Ekonomická skupina Hradu vstupuje na scénu

Kolem Miloše Zemana se fakticky rodí tým, jehož role nemusí být omezena působností Rusnokovy vlády.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro Canu, foto ČTK, IsifaČeská pozice

O designovaném vicepremiérovi a ministrovi financí Janu Fischerovi si můžeme myslet, co chceme, ale sotva bychom mohli prohlásit, že jde o osobnost druhé či třetí kategorie. Pokud přidáme zkušenosti premiéra Jiřího Rusnoka, je jasné, že vládní ekonomický tým bude mít v čele silný tandem. A to ještě nepočítáme muže, jehož vliv v Rusnokově kabinetu bude hodně výrazný a určitě zasáhne do ekonomických diskusí, byť byl „umístěn“ na ministerstvo vnitra – Martina Pecinu.

Ze strategicko-taktického pohledu bylo završení stavby „prezidentské“ vlády nominací Fischera vydařeným tahem, ať už ho z pozadí režíroval sám Miloš Zeman či nikoliv.

Nevíme, jak dlouho tento kabinet vydrží (a zda by mu po případném nevyslovení důvěry Miloš Zeman poskytl ještě jednu šanci v mírně pozměněné podobě), takže zatím těžko soudit, co všechno je vláda schopna prosadit. Pokud jde o klíčovou záležitost – schvalování rozpočtu –, Rusnok už dal dříve najevo, že jeho ministři nevybočí z kolejí nastavených Nečasovou vládou.

Jestliže si Masaryk vytvořil svou skupinu Hradu, jejímž pojítkem měly být politické ideje humanismu a demokratismu, kolem Zemana se fakticky také rodí jistá skupina – ekonomický týmNabízí se však jiná úvaha o současném dění a – slovy Vladislava Vančury – „způsobu tohoto léta“. Z hlediska Miloše Zemana tento způsob léta samozřejmě nemusí být nešťastný. Jestliže si první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk vytvořil svou skupinu Hradu, jejímž pojítkem měly být politické ideje humanismu a demokratismu, kolem Miloše Zemana se fakticky také rodí jistá skupina – ekonomický tým, jehož role zdaleka nemusí být omezena jen působností Rusnokovy vlády. Silný neformální vliv – a také formální, pokud budou v budoucnu zapotřebí další prezidentské vlády odborníků – si může v ekonomice, byznysu i sociální sféře zachovat mnohem déle. Vstup Fischera do vlády je skutečně možné považovat za jisté usmíření s úspěšným prezidentským protikandidátem Zemanem, jak naznačoval Pecina. A také jako signál, že Zemanův ekonomický tým může mít daleko širší záběr, než je okruh nejbližších přátel.

Inspirace Masarykem?

Vliv někdejších Masarykových spojenců sahal do politických stran, národního hospodářství i finančnictví. I v tomto ohledu můžeme hledat paralelu s „přesahy“ Zemanova týmu. Zajímavé jsou totiž i nominace dalších členů ČSSD do Rusnokovy vlády – včetně osobnosti Jana Kohouta. Ten má zároveň zkušenosti právě z byznysu, ať už šlo o členství v dozorčí radě ČEZ či aktivity na poli „dobývání“ čínského trhu. U Kohouta se často zmiňuje, že už byl ministrem zahraničí ve Fischerově úřednické vládě, ale je také nutné připomenout, že se ještě před Jiřím Paroubkem pokoušel (neúspěšně) sestavit vládu pod vedením ČSSD jako potenciální nástupce Stanislava Grosse. Rozhodně tedy není nevýznamným sociálním demokratem.

Působení v ODS i ČSSD má paradoxně za sebou bývalý náměstek ministra průmyslu i ministr vnitra Martin Pecina, který se ale cítí jako ryba ve vodě právě v ekonomicko-byznysovém prostředí. Před opětovným nástupem na vnitro měl jako vrcholový manažer na starosti výrobu zařízení pro jaderné elektrárny ve vítkovických strojírnách podnikatele Jana Světlíka.

Posilování hradního vlivu se stane terčem kritiky politologů, mnozí lidé ale zaměří pozornost na to, že Zeman má kolem sebe více ekonomických odborníků než politické stranyA symbolem dalšího „přesahu“ ekonomického týmu, který se rodí v Rusnokově vládě, je postava designovaného ministra průmyslu Jiřího Ciencialy – dosud mimo jiné viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy. Cienciala možná není mužem, který nyní v tomto svazu nejvíce personifikuje vazbu na Miloše Zemana – tím je prezident Jaroslav Hanák, který se stal zároveň poradcem hlavy státu. Ale je jasné, že Svaz průmyslu jako zástupce zaměstnavatelů, a na druhé straně také odbory jako zástupci zaměstnanců, budou pro prezidentský tým bližším a přirozenějším partnerem než pro politické strany (snad s výjimkou vazby mezi odbory a ČSSD).

Prezident Hanák musel logicky vyvolat u politických stran zděšení, když v dřívějším rozhovoru pro ČESKOU POZICI prohlásil: „Podle mého názoru by měla platit zásada, že jestliže se dohodnou sociální partneři, vláda už by měla být jenom notářem.“ Povzbudil tím dohady, že si Miloš Zeman vytváří korporativistický stát – jeho poradcem je ostatně nejenom Hanák, ale také šéf odborů Jaroslav Zavadil.

To může být tvrzení přehnané, zvláště když se v této souvislosti mluví o paralelách s fašistickými režimy první poloviny minulého století, ale jisté je, že v Zemanově okolí se bude pohybovat dost známých a vlivných ekonomů. Takové posilování hradního vlivu se bezpochyby stane terčem další kritiky řady politologů, mnozí lidé ale na druhé straně zaměří pozornost na jinou skutečnost. Zatímco v Rusnokově vládě a Zemanově neformální skupině ekonomů přibývá, politické strany dlouhodobě válčí s nedostatkem ekonomických odborníků. Kupříkladu v ODS to bylo silně vidět po rezignaci bývalého ministra průmyslu Martina Kocourka a odchodu poslance Michala Doktora ze strany, nakonec se našel aspoň Martin Kuba, který se ekonomickou problematiku vcelku slušně učil za pochodu.

Situace v jiných stranách však v tomto ohledu není výrazně odlišná. Je kupříkladu možné se ptát, kolik ekonomů z politických stran by odborně i jazykově zvládlo pozici viceprezidenta Evropské banky pro obnovu a rozvoj, kterou získal po odchodu z premiérského křesla právě Jan Fischer, než ji sám kvůli prezidentské kandidatuře opustil.

Bez přehnané ideologie

Miloš Zeman se sice netají silně levicovým smýšlením, jeho ekonomický tým by však mohl sázet spíše na to, že není striktně ideologický. Tedy ani pravicový, ani vyhraněně levicový. Ostatně sám Zeman sice usiluje o silnější roli státu, pokud jde o některé výdaje (především do investičních projektů), ale neočekává se, že by podporoval třeba razantní růst sociálních výdajů.

Fischer označil za svou prioritu tu, ve které se jasně shoduje se Zemanem – vyšší investice do dopravy, vědy a výzkumuNikoho asi nepřekvapilo, když Jan Fischer krátce poté, co přijal Rusnokovu nabídku, označil za svou prioritu tu, ve které se jasně shoduje se Zemanem – vyšší investice do dopravy, vědy a výzkumu. A také odstraňování následků povodní. Jednou z takových investic může být i dostavba jaderné elektrárny Temelín, kde jde o finance státem ovládané firmy ČEZ. Rusnokova vláda by mohla připravovat systém pevných cen pro budoucí elektřinu z nových temelínských bloků, který jako základní předpoklad uskutečnění projektu zpochybňoval dosavadní ministr financí Miroslav Kalousek. Lze očekávat, že tady převezme iniciativu sám premiér Rusnok, i když zároveň bude trvat na tom, že definitivní rozhodnutí musí udělat další kabinet.

Ministr financí Fischer určitě zaujal i tím, když výraz „vláda rozpočtové odpovědnosti“ označil za klišé a dal najevo, že na přílišné škrcení veřejných financí není správná doba. I když to tak může vypadat, ve srovnání s plány odcházející Nečasovy vlády se však nic zásadního nemění. Také dosavadní kabinet se chtěl v příštích měsících řídit spíše logikou podpory hospodářského oživení.

Sám Fischer se už dostává pod palbu kritiky kvůli tomu, že jeho úřednická vláda v letech 2009 až 2010 se státní pokladnou nenakládala zrovna nejlépe. To je ale sporné – Fischer musel tehdy s ministrem financí Eduardem Janotou brát v potaz nejenom politický odpor vůči škrtům, ale také globální hospodářskou krizi.

Sobotka svého času střídal na postu ministra financí Rusnoka, který byl vůči rozpočtovým výdajům ostražitější. A Rusnok hodlá v roli ostříže fungovat i nyní.Pokud je možné někomu vytýkat, že se nepostaral o dostatečné snižování rozpočtových deficitů v době výrazného hospodářského růstu, které by umožnilo lépe reagovat na pozdější krizi, byl to spíše ministr financí ještě za dřívějších vlád ČSSD Bohuslav Sobotka. Ten mimochodem svého času (v roce 2002) na tomto postu střídal právě Rusnoka, který byl tehdy vůči rozpočtovým výdajům ostražitější. A Rusnok dává najevo, že v roli ostříže hodlá fungovat i nyní. (Mimochodem Sobotkovi by se jistě líbila jiná paralela – kdyby v příštích měsících Rusnoka vystřídal na premiérském postu.)

Sázka na hospodářskou racionalitu, nikoliv ideologii, se dá očekávat i v dalších resortech Rusnokovy vlády, které také ekonomiku řeší ve velké míře. Na prvním místě z těch úřadů, které jsou v centru pozornosti, jde o ministerstvo zdravotnictví, kde nový šéf Martin Holcát hájí nadstandardy.

Klíčovým sektorem z hlediska snah o omezování hrozeb další zátěže pro daňové poplatníky a státní rozpočet by se mohla stát energetika. Ministerstvo průmyslu ještě za Martina Kuby poslalo do meziresortního připomínkového řízení novelu zákona, která má zastavit podporu nových obnovitelných zdrojů od příštího roku a zabránit jakémukoliv riziku opakování solárního průšvihu. Je pravděpodobné, že takový postup nebude proti mysli ani ministru Ciencialovi. Novela, která ještě není v parlamentu, má však šanci na schválení pouze v případě, že sněmovna nebude rozpuštěna.

Vyšší nároky na rozpočet by naopak mohly časem vzniknout vzhledem k dalšímu záměru – vyšším pobídkám pro investory, které by rozhýbaly ekonomiku zvláště v takových klíčových oblastech, jako je krizí zmítané Moravskoslezsko. V tom má Cienciala – dosud rektor Vysoké školy podnikání v Ostravě – pravdu. Tady však může Rusnokova vláda případně stihnout zase jenom přípravné práce. A Ciencialova slova dále naznačují, že nový ekonomický tým bude klást důraz také na „národní“ aspekt – v ekonomice nemají mít zahraniční investoři výhody oproti domácím, spíše naopak.