Dva prezidenti, bezzubá OSN a prostí Libyjci

Když diktátoři vraždí své občany, západní země se obvykle pouze dívají a iniciují diplomatické deklarace.

Martin Shabu 7.3.2011

Mezinárodní společenství je bezobsažný pojem. Když konkrétní obyvatel této planety prosí o jeho pomoc před tanky a letadly diktátorského režimu, dočká se obvykle pouze bezzubé deklarace. Přesně tento vývoj je možné sledovat i v případu revolty v Libyi. Nezvykle ostře se k revoltě v zemi Muammara Kaddáfího postavil Václav Havel. „Když se to bude příliš dlouho protahovat a Kaddáfí se bude zabedňovat a páchat další a další zločiny, bude zásah nutný. Může mít různou podobu. Od pomoci tamním povstalcům přes blokádu vzdušného prostoru po cílený atak na místa, kde se schovává Kaddáfí," řekl Havel v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Proti názoru Václava Havla se postavil prezident Václav Klaus. „Myslím, že je potřeba, abychom si v následujících hodinách a dnech ujasňovali, upevňovali svá stanoviska, s kterými tam chceme jet a potom v pátek je tam prezentovali," prohlásila současná hlava státu. Klaus bude hájit pozici Česka na pátečním mimořádném summitu EU, který se má krizí v severoafrické zemi zabývat. Panuje však všeobecné přesvědčení, že slovo „mimořádný“ bude v souvislosti s unijním summitem použitelné pouze vzhledem k faktu, že nejde o pravidelné setkání EU.

Když se vraždí, Západ obvykle „civí“

Havel za svou politickou kariéru sledoval několik pádů autoritativních režimů. U jednoho osobně asistoval, jiné sledoval pasivně. Problém s intervencí, kterou Havel zmiňuje, však tkví v OSN. Jedině tato mezinárodní organizace může legitimizovat zásah podle pravidel mezinárodního práva. OSN se však doposud zmohla pouze na prohlášení, která mají pramalý dopad na život prostých Libyců nespojených s tyranií Kaddáfího režimu, v němž žijí desítky let.  

USA si už vyzkoušely, co to znamená preventivní zásah bez posvěcení OSN. Stalo se tak v Iráku a dodnes se důvod pro tuto intervenci zpochybňuje. Američané dobyli Bagdád v roce 2003, a to na základě podezření zpravodajských služeb, že diktátor disponuje zbraněmi hromadného ničení a hodlá je použít. Tato podezření se nakonec ukázala jako lichá. Mimochodem Muammar Kaddáfí se tím, že zbraněmi hromadného ničení disponuje, netají. Proč Američané váhají? 

Legitimita bez opory

Václav Havel se celkem oprávněně obává toho, co všechno se v Libyi musí stát, aby se západní země rozhoupaly k použití síly. Zatím bylo vidět pouze úsilí jednotlivých členských států evakuovat své občany z ropných plošin. Osudy Libyjců šly doposud jaksi stranou.

Další povzdech se váže k Radě bezpečnosti OSN. V ní dnes sedí bývalé hlavní koloniální mocnosti, kapitalisticko-autoritativní Čína a USA. Z arabských zemí najdeme, coby nestálého člena Rady bezpečnosti, Libanon. Ten je sice arabským státem, nicméně určitě nepatří mezi klíčové hráče v Severní Africe a na Blízkém východě. Jakou legitimitu tedy mají rozhodnutí mezinárodního společenství, která se vztahují na arabský svět? A je nutné na ně čekat?

Další informace najdete v článku: Obama oprašuje Bushovu doktrínu