Evropou obchází strašidlo populismu

Jde o důsledek momentálních nahodilých událostí, nebo hlubších procesů, jež mají původ v industriální minulosti a moderních technologiích?

Vít Kučík 12.9.2013
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice
  • „Jste obklíčeni. Je konec. Ještě to nevíte, ale jste obklíčeni, vzdejte se a my vás všechny pošleme domů a budeme soudit za zlodějny!“ sípal na pódiu před desetitisícovým davem komik Beppe Grillo, který poté získal v italských únorových volbách neuvěřitelných 25 procent hlasů.
  • „Vyžeňme ty dinosaury z politiky!“ hřímal novinář Radek John, jehož Věci veřejné pak po pouhé roční agitaci získaly jedenáct procent hlasů a vstoupily do vlády.
  • „Žádáme demisi vlády, prezidenta, přímou demokracii a zrušení politických stran!“ Publicistovi Slávku Popelkovi se podařilo přilákat na demonstraci Holešovské výzvy několik tisíc Pražanů.

Všichni uvedení komunikovali s tisícovkami svých sympatizantů přímo – prostřednictvím sociálních sítí. Evropou obchází strašidlo – strašidlo populismu. Je to jen důsledek momentálních nahodilých událostí, nebo hlubších procesů, jež mají původ v industriální minulosti a moderních technologiích?

Nenápadná síla nového digitálního větru

Když v polovině devadesátých let začal nastupovat internet, mnozí sociologové zbystřili, protože v něm cítili převratnou technologii, která by mohla mít velký společenský potenciál – bleskovým přenosem velkého počtu informací měnit dosavadní společenské struktury, tradiční hierarchie a vazby. O deset let později se začali ptát: Kde jsou ty famózní změny, které bychom očekávali? Elektronický mail, webové stránky a podobné služby byly sice běžné, ale společnost se zdála stejná jako dříve, jen si snad více hrála s novými hračkami, jako je Facebook či mapy Googlu.

Sociologové měli změny před sebou, dokonce v masívní podobě, aniž by si jich však pořádně všimli

Část sociologické obce znervózněla a přibrzdila původní nadšení – moderní technologie jsou přeceňované a nemají takový dopad na společenské struktury. Ty se přece vyvíjely mnoho generací, a proto mají hlubší základ než nějaké hraní si s mobilem či myší. Události uplynulých let však dávají tušit, že možná měla oprávnění i původní očekávání – moderní informační technologie mají skutečně dramatický potenciál měnit společenskou strukturu.

Ony změny měli sociologové před sebou, dokonce v masívní podobě, aniž by si jich však pořádně všimli, respektive aniž by spojili jejich příčiny se zrychlenými informačními toky, které technologické novinky umožňují. To je možná ona pověstná červená nit, která spojuje společenské fenomény, jako jsou Arabské jaro 2011, Occupy Wall Street, studentské bouře v Madridu či úspěch populistických hnutí od Středozemního po Baltické moře.

Abychom lépe pochopili, co se odehrává dnes, na přelomu industriální a postindustriální doby, podívejme se na minulý společenský „Velký rozvrat“ – přechod z agrární do industriální éry.

Od agrární k industriální společnosti

Na národní stát lze nahlížet jen jako na jistou etapu v dlouhé vývojové historii lidských společenství. Není to ani jediná, ani samozřejmá forma organizování lidí. Měla své předchůdce, například kmenové svazy či rozlehlé agrární říše, a jistě bude mít i následovníky. Každá společenská forma vzniká spontánně, za určitých okolností a splnění určitých podmínek, individuální lidská vůle tento proces ovlivňuje jen nepatrně.

Industriální společnost je na rozdíl od své agrární předchůdkyně nejen o několik řádů efektivnější, ale i složitější a křehčí

Odhlédneme-li od konkrétních specifik a trochu to zobecníme, národní státy vznikaly na troskách agrárních impérií, kdy se společnost měnila v průmyslovou. Tehdejší nové technologie – například parní stroj, tisk, železnice a telegraf – měly potenciál od základu změnit společenskou hierarchii.

Industriální společnost je na rozdíl od své agrární předchůdkyně nejen o několik řádů efektivnější, ale i složitější a křehčí. Těžiště bohatství a moci se přesunuje z vlastnictví půdy k vlastnictví výroby, probíhá překotná urbanizace. S koncentrací obyvatel ve městech se existující společenské hierarchie a vazby zahušťují, komplikují, drolí, rozpadají ve prospěch mnoha nových, které souběžně vznikají.

Informační skok a vznik národního státu

Průmyslová společnost se najednou nedala spravovat stejně jako předchozí – šlechtické elity ustoupily či se proměnily v průmyslové. Agrární říše spravovaná panovníkem, jehož legitimita pocházela od Boha, ustoupila průmyslovému státu spravovanému elitami, které svoji legitimitu odvozují z lidu. Téměř 90 procent populace bylo do té doby upoutáno k půdě v malých, izolovaných komunitách roztroušených po celé zemi, s minimálními možnostmi vnější komunikace.

Národní stát je oproti svému předchůdci menší, kompaktnější a v určitých ohledech natolik složitější, že u řady jeho struktur je nutná decentralizace

Teprve městská koncentrace obyvatel a tištěné noviny znamenaly informační skok – zrychlené šíření novinek, technologií a zejména revolučních idejí už nemohly nechat společnost stejnou jako doposud. Lenin neburcoval masy na venkově, ale ve velkém městě. Venkov byl poté už jen připojen.

Národní stát je oproti svému předchůdci menší, kompaktnější a v určitých ohledech natolik složitější, že u řady jeho struktur je nutná decentralizace, neboť je nelze spravovat stejně jako dříve centrálně. Proces decentralizace může vyústit ve vznik malých národních států, typickým příkladem je Rakousko-Uhersko; volnějších konfederací menších republik například Severní Amerika; nebo autoritativního byrokratického režimu, který se snaží celý proces centrálně kontrolovat, a tím jej zbrzdit a konzervovat – kupříkladu ruský či čínský komunismus.

  • Proč autoritativní centrální režim vývoj k efektivnější společnosti brzdí a nemůže jej ani při sebelepší vůli urychlit?
  • Proč v určité fázi vládnoucí vrstva přestává zvládat složitost společnosti, kterou doposud spravovala?
Omezenost individuální mysli

Extrémním příkladem je Severní Korea, která je – pomineme-li etický fakt utrpení milionů lidí – jedinečnou laboratoří sociologických teorií. Tamní elita by určitě chtěla zvýšit blahobyt země – už jen proto, aby posílila svou upadající legitimitu –, ale navzdory veškeré své snaze a stupňovanému teroru toho není schopná. Kvůli své feudálně-dynastické struktuře totiž nedokáže „rozjet“ nic jiného než opět jakýsi druh nevolnické, preindustriální společnosti. Ani ojedinělé technologické výstřelky za cenu extrémních obětí – několik jaderných výbuchů či raketových startů – na tomto faktu nic nemění.

Individuální mysl je totiž velmi omezená. Zvládne řešit osobní záležitosti, problémy bezprostředního okolí, dotkne se tu a tam i abstraktnějších věcí v úzkém profesním oboru, a to je vše. Složitější systémy, jako je mnohamilionová lidská společnost, obsáhnout nedokáže. A když se o to pokusí, výsledek podle toho vypadá.

Některé malé věci však řešit dokáže – sice omezeně, nedokonale, ale přece jen s určitými pozitivními výsledky. Forma vlády a struktura moci po čase nalézá rovnováhu se složitostí toho, čemu vládne. Problém nastává, když se tato složitost začne měnit, například v období různých technologických přechodů, které postupně přinášejí změny i do sociálních oblastí, kde by je nikdo nečekal.

Lákadlo přímé demokracie

S diktaturami, jež se snaží řídit značně složitou společnost, má lidstvo dostatek negativních zkušeností. Nevyzkoušenou novinkou je volání po takzvané přímé demokracii, které ve své podstatě obsahuje tutéž nerovnováhu mezi kompetencí k řízení vyplývající ze složitosti řízeného a odpovědností za důsledky.

Mýtus přímé demokracie vychází z iluzorního předpokladu, že na správu složitého celku existuje jeden optimální recept

Mýtus přímé demokracie vychází z představy, že miliony limitovaných laických názorů budou permanentním hlasováním produkovat lepší centrální řízení společnosti než úzká profesionální elita. A také z iluzorního předpokladu, že na správu složitého celku existuje jeden optimální recept, jejž je jednotlivec s dobrou vůlí – či hlasování milionů lidí – schopný objevit. To přesně obsahuje volání například po nepolitické správě, vládě odborníků, hlasu „nezaujatých“ či po rušení „stranického systému“ politických stran.

Kompetence a odpovědnost jsou dvě klíčové slabiny anonymního elektronického hlasu, který tvoří podstatu přímé demokracie a jejž v různých formách obsahují koncepty prakticky všech evropských populistických hnutí. Současné technologie internetu, mobilních a sociálních sítí dávají elektronickému hlasu větší sílu, než odpovídá jeho schopnosti nést za důsledky svého hlasování odpovědnost. A umožňují také, aby se do centrálních rozhodovacích procesů zapojila dramaticky vyšší část populace, než odpovídá její schopnosti si do důsledku reálně představit, o čem vlastně hlasuje.

Možnost „rozhodovat o všem“ je však natolik lákavá, že si bleskově získává miliony stoupenců. Technologické nástroje – internet, sociální sítě, mobily – skokově znásobily toky informací, umožnily davům nahlížet pod pokličku elit a podlehnout iluzi, že jsou schopné o složitých věcech rozhodovat samy – stačí jen prolomit „umělou“ bariéru, kterou „uměle“ elity vytvořily a budou moci zemi spravovat samy a lépe.

Nové mýty a iluze

Tím není řečeno, že by staré struktury byly ideální, jen byly i navzdory podobně omezené kompetenci adekvátní situaci – šlechta agrární době, politicko-ekonomická vrstva zase průmyslové. Lze však pochybovat, že nás čeká ve složitější postindustrální éře přímá vláda elektronického lidu. Určité změny ale nastanou.

Nové mýty a iluze mají sílu, kterou ztratí až svým naplněním – praktickou zkušeností

Nové mýty a iluze mají sílu, kterou ztratí až svým naplněním – praktickou zkušeností. Ta je obvykle bolesným vystřízlivěním, nicméně právě to bývá cena za nalezení nových společenských rovnováh a za destilaci složitých jevů do natolik zjednodušené zkratky, aby ji mohla v podobě kolektivní zkušenosti přijmout široká veřejnost.

Před zhoubností reálného socialismu odborné elity také varovaly dlouho předtím, než vůbec vznikl. Teprve po několika desetiletích jeho fungování však tato idea ztratila své kouzlo a přetavila se ze složitých teorií do jednoduchých emocionálních obrazů – „fronty na banány“, „prázdné regály“, „nesmět vycestovat“ –, na jejichž základě ji miliony lidí mohly jednoznačně pochopit a následně odmítnout. Abstraktní vědecké argumenty takovou sílu nemají.

Předzvěst nutných změn

Nová populistická hnutí obcházející Evropou jsou teprve na začátku své cesty – stejně jako evropské země na začátku informační éry. Procházíme vírem technologických změn, které musejí mít dopady na složitost společnosti, její strukturu a vedení, jež však individuální lidská mysl není schopná postihnout, natož plánovat či řídit.

Na růst populismu lze nahlížet jako na předzvěst nutnosti těchto změn. Sám o sobě je neproduktivní, hloupý a nepřináší smysluplná řešení. Přináší však signál o nových časech, o nutnosti nových společenských rovnováh, často na nejpřekvapivějších místech.

Dosavadní politické hierarchické uspořádání vyjádřené národním státem bude oslabovat ve prospěch nových strukturDosavadní politické hierarchické uspořádání vyjádřené národním státem bude oslabovat ve prospěch nových struktur. Nikdo však nedokáže říct, bude-li mít toto oslabování formu postupného drolení či dramatického hroucení. Vývoj bude nejspíše jako obvykle probíhat v různých zemích různě.

Někde určitě začnou experimentovat s elektronickou lidovládou razantněji, čímž získají ostatní země zkušenost, co obnášejí, podobně jako se tak stalo v případě Řecka a jeho fiskální politiky. Občanům jiných zemí tyto zkušenosti nebudou dostatečně sdělitelné, a proto se pokusí získat vlastní zkušenost.

Tak či onak v tu dobu již budeme ve společnosti jiné, informační, kde pojmy jako stát, politika, bezpečnost a právo budou mít jiný význam než dříve. Jen doufejme, že cena za toto poznání nebude stejně vysoká jako v předchozím komunistickém případě.