat SOS na všechny strany.

Vojáci úkol splnili, politicky to ale začalo skřípat. Prezident François Hollande jak z finančních důvodů, tak z obavy, že by Francie mohla být považovaná za četníka v bývalých koloniích, začal vysílat SOS na všechny strany. Evropská unie strčila hlavu do písku. Částečně oprávněně, protože Paříž neráčila evropské spojence o připravovaném zásahu ani informovat. Myli si ruce s o to větší úlevou, že se jim do vosího hnízda Sahelu vůbec nechtělo. OSN se vymluvila na nedostatek prostředků.

Jediné vojáky nakonec poskytlo pět afrických států, které Francouze do zásahu proti islámským fanatikům tlačily, protože se potýkají se stejnou hrozbou. Je otázkou, zda to byl přínos. Podle jednoho z velitelů operace Serval nejsou „s výjimkou čadských oddílů ostatní africké posily po pravdě řečeno efektivní“. Nemluvě o tom, že je platí Francie. Výsledkem je, že místo slibovaného snížení počtu francouzských vojáků v Mali do tří měsíců na pět set instruktorů jich zůstává dva roky po zahájení operace Serval téměř stejný počet.

Jako by to nestačilo. Ve stejném roce se odehrál převrat ve Středoafrické republice. Muslimské milice Salaka podporované a financované sahelskými džihádisty připravily podřezáváním půdu. Francie proto 24. listopadu 2013 vysadila na letišti v hlavním městě Bangui s pomocí ruských letadel Antonov vojáky, kteří oblast letiště zabezpečují (operace Sangaris). Příchodem Francouzů narostla odvaha nemuslimských obyvatel, kteří se s chutí pustili do vraždění svých sousedů. Vzájemné podřezávání si vyžádalo vyslání dalších jednotek. Situace se dodnes příliš nezměnila.

Prostor, čas a otázky

Po dvou letech bojů proti islámským džihádistům v Africe se Francie rozhodla spojit jednotlivá nasazení v různých zemích. Sjednocená protiteroristická operace nese od 1. srpna loňského roku název Barkhane. Účastní se jí téměř čtyři tisíce příslušníků armády a cizinecké legie za podpory letectva, dronů a informací ochotně poskytovaných ze špionážních družic USA. Jenže to vypadá na běh na velmi dlouhou trať.

„Jsme téměř v neřešitelné situaci. Džihádisté se oblékají a chovají jako ostatní obyvatelstvo. Rozeznáme je až ve chvíli, kdy na nás začnou střílet.“

První potíž spočívá v terénu, respektive v jeho rozsáhlosti a nehostinnosti. Druhá v povaze bojů, kdy proti sobě stojí komanda regulérní armády a guerillové bojůvky. Generál Palasset, který operaci velí, přiznává: „Jsme téměř v neřešitelné situaci. Džihádisté se oblékají a chovají jako ostatní obyvatelstvo. Rozeznáme je až ve chvíli, kdy na nás začnou střílet.“ Třetí potíž představuje, že vojenská akce probíhá v pěti různých zemích – Středoafrické republice, Čadu, Burkině Faso, Nigeru a Mali. V některých sice stát přestal fungovat a v ostatních se rozvrací, navzdory tomu je třeba respektovat jejich státní suverenitu.

Stejný generál si v rozhovoru pro rozhlasovou stanici France-Info téměř zoufá: „Džihádisté se pohybují bez ohledu na hranice. Zato my musíme respektovat předpisy, zákony a hranice každé země. Rozkazy dostáváme sice z Paříže, ale každou akci si musíme nechat schválit místní vládou. Za takových podmínek jsme tu na léta.“ Největší otázku nad úspěchem protiteroristické operace Barkhane ale vyvolává, že se na tažení proti severoafrickým džihádistům podílí jen pět afrických států.

Francouzské vojenské velení si stěžuje, že operace v dnešní podobě nemůže odstranit kořeny problému. Vojáci mohou sice džihádisty z obrovského pouštního prostoru vyhnat, ale musejí se zastavit před branami zemí, které jsou považované za jejich tradiční bašty, to znamená na hranicích Alžírska, Súdánu a samozřejmě Libye. Francouzský ministr obrany Le Drian v říjnu otevřeně přiznal, že dokud mezinárodní společenství nevyřeší problém Libye, zůstane problém sahelského džihádu akutní i přes sebevětší nasazení vojenských sil.

Vnitřní fronta

Zatímco si vojenští stratégové lámou hlavu nad operacemi v poušti, očekávala francouzská veřejnost s obavami, kdy se protidžihádské tažení projeví u nich doma. V listopadu totiž vyzvala AQMI souvěrce, aby „zabíjeli Francouze všude a jakýmkoliv způsobem“.

Vzápětí na severu Alžírska unesla a podřízla nevinného turistu. V prosinci zaútočil islámský radikál na policejní stanici poblíž Tours, v Dijonu najel jiný autem do skupiny lidí na zastávce autobusu a další v Nantes do předvánočního trhu. Všichni tři útočili s pokřikem „Alláhu akbar“ (Bůh je velký).

Francouzská vláda se pokusila uklidnit veřejnost prohlášením, v němž je označila za duševně vyšinuté jedince. Ovšem právě takoví tvoří bojovníky svaté války.

Francouzská vláda se pokusila uklidnit veřejnost prohlášením, v němž je označila za duševně vyšinuté jedince. Ovšem právě takoví tvoří bojovníky svaté války. Odborníci na islámský terorismus dospěli v médiích k závěru, že se „džihádistická mlhovina“ pokouší prodloužit sahelskou frontu až do Francie. Podle průzkumů veřejného mínění vzrostly výrazně protiislámské nálady u rodilých Francouzů, zatímco muslimská komunita se cítí stále více vytlačována ze společnosti. Jde o začarovaný kruh, v němž se extremismy na obou stranách navzájem živí a posilují.

Známý neokonzervativní politický esejista, novinář a spisovatel Eric Zemmour v rozhlasovém pořadu těsně před Vánoci prohlásil, že jediné efektivní řešení vidí ve „vystěhování pěti milionů Arabů z Francie“. Dříve se něco podobného ozývalo jen v marginálních kruzích na samém okraji společnosti. Zdvihlo se obvyklé pobouření, Zemmourovi ale vyjádřil podporu nezvykle vysoký počet anonymních francouzských občanů. To je novinka. Posun ve veřejném mínění bude zřejmě větší, než politologové, novináři a další intelektuální elity předpokládali.

Navzdory všem navrhovaným řešením a rádoby řešením průzkumy veřejného mínění ukazují, že Francouzi považují islámský radikalismus za hlavní ohrožení své země a společnosti, které vojenské nasazení v Africe zvýšilo. Použití armády přitom jasná většina z nich schvaluje. S vědomím, že válka proti džihádu sotva začala a že cesta bude dlouhá a značně trnitá. Tragická událost ve středu 7. ledna v pařížském satirickém týdeníku Charlie Hebdo tento trend nejen potvrzuje, ale i posiluje.

Počet příspěvků: 4, poslední 14.1.2015 11:18 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.