Francie: Čekání na nového Charlese de Gaulla

Pokud nenastane překvapení, měl by se prezidentem stát buď socialista François Hollande nebo dosluhující hlava státu Nicolas Sarkozy.

Hlavní body programu Françoise Hollanda se od cílů současného francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho příliš neliší. foto: © Reuters, ČESKÁ POZICEČeská pozice

Hlavní body programu Françoise Hollanda se od cílů současného francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho příliš neliší.

Francii sužuje kolosální státní dluh 1693 miliard eur. Nezaměstnanost dosáhla deseti procent. Ekonomický růst se letos předpokládá mizivý. Deficit obchodní bilance 48 miliard eur na optimismu nepřidává. A kvůli vysoké ceně práce – přibližně o 20 procent vyšší než v sousedním Německu – nadále Francii opouštějí velké společnosti, jako je Moulinex, kdysi klenoty francouzského průmyslu. Následkem těchto negativních jevů letos v lednu Francie přišla o prestižní rating. Agentura Standard & Poor’s jí jej snížila z AAA na AA+.

„Nový prezident bude konfrontován s politickými, ekonomickými, finančními, sociálními i ekologickými krizemi ohrožujícími zájmy země i životní úroveň jejích obyvatel,“ píše ve své nejnovější knize Candidats, répondez! (Kandidáti, odpovězte!) poradce bývalého francouzského prezidenta Françoise Mitterranda a někdejší šéf Evropské banky pro rozvoj a obnovu (EBRD) Jacques Attali. A dodává, že dnešní Francie není na situace, jež přináší současný svět, vůbec připravená.

Má Francie po ruce nějakého nového Charlese de Gaulla, který by jí pomohl se z tohoto stavu dostat? Je jím některý z kandidátů na post prezidenta ve volbách, jejichž první kolo se uskuteční v neděli 22. dubna a případné druhé o čtrnáct dnů později?

Desítky otázek

Attali ve své knize klade kandidátům právě se odehrávající kampaně k prezidentským volbám desítky otázek. Týkají se pravidel, jež by změnila a modernizovala nejen francouzský sociální a ekonomický model, ale i státní správu: Jak omezit obrovské výdaje sociálního státu, a přitom nepopudit Francouze? Jak zavést nutnou rozpočtovou disciplínu a současně neohrozit ekonomiku? Jak provádět reformy v prostředí „paralyzovaném 2016 zákony, 600 vládními nařízeními a 26 198 dekrety“?

Podle Attaliho by ideální prezident měl být silnou osobností, která přijme riziko nepopularity: „Neměl by podléhat nervozitě a rezignovat při prvním odporu jako jeho předchůdci, ale stát si za svým a zároveň být empatický nejen k potřebám obyčejných Francouzů, ale i k zájmům Evropy.“

Zní to jako sen. Je však třeba podotknout, že v čele Francie se takový politik již jednou objevil – v roce 1959 Charles de Gaulle. Ten se již o rok dříve stal premiérem a založil pátou republiku. Francii tehdy sužovala koloniální válka v Alžírsku, zadlužovala se a zároveň její hospodářství stagnovalo. Politici čtvrté republiky nebyli schopní tyto problémy vyřešit, Francií zmítaly parlamentní krize a měla každého čtvrt roku novou vládou. Potížím zaostalé rurální země spojeným s poválečnou konjunkturou a modernizací vládl chaos a lavírování.

Po prosperitě úpadek

Charles de Gaulle takzvaně bouchl do stolu a řekl dost. Mnoho Francouzů proto dodnes přirovnává období 1959 až 1969, kdy byl francouzským prezidentem, k autoritativnímu režimu. Ústavní, ekonomické i státní reformy provedené za jeho prezidentství však také Francii přinesly nevídanou prosperitu a blahobyt a projevily se i u jeho nástupce Georgese Pompidoua (1969–1974). Na tuto dobu se dodnes ve Francii nostalgicky vzpomíná.

Dle Clauda Imberta, komentátora týdeníku Le Point, však toto období prosperity a blahobytu vystřídal pozvolný úpadek Francie: „Sestup nastal s příchodem socialistického prezidenta Françoise Mitterranda v roce 1981 (ve funkci až do roku 1995 – pozn. red.) a pokračoval i za pravicového Jacquese Chiraka (1995 až 2007 – pozn. red.). Zadlužování státu se roztočilo až k současným obrovským dluhům. Výdaje na sociální a penzijní politiku se neustále zvyšovaly, ale výnosy z ekonomiky tyto finanční potřeby nedokázaly pokrýt.“

Na sociální jistoty podmíněné státním dluhem si však Francouzi rychle zvykli. A i polovičaté pokusy o reformy sebevražedného systému, například v roce 1995 tehdejšího premiéra Alaina Juppého, dokázali zdiskreditovat účinnou zbraní – stávkami. Proč by si měli utahovat opasky a víc pracovat, jestliže je politici ujišťovali o opaku? Jak říká politolog Stéphane Boujnah: „Oba prezidenti a jejich vlády tvrdili, že se nic vážného neděje a dluhy splatí následný dlouhodobý hospodářský růst. Ten se však nikdy nedostavil, protože stále zadluženější stát oklestil různými dávkami a daněmi podmínky k tvorbě bohatství.“

Svým způsobem proto má máslo na hlavě i někdejší prezidentský poradce Jacques Attali, který v hospodářském i morálním marasmu, v němž Francie vězí vlastní vinou, píše úvahy o ideální hlavě státu do časů nepohody.

Nesplněný slib

Do předvolební kampaně s pohledem upřeným k branám Elysejského paláce vyrazilo téměř tucet kandidátů. Někteří z nich, například představitelka Strany zelených Eva Jolyová, jsou však vzhledem k výsledkům průzkumů veřejného mínění jasnými outsidery. Naopak centrista François Bayrou, vůdkyně radikální pravice Marine Le Penová či její protiklad, krajně levicový Jean-Luc Mélenchon, se pohybují mezi 10 až 18 procenty hlasů a jarní prezidentské klání určitě ovlivní ve druhém kole 6. května. Tím, koho svým voličům doporučí v prezidentském finále.

Pokud nenastane nějaké překvapení, což zatím průzkumy veřejného mínění nenaznačují, měl by se novým prezidentem stát jeden ze dvou favoritů: buď socialista François Hollande nebo dosluhující hlava státu Nicolas Sarkozy. Od toho očekávali voliči změnu v duchu de Gaullových vlád už před pěti lety. Hlavním heslem jeho tehdejší kampaně bylo la rupture, česky rozchod. Energií sršící Sarkozy tím měl na mysli odhodlání rozejít se s praktikami minulosti. „Jsme si vědomi, že nemůžeme donekonečna zvyšovat výdaje, deficit, dluhy i daně,“ prohlásil v březnu 2007.

Dopadlo to přesně naopak, což ukazuje i nedávno zveřejněná kniha novinářů Melánie Delattreové a Emmanuela Lévyho Un quinquennat a 500 miliards (Pětiletka za 500 miliard eur). Na základě oficiálních údajů ukazují, že za pět let Sarkozyho vlády se dluh Francie zvýšil o 630 miliard eur. Sarkozy se nyní sice vymlouvá na negativní efekt finanční krize z roku 2008, ale dle Delattreové a Lévyho si náklady na ni vyžádaly jen 109 miliard eur. Zbytek se rozházel stejně jako v minulosti.

Historicky nejnižší popularita

Za Sarkozyho historicky nejnižší popularitu ze všech předchozích francouzských prezidentů (jeho odchod si přeje téměř 70 procent respondentů) však nenesou vinu pouze jeho nedodržené sliby. Může za ni i nelichotivé označení „prezident bohatých“, jehož se kandidát vládní pravicové většiny nedokáže zbavit, byť se nedávno prohlásil za „kandidáta lidu“. A to nejen kvůli Sarkozyho neskrývanému přátelství s vlivnými byznysmeny či finančníky, s nimiž se rád předváděl v luxusních pařížských restauracích.

Ze studie think tanku Terra Nova podložené informacemi z oficiálních rozpočtových dokumentů vyplývá, že z 84 miliard eur subvencí a různých finančních a daňových úlev přerozdělovaných státem v minulých pěti letech profitovali z 66 procent velcí podnikatelé a z 22 procent bohaté rodiny. Na zbytek Francouzů zůstalo jen 12 procent. Sarkozy se proto během kampaně může rozkrájet, slibovat rozpočtovou disciplínu či zavedení úspěšného německého ekonomického modelu, ale jeho popularita se nemění.

Ve Francii spíš panuje sarkofobie. A to nejen během rozhovorů v kavárnách a bistrech, ale kromě pravicového deníku Le Figaro sálá i ze všech médií. Někdy má podobu dramatickou: například pokus rozhněvaného davu ve městě Bayonne tohoto kandidáta fyzicky napadnout. Jindy naopak humornou: v Paříži někdo symbolicky přepsal názvy jejích slepých uliček na Sarkozy.

Reformy ano, ale s jiným prezidentem

Nedávný průzkum veřejného mínění také ukázal, že politický styl ani osobnost Sarkozyho nikam nevedou a že jsou už na překážku. Dle něj Francouzi sice souhlasila s většinou jím navrhovaných reforem, například s upořádáním referenda o klíčových sociálních i ekonomických otázkách, povinností dlouhodobě nezaměstnaných pracovat ve veřejném zájmu aspoň sedm hodin týdně či s přiznáním volebního práva cizincům žijícím ve Francii, ale paradoxně současně dodávali, že by je měl provést někdo jiný než Sarkozy.

Co třeba centrista Bayrou? To je sice sympatický politik, ale Francouzi nikdy nebyli naklonění umírněnému středovému konsensu, velkým koalicím. Ve volbách dávali vždy jasně najevo své pravicové či levicové preference. Sirény Marine Le Penové svést všechny problémy Francie na Evropu a cizince jsou sice lákavé a naslouchá jim stále víc voličů, ale na vítězství to stačit nebude. Totéž platí i o Jean-Luc Mélenchonovi, který otevřeně vyzývá k revoluci a nastolení jisté formy trockismu.

Zbývá tedy socialista François Hollande. Ten by měl podle průzkumů ve druhém kole Sarkozyho porazit minimálně o deset procent hlasů. Proč je však tento dlouholetý nevýrazný a klasický aparátčík najednou tak populární?

Vystižení nálady veřejnosti

Hlavní body Hollandova programu se totiž od cílů současného prezidenta příliš neliší. Shodují se na přísné rozpočtové disciplíně, snížení zadluženosti, obnovení průmyslové výroby a konkurenceschopnosti Francie či v boji s nezaměstnaností. Liší se však ve způsobu, jak toho dosáhnout. Sarkozy úsporami, šetřením a novou „sociální daní“ ve formě vyšší DPH. Ekonomiku by tedy měli ze svých kapes oživit všichni Francouzi.

Hollande na to jde jinak. A právě v tom spočívá tajemství jeho vzestupu. Kandidát socialistů totiž dokázal přesně vystihnout současné nálady francouzské veřejnosti zklamané z „prezidenta bohatých“. A rovněž její zjevnou neochotu utáhnout si po létech blahobytu a plýtvání opasky. „Můj opravdový nepřítel nemá jméno ani tvář. Tím protivníkem je svět financí,“ prohlásil už několikrát Hollande a navrhl také, jak na něj.

Například schválením daně z finančních transakcí, povinným oddělením úvěrových aktivit od investičních, zákazem otvírání filiálek francouzských bank v daňových rájích. Navíc chce útok na svět peněz a bohatých rozšířit o novou 45procentní daň z ročního příjmu osob nad 150 tisíc eur a o 75procentní daň pro ještě bohatší Francouze. To vše by mělo státní pokladně přinést víc než 30 miliard eur ročně.

Vztah k Evropské unii

Jaké jsou názory současného prezidenta Sarkozyho a socialisty Hollanda na vztah Francie k Evropské unii? Shodnou se v zavedení evropských dluhopisů, které by měly zabránit finančním spekulacím a daně z finančních transakcí i v postavení Evropské centrální banky. Ta by měla fungovat jako podobné instituce v USA nebo v Anglii – skupovat státní dluhy zemí ve finančních problémech či ohrožených spekulacemi s jejich půjčkami.

Hollandova a Sarkozyho neschopnost provést nutné strukturální reformy systému, který se přežil a nefunguje, odsouvá hospodářský růst do říše snů

Hollande a Sarkozy se však liší v názoru na suverenitu Francie. „Nikdy nepřijmu, aby ve jménu kontroly národních rozpočtů či koordinace rozpočtových politik mohl Evropský soudní dvůr rozhodovat o výdajích a příjmech suverénního státu,“ tvrdí Hollande. Proto chce znovu otevřít a projednat nedávno přijatou smlouvu EU o fiskální odpovědnosti a stabilitě.

Podle něho smlouva nic nevyřeší a nahrává jen Německu: „Berlín nám nesmí vnucovat svá pravidla.“ To vše chce Hollande hned po volbách osobně sdělit německé kancléřce Angele Merkelové: „Pokud se stanu prezidentem, moje první cesta povede do Berlína, abych ji přesvědčil, že nejlepší cestou z krize nejsou jejich modely, ale hopodářský růst.“

Jak už zmínil politolog Stéphane Boujnah, přesně totéž tvrdili i všichni předcházející prezidenti. Neschopnost provést nutné strukturální reformy systému, který se přežil a nefunguje, však takový hospodářský růst odsouvá do říše snů a zbožných přání. Čekání na nového de Gaulla tedy podle všeho bude ve Francii pokračovat i po letošních prezidentských volbách.