Důsledky války v Náhorním Karabachu dopadnou na celý Kavkaz i svět

Osud Náhorního Karabachu po ukončení bojů Arménie s Ázerbájdžánem bude záviset na Minské skupině Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Nejistá je však vojensko-politická orientace obou zemí.

Náhorní Karabach po uzavření rusko-arménsko-ázerbájdžánské dohody o příměří... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Náhorní Karabach po uzavření rusko-arménsko-ázerbájdžánské dohody o příměří... | foto: ct24.ceskatelevize.cz
Náhorní Karabach po uzavření rusko-arménsko-ázerbájdžánské dohody o příměří...

Válka v Náhorním Karabachu byla jen dalším stadiem mocenské hry na jižním Kavkazu, která se odehrává již několik staletí. Válečný střet carského Ruska s Persií vedl v roce 1828 k rozdělení Ázerbájdžánu mezi ně. Četné rusko-turecké konflikty výrazně oslabily moc Osmanské říše a způsobily jí velké územní ztráty. Kavkazský region se nevyhnul útrapám ani v obou světových válkách.

Nejnovější krvavý střet o vliv v této strategické oblasti světa vedli nejen jeho hlavní protagonisté Ázerbájdžán, Arménie a neuznaný Náhorní Karabach, ale prakticky všechny mocnosti včetně Číny. Aktivní roli zde hrálo Turecko, Írán i Izrael, především dodávkami zbraní Ázerbájdžánu. A průběh a výsledky bojů vyvolávají řadu otázek.

Postoj Kremlu

Jednou z nich je, proč Arménie poslala do Náhorního Karabachu jen špatně vycvičené a vyzbrojené dobrovolníky, většinou z arménské diaspory. Vedení země ani neumí vysvětlit, proč když hrozil přenos bojů na území Arménie, nevyhlásilo mobilizaci. Teoreticky mohla Arménie, jež má tři miliony obyvatel, povolat až 200 tisíc mužů, které by posílili i dobrovolníci z řad Arménů žijících v zahraničí (zhruba šest milionů, nejvíce v Rusku, Francii a v USA), pokud by pro ně byla zajištěna výzbroj.

Záhadou zůstává i jednání arménské zpravodajské služby. Pokud si nevšimla, že se u „hranic“ Náhorního Karabachu shromažďují ázerbájdžánské jednotky, nelze v podstatě omluvit její selhání, které způsobilo ztrátu okolo pěti tisíc životů a rozsáhlého území. Dostalo-li však velení armády a politici včas věrohodné zpravodajské informace, je jejich chování nepochopitelné.

Příklon k jedné straně by v budoucnu mohl znamenat ztrátu druhé, což je pro Kreml z geopolitických i ekonomických důvodů nepřípustné. Proto zasáhl, až když hrozilo obsazení nejen Náhorního Karabachu ázerbájdžánskou armádou, ale i její vstup do Arménie, neboť Rusko by ji na základě vojenské smlouvy muselo pomoci.

Tisíce Arménů na demonstraci v hlavním městě Jerevanu po uzavření rusko-arménsko-ázerbájdžánské dohody o příměří loni 10. listopadu nazvaly premiéra Nikolu Pašinjana zrádcem a žádaly jeho odstoupení. Totéž chce i arménská opozice a 24. února ho k tomu vyzvalo 40 důstojníků generálního štábu, k čemuž se připojila i část policie. Resort obrany ho však podpořil a v Jerevanu demonstrovalo i mnoho jeho stoupenců. Situace v Arménii je nepřehledná a kvůli nejednotě armády nelze vyloučit ozbrojené střety.

Na začátku konfliktu byl postoj Kremlu k válce v Náhorním Krabachu nejasný. Jako by se ruský prezident Vladimir Putin nemohl rozhodnout, jak a kdy vstoupit na karabašské jeviště. Nyní je však politika Kremlu jasnější. Putin stejně jako v jiných případech ukázal, že je pragmatický politik. A v Náhorním Karabachu, kde se střetly dva státy považované za přátelské vůči Kremlu, musel dávat oběma stranám najevo, že k jejich sporu zaujímá neutrální postoj.

Příklon k jedné straně by totiž v budoucnu mohl znamenat ztrátu druhé, což je pro Kreml z geopolitických i ekonomických důvodů nepřípustné. Proto zasáhl, až když hrozilo obsazení nejen Náhorního Karabachu ázerbájdžánskou armádou, ale i její vstup do Arménie, neboť Rusko by ji na základě vojenské smlouvy muselo pomoci. Dopady takového kroku by byly nepředvídatelné – v důsledku účasti turecké armády ve střetu by se Kreml mohl dostat do ozbrojeného konfliktu s členskou zemí NATO.

Arménská kapitulace

Válka v Náhorním Karabachu, která začala loni 27. září útokem ázerbájdžánské armády, trvala 44 dnů. Používala v ní nejen bezpilotní letouny (drony), ale i zbraně z doby Sovětského svazu, například tanky T-55 jako samohybné dělostřelectvo, kdy zůstaly při střelbě skryty za terénem, tedy bez přímého kontaktu s nepřítelem, a proto neměly téměř žádné ztráty.

K ázerbájdžánskému vojenskému úspěchu přispěla i pasivita karabašských bojovníků, kteří čekali v zákopech, čím je nepřítel překvapí. Nedostatků na arménské straně však bylo víc. Například se vojáci ani tanky nemaskovali či zkolaboval zásobovací systém, což vedlo ke ztrátě morálky vojáků a následně k dezercím. Pro výsledek války však bylo rozhodující zničení protivzdušné arménské obrany již na jejím začátku, které umožnilo Ázerbájdžánu používat neomezeně bezpilotní letouny.

Klíčovým okamžikem konfliktu bylo obsazení historicky významné pevnosti Šuši speciálními ázerbájdžánskými jednotkami. Poté totiž ztratil z vojenského hlediska odpor arménské armády v Náhorním Karabachu smysl. Arménům zůstaly jen dvě možnosti – buď se stáhnout do hor a vést partyzánskou válku, nebo kapitulovat. Vybrali si kapitulaci.

Klíčovým okamžikem konfliktu pak bylo obsazení historicky významné pevnosti Šuši speciálními ázerbájdžánskými jednotkami. Poté totiž ztratil z vojenského hlediska odpor arménské armády v Náhorním Karabachu smysl. Arménům zůstaly jen dvě možnosti – buď se stáhnout do hor a vést partyzánskou válku, nebo kapitulovat. Vybrali si kapitulaci.

Bylo by však nespravedlivé hledat příčiny arménské porážky pouze na bojišti. Patří totiž mezi ně také nekompetentní rozhodnutí politických a vojenských elit dlouho před vypuknutím války i v jejím průběhu. Vojenská porážka a kapitulace vyústily v politickou krizi. V důsledku ázerbájdžánského útoku a následné zmíněné dohody o příměří ztratila Arménie řadu regionů obsazených její armádou ve válce v roce 1994.

Turecko získalo pozemní přístup k Azovskému moři a Rusko výrazně posílilo vojenskou přítomnost na jižním Kavkazu – v Arménii je, v Osetii má dvě základny se čtyřmi tisíci mužů a nově přišla do Náhorního Karabachu takzvaná mírová brigáda se dvěma tisíci vojáků s těžkou bojovou technikou.

Americké varování

Otázkou je, zda dohoda o příměří a rozmístění ruských jednotek v Náhorním Karabachu zabrání střetům Ázerbájdžánu a Arménie, protože Arméni v Arménii i v Náhorním Karabachu pociťují velké ponížení a zahořklost. Špatným znamením je, že v Náhorním Karabachu se odehrávají odvody do nových jednotek. Navíc ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev odmítl navzdory dohodě o příměří vrátit Arménii vojáky a důstojníky, neboť dle něho byli zajati až po jejím podpisu, tudíž jde o diverzanty, kteří mají být souzeni.

Do arménsko-ázerbájdžánského sporu pravděpodobně vstoupí USA, případně Francie, které jsou s Ruskem členy Minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, ale dosud byly mimo hru. Tento postup naznačují výroky členů nové americké vlády. Například ministr zahraničí Anthony Blinken pohrozil Ázerbájdžánu, že omezí vojenskou spolupráci, udělá-li další kroky v Náhorním Karabachu.

Nervozitu Jerevanu zvětšuje, že žádné jednání Pašinjana, Alijeva a Putina neřešilo budoucí statut Náhorního Karabachu, kam se po skončení bojů vrátilo více než 50 tisíc Arménů. Baku nabízí Arménům, kteří zde žijí, kulturní autonomii, nikoli však politickou, jak požaduje Jerevan. V tomto ohledu se zatím nic nedohodlo. Špatné by bylo, kdyby tento statut nebyl řešen celých pět let, kdy mají být dle dohody ruské jednotky v Náhorním Karabachu, a poté jej Ázerbájdžán celý obsadil.

Pravděpodobnější je, že do sporu vstoupí USA, případně Francie, které jsou s Ruskem členy Minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), ale dosud byly mimo hru. Tento postup naznačují výroky členů nové americké vlády. Například ministr zahraničí Anthony Blinken pohrozil Ázerbájdžánu, že omezí vojenskou spolupráci, udělá-li další kroky v Náhorním Karabachu, a slíbil účast Bílého domu při zajišťování bezpečnosti v regionu včetně aktivit v rámci Minské skupiny OBSE.

Navíc prohlásil, že „trvalý mír na Kavkaze je možný jen s přihlédnutím k zájmům všech zúčastněných stran, nejen Ruska, Ázerbájdžánu a Turecka“. Jinými slovy, nová americká vláda dala jasně najevo, že nenechá strategický prostor Kavkazu jen ruskému a tureckému vlivu.

Rekonstrukce infrastruktury

Dosavadní rusko-arménsko-ázerbájdžánská jednání zatím kromě zastavení krveprolití mnoho pozitivních výsledků nepřinesla. Něco však přece – všechny tři strany souhlasily se zprovozněním železničních mezinárodních koridorů. Rekonstrukce železnic a výstavba dálnice a letiště v Náhorním Karabachu by snížily hrozbu dalších bojů a přinesly regionu ekonomický rozvoj a prosperitu.

Dosavadní rusko-arménsko-ázerbájdžánská jednání zatím kromě zastavení krveprolití mnoho pozitivních výsledků nepřinesla. Něco však přece – všechny tři strany souhlasily se zprovozněním železničních mezinárodních koridorů. Rekonstrukce železnic a výstavba dálnice a letiště v Náhorním Karabachu by snížily hrozbu dalších bojů a přinesly regionu ekonomický rozvoj a prosperitu.

Železniční trať by měla spojit Arménii s Ruskem přes Ázerbájdžán. Baku by získalo spojení se svou enklávou Nachičevan a Tureckem a Rusko s Íránem. Velký zájem o rekonstrukci dopravní infrastruktury na jižním Kavkazu má i Čína. V podstatě by se obnovily strategické komunikace, jimiž v průběhu druhé světové války dostávalo Rusko z íránských přístavů spojeneckou výzbroj. (Podle amerického zákona o půjčce a pronájmu bylo perským koridorem do Sovětského svazu dopraveno více než čtyři miliony tun zbraní.)

Podle některých odhadů by odblokování železničních tras na jižním Kavkazu umožnilo zvýšit rusko-íránský obchod o třetinu a tranzitní příjmy Kremlu o několik miliard dolarů ročně. Rekonstrukcí železnic se také stanou dostupnější nerostné suroviny a minerální vody na jihu Arménie a v Ázerbájdžánu. Není však jasné, kdo obnovu infrastruktury zaplatí.

Ruská vojenská přítomnost v tomto strategickém regionu má sice pro Putina velký význam, ale to neznamená, že Rusko v něm v budoucnu zůstane dominantní. Pro Arménii bude především důležité překonat ekonomickou krizi, ale Rusko jí dnes významnou pomoc poskytnout nemůže. Těsně po ukončení bojů Jerevanu nabídli investice nejen Íránci, ale i Švédové. Navíc Arménie podepsala dohodu o partnerství s Evropskou unií, jež začala platit 1. března.

Turecká expanze

Moskvu zneklidňuje nárůst protiruské nálady v arménských médiích – část Arménů považuje chování Kremlu v průběhu války za zradu. Předseda Evropské strany Arménie Tigran Chzmaljan prohlásil, že v důsledku války se Arménie otočí zády k Rusku a bude usilovat o vstup do NATO.

Ázerbájdžán zřejmě vlivu Turecka nepodlehne. Je však otázkou, jak se bude vyvíjet turecká expanze do postsovětských republik, a nejen do Ázerbájdžánu nebo Kazachstánu.

Ázerbájdžán zřejmě nepodlehne vlivu Turecka, nevstoupí však ani v dohledné době do NATO. Zkušený politik Alijev, absolvent ruské diplomatické školy – Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) –, nechce být v sevření Ankarou. Ázerbájdžán je sekulární stát, a proto obezřetně sleduje turecký panturkismus a panislamismus. Baku bude chtít využit novou situaci nejen k ekonomickému rozvoji země, ale i ke zlepšení vztahů s Kremlem, a tím vyvažovat turecký vliv.

Zatímco osud Náhorního Karabachu bude většinou záviset na rozhodnutích Minské skupiny OBSE, značně nejistá je vojensko-politická orientace Jerevanu i Baku, tudíž i to, kdo bude kontrolovat strategické dopravní a plynové koridory ze Střední Asie do Evropy. Otázek je však víc, například jak se bude vyvíjet turecká expanze do postsovětských republik, a nejen do Ázerbájdžánu nebo Kazachstánu. Již dnes je vidět vliv Turecka v srdci Putinovy říše – v Tatarstánu. Vývoj regionu jižní Kavkaz ovlivní nejen celý Kavkaz, ale i svět.