Evropská unie jako koronavirus – struktura na pomezí života

Koronavirová krize potvrzuje, že bez reforem se Evropská unie nestane globálním politickým hráčem. Reformní elán je ale v Bruselu stejné nedostatkové zboží jako ochranné roušky.

Petr Pietraš 28.3.2020
Co se stane s Evropskou unií? | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Co se stane s Evropskou unií? | foto: Richard Cortés, Česká pozice
Co se stane s Evropskou unií?

První informace o koronaviru v Číně se objevily v lednu. Po epidemii SARS v roce 2003 zasáhla východní Asii nová virová infekce, jež způsobuje těžké onemocnění dýchacích cest s relativně vysokou smrtností. Současná situace se od té v roce 2003 liší tím, že v rámci globalizace mnohonásobně narostla nejen obchodní výměna, ale i turistika. Proto bylo možné očekávat, že se šíření koronaviru neomezí jen na východní Asii.

Obavy, že koranavirus citelně zasáhne i Evropu, ale německá politická scéna nesdílela. A pokud se vrcholní politici k situaci v Číně s desítkami milionů lidí v karanténě vyjadřovali, měli vedle sebe experta na virologii nebo ředitele Institutu Roberta Kocha Lothara Wielera, hlavní autoritu na infekční nemoci v Německu. Ten tvrdil, že žádné nebezpečí nehrozí, protože země má jeden z nejlepších zdravotních systémů na světě, a že by mnohem větší starost měla dělat každoroční chřipková epidemie.

Ztráta styku s realitou

Přesvědčení, že virus je daleko a Německo vyspělá země, je jednou z příčin dramatického vývoje v ní, který mnozí označují za selhání, a jejž jeho sousední státy nechápou. Německo se totiž navenek prezentuje jako morální autorita, protože se ponaučilo ze dvou prohraných válek. Tuto nadřazenost považovanou mimo Evropu za koloniální aroganci sdílí celý Západ. Portugalský politolog Bruno Maçães ve svém článku poukazuje na skutečnost, že situace v Číně byla vážná, ale Evropa se jí příliš nevěnovala – Evropané nejen zpohodlněli, ale ztratili i styk s realitou.

V Itálii neselhal především politický a zdravotní systém, ale celá společnost, protože ignorovala přicházející hrozbu. Navíc pro Italy stejně jako pro Španěly jsou typické intenzivní kontakty – například společné večeře, jež však posilují šíření nákazy. Ukázkou německé morální nadřazenosti a zahraniční politiky humanitární pomoci jsou zásilky 1. a 18. února ochranných pomůcek a dalšího zdravotnického materiálu, které daroval Číně ministr zahraničí Heiko Maas, když byli evakuování jeho spoluobčané z Wu-chanu.

Portugalský politolog Bruno Maçães poukazuje na skutečnost, že situace v Číně byla vážná, ale Evropa se jí příliš nevěnovala – Evropané nejen zpohodlněli, ale ztratili i styk s realitou. V Itálii neselhal především politický a zdravotní systém, ale celá společnost, protože ignorovala přicházející hrozbu.

Pomoc v nouzi je chvályhodná, ale již 5. února byl podle týdeníku Der Spiegel ministr zdravotnictví Jens Spahn upozorněn na nedostatek ochranných pomůcek v Německu kvůli obrovské poptávce Číny, kde se jich vyrábí 97 procent světové produkce, ale její výpadek způsobil rozebrání zásob v Německu a dalších evropských zemích. Spahn navzdory tomu tvrdil, že Německo je na krizi připravené. V březnu se sice v Číně jejich výroba obnovila, ale ceny se astronomicky zvýšily.

V březnu se navíc v Německu změnil mediální obraz. Nedostatek zdravotnického materiálu v nemocnicích se stal hlavním tématem a šéf Institutu Roberta Kocha Wieler si již nedělal starosti s chřipkou, ale vyzval lékaře, aby začali s testy na koronavir, ale kvůli jejich nedostatku je mají používat jen v případě vážného stavu pacienta. Postoj Berlína však zůstával morálně humanitární, přestože evropská solidarita skončila, a Němci zakázali export ochranných zdravotnických pomůcek i do členských zemí EU.

Německá vláda nadále poukazovala na kvalitní německý zdravotnický systém a na nízký počet úmrtí oproti jiným zemím. Italští lékaři však toto tvrzení odmítli s tím, že v Německu se netestují zdraví, natož mrtví – v Itálii se totiž testuje i po smrti, v Německu nikoli. Evropané stále nemají společnou mentalitu, přičemž koronavirová krize posiluje tu národní. Tato diverzita se však bruselské elitě určitě nelíbí.

Projev Angely Merkelové

Stejnou mentalitu nemají jen národy EU, ale ani Němci, o čemž se přesvědčila i kancléřka Angela Merkelová. Ta nemá ráda slovo národ, a proto mluví o obyvatelstvu, k němuž se obrací v novoročním projevu a své názory mu sděluje v rozhovorech pro média. Její oznámení, že bude mít ke koronavirové krizi televizní projev, tudíž překvapilo. Prohlásila v něm mimo jiné, že obrátit se na obyvatelstvo je v transparentní demokracii přirozeným krokem, jak vysvětlit vládní opatření, obzvlášť jde-li o největší krizi od druhé světové války.

Tento její projev byl novinkou, protože Merkelová nebývá na začátku krizí vidět a transparentní rozhodování jí není vlastní. Nezvykle emotivně vyzvala k dodržování hygieny a pohrozila, že v případě nerespektování nařízení je může vláda v rámci „dynamického rozhodování“ přitvrdit. Podle některých tímto výjimečným projevem potvrdila své státnické schopnosti, dle jiných, že vláda zamlčuje skutečnou, mnohem horší situaci.

Německá kancléřka Angela Merkelová nemluvila v projevu k jednomu národu, ale ke společnosti, jejíž nejstarší část tvoří původní obyvatelé se zkušeností poválečné obnovy, zatímco 60 až 70 procent nejmladší generace jsou migranti zaměření na konzum. Generační konflikt je problémem i v homogenních společnostech, proto v té, v níž nejstarší a nejmladší generaci nespojuje etnický původ ani životní zkušenosti, bude jen obtížně fungovat společenská smlouva a soudržnost, které v případě krize představují základ jejího řešení.

Realita byla prozaičtější. Od začátku jejího projevu bylo evidentní, že je jí nepříjemné hovořit k obyvatelstvu jindy než obvykle. Neohlásila nic mimořádného, například absolutní zákaz vycházení, a projev především odhalil, že obyvatelstvo politickým elitám nedůvěřuje a nebere jejich doporučení vážně.

V den projevu Merkelové panovalo v Německu krásné počasí, a kdo mohl, šel se projít. Večer pak jedna televizní stanici vysílala pořad, v němž se reportéři zeptali nejmladší generace různého etnického původu, co si myslí o projevu, a jejich častou odpovědí bylo, že když nepatří do rizikové skupiny, a není škola, chtějí si užít. Lépe egoismus konzumní společnosti a proměnu německého obyvatelstva vyjádřit nelze.

Merkelová nemluvila k jednomu národu, ale ke společnosti, jejíž nejstarší část tvoří původní obyvatelé se zkušeností poválečné obnovy, zatímco 60 až 70 procent nejmladší generace jsou migranti zaměření na konzum. Generační konflikt je problémem i v homogenních společnostech, proto v té, v níž nejstarší a nejmladší generaci nespojuje etnický původ ani životní zkušenosti, bude jen obtížně fungovat společenská smlouva a soudržnost, které v případě krize představují základ jejího řešení.

Ani zahraniční politika, ani koordinace

V současné epidemii se testuje nejen infikování koronavirem, ale i trendy západní společností. Před Vánoci se v pátek chodilo demonstrovat za záchranu klimatu. V březnu média Greta Thunbergová nezajímá a německá města jsou zaplavená auty kvůli možnosti nákazy v hromadných dopravních prostředcích. Podobné je to s pomocí migrantům na řeckých ostrovech – kvůli vykoupenému toaletnímu papíru solidarita s nimi zmizela.

V zahraniční politice nehraje EU žádnou roli – v zásazích v ozbrojených konfliktech ve světě hrají hlavní roli národní zájmy členských států, a nikoliv společná evropská politika. Koronavirová epidemie pak potvrzuje, že ani v koordinaci nemá Evropská komise (EK) jak materiálně, tak organizačně co nabídnout. Zatímco jedna členská země za druhou zavírala hranice, z Bruselu se sláblo volání po společném evropském řešení, přičemž Trumpovo uzavření hranic USA Evropanům EK odsoudila.

V zahraniční politice nehraje Evropská unie žádnou roli – v zásazích v ozbrojených konfliktech ve světě hrají hlavní roli národní zájmy členských států, a nikoliv společná evropská politika. Koronavirová epidemie pak potvrzuje, že ani v koordinaci nemá Evropská komise (EK) jak materiálně, tak organizačně co nabídnout. Zatímco jedna členská země za druhou zavírala hranice, z Bruselu se sláblo volání po společném evropském řešení, přičemž Trumpovo uzavření hranic USA Evropanům EK odsoudila.

Nejen na nadnárodní úrovni, ale ani v Německu neexistuje jednotný postup. Po druhé světové válce se při obnově demokracie v západním Německu kladl důraz na strukturu státních institucí, jež neumožní návrat fašismu. Ten by se dnes v Německu dostával k moci obtížně, ale tato struktura brání rychlému řešení a umožňuje šíření epidemie. Než Rakušané zastavili v Brennerském průsmyku dva vlaky z Itálie s cestujícími s příznaky koronaviru, věděli, které instituce jsou k tomuto kroku kompetentní a které jej uskuteční.

V Německu se diskutovalo, kdo by byl za takové rozhodnutí zodpovědný, a odpověď se nenašla. Každá spolková země má svou vládu, jíž podléhá například policie nebo školství. Tato dělba moci způsobila, že od začátku koronavirové krize vydávají vlastní nařízení – zatímco v jedné se zavíraly školy, v jiné byly povoleny masové akce. Ministr zdravotnictví Spahn sice nechtěl fanoušky na fotbalových zápasech, ale šlo jen o doporučení, a proto se hrálo před plnými tribunami.

Na německých hranicích byla situace podobná. Na těch se sousedními státy byly kontroly, ale na letištích nadále přistávala letadla z celého světa včetně Íránu, kde se epidemie nekontrolovaně šířila, a cestující se mohli pohybovat po Německu, jak chtěli. Proto bavorský premiér Markus Söder vyhlásil stav katastrofy, což mu umožnilo sjednotit řízení a zlepšit koordinaci.

Chybí plán pro krizi

Obnovu kontroly hranic a opatření proti epidemii doprovází výzva, že nesmějí ohrozit evropskou ekonomiku. V důsledku její ochrany se však koronavirus rozšířil z Rakouska po celé Skandinávii – 29. února přistálo na Islandu letadlo s turisty nakaženými v lyžařském středisku Ischgl. Islandské úřady sice okamžitě informovaly tyrolské, ale bary a hotely byly definitivně uzavřeny až 10. března. Chaotické a roztříštěné jednání států a regionů usnadňuje šíření koronaviru. Kritika, že kontrola hranic přetrvá, což omezí osobní svobody, brání efektivnímu řešení.

Prohlášení Angely Merkelové a šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové potvrzují, že nadnárodní ani národní politici nemají plán pro krizi. To ukazuje i koronavirová epidemie, protože bylo zřejmé, že zasáhne i Evropu. Evropské národy a jejich politici měli několik týdnů na to začít jednat, ale epidemii v Číně nebrali vážně.

Poté, co 18. března šéfka EK Ursula von der Leyenová v rozhovoru pro německý deník Bild řekla, „všichni, kdo nejsme experti, jsme na začátku koronavirus podcenili“, nelze od EU očekávat konstruktivní řešení krize. Už to, že něco takového prohlásila, ukazuje, že evropské instituce nejsou určené pro krize.

Za studené války se na Západě budovaly paralelní dálnice, skladovaly zásoby a zdvojovaly kritické infrastruktury, aby se při útoku sovětského bloku systém nezhroutil. Po studené válce a začátku globalizace toto zajištění skončilo, protože bylo drahé a neefektivní. Odstranění rezerv v ekonomice ukazují okamžité dodávky, například automobilky radikálně snížily náklady snížením skladovacích ploch – skladiště byla přesunuta do kamionů. Proto je každá silniční blokáda Hnutí žlutých vest ve Francii politickým i ekonomickým problémem.

Odstranění rezerv se přeneslo i do politiky a prohlášení Merkelové a von der Leyenové potvrzují, že nadnárodní ani národní politici nemají plán pro krizi. To ukazuje i koronavirová epidemie, protože bylo zřejmé, že zasáhne i Evropu. Evropské národy a jejich politici měli několik týdnů na to začít jednat, ale epidemii v Číně nebrali vážně.

Kolektivismus versus individualismus

V politické diskusi o potlačení koronavirové epidemie převládla dvě řešení. Za prvé, karanténou a drastickými opatřeními stlačit její šíření na míru únosnou pro zdravotnický systém. Za druhé, nechat společnost natolik nakazit, aby si vytvořila dostatečnou skupinovou imunitu. První řešení předpokládá latentní ohrožení koronavirem a objevení v dohledné době léku nebo očkovací vakcíny. Druhé řešení počítá s vysokou úmrtností rizikových skupin, zejména starých lidí, jichž je v Evropě vysoký počet.

Asijské společnosti ji mají na rozdíl od západoevropských, které jsou více či méně individualistické, kolektivistickou. Jejich státní instituce mohou snadněji provádět opatření, protože společenský konsenzus klade důraz na skupinu. V individualistických společnostech se často omezení státem setkávají s nevolí.

Výrok bavorského ministerského předsedy Södera nebo britského premiéra Borise Johnsona na začátku krize, že mnoho lidí umře, i Merkelové, že až 70 procent obyvatel bude infikovaných, naznačují, že evropští politici zvažovali druhé řešení. Pomalá reakce a neefektivní evropská diskuse je však v protikladu k úsilí, mobilizaci státních zdrojů a k odhodlání asijských zemí přerušit infekční řetězec.

Kritici Číny tvrdí, že jde o autoritativní stát s represivními nástroji a digitální kontrolou, která je na Západě nemyslitelná. Opomíjejí však, že i asijské demokracie Japonsko, Tchaj-wan a Jižní Korea jsou v boji proti šíření koronaviru velmi úspěšné. Tyto a další země, jako je Hongkong nebo Singapur, se ponaučili z epidemie SARS v roce 2003 – krizový plán, digitální informační systém, rychlá karanténa a testy jsou klíčem k úspěchu. Tchaj-wanská vláda například uvedla na trh aplikaci, jež informuje uživatele v reálném čase o počtu masek v obchodech v jeho okolí.

Důležitou roli hraje i zmíněná národní mentalita. Asijské společnosti ji mají na rozdíl od západoevropských, které jsou více či méně individualistické, kolektivistickou. Jejich státní instituce mohou snadněji provádět opatření, protože společenský konsenzus klade důraz na skupinu. V individualistických společnostech se často omezení státem setkávají s nevolí.

Náskok východní Asie

Po desetiletích blahobytu projevy politiků nestačí, musejí začít konkrétně jednat – výzvy Merkelové, Trumpovy tweety ani Macronovo patetické zvolání, že jsme ve válce, šíření koronaviru nezastaví. Za současné koronavirové krize v Evropě nezbývá než doufat, že brzy bude objeven lék a očkovací vakcína, přičemž tento souboj se především odehrává mezi Čínou a USA. Stát, který je první vyvine, dokáže pomoci spojencům, výhodně obchodovat a vyvíjet politický tlak.

Země východní Asie se staly novým zdravotnickým centrem světa. Jsou momentálně jediné schopné šíření koronaviru kontrolovat, minimálně do doby, než se objeví lék a očkovací vakcína. Ve střetu velmocí zažívají USA šok typu Sputnik – stejně jako po vyslání první družice do vesmíru Sovětským svazem zjišťují, že Čína má v boji s koronavirovou epidemií náskok.

Země východní Asie se staly novým zdravotnickým centrem světa. Jsou momentálně jediné schopné šíření koronaviru kontrolovat, minimálně do doby, než se objeví lék a očkovací vakcína. Ve střetu velmocí zažívají USA šok typu Sputnik – stejně jako po vyslání první družice do vesmíru Sovětským svazem zjišťují, že Čína má v boji s koronavirovou epidemií náskok.

Peking sice po vypuknutí epidemie cenzuroval informace, pronásledoval lékaře upozorňující na vážnou situaci a manipuloval statistiky, ale po počátečním selhání přešel do ofenzívy, a nejen epidemii téměř potlačil, ale změnil i narativ a ovlivňuje světový řád. Podle čínské propagandy nezačala epidemie na trhu ve Wu-chanu, ale koronavirus do Číny zavlekli příslušníci armády USA, kteří město navštívili loni v říjnu.

Čína poskytuje materiální pomoc, lékaře a odborníky Srbsku, Itálii, Řecku a dalším zemím, přičemž lze očekávat, že po koronavirové epidemii začne na základě své strategie Nové hedvábné stezky nabízet státům s velkými problémy pomoc podobnou americkému Marshallovu plánu po druhé světové válce, a tím vytvářet jejich závislost. Zmíněný bavorský ministerský předseda Söder si toto nebezpečí uvědomuje.

V projevu, v němž oznamoval omezení volného pohybu lidí, se nevěnoval jen ekonomice, ale dal i najevo, že Bavorsko udělá vše, aby se ohrožené firmy nedostaly do cizích rukou. A Berlín by měl usilovat o to, aby se Německo a Bavorsko nestaly kandidáty na převzetí. Jeho koaliční partner, ministr hospodářství Hubert Aiwanger, dodal, že po koronavirové krizi Německo a Bavorsko nesmějí zjistit, že jim důležité firmy nepatří.

Menší suverenita

Slovinský filozof Slavoj Žižek se ve svém článku ve švýcarském deníku Neuer Zürcher Zeitung věnoval podstatě koronaviru a jeho parazitování na člověku. Ten je jen jeho nositelem, ale může na něj i zemřít. Koronavirová epidemie pak člověku připomíná, že je mnohem méně suverénní, než si myslí.

Podle slovinského filozofa Slavoje Žižeke koronavirová epidemie pak člověku připomíná, že je mnohem méně suverénní, než si myslí

Česká Wikipedie uvádí, že viry bývají označované za struktury „na pomezí života, některé jejich vlastnosti připomínají živé organismy“ – především obsahují genetickou informaci uloženou v sekvenci nukleových kyselin a jsou schopné se vyvíjet a přizpůsobovat prostředí. Navzdory tomu nemohou vykonávat řadu biologických procesů a musejí k tomu používat hostitelské buňky.

Evropská unie je takovou strukturou na pomezí života. Některými rysy připomíná národní státy – vlajkou, parlamentem a komisí. Navzdory tomu nemá svou zahraniční a vojenskou politiku, ani nedokáže potlačit koronavirovou epidemii, a musí k tomu používat členské státy. Koronavirová krize potvrzuje, že bez reforem se EU nestane globálním politickým hráčem. Reformní elán je však v Bruselu stejné nedostatkové zboží jako ochranné roušky.

Počet příspěvků: 1, poslední 30.3.2020 11:04 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.