Falešný porodník eura

Může být teorie stojící u kolébky společné evropské měny špatně?

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Richard CortésČeská pozice

Britský ekonom Charles A. E. Goodhart tvrdí, že pokud peníze nevznikly jako prostředek ke snížení transakčních nákladů v obchodu, nemá smysl brát velký ohled na teorii optimální měnové oblasti. Ta přitom hrála velkou roli při posuzování výhodnosti eura.

Nejprve malé připomenutí: zastánci klasické ekonomie, tedy Adam Smith a jeho následovníci, předpokládají, že peníze vznikly jako nástroj, jak snížit transakční náklady při směně zboží. Měly mimo jiné odbourat časovou shodu potřeb, která je v barterové ekonomice více méně nutná (ovci za vajíčka vyměním pouze tehdy, když budu zrovna chtít vajíčka). Současně peníze měly obecně akceptovanou hodnotu samy o sobě.

Toho se později chopili takzvaní metalisté, kteří tvrdili, že hodnota mincí se opírala o hodnotu kovů, ze kterých byly ukuty. Oproti tomu chartalisté, ke kterým se Goodhart ve svém článku pro European Journal of Political Economy z roku 1998 hlásí, si myslí, že peníze jsou zejména výtvorem státu. Jejich hodnota je pak odvozena od státní garance, že jimi můžeme zaplatit daně a vyrovnat dluhy.

Teorie optimální měnové oblasti

Přínosem měnové oblasti jsou snížené transakční náklady – ve vzájemném obchodu není třeba měnit peníze a odpadá i kurzové rizikoGoodhart tvrdí, že na teorii optimální měnové oblasti (OCA, optimal currency area) můžeme pohlížet jako na pokračování klasické teorie vzniku peněz v zeměpisné dimenzi. Tato teorie se snaží vykolíkovat území, kde by se ideálně měla používat právě jedna měna. Optimální měnová oblast je ta, jejíž přínosy převyšují její náklady. Náklady se přitom rozumějí zejména dopady takzvaných asymetrických šoků, kdy jednotlivé části měnové zóny jsou zasaženy hospodářskými změnami rozdílně.

V měnové zóně je mnohem těžší tyto šoky vyvažovat. Pokud například naroste poptávka po německém zboží na úkor italského, nemá již Řím možnost tomuto jevu čelit devalvací své měny. Přínosem měnové oblasti jsou pak snížené transakční náklady – ve vzájemném obchodu není třeba měnit peníze a odpadá i kurzové riziko. Náklady se snižují tím více, čím jsou si ekonomiky členů zóny podobnější, případně čím snazší je vyrovnat asymetrické šoky jinak než monetárními nástroji, například přesunem pracovní síly. Přínosy stoupají, čím více jsou ekonomiky srostlé, protože o to vyšší je přínos z nižších transakčních nákladů a absence kurzového rizika.

Realita optimální měnové oblasti

Teorie sama o sobě zní dobře a logicky. Pokud ale vychází z chybné premisy, že peníze jsou především od toho, aby snižovaly transakční náklady, má nějakou platnost? Goodhart nás nabádá, abychom se nejprve podívali okolo sebe, případně i do minulosti, jak to vlastně s optimálními měnovými zónami je.

Hranice ideálních měnových oblastí by nemusely kopírovat ty politickéPrvní důležitý poznatek je, že počet větších států zhruba odpovídá počtu měn. Přitom to není žádná statistická náhoda – každý větší stát má, až na pár výjimek, o kterých bude pojednáno níže, jednu svoji měnu (to platilo zejména do vzniku eurozóny). Tento poznatek není na Nobelovu cenu, ale pokud by existovaly jakési optimální měnové zóny, nemělo by tomu tak být.

Hranice ideálních měnových oblastí by totiž v žádném případě nemusely kopírovat ty politické. Velké státy s ekonomicky rozdílnými regiony – například Brazílie, Čína nebo USA – by používaly více měn. USA by například mohly mít jednu pro státy stavějící na službách a hi-tech (severovýchod a pacifické pobřeží), jednu pro strojírenský region okolo Velkých jezer a ještě jednu pro zemědělské oblasti středozápadu. Naopak malé státy s podobnou ekonomikou by měly používat společnou měnu.

Mnohé také napoví pohled na vznik a rozpad federací. Vznik nové obvykle doprovází zavedení nové jednotné měny.Mnohé také napoví pohled na vznik a rozpad federací. Vznik nové obvykle doprovází zavedení nové jednotné měny. Proč by ale například Bavorsko a Prusko na něco takového přistupovaly, když v souladu s teorií OCA již před vznikem německého císařství byly patrně optimálními měnovými zónami? Naopak, když se federace rozpadne, nové státy si takřka okamžitě zavedou vlastní měny, ačkoli spolu vydržely často i desítky let – Československo je toho výmluvným příkladem. To nastalo i v případě natolik podobných ekonomik, jako jsou baltské státy.

Goodhart ve svém příspěvku zmiňuje některé měnové unie z historie – například skandinávskou z let 1873 až 1914 nebo latinskou (stříbrnou) z let 1865 až 1914. S odvoláním na jiné vědecké práce ovšem tvrdí, že ekonomické faktory, o které se teorie OCA opírá, příliš nebo dokonce vůbec nevysvětlují vznik a zánik těchto historických příkladů.

A co těch několik států, které ať už přímo, či nepřímo nepoužívají svoji měnu? Většinou jde o drobné státy, jejichž suverenita je často do určité míry omezená – například Lichtenštejnsko (švýcarský frank) či Andorra (euro) nebo Východní Timor (americký dolar). U těch několika málo větších – v případě amerického dolaru jen Panama, Salvador (také žádní obři) a Ekvádor – zase neexistují jakékoli předpoklady pro úspěšnou měnovou zónu, tedy podobnost ekonomik, snadná migrace pracovní síly a další. To platí i pro další země, které k americkému dolaru „jen“ napevno zavěsily své měny, například Saúdskou Arábii. Navíc tyto státy mohou kdykoli bez větších přímých nákladů svou měnu odpoutat.

Kam s ní?

Nelze se ubránit otázce, co se přesně myslí onou podobností ekonomik nebo jak a na jaké úrovni ji měřitAť se tedy na skutkovou podstatu podíváme, jak chceme, zjistíme, že na světě žádné optimální měnové zóny neexistují a patrně neexistovaly (zde musíme věřit historikům). A to Goodhart v roce 1998 ani nemohl tušit, jak „veselo“ nakonec bude s eurem. Nabízí se otázka, k čemu tedy celá teorie OCA je.

Jednou možností je, že tato teorie a s ní i ty, na kterých se zakládá (metalisté apod.), nejsou teoriemi vysvětlujícími, ale spíše normativními. Nepopisují tedy to, co je, nýbrž to, co by mělo být. Protože historické důkazy v neprospěch teorie OCA jsou natolik velké, je její „názor“ na měnové zóny pro Goodharta podružný. Koneckonců se nelze ubránit otázce, co se přesně myslí onou podobností ekonomik nebo jak a na jaké úrovni ji měřit (neměly by dvě polabské vesnice mít odlišné měny, když se jedna specializuje na zeleninu a druhá na kukuřici?).

Teorie, která alespoň v ekonomii – politici si „jeli podle svého“ – hýbala úvahami o vhodnosti eura, nemá příliš velkou výpovědní hodnotu. Pokud tedy nepočítáme to, že na půdorysu federace může po nějaké době (desetiletích) vzniknout optimální měnová oblast (například tím, že se zavede jeden jazyk a odstraní překážky pohybu pracovní síly). Proto Goodhart a podobně smýšlející ekonomové tvrdí, že zavedení eura byl především politický, a méně ekonomický krok.

Koneckonců jeden ze závěrů chartalistické teorie peněz je, že hodnota měny spočívá na očekávání stability současné vlády a na tom, jak se k měně bude stavět vláda příští. Teorii OCA by do hry zatáhlo pouze rozhodnutí politiků, že na jejím základě se jednou za čas spočítá, kolika a jakými měnami Evropa, případně rovnou lidstvo, bude platit…

Dvě sudičky

Přesun monetární politiky na federální úroveň nedoprovázel podobný krok v jiných oblastech hospodářské politiky, zejména v té fiskálníSám Goodhart se obával možných problémů s eurem – nikde není ostatně psáno, že chartalisté ho musejí milovat. Na rozdíl od příznivců teorie optimální měnové oblasti je viděl zejména v tom, že přesun monetární politiky na federální úroveň nedoprovází podobný krok v jiných oblastech hospodářské politiky, zejména v té fiskální. Když se zastánci teorie OCA „těšili“ na zcela nezávislou Evropskou centrální banku, protože jejím hlavním úkolem bude stabilita měny – tedy že euro bude (nejen) co nejlepším prostředkem pro obchodní transakce –, bál se Goodhart „nepředpokládaných vedlejších efektů této odluky“.

Do intenzivní debaty o osudu společné evropské měny vnáší Goodhart a chartalisté nový pohled. Zatímco si zastánci této teorie mohou nyní stěžovat na nedostatek politické vůle udržet euro při životě, je převládajícím argumentem proti euru, který vychází z teorie OCA, přílišná rozdílnost ekonomik v eurozóně. Pravda bude patrně někde uprostřed.

Na jednu stranu zní argumentace proti teorii OCA velmi logicky a zdá se, že ona optimální měnová oblast je pouhým akademickým výtvorem. Na druhou stranu by euro asi fungovalo lépe, kdyby se evropské ekonomiky více podobaly (ačkoli je otázka, kam až konvergence ekonomik může zajít v případě útvaru s 330 miliony obyvateli a 15 procenty světového HDP).

Počet příspěvků: 4, poslední 18.4.2014 11:09 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.