Dvacetileté úsilí o nápravu rwandské genocidy

Poslední genocidě v dějinách lidstva padlo během sta dnů v roce 1994 za oběť téměř milion Rwanďanů, hlavně z kmene Tutsiů. Brzy byl zřízen Mezinárodní trestní tribunál (ICTR), který za dvacet let svého fungování odsoudil přes šedesát strůjců masového vraždění. Nyní pomalu dokončuje svou činnost a množí se dohady, zda naplnil svůj účel.

Násilí v roce 1994 vyhnalo asi 2,7 milionu lidí z jejich domovů. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Násilí v roce 1994 vyhnalo asi 2,7 milionu lidí z jejich domovů. | foto: Reuters
Násilí v roce 1994 vyhnalo asi 2,7 milionu lidí z jejich domovů.

Odhady obvykle hovoří o zhruba osmi stech tisících obětí genocidy, která přitom trvala pouhých sto dnů. Vraždění začalo jen hodiny poté, kdy byl 6. dubna 1994 večer nad letištěm v metropoli Kigali sestřelen letoun s rwandským prezidentem Juvénalem Habyarimanou. Během jeho dvacetileté autoritářské vlády byli programově upřednostňováni většinoví Hutuové. Dodnes se neví, kdo letadlo sestřelil, incident nicméně posloužil jako výborná záminka pro hutuské extremisty, aby započali systematické vyhlazování Tutsiů.

Obě skupiny žily v symbióze až do příchodu belgických kolonistů. Ti ze dvou původně sociálních skupin vytvořili kategorie etnické.

„Obě skupiny žily v symbióze až do příchodu belgických kolonistů. Ti ze dvou původně sociálních skupin vytvořili kategorie etnické,“ vysvětluje historik Jan Záhořík z Filozofické fakulty Západočeské univerzity. Belgičané přitom vycházeli z eugenických a vyloženě rasistických představ a vytvořili elitu ze „světlejší“ menšiny Tutsiů. „Hutuové byli chápáni jako černoši, občané druhé kategorie,“ dodává Záhořík.

Po druhé světové válce se situace velmi změnila. „Došlo k sociální i politické revoluci, takže roku 1962 již Rwanda do období nezávislosti vstupovala jako země pod nadvládou Hutuů,“ říká Záhořík. Tehdy započala tutsijská emigrace do okolních zemí, především sousední Ugandy. Tam se zformovala povstalecká armáda Rwandské vlastenecké fronty (RPF). Když v roce 1990 napadla Rwandu, začala tím tříletá občanská válka, která skončila až dohodami z Aruši v srpnu 1993.

Dokonalý vraždící stroj

Pod křehkým příměřím však doutnala hluboká etnická nenávist, jež vyvřela sestřelením prezidentova letounu. Hutuští extremisté ve vedení vládní strany MRND, armády a četnictva z atentátu na prezidenta obvinili tutsijské povstalce a podněcovali lid k vyvražďování menšinového etnika. Vykonavateli genocidy se ale staly především nechvalně proslulé milice Interahamwe („Ti, kdo bojují spolu“) a Impuzamugambi („Ti, kdo mají společný cíl“). Nenávistí oslepení a často opilí ozbrojenci stavěli napříč zemí zátarasy, u nichž se občané museli legitimovat. A jelikož Belgičané ve 30. letech zavedli občanské průkazy, kde bylo vedle jiného vyznačeno i etnikum, pro statisíce Rwanďanů byla tato legitimace zároveň rozsudkem smrti.

Vraždící mechanismus byl dopředu výborně zorganizován. Sepsaly se seznamy Tutsiů, nakoupily se desetitisíce mačet pro milicionáře - tato zbraň se ostatně stala symbolem celé genocidy.

Vraždící mechanismus byl dopředu výborně zorganizován. Sepsaly se seznamy Tutsiů, nakoupily se desetitisíce mačet pro milicionáře – tato zbraň se ostatně stala symbolem celé genocidy. „Nejvíce mnou ve Rwandě pohnulo zjištění, jak málo stačilo, aby v rámci cíleně vyvolané davové psychózy a hraní na nejnižší lidské pudy došlo k masovému vraždění mezi lidmi, kteří spolu dlouhá léta žili v klidu a přátelství. Jako svědci před námi defilovali účastníci masakrů, kteří sami nebyli schopni pochopit, jak hrozně se pod vlivem vyhrocené atmosféry zachovali,“ vzpomíná český soudce Robert Fremr, jenž soudil tři kauzy na ICTR. Rozběsněný dav v krvežíznivosti podporovala i populární rozhlasová stanice RTLM, a to jak nenávistnou hudbou, tak dokonce i naváděním davu k vraždám konkrétních lidí.

Svět se probírá z kocoviny

Mezinárodní společenství rwandskou genocidu „prospalo“. Velmoci se soustředily jen na evakuaci svých občanů a OSN do země vyslalo jen malou mírovou misi UNAMIR, která i přes velmi omezený mandát dokázala zachránit desetitisíce lidí. Genocidu zastavil až vstup povstalecké armády Rwandské vlastenecké fronty. Situaci pak stabilizovala francouzská operace s mandátem OSN. Vraždění konečně ustalo v červnu 1994.

„Rozsah, intenzita a bestialita vraždění ve Rwandě zcela vybočovaly z představy o typickém africkém nepořádku, pro jehož řešení se na Západě jenom stěží hledá politická vůle,“ domnívá se slovenský právník Igor Barilik, jenž jako stážista strávil tři měsíce na úřadu prokurátora v tribunálu pro Rwandu. „Bezbranné civilisty svět před smrtí nijak neochránil, ale po genocidě mezinárodní komunita nemohla situaci dále ignorovat,“ dodává Barilik. V listopadu 1994 tedy Rada bezpečnosti OSN rozhodla o založení Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu (ICTR), který měl stíhat nejvýznamnější pachatele.

Byly to historicky první tribunály zřízené mezinárodním společenstvím, nikoli vítězi ke stíhání poražených.

„Vznik ICTR byl inspirován ustavením tribunálu pro bývalou Jugoslávii o rok dříve,“ připomíná Robert Fremr. „Byly to historicky první tribunály zřízené mezinárodním společenstvím, nikoli vítězi ke stíhání poražených. Rada bezpečnosti v obou případech reagovala na systematické a masivní páchání závažných zločinů – jako genocida, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny,“ vysvětluje docentka Veronika Bílková z pražské právnické fakulty. „Obětí bylo ve Rwandě daleko více než v Jugoslávii. K ustavení tribunálu přispělo i to, že OSN cítila, že její váhavý postoj přispěl k eskalaci konfliktu,“ doplňuje Fremr.

Prokuratura rwandského tribunálu celkem obžalovala přes devadesát nejvýznamnějších strůjců a vedoucích představitelů genocidy. Odsuzujícím rozsudkem skončilo 61 kauz, 14 osob bylo zbaveno obvinění a desítka lidí byla vrácena národnímu soudnictví ve Rwandě. Několik obviněných zemřelo nebo je stále na útěku. V současné době je projednávána poslední kauza v odvolacím řízení a předpokládá se, že soud ukončí v tomto roce svou činnost.

Strůjci genocidy potrestáni

Hodnocení činnosti ICTR není po dvaceti letech jeho fungování jednoduché. „Činnost tribunálu trpěla zpočátku průtahy, celkově je ale jeho fungování hodnoceno pozitivně. Všichni hlavní viníci se dostali před soud a byli potrestáni – mimo několika, kteří jsou dodnes nezvěstní, a neví se, zda zemřeli, nebo se ještě skrývají,“ říká Robert Fremr. „Mezinárodní společenství dalo jasně najevo, že určitá jednání nejsou tolerovatelná, a to nejen tehdy, když k nim dochází v Evropě. Přinejmenším část strůjců genocidy byla potrestána, další desetitisíce byly stíhány přímo ve Rwandě,“ dodává Veronika Bílková.

Objevují se ale i kritické názory. Namítají přitom nejen zdlouhavost procesů či těžkopádnost přesunů mezi Rwandou a tanzanskou Arušou, kde z politických důvodů tribunál usídlil.

Objevují se ale i kritické názory. Namítají přitom nejen zdlouhavost procesů či těžkopádnost přesunů mezi Rwandou a tanzanskou Arušou, kde z politických důvodů tribunál usídlil. „Tribunálu neprospělo několik vážných procesních chyb, které vedly k deformaci práva na spravedlivý proces a někdy dokonce ke zprošťujícím rozsudkům,“ říká Igor Barilik. A za velký problém považuje politický kontext, kdy nová politická elita z řad Rwandské vlastenecké fronty účinně bránila stíhání válečných zločinů povstalecké armády, k jejichž vyšetřování přitom ICTR má také mandát. „Tribunál se tak stal neobjektivní institucí soudící výhradně hutuské pachatele genocidy,“ říká Barilik.

„Svět se na Rwandě provinil tím, že tam kořeny genocidy zasel a poté fatálně prováhal možnost konflikt eliminovat,“ říká Robert Fremr. „Mezinárodní společenství pak mělo výčitky svědomí, takže se ze Rwandy stal příjemce obrovské humanitární pomoci,“ dodává historik Jan Záhořík. Podle soudce Fremra je rwandský tribunál především pojistkou, aby v budoucnu ohledně této genocidy nemohlo dojít k obdobě „osvětimské lži“. „Svět by si měl z rwandské genocidy vzít ponaučení, že – jak řekl Martin Luther King – nespravedlivost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém světě,“ dodává Fremr.

Rwandská genocida a Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR)

  • Rwanda je středoafrická země, žije v ní 10 milionů lidí na území 25 tisíc kilometrů čtverečních.
  • Většinu obyvatel tvoří Hutuové (85 %), druhým největším etnikem jsou Tutsiové (15 %).
  • Genocida propukla v dubnu 1994 a padlo jí za oběť okolo 800 tisíc lidí (zhruba 20 % rwandské populace a 70%tamních Tutsiů).
  • Genocida měla rovněž rozsáhlé humanitární důsledky, z domovů vyhnala okolo 2,5 milionu lidí.
  • V reakci na spáchané mezinárodní zločiny genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů byl rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 955 v listopadu 1994 zřízen Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (ICTR), který měl zločiny nezávisle vyšetřit.
  • Tribunál z politických důvodů sídlí v Aruši v Tanzanii.
  • V rámci ICTR fungovaly tři senáty a jeden odvolací senát. Kromě stálých soudců jmenovaných na určité funkční období v tribunálu působilo devět soudců „ad litem“ – ke konkrétní kauze. Jedním z nich byl i Robert Fremr, předtím soudce českého Nejvyššího soudu.
  • Na ICTR bylo 93 osob obžalováno a s odsuzujícím rozsudkem odešlo 61 osob. Ve vězení skončili hlavní strůjci genocidy jako plukovník Théoneste Bagosora nebo premiér v době genocidy Jean Kambanda.
  • Případ Akayesu nově definoval znásilnění jako nástroj genocidy – „Je to milník mezinárodního trestního práva,“ říká Robert Fremr.

Počet příspěvků: 1, poslední 23.9.2015 03:39 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.