Francie: Politika jako abiturientský večírek

U francouzských politiků lze pozorovat pokles vzdělanosti, zvulgárnění, zhloupnutí a závratný úpadek psaného i mluveného projevu.

Pokud francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyrazí ve Francii „do terénu“, na policií vyhrazených místech jsou výhradně předem vybraní členové vládní strany UMP, které na ně za peníze daňových poplatníků dopravují desítky autobusů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pokud francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyrazí ve Francii „do terénu“, na policií vyhrazených místech jsou výhradně předem vybraní členové vládní strany UMP, které na ně za peníze daňových poplatníků dopravují desítky autobusů. | foto: REUTERSČeská pozice
Pokud francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyrazí ve Francii „do terénu“, na policií vyhrazených místech jsou výhradně předem vybraní členové vládní strany UMP, které na ně za peníze daňových poplatníků dopravují desítky autobusů.

Francie má stejně jako jiné země mnoho neduhů – od zvyků v politickém chování až po sociologické a sociálně historické stereotypy a jejich úpadek. Jejich výčet nebude úplný ani komparativní, i když by bylo zajímavé srovnat, zda je to ve Francii lepší, nebo horší než například v Itálii, Rusku či Česku.

Možná specifickým francouzským neduhem, jehož se takřka nelze zbavit, je kumulace mandátů. Prakticky každý poslanec a ministr jsou současně starostou nějakého města, regionálním poslancem, departementním radou či evropským poslancem. Nenasytnost politiků nezná mezí a hraničí s absurditou. Například ministr zahraničních věcí Alain Juppé je také primátorem skoro milionového města Bordeaux.

K těmto mandátům je nutné přičíst funkce stranické – například ministr financí a později práce Eric Woerth byl současně pokladníkem vládní strany Svaz pro lidové hnutí (UMP). Pozoruhodné jsou i kumulace vládních a stranických funkcí a angažmá ve správních radách soukromých firem či bank. Kontrola toho, co se cudně nazývá „střet zájmů“, a zrušení kumulace mandátů, které se zpravidla slibují v předvolebním období, se nikdy neuskuteční. Po volbách totiž politický klan, který se chová jako korporace, opatření zablokuje.

Úpadek veřejné morálky

V uplynulých 30 letech se také postupně snižovala úroveň veřejné morálky. V současnosti je přípustné, aby ve vládě zasedali ministři, kteří byli v minulosti pravomocně odsouzení nebo jsou trestně stíhání. Ministr zahraničí Juppé byl přibližně před 15 lety pravomocně odsouzen za finanční machinace, jichž se dopustil jako pokladník bývalé Chirakovy strany Sdružení pro republiku (RPR). Ministr obrany Alain Longuet byl rovněž odsouzen za finanční delikty.

Ministr kultury Frédéric Mitterrand se ve svých pamětech vyznává z homosexuální pedofilie, kvůli níž jezdil do Thajska, nikoho však kupodivu nenapadlo popohnat ho k soudu. Ministr vnitra Brice Hortefeux byl dvakrát odsouzen za rasistické výroky a musel podat demisi, což je dnes výjimka. Ministr kultury René Donnedieu de Vabre za bývalého prezidenta Jacquese Chiraka byl odsouzen za praní špinavých peněz, navzdory tomu však zůstal ve funkci.

Ještě za prezidenta Françoise Mitterranda – nemluvě o prezidentu Charlesi de Gaullovi – znamenalo každé trestní stíhání, ba i pouhé podezření z trestného činu, automaticky demisi dotyčného ministra. Paradoxní je, že mnoho současných ministrů by se nemohlo ucházet o státní zaměstnání na svém ministerstvu, neboť čistý trestní rejstřík je k tomu pořád nezbytnou podmínkou.

Uzavírání se do kasty

Během těchto 30 let se vládnoucí třída také začala uzavírat do mediálně-politicko-finančně-hospodářské kasty, což je mimo jiné důsledkem kultury takzvaných „velkých škol“. Většina politiků absolvovala Institut politických věd a zejména Národní školu státní správy (Ecole nationale d’administration, ENA), a proto se ve vládě a v parlamentu setkávají bývalí spolužáci – ať už pravicoví nebo levicoví. Politika tím dostává příchuť abiturientských večírků. Navíc se velmi rozšířil nepotismus a rodinné klany, což se týká nejen politických elit, ale i umělců, novinářů a televizního personálu. Ve všech těchto profesích je dnes nutné být nejen kamarádem kamarádů, ale i synovcem, bratrancem či neteří někoho.

Mnoho současných francouzských ministrů by se nemohlo ucházet o státní zaměstnání na svém ministerstvu, neboť čistý trestní rejstřík je k tomu pořád nezbytnou podmínkou

Elitní prostředí – například politické, mediální, umělecké či finančnické – se prolínají. Televizní komentátorky pořádají lovy na ministry – Anne Sinclairová ulovila Dominiqua Strausse-Kahna, což není divu, neboť jde o zámožnou dědičku, a Beatrice Schonbergová bývalého ministra životního prostředí Jeana-Louise Borlooa. Pro politiky se současným prezidentem Nicolasem Sarkozym v čele je pak otázkou prestiže dostat do postele slavné zpěvačky nebo herečky, protože jim to zajišťuje slávu na stránkách bulvárních médií – jediných, která se dnes čtou.

Politici, opět s prezidentem Sarkozym v čele, nijak neskrývají obdiv k penězům a moci, jež je s nimi spjatá. Výsledkem je pokles prestiže politické funkce. Jako by dnes byla funkce ministra jen nezbytnou kolonkou v životopise. Není to vrchol kariéry nesený ideálem služby věci veřejné, ale jen nezbytnou etapou, aby se dotyčný mohl ucházet o funkci vrcholného manažera v bankách a ve správních radách velkých společností, v níž si vydělá podstatně víc než jako ministr.

Tohoto cíle dosáhl například Chirakův ministr průmyslu Edmond Alphandéry. Ten byl jmenován do správní rady banky Lehman Brothers, bohužel čtrnáct dní před jejím bankrotem. Vládní funkce slouží politikovi především k zaplnění sešitku s adresami, vytvoření sítě kontaktů, které jsou opravdovým kapitálem ceněným ve vrcholných finančních a podnikatelských kruzích.

Porucha sociálního výtahu

U francouzské politické reprezentace lze pozorovat pokles vzdělanosti, zvulgárnění a zhloupnutí. Závratný úpadek psaného a mluveného projevu doprovází jejich inflace. Nejdelší projev bývalého prezidenta Mitterranda trval jedenáct minut. Současný prezident Sarkozy se sám pozval do hlavního času televize, přičemž se ho nikdo neodvážil odmítnout, a 1,5 hodiny se nesouvisle „vykecával“. Úroveň jeho projevu se navzdory pečlivé přípravě „negrů“ a poradců, kteří prezidenta koučují, i tomu, že se ho „vyptával“ servilní poskok-novinář, jenž četl z lístečku předem připravené a dohodnuté otázky, podobala nezapomenutelnému projevu Milouše Jakeše.

Veřejný prostor mizí a nahrazují jej alkovny a mediální žvanírna, demokratické rozvažování pak průzkumy veřejného mínění. Částka za průzkumy objednané Sarkozyho prezidentským úřadem je astronomická – za rok 2010 údajně pět milionů eur.

Důsledkem uzavírání se společenských vrstev, zejména elit, a zpochybnění sociálních mezilidských vazeb je porucha „sociálního výtahu“ – možnost vzestupu příslušníků nižších sociálních vrstev díky například školám, vzdělání či stipendiím. Republikánská meritokracie stále víc nefunguje a ve školském systému hraje čím dál větší roli model sociální reprodukce. Stručně řečeno, doktory se stávají přednostně děti doktorů, což potvrzují všechny statistiky.

Zvětšení sociálních rozdílů

Současně s tím se značně zvětšily sociální rozdíly. Nejvyšší platy například v letech 1994 až 2008 vzrostly o čtyři sta procent – na 1,6 milionu eur měsíčně –, průměrné však jen o sedm procent – na 1866 eur měsíčně. Platové, pracovní a všeobecně sociální podmínky, například kvalita zdravotního a důchodového pojištění, podpora bydlení pro mladé či v nezaměstnanosti dorůstající generace jsou nesrovnatelně horší než jejich rodičů. Kromě toho, což je nejhorší, nemá žádnou perspektivu, že by se to mohlo v dohledné době zlepšit. To platí pro většinu populace kromě zhruba deseti až dvaceti procent lidí, kteří patří k elitám anebo jsou v jejich blízkosti.

Zvětšování rozdílů mezi lidmi, uzavírání sociálních tříd – ohrazené a hlídané čtvrtě pro bohaté a pro zámožné důchodce, předměstská ghetta pro demoralizovanou mládež – a nárůst individualismu – „poraď si sám, nikdo ti nepomůže“ – rozkládají sociální vazby, uzavírají do sebe etnické, generační, náboženské či korporativní komunity a jsou příčinou zániku veřejných prostor a hospod.

Francouzští politici v čele s prezidentem Sarkozym nijak neskrývají obdiv k penězům a moci, jež je s nimi spjatá

Dalším neduhem je nenávist vládnoucí oligarchie ke vzdělání, nejen humanitnímu, ale i technickému a vědeckému. A pohrdá i výzkumem, protože jej považuje za vyhazování peněz, a dle ní by měl být v područí velkých firem a přímo jimi řízen. Ty by mu zadávaly úkoly a témata, protože nezávislý výzkum se zabývá „neužitečnými“ a „přebytečnými“ věcmi.

Prezident Sarkozy zřejmě opovrhuje učiteli a profesory, protože propadl na střední škole a měl velké potíže dokončit právnickou fakultu. Zlé jazyky tvrdí, že ji dokončil jen díky protekci, kterou mu zajistilo již tehdy aktivní členství v pravicové straně RPR, jež je tradičně na právech hojně zastoupená.

Nenávist k justici

Vládnoucí oligarchie také nenávidí justici – tradiční „noblesse de robe“ – a její nezávislost. Nedávná reforma snížila počet již dnes přetížených soudních tribunálů o třetinu, což téměř znemožňuje vyřizovat agendu. Další navrhovaná reforma, kterou zatím zablokovala opozice a Ústavní soud, chce zrušit institut nezávislého vyšetřujícího soudce, který měl v dosavadním systému suverénní moc a byl neodvolatelný. Francouzskou justici také systematicky škrtí nedostatečný rozpočet. Nemá proporcionálně ani polovinu prostředků nejen jako německá a anglická, ale i španělská a italská justice.

Charakteristické pro oligarchii je, že zkrátila promlčecí dobu pro finanční delikty. Zejména však prosadila, že začíná od spáchání deliktu. Až dosud to bylo od chvíle, kdy byl delikt konstatován a zahájeno vyšetřování.

Karikaturou spravedlnosti je takzvaný Soudní dvůr republiky. Ten byl zaveden, aby soudil vrcholné veřejné činitele za činy spáchané ve výkonu funkce. Je složen z poslanců – kolegů, eventuálně přátel souzených –, jeho vyšetřování se zpravidla do nekonečna protahuje a dojde-li už k soudu, jsou jeho rozsudky podivuhodně shovívavé.

Tento soudní dvůr ze tří čtvrtin zprostil obžaloby bývalého ministra vnitra Charlese Pasquu z několika podezřelých finančních machinací. Nejdůležitější z nich je neustále se protahující aféra s úplatky při prodeji zbraní Pákistánu v devadesátých letech, do které jsou namočeni kromě jiných i bývalý premiér Édouard Balladur a současný prezident Sarkozy. A ve zbytku kauzy Pasquu odsoudil na tři měsíce podmíněně, přičemž ho nezprostil poslaneckého mandátu, a proto nadále zasedá v Senátu.

Nepoložené otázky

Mezi vládnoucí oligarchií a ostatními Francouzi se v základních politických otázkách rozevřela opravdová propast. Dnes by například většina Francouzů pravděpodobně byla proti setrvávání Francie v Evropské unii a zejména proti společné měně euro.

Charakteristické je, že navzdory mnoha různým průzkumům veřejného mínění, jež provádějí instituty závislé na politické moci, nebyly tyto otázky nikdy položeny. Možná proto, že 90 až 95 procent příslušníků vládnoucí oligarchie včetně veřejných i soukromých televizních stanic a většiny médií je pro setrvání Francie v EU a pro společnou měnu euro.

Obdobně je tomu v případě sporu stoupenců volného trhu – elita, jíž přináší značné zisky – a ochranářství na evropské nebo francouzské úrovni – většina Francouzů, kteří trpí delokalizací a dumpingovou konkurencí středo- a východoevropských zemí a zejména Číny. Pokud se tato většina dostane ke slovu, jako tomu bylo v roce 2005 při referendu o takzvané Evropské ústavě – to se však stává výjimečně kvůli obsazení mediální sféry poskoky oligarchie –, na její vůli se nedemokraticky nedbá. Dělá se, jako by se nic nestalo.

Nárůst popularity a volebních preferencí krajně pravicové Národní fronty a její vůdkyně Marine Le Penové nelze vysvětlit pouze tradiční bezpečnostní, rasistickou a nacionalistickou rétorikou. Je to totiž jediná velká politická strana, která má v programu ochranářství, novou industrializaci, zestátnění bankovnictví a vystoupení z eurozóny a z EU.

Jako za komunismu

Pokud prezident Sarkozy či ministři vyrazí ve Francii „do terénu“, obklopuje je nepropustný kordón policie – v případě prezidenta tisíc až 1,5 tisíce jejích příslušníků –, který je chrání před útoky veřejnosti vajíčky, rajčaty, močůvkou, nadávkami a eventuálně i pěstmi. A na policií vyhrazených místech jsou výhradně předem vybraní členové vládní strany UMP, které na ně za peníze daňových poplatníků dopravují desítky autobusů. Známí odboráři či anarchisté jsou v době prezidentské návštěvy jakoby náhodou předvoláváni na policejní stanici, kde jim po několika hodinách čekání sdělí, že šlo o politováníhodný omyl a že mohou odejít.

Připomíná to přípravu spontánních prvomájových manifestací za komunismu.