Evropa je společný dům. Uprchlíkům se nevyhneme

Dosud nelezou přes chvatně budovaný plot jako v Maďarsku. Dosud se jim zuby nehty bráníme a diskutujeme o rasismu, xenofobii, nenávisti či o tom, kdo je a není elita.

Syrští uprchlíci se vyloďují u břehu ostrova Lesbos. foto: ČTK

Syrští uprchlíci se vyloďují u břehu ostrova Lesbos.

Lidé mají strach – a tento pocit sdílím i já. Jakkoliv jsem osobně nezažila 2. světovou válku (narodila jsem se roku 1945), vím, respektive víme dost, abychom si mohli připomenout některé její momenty. Například tzv. mnichovskou zradu, kdy Francie a Anglie z obavy z Hitlera, či možná v naději, že od sebe nebezpečí odvrátí, když ustoupí a budou se držet stranou, daly naši republiku německému diktátorovi napospas. Co následovalo, víme. A také to, že naše země se z této pohromy dodnes zcela nevzpamatovala.

Jak to souvisí s kauzou uprchlíků? Tenkrát Britové a Francouzi, podobně jako my dnes, zpovzdálí sledovali, jak Hitler zachází s Židy a všemi, kdo mu nebyli po chuti. Jak se chystá k dalším hanebnostem. A doufali, že to se jich netýká, dokonce diskutovali o tom, zda nakonec v lecčem nemá pravdu. A nakonec – většina těch ubožáků, jež se chystal zavraždit, nebyla na očích, ale včas uklizena do koncentračních táborů. Ostatně ani o těch koncentrácích se mnoho nevědělo, a pokud ano, cudně se o nich mlčelo.

Evropské země jako dnes nezaplavovali běženci, jimž šlo o život; a když se tak stalo, mnohé své hranice uzavřely. Nebyla to přece jejich věc.

Odlišná situace, ale...

Jistě, dnes je situace jiná. V Evropě nezuří válka. Není zde (zatím) nikdo Hitlerova formátu. Když ale v televizi sledujeme shora popsanou situaci u našich sousedů ze západu a jihu, nemůžeme přece doufat, že uprostřed této smršti se nám bouře vyhne. Protože ať si to přejeme nebo ne, Evropa – ostrov prosperity ve světě plném bídy a násilí – je náš společný dům. A co se v něm děje, týká se i nás.

Když v televizi sledujeme situaci u našich sousedů ze západu a jihu, nemůžeme přece doufat, že uprostřed této smršti se nám bouře vyhne.

Nedávno jsem četla článek, jehož autor vysvětluje, že to, co probíhá na Blízkém východě (odkud lidé nejčastěji prchají), je čistě boj mezi muslimy, a především o ropu. O tom, že jednotlivé státy této oblasti spolu vedou bratrovražedné války, není sporu, autor se však nezabývá rolí světových mocností, které do těchto sporů zasahují, oživují je, a dokonce podněcují – příkladů je řada.

Jen namátkou: většina zubožených rodin s malými dětmi, jež vidíme v televizi, přichází ze Sýrie, země už několik let zmítané strašnou válkou, kde proti civilistům stojí – mimo jiné – vlastní vláda, vraždí je po statisících a používá proti nim otravné plyny. Sýrie, kdysi krásná, kvetoucí země, dnes kolbiště zahraničních mocenských zájmů. Vysvětlí nám někdy někdo jakých?

Možná že místo planých diskusí bychom se měli zajímat o to, v jakém světě žijeme. A v jakých podmínkách žijí lidé kolem nás. Odkud a za jakou cenu, případně na čí úkor k nám přicházejí energie, suroviny, potraviny – vše, nač jsme zvyklí a co považujeme za normální.

O tom, že je bližší košile než kabát, netřeba diskutovat, ani o nebezpečí, jež přinášejí statisíce, snad i miliony běženců ze zemí, o jejichž kultuře, náboženství ani životním stylu v podstatě nevíme nic. Chceme se chránit a naše politická reprezentace to má na paměti – žijeme přece v demokracii, kde politici musejí plnit vůli lidu... stejně jako tenkrát v Mnichově zástupci Francie a Anglie. S jakým jásotem je tenkrát v Paříží a Londýně vítali! Mír byl zachráněn.

Na jak dlouho? Za jakou cenu?

Počet příspěvků: 22, poslední 3.10.2015 01:06 Zobrazuji posledních 22 příspěvků.