Dvakrát o potížích s izraelskou identitou a dilematech Izraelců dnes

Dvě knihy izraelských spisovatelů – Eškola Neva Poslední interview a Ronit Matalonové A nevěsta zavřela dveře – se točí kolem rodiny. Matalonová zachycuje den svatební. Nevo zkoumá, jak udržet dobré manželství a vychovávat děti.

Izrael. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Izrael. | foto: euractiv.cz
Izrael.

Po roce 1989 k nám doputovala tvorba izraelských spisovatelů, kteří se vymezili proti budovatelsko-hrdinskému étosu zakladatelské generace. V uplynulých letech se k nim přidaly tituly jejich mladších kolegů, kteří o realitě své vlasti pojednávají hravě postmoderně. Loni na podzim tuto stále skromnou řadu rozmnožily dvě další knihy. Eškola Neva, vnuka třetího izraelského premiéra Leviho Eškola (1895–1969), už díky próze Tři patra známe.

Připomeňme proto jen, že se narodil v Jeruzalémě, mládí strávil v Haifě a Detroitu a vystudoval reklamu a psychologii, načež se víceméně náhodou přihlásil do kurzů tvůrčího psaní – a o jeho budoucnosti bylo rozhodnuto. Začal psát prózu, non-fiction i literaturu pro děti, dnes vlastní a z části i řídí největší soukromou školu tvůrčího psaní v Izraeli. Česky naposledy vyšel jeho prozatím poslední román příznačně pojmenovaný Poslední interview.

To izraelská prozaička, novinářka, feministka a aktivistka Ronit Matalonová, jejíž život je ohraničen lety 1959 a 2017, u nás zažila premiéru. Její rodiče pocházeli z Egypta, vystudovala literaturu a filozofii, vyučovala srovnávací literaturu na Univerzitě v Haifě a psala reportáže z pásma Gazy i prózu – ovšem dle vlastních slov, jen když měla co říct. Její knihy s oblibou četl též izraelský prezident Re’uven Rivlin a výmluvně nazvaná novela A nevěsta zavřela dveře je dle kritiků patrně jejím nejhumornějším dílem.

Krize středního věku

Platí-li někde na světě, že rodina je základ státu, pak v Izraeli. A kolem rodinných vztahů se točí děj obou svazků. Matalonová zachycuje jeden z nejvypjatějších okamžiků v životě rodiny – den svatební, během nějž nevěsta Margi ovšem dává košem nejen svému nastávajícímu, ale všem svatebčanům. Nechce totiž vyjít z pokoje, v němž se zamkla, ani nic vysvětlit.

Na druhé straně dveří se v marných pokusech navázat rozhovor postupně vystřídají ženich Mati, matka, babička i bratranec – a posléze i budoucí tchán s tchyní. Řeší se, zda Margi Matiho miluje, ale i praktické otázky typu, kdo to zacvaká, neb pozváno je 500 hostů – a během několika hodin se v současném Tel Avivu odehraje spektákl dne, kdy nic není, jak se čekalo, a nikdo nemá nad ničím kontrolu. Členové obou rodin opakovaně selhávají na mnoha frontách, rozpadající se vztah nikdo nezachrání, načež zavládne chaos.

Hrdina Posledního interview od Eškola Neva netrpí pouze tvůrčím blokem, ale ještě víc krizí středního věku. Hroutí se mu pouto s potomky i manželkou, jeho životní láskou i největší čtenářkou, a klade si otázku, jak může milovat, když ví, že brzy přijdou ztráty.

Na dilemata moderní rodiny – i když o něco méně vyhrocená – se soustřeďuje i Nevo. Ve Třech patrech i Posledním interview zkoumá, jak udržet dobré manželství a vychovat děti ve společnosti, nad níž se vznáší všudypřítomné nebezpečí (příznačné pro celou západní civilizaci, ale v Izraeli vyostřenější).

Hrdina Posledního interview netrpí pouze tvůrčím blokem, ale ještě víc krizí středního věku. Hroutí se mu pouto s potomky i manželkou, jeho životní láskou i největší čtenářkou, a klade si otázku, jak může milovat, když ví, že brzy přijdou ztráty. Představuje jedince hledajícího to, co lze zjednodušeně nazvat slovem pravda – o sobě, svých blízkých a o své minulosti.

V případě Posledního interview odpovídá hledání pravdy i forma. Jak titul napovídá, kniha vznikla z hříčky, jež Neva napadla, když se mu nedařila práce na jiném textu, proto si našel rozptýlení – vymýšlel ty nejprovokativnější odpovědi na otázky, které obvykle dostává na besedách, například „kde píšete“, na niž reaguje tak, že Amos Oz (1939–2018) v kibucu na záchodě a Vladimir Nabokov (1899–1977) v pařížském exilu na bidetu, což je fakt.

Odhalování emocí

Šokující jsou v tom smyslu, že nejsou odměřené, chladné a opatrné, ale legrační nebo smutné – a občas i značně nekorektní. A když posléze začal odpovídat bezprostředně a jakoby pravdivě, uvědomil si, že se mu pod rukama klube příběh – o spisovateli, kterému dochází, že se z něho stává obsesivní vypravěč, tedy v jistém smyslu lhář ve světě, který je nepravdami přímo zahlcen. Nevův spisovatel tudíž své poslední interview finálně odešle tak, jak je – bez přepisování a korigování.

V Nevěstě je proces hledání pravdy neskonale složitější už proto, že Margi nemluví – je silná žena, která ze svých pozic neustupuje, a její okolí to musí přijmout. Včetně Matiho, který napřed zvažuje především „věcný aspekt celé situace“, ale záhy se pustí do filozofování a jme se ho až existenciální úzkost, kdy chce také „všeho nechat, otočit se zády ke světu a jeho slovům“. Margi a nevyslovitelné pravdě se tedy nejvíc přiblíží stařičká babička, jež sice špatně slyší, ale naváže s Margi komunikaci zpěvem.

U Ronit Matalonové se emoce neodhalují mluvou, nýbrž gesty, pohyby a chováním – a zcela ve shodě s tématem nemá její novela A nevěsta zavřela dveře ani racionální strukturu. Uchopují se v ní rozumem nevysvětlitelné záležitosti a nečekané dějové zvraty podtrhují častá neotřelá přirovnání.

U Matalonové se emoce neodhalují mluvou, nýbrž gesty, pohyby a chováním – a zcela ve shodě s tématem nemá její novela ani racionální strukturu. Uchopují se v ní rozumem nevysvětlitelné záležitosti a nečekané dějové zvraty podtrhují častá neotřelá přirovnání – například hlas odezníval „jako vyprchávající závan čisticích prostředků“.

Nevěstu lze snadno interpretovat jako novelu feministickou, neboť Margi možná pouze odmítá hrát svou genderovou roli – patrně i proto odpovídá jen variací na báseň Ley Goldbergové (1911–1970), izraelské básnířky, která se nikdy neprovdala. Stejně by ale šlo její příběh vyložit jako alegorii izraelsko-palestinského konfliktu, kdy nepomáhá ani násilí, ani přivolaný mediátor (zde v podobě psycholožky z poradny Nevěsty na útěku) – chce to snad ani ne pochopení, ale především respekt, jehož je nakonec Mati schopen.

Na rozdíl od jeho otce, kterému je nad slunce jasné, že se díky svému aškenázskému (tedy evropskému) původu těší větší společenské prestiži než rodina Margi, pocházející z arabsky mluvícího Orientu, a k řešení situace neváhá přivolat, aby se Mati dostal na úroveň Margina okna, auto s žebříkem. Majitelem je však Palestinec – čili ostatní rodinní příslušníci musejí vlastními těly zakrývat na vozidle reklamní arabské nápisy, navzdory tomu posléze zasáhne byrokracie izraelské policie…

Vztek a stín šoa

Problémy s identitou však zjevně má i Nevův hrdina – nedokáže správně plnit roli manžela a otce a v souvislosti s ní chová pochyby i o své úloze coby spisovatele. Nechce totiž být „story-hunter“, který bezostyšně vytěžuje své blízké, což se mu daří jen z části. Zůstal totiž tři měsíce bez řidičáku, načež zjistil, že hromadná doprava v Izraeli je pro něho zlatá žíla – na rozdíl od Britů čtoucích knihy nebo listujících novinami jeho spoluobčané ustavičně telefonují, a nahlas.

Na otázku kladenou každému izraelskému spisovateli, zda by dokázal psát a žít v jiné zemi, Nevo odpovídá, že mu na vlasti záleží, ale také má na ni vztek, který ho neopouští ani v Německu, kde zase na pozadí každé kulturní akce cítí stín šoa...

Po příběhu volají i taxikář Mustafa, který si nechává v rámci své obchodní politiky říkat Mordechaj, nebo obyvatelé osady, v níž má Nevo čtení (přestože je levicově zaměřený a proti okupaci, ale zároveň zvědavý). Na otázku kladenou každému izraelskému spisovateli, zda by dokázal psát a žít v jiné zemi, odpovídá, že mu na vlasti záleží, ale také má na ni vztek, který ho neopouští ani v Německu, kde zase na pozadí každé kulturní akce cítí stín šoa...

O obou knihách proto lze říct, že jsou skvělé, třebaže každá jinak. Z obou se člověk poučí o dilematech současných Izraelců i možnostech, jak o nich psát. U mne v obou směrech zafungovala o něco víc Nevěsta – i proto, že jako amerikanistka jsem se u Posledního interview neubránila pomyšlení na pozdního Philipa Rotha. Tím se však čtenář nezabývající se literární historií a komparatistikou nemusí zaobírat.

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.