Francie: Střetnou se finanční trhy se socialistickou vládou?

Neprovede-li vláda Françoise Hollanda žádné opatření k ozdravení financí i ekonomiky země, čeká EU a eurozónu otřes, jaký dosud nezažily.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Reuters, ČESKÁ POZICE, UrbČeská pozice

Nedávno skončilo léto, ale s Francií se nic dramatického nestalo. V této klimaticky příznivé době se totiž očekával nemilosrdný střet. Dle mnoha francouzských i zahraničních ekonomických expertů a novinářů si na něj měli zadělat sami Francouzi letos 6. května, kdy si za svého prezidenta zvolili lídra socialistů Françoise Hollanda.

Pesimistické předpovědi ohlašovaly frontální útok hned po jeho nástupu do funkce. Méně radikální předpovídaly postupné tažení, během něhož bude síla úderů neustále narůstat. Kdo s kým se měl střetnout? Obávané finanční trhy s nově zvolenou levicovou vládou, neboli koncepce anglosaského ekonomického liberalismu s pojetím francouzského sociálního státu.

„Nepřítel bez tváře“ nakupuje dluhopisy

Naznačovalo to i Hollandovo bojovné odhodlání letos na jaře. Na svých předvolebních mítincích i ve francouzském tisku totiž několikrát označil finančníky za „nepřítele bez tváře“ uskutečňující „nelítostnou diktaturu trhů“ a slavnostně slíbil, že s nimi rychle zatočí.

„Nepřítel bez tváře“ nakupuje dluhopisy francouzského státu ve velkém a za výhodných podmínek. Nikoli však pro sebe, ale pro vládnoucí socialisty.

Anglosaská média zase ironicky připomínala podobné donquijotské tažení francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, prvního socialisty v Elysejském paláci v letech 1981 až 1995. Ten po opatřeních jako znárodnění některých bank, vyšší daně a větší regulace tažení rychle ukončil. Kvůli odlivu kapitálu a investic totiž hrozil kolaps francouzské ekonomiky.

Mnoho Francouzů proto napjatě očekávalo, kdy a jak nový prezident Hollande hlásící se i k Mitterrandovu odkazu zavelí k útoku. Nic takového však neučinil. A ani, byť jen symbolicky, nevystřelil ze socialistických zbraní. Naopak, vztahy finančních trhů s Hollandovou vládou jsou mnohem lepší než s předchozím pravicovým kabinetem Nicolase Sarkozyho. A na jaře pesimističtí ekonomičtí odborníci je dokonce přirovnávají k líbánkům.

„Nepřítel bez tváře“ totiž nakupuje dluhopisy francouzského státu ve velkém a za výhodných podmínek. Paradoxně však nikoli pro sebe, ale pro vládnoucí socialisty. To je zásadní rozdíl ve srovnání se státy, jež jsou podobně zadlužené jako Francie a hospodářsky stagnují.

„Ticho po pěšině“

Například Itálie při prodeji svých desetiletých dluhopisů nabízí víc než pětiprocentní úrok, Španělsko téměř šestiprocentní a Portugalsko dokonce nad devět procent. Francouzský dvouprocentní úrok se však blíží úroku prosperujícího Německa – 1,4 procenta. U krátkodobých dluhopisů na tři nebo šest měsíců pak experti hovoří o nevídaném altruismu věřitelů.

Proč se v minulých čtyřech měsících Francie stala pro finanční trhy natolik přitažlivou?

Francie si totiž poprvé ve své historii půjčuje za takzvanou negativní úrokovou sazbu. V takovém případě se úrok snižuje o inflaci, což je výhodné pro dlužníka, protože splácí méně, než by měl. Inflace je sice nyní nízká, ale pokud si Francie musí denně vypůjčit miliardu eur, aby mohla fungovat, není „uspořená“ částka zanedbatelná. Byť ona vypůjčená miliarda není pouze z krátkodobých dluhopisů.

Proč se v minulých čtyřech měsících Francie stala pro finanční trhy natolik přitažlivou? Vždyť prezident Hollande sice výrazně utlumil svou předvolební kritiku „nepřítele bez tváře“ a nastalo francouzsky „silince radio“ („ticho po pěšině“), ale současně nejnovější ekonomické údaje ukazují, že hospodářský růst je nulový, nezaměstnanost a státní dluh se zvýšily a obchodní bilance poklesla.

Falešné sebeuspokojení

Hollandova vláda na tento vývoj zatím zareagovala jen zvýšením daní namísto snížení veřejných výdajů, novými pracovními místy pro státní zaměstnance, státem dotované práce pro mladé a nárůstem sociálních odvodů pro firmy a podnikatele. Opatřeními jako vystřiženými z učebnice o sociálním státě, jemuž však liberální finanční trhy překvapivě pomáhají, co jim síly stačí. Existují dva důvody této dobré zprávy pro kabinet premiéra Jeana-Marka Ayraulta.

Falešné sebeuspokojení vypovídá o myšlení současných, a nejen francouzských politiků. Dokud tečou peníze, a nezáleží odkud, vše je v pořádku.

Za prvé, finanční trhy reagují iracionálně a občas neočekávaně. Mohou však Francouzi prohlásit tím lépe? Dle ekonoma a novináře Pierra-Antoina Delhommaise ani náhodou, neboť i tato reakce finančních trhů představuje pro současnou Francii nebezpečí. A v týdeníku Le Point napsal: „Tato reakce trhů ministerstvo hospodářství a financí uklidnila. A udržuje naše lídry v iluzi, že Francie stále patří mezi silné ekonomiky, a proto nemusí závistivě pokukovat po německé. Pro vládu to představuje i dráždivou možnost pokračovat ve směru, jímž se ubírala prvních sto dnů u moci – neprovádět žádná zásadní opatření k ozdravení veřejných financí a neudělat nic důležitého k obnově naší konkurenceschopnosti. V Elysejském paláci a na ministerstvech by však měli být obezřetní, protože i sebedelší líbánky jednou skončí.“

Zmíněným uklidněním lze i vysvětlit reformní nehybnost vítězných politiků po jarních volbách, jež však po prázdninách vyvolala poplašné titulky ve francouzských novinách a časopisech, aby se Hollande a jeho ministři rychle probudili. Toto falešné sebeuspokojení však významně vypovídá o myšlení současných, a nejen francouzských politiků. Dokud tečou peníze, a nezáleží odkud, vše je v pořádku.

Probouzení snad konečně začalo

Existuje však i druhý důvod. Finanční trhy si dobře uvědomují všechny francouzské nedostatky a reagují pozitivně s určitým záměrem – dle vojenské strategie chtějí protivníka ukonejšit před rozhodujícím úderem. Co by následovalo, kdyby se jejich momentální benevolentní postoj náhle změnil?

Francie by v lepším případě kvůli svým mnohaletým ekonomickým problémům i astronomické zadluženosti rázem propadla na současnou španělskou či portugalskou úroveň. V horším případě do insolvence se všemi negativními důsledky známými z Řecka. Byl by to otřes, který Evropská unie ani eurozóna dosud nezažily. Možná by pak i šéf Evropské centrální banky Mario Draghi začal pochybovat o svém výroku, že euro je nezvratný projekt.

Ze spekulací o dnešní vlídnosti finančních trhů k Francii však vyplývá, že dříve či později tento otřes nastane, pokud francouzská vláda neprovede žádná opatření k ozdravení financí i ekonomiky země. Prezident Hollande proto nedávno oznámil úspory ve státním rozpočtu a zástupce vlády, odborů a zaměstnavatelů na červencové sociální konferenci vyzval, aby do konce roku za každou cenu dospěli k dohodě o vyšší flexibilitě pracovního trhu. Probouzení z francouzského snu o věčné výjimečnosti snad konečně začalo.