Energetická nezávislost a efektivita nemusejí být proti přírodě

Obnovitelné zdroje energie nemusejí být jen finančním břemenem ve jménu zodpovědnosti k životnímu prostředí. Zdá se, že se z kapitalisty a pravicového liberála stávají přátelé přírody a uplatňuje se jejich pohled na ekologii.

Společnost Tesla Motors představila Model 3. Začne jej ale prodávat až na konci... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Společnost Tesla Motors představila Model 3. Začne jej ale prodávat až na konci... | foto: Reuters
Společnost Tesla Motors představila Model 3. Začne jej ale prodávat až na konci...

Myslet v kategoriích je lidské, a tudíž jisté škatulkování normální. Již více než dvě stě let dělí západní demokracie své politické síly na pravici a levici a v tomto pojetí se ekologická hnutí ocitla nalevo.

Důvodem je levicové chování ekologických aktivistů a i levicový postoj mnoha států v otázkách ochrany životního prostředí – pohled na ekologicky šetrné projekty jako na v zásadě drahé a neekonomické, ale přitom nutné, a tudíž proveditelné pouze za masivní podpory z veřejných financí.

Naopak na pravici se často nahlíží jako na protiekologickou sílu, která se všemožně snaží výdajům na ochranu přírody zabránit. Pravicový člověk nebo konzervativec se však především vyznačuje odpovědným přístupem ke všemu – od rodiny přes finance až po životní prostředí. Neumožní zničit to, co je zdrojem jeho prosperity i potomků a má dost silnou vůli, aby to neprovedl ani kvůli krátkodobým výhodám. A současně ani nečeká, že se o všechno postará stát.

Plošná podpora

Představme si, že máme vodovod a nejsme spokojení s množstvím vody z jeho kohoutků, ale současně víme, že je starý a děravý a že cestou potrubím se jí třeba polovina ztratí. Co uděláme nejprve? Opravíme vodovod. Pak se podíváme, zda skutečně potřebujeme tolik vody a nebude-li možné její spotřebu optimalizovat. A až jako poslední krok se vydáme hledat nové zdroje vody. Zdá se to rozumné, dokonce očividné?

Evropa sice ani zdaleka nemá vyčerpán potenciál optimalizace spotřeby energie u koncového odběratele a snižování ztrát při její výrobě, přenosu a distribuci, ale vrhla se do plošné podpory obnovitelných zdrojů energie

Evropský polostátní rozum však uvažuje jinak. Okamžitě zadá velkým vodárenským společnostem, aby vybudovaly co nejvíce zařízení na pitnou vodu a rozšířily vodovodní síť. Díky tomu se vytvoří nová pracovní místa, což se bude hodit v příštích volbách. Do toho se přihlásí levicové ekologové, kteří správně poukážou na klesající přírodní zásoby vody a vyzvou stát, aby masivně podpořil využití obnovitelných zdrojů vody, což ale přijde státní pokladnu a spotřebitele mnohonásobně dráž.

Nahraďme metry krychlové vody megawatthodinami elektřiny a máme situaci v energetice. Evropa sice ani zdaleka nemá vyčerpán potenciál optimalizace spotřeby energie u koncového odběratele a snižování ztrát při její výrobě, přenosu a distribuci, ale vrhla se do plošné podpory obnovitelných zdrojů energie (OZE), a to v astronomickém rozsahu a především bez ohledu na to, zda ta či ona elektrárna je v dané lokalitě třeba.

Důsledky fotovoltaiky

Může se v současnosti vyplatit elektrárna využívající obnovitelné zdroje energie, například slunce, bez státní podpory? Může, ale jen technicky efektivní a především pouze za podmínky, že velká většina vyrobené energie bude spotřebována na místě.

Více než sto let se odehrával růst centrálních zdrojů. Od konce 20. století ale sílí trend opačný, vyvolaný opět dvěma hlavními faktory – posílením středního a malého průmyslu a znovuobjevením OZE, především fotovoltaických elektráren.

Důvodem je ohromný, tři- až pětinásobný rozdíl mezi cenou energii jako obchodní komodity (takzvaná „silová elektřina“) a cenou, kterou platí konečný zákazník včetně všech služeb a poplatků. Řečeno jinak – fotovoltaika dnes komerční smysl má, ale jen coby lokální zdroj energie.

Více než sto let se odehrával růst centrálních zdrojů, který vyžadoval odpovídající rozšíření přenosových a distribučních soustav. Bylo to dáno na jedné straně rozvojem průmyslu a jeho neustále rostoucí koncentrací a na druhé tím, že větší tepelný zdroj dovoluje dosáhnout vyšší účinnosti proměny energie paliva na elektřinu. Navíc, je její rozvod optimálnější než například rozvážení uhlí po malých elektrárnách.

Od konce 20. století ale sílí trend opačný, vyvolaný opět dvěma hlavními faktory – posílením středního a malého průmyslu a znovuobjevením OZE, především fotovoltaických elektráren (FVE). Malá taková elektrárna je totiž téměř stejně účinná jako velká a technologie velmi snadno škálovatelná. A také není třeba se starat o logistiku vstupní suroviny – sluneční záření dodá příroda přímo do elektrárny.

Energetický ostrov

Nedávná studie Mezinárodní energetické agentury (IEA) ukázala, že v zemích mimo Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) označovaných za „třetí svět“ více než 60 procent OZE zásobuje domácnosti a malé podniky, zatímco ve státech OECD se drtivá většina ekologické energie vyrábí ve velkých instalacích připojených na distribuční nebo přenosovou síť. Důvod je prostý – dotace a jiné formy veřejné podpory zcela pokřivily trh.

V USA je na 180 tisíc domácností off-grid, přičemž většina z nich nabízí obvyklou úroveň pohodlí a nejde o žádná asketická obydlí. A to bez jakýchkoliv dotací.

Extrémním příkladem decentralizovaného řešení je takzvaný off-grid neboli energetický ostrov, tedy situace, kdy odběratel nebo skupina odběratelů je kompletně zásobena z místního zdroje energie a není připojena na rozvodnou síť. Například v USA je na 180 tisíc domácností off-grid, přičemž většina z nich nabízí obvyklou úroveň pohodlí a nejde o žádná asketická obydlí. A to bez jakýchkoliv dotací. Že by se to vyplácelo?

Za určitých okolností se to vyplácí. Zejména když chcete stavět na pozemku vzdáleném inženýrským sítím, a tudíž přivést tam elektřinu či plyn by bylo nákladnější než si pořídit vlastní zdroje energie – solární elektrárnu, malý větrní generátor nebo kogenerační jednotku. Existují však i lidé, kterým vůbec nejde o výhodnou investici se zajímavou návratností, ale o pocit nezávislosti na energetických firmách.

Rozšíření lokální výroby

Jak může stát pomoci rozšířit lokální výrobu energie v OZE? Možností je více – od vyplácení dotací po nařízení provozovatelům distribuční soustavy zavést net metering (převzetí přebytku energie z OZE s následným zpětným dodáním v době, kdy nestačí pokrýt místní spotřebu). První a nejdůležitější krok je však nejsnadnější a úplně zdarma – nepřekážet.

Jak může stát pomoci rozšířit lokální výrobu energie v OZE? Možností je více – od vyplácení dotací po nařízení provozovatelům distribuční soustavy zavést net metering.

Za prvé, nezatěžovat samovýrobce nesmyslnou byrokracii včetně licence. Poslední novela českého energetického zákona osvobozuje od licenční povinnosti zdroje s výkonem do deseti kilowattů. Nejde-li však o prodej energie třetím osobám, tedy o podnikání, je na místě vyžadovat licenci po provozovateli takového zdroje, ať je jeho výkon jakýkoliv?

Za druhé, nepokoušet se nějakým způsobem samovýrobu zdanit, ani jinak zpoplatnit. Právě to se však dělo, když za každou vyrobenou kilowatthodinu, byť v obnovitelném zdroji energie bez podpory, pro vlastní spotřebu a dokonce v ostrovním režimu, se platily vysoké poplatky. Jako kdyby po člověku, který si sám z toho, co mu jeho kurník a zahrádka daly, uvařil oběd a sám jej snědl, stát chtěl třeba 20 korun.

Novela energetického zákona to částečně vyřešila tak, že příspěvek na OZE se zahrnul do platby za jistič. Nicméně již jsou slyšet hlasy, že prý jen ti bohatší si budou moci dovolit vlastní domácí energetiku a, jak jinak, musíme takové „odpadlíky“ zdanit.

Hluchá společnost

V oblasti takzvaných alternativních pohonů pro automobily se situace podobá té v OZE zhruba před 20 lety. Když se přemlouvá například pro elektromobily, neustále se hovoří o ekologii a občas i o ekonomice. Jenomže většina naší společnosti, natož dále na východ, je vůči ekologickým úvahám zcela hluchá.

Když se přemlouvá například pro elektromobily, neustále se hovoří o ekologii a občas i o ekonomice. Jenomže většina naší společnosti, natož dále na východ, je vůči ekologickým úvahám zcela hluchá.

Oblíbený argument, že nejsme stejně bohatí jako Norové či Nizozemci, je přitom poněkud pokrytecký. Jednak ve zmíněných zemích si elektrická auta ani zdaleka nepořizují jen milionáři, jednak i v Česku je mnoho bohatých lidí, ale většina z nich nespěchá s výměnou svých limuzín za Tesly.

Ekonomické důvody pro koupi elektromobilu – cena elektřiny a nízké náklady na opravu – mají být zanedbatelné oproti naftě či benzínu. To je bezpochyby pravda, nicméně levný provoz převáží několikanásobně vyšší pořizovací cenu elektromobilu až po sto a více tisících kilometrech, což u průměrného uživatele nastane až po několika letech od jeho koupě.

Platnost ekonomických zákonů

První vůz s elektrickým pohonem se objevil ve třicátých letech 19. století, tedy o více než 50 let dříve než auto na benzín. Od poloviny 20. století se výrobci snaží stvořit cenově dostupný elektromobil, ale pokaždé s překvapením zjistí, že ekonomické zákony stále platí. Nová technologie je drahá, dokud se nedostane do masové výroby.

Od poloviny 20. století se výrobci snaží stvořit cenově dostupný elektromobil, ale pokaždé s překvapením zjistí, že ekonomické zákony stále platí. Nová technologie je drahá, dokud se nedostane do masové výroby.

Ale kdo bude investovat do výzkumu, který jednou zlevní něco, co nemá odbyt? Jak z tohoto bludného kruhu? Někteří vidí jediné možné východisko – dotace. Ani stotisícový bonus pro nákup elektromobilu však situaci nespasí, je-li třikrát dražší než srovnatelné auto se spalovacím motorem.

Automobilky ve snaze stvořit lidový elektromobil odstraňují veškeré prvky pohodlí – ale ani to nestačí. Například dosud nejúspěšnější elektromobil Nissan LEAF až loni přestal být pro výrobce ztrátový, ale neví se, kdy výnosy vynahradí čtyři roky ztrát. Ve výsledku máme vůz s maximální rychlostí a pohodlím sotva lepším než u sto let starého Fordu T, ale za cenu VW Passatu v dobré výbavě.

Dokonalejší vůz

Pro řešení se stačí ohlédnout jen o trochu více než sto let. První auta byla kvůli své pomalosti, hlučnosti, nespolehlivosti a drahotě spíše směšná než konkurencí koňům. Proč se prosadila, a to v době, kdy o dotacích nikdo neslyšel? Odpověď je jednoduchá – ve všech časech je dost technických nadšenců i mezi movitějšími občany. Záhy je však z toho, v čem spatřuji budoucnost, zatímco ostatní jen technický výstřelek, něco uživatelsky zajímavého, ale pořád drahého.

Elektromobil je ve srovnání s autem se spalovacím motorem ve všech ohledech dokonalejší – rodinný vůz s rozjezdem benzínového „supersporťáku“, vynikající stabilita díky nízko položenému těžišti a dosud nevídané, spíše neslýchané ticho uvnitř

Do tohoto stadia se dostaly automobily zhruba 20 let od chvíle, kdy Karl Benz předvedl svůj pomalý rachotící kočár bez koně. Po roce 1910 již auta uháněla dvojnásobnou rychlostí oproti nejrychlejšímu dostihovému koni a byla „in“ – ale za cenu celého jmění. Trvalo dalších deset let, než Fordovy výrobní postupy a rozvoj ropného průmyslu udělaly vozy se spalovacím motorem dostupnými pro desítky milionů lidí.

Dnes je rozvoj elektromobilů ve stadiu „drahé bezva hračky“. Oprostíme-li se od ceny, pak je elektromobil ve srovnání s autem se spalovacím motorem ve všech ohledech dokonalejší – rodinný vůz s rozjezdem benzínového „supersporťáku“, vynikající stabilita díky nízko položenému těžišti (baterie v podlaze) a dosud nevídané, spíše neslýchané ticho uvnitř – jako by auto někdo zezadu tlačil po silnici.

Navíc image majitele jako technicky vzdělaného i finančně zajištěného a značná míra nezávislosti. Benzínku si ke svému autu nikdo nepořídí, ale nabíjet elektromobil doma může každý – a to nejen ze sítě, ale i z vlastního obnovitelného zdroje.

Žádné dotace a zrušit DPH a clo

Odhlédneme-li od kusové výroby unikátních superelektromobilů například chorvatské automobilky Rimac, dnes marketingově zatáhla za správný konec pouze Tesla Motors. Její auta sice jsou drahá i mezi elektromobily, ale dávají majiteli pocit, že sedí za volantem budoucnosti. A dost lidí je schopných i ochotných si za to připlatit.

Může stát nějak pomoci, aniž by neúčelově utopil další miliardy? Neposkytovat žádné dotace na nákup, ale alespoň na pár let zrušit DPH a clo na elektromobily a podpořit výstavbu nabíjecí infrastruktury.

Může stát nějak pomoci, aniž by neúčelově utopil další miliardy? Neposkytovat žádné dotace na nákup, ale alespoň na pár let zrušit DPH a clo na elektromobily a podpořit výstavbu nabíjecí infrastruktury. V této souvislosti je třeba připomenout francouzského spisovatele Victora Huga: „Na světě není nic mocnějšího než myšlenka, jejíž čas nadešel.“

Dnes je to myšlenka energetické nezávislosti a efektivity, která se poprvé v dějinách nejde proti odpovědnému postoji k přírodě, ale se naopak se vzájemně doplňují. Pro začátek stačí, aby stát nepřekážel.

Autor

Max Wandler

Max Wandler, odborník na energetiku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články