Dušičkové rozjímání nad vlastním rodem a dnešní koronavirovou lapálií

Je dobré vědět, kde máme kořeny, a aspoň jednou za rok si připomenout předky, díky nimž tu jsme a v jejichž započatém díle máme pokračovat. Pavel Matocha na konkrétních událostech z historie jeho pitínského rodu připomíná, jak dobře se dnes máme.

Pavel Matocha 8.11.2020
Kostel v Pitíně. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kostel v Pitíně. | foto: Archiv
Kostel v Pitíně.

Svíčky ozářily jindy potemnělé hřbitovy. Dušičky, svátek věrných zemřelých je vlastně radostný a pozitivní, byť ne halloweensky provoplánově. Listuji při té příležitosti naším rodokmenem a také půvabným spiskem řídícího učitele Karla Doliny Rod Matochův, usedlý v Pitíně, ve Střelné a v Lidečku, jeho původ, rozčlenění a dosavadní jeho plodný život. Historické srovnání může být užitečné pro hodnocení dneška, třeba pro rozlišení nepohodlí od skutečných problémů.

Stručně to vystihl americký spisovatel Robert Fulghum, když vzpomínal na svou brigádu v létě 1959. Jako mladík pracoval po večerech coby recepční, přes den pomáhal v koňských stájích. Rozčiloval se nad špatným zacházením, stále stejným jídlem, buřty se zelím, šikanováním zaměstnavatele... Starý noční hlídač Wollman, který přežil tři roky v Osvětimi, mu trpělivě vysvětlil, že je rozdíl mezi problémem a nepohodlím:

Ve srovnání s výčtem skutečných běd a problémů, jimiž naši předkové na valašsko-slováckém rozmezí, na hranici česko-slovenské, dříve moravsko-uherské, museli projít, je koronavirus (svými projevy, ne tím, co z něj dělá dnešní společnost) či mnohé jiné naše „problémy“ jen nepohodlím

„Ty si, Fulčume, myslíš, že všechno víš, jenže nerozeznáš rozdíl mezi nepohodlím a problémem. Když si zlámeš vaz, když nemáš co jíst, když ti hoří dům – tak to je problém. Všechno ostatní je nepohodlí. Život je nepohodlný. Život je hrbolatý. Nauč se rozlišovat mezi nepohodlím a skutečnými problémy. Dožiješ se vyššího věku. A taky nebudeš tak otravovat lidi. Dobrou noc.“

Ve srovnání s výčtem skutečných běd a problémů, jimiž naši předkové na valašsko-slováckém rozmezí, na hranici česko-slovenské, dříve moravsko-uherské, museli projít, je koronavirus (svými projevy, ne tím, co z něj dělá dnešní společnost) či mnohé jiné naše „problémy“ jen nepohodlím. Ve srovnání s tíhou životů a pohromami našich předků, jak ukážu na příkladu Pitína, by současná covidová lapálie nebyla ani hodna zaznamenání do historických análů. Jedině snad jako kuriozita, jakou hysterii ve společnosti koronavirus vyvolal.

Pohled na Pitín.

Pohled na Pitín.

Katastrofy v každém století

„Kotlinka, do níž je vesnička Pitín malebně vklíněna, je sevřena zalesněnými kopci s příkrými stráněmi, na nichž v květnu a červnu bohatě květe luční kvítí. Úzkým údolím vede i železniční trať, obtáčející vesničku velkým půlkruhem, aby při velkém stoupání přešla z povodí Olšavy do úvodí řeky Vláry. Starobylá ves, ležící v půvabném údolí na obou březích říčky Olšavy, pramenící nedaleko ve východních lesích nad vesničkou, nese jméno po dávném zakladateli Pytovi. Založena byla ve 12. nebo nejpozději ve 13. století,“ začíná řídící učitel Dolina pojednání o rodu Matochů z Pitína a Střelné.

Katastrof přicházelo několik v každém století a pro přeživší v Pitíně to často znamenalo začít znovu, často úplně znovu, pokud někdo přežil

Historie na rozdíl od geografie už natolik idylická není. Zaznamenány jsou jen vážné události, jako jsou nájezdy loupeživých rytířů, velké požáry či povodně a válečná tažení. Z nemocí se tam dostaly morové rány, ale rozhodně ne chřipky. Katastrof přicházelo několik v každém století a pro přeživší v Pitíně to často znamenalo začít znovu, často úplně znovu, pokud někdo přežil. Podívejme se na výčet, který řídící učitel Dolina vytáhl z archivních záznamů:

„Největším utrpením našeho lidu, žijícího v blízkosti uherských hranic mezi dvěma důležitými sedly, jimiž odedávna vedly obchodní cesty, bývaly časté loupežné výpravy zlotřilých rytířů (uherských i moravských, podnikaných z pevných pohraničních hradů) a válečná tažení, která procházela Vlárským či Starohrozenskovským průsmykem. Mnoho bylo těch běd a utrpení, které náš kraj v minulosti prožil.

V roce 1241 byl zpustošen vracejícími se Tatary po jejich porážce u Olomouce. Mnoho zla a násilí natropili v kraji Matouš Trenčanský a Pankrác ze Sv. Mikuláše. V roce 1466 vypleněny byly Pitín a Bojkovice loupežnými rotami Matouše ze Šternberka, pána na Lukově. V roce 1480 byl Pitín v noci přepaden pánem Vlachovským z Vlachovic, o čemž jsou detailní záznamy. Postiženo bylo čtrnáct rodin, kterým bylo uloupeno 85 vepřů, 12 koz, 12 ovcí, 2 koně a dále peřiny, šatstvo, kožešiny, máslo, sýry a orná železa z pluhů.“

Neustálé zvedání se

Co těm lidem zbylo, když přišly o dobytek, peřiny, šatstvo, máslo a sýry a i železo z pluhů? Kde brali sílu a vůli začít znovu? Zdánlivě pozitivní absence zpráv o loupežných nájezdech, válkách či morech, které by postihly Pitín v 16. století, je dána skutečností, že v té době byl pustý a prázdný v důsledku kruté války Jiříka z Poděbrad s uherským králem Matyášem.

Ve výčtu pohrom by se dalo pokračovat až do 20. století. Navzdory tomu se naši předci v Pitíně vždycky znovu zvedli, chalupy opravili, pole osili.

Po tomto „klidném“ 16. století byl Pitín znovu osídlen a jsou zaznamenány další rány v 17. století. V roce 1605 trpěl Pitín nájezdem povstaleckého vojska Štěpána Bočkaje, potom třicetiletou válkou, se kterou přišel i hlad a mor. A nejhůře se Pitínu, Bojkovicím a celému okolí vedlo v roce 1663 za tureckého vpádu. Tehdy jen v Pitíně bylo zabito nebo do zajetí odvlečeno jedenáct osob a uloupeno 15 koní, 143 kusů hovězího dobytka a 350 ovcí.

V roce 1672 v den sv. Vavřince postihla Pitín strašlivá povodeň. Další pohroma přišla v letech 1680 a 1683, kdy na Moravu Vlárským průsmykem vtrhli uherští vzbouřenci, a pak na počátku 18. století, když v roce 1704 v době vpádu kurůckých hord byl Pitín 27. března 1704 vypálen. Ve výčtu pohrom by se dalo pokračovat až do 20. století. Navzdory tomu se naši předci v Pitíně vždycky znovu zvedli, chalupy opravili, pole osili.

Daleké cesty za prací a svobodou

Náš rodokmen ukazuje, že prvním zástupcem rodu Matochova v Pitíně byl Martin, který přišel z malé pohraniční horské vísky Střelná (ležící v Lyském průsmyku pod daleko viditelnou Makytou), kde je historie rodu Matochova doložena již v 17. století. Martin Matocha odešel ze Střelné do Pitína v roce 1782 ve 22 letech bez povolení brumovské vrchnosti, tedy bez řádného „vejhostu“ – povolení k odchodu na jiné panství. Oženil se 27. července 1789 s 20letou Marinou a začal hospodařit na gruntu č. p. 59, kde žili Matochové ještě ve druhé polovině 20. století.

Dřív, kdy nebylo tolik sociálních dávek, si lidé práce mnohem více vážili. A byli zvyklí za ní jít i hodně daleko. Minimálně devět Stanislavových bratranců a sestřenic se vydalo na začátku 20. století za oceán, hledat nový život v USA a v Kanadě. Jiná vzdálenější větev Matochů se ve stejné době přestěhovala do Švédska.

Z pitínského rodu Matochů z gruntu č. p. 59 byl olomoucký arcibiskup Josef Karel. Ten po komunistickém puči v roce 1948 statečně vzdoroval komunistům, kteří ho jedenáct let až do jeho smrti věznili v olomoucké arcibiskupské rezidenci. Nemohl se stýkat ani se svými sourozenci. Je pohřben na pitínském hřbitově. V Pitíně se narodil i můj pradědeček, kovář Stanislav Matocha. Putoval za prací z Moravy do Vídně, pak z Vídně do Hamburku, kde se narodil můj dědeček. Po první světové válce se vrátili do republiky a od té doby náš rod žije v Praze.

Dřív, kdy nebylo tolik sociálních dávek, si lidé práce mnohem více vážili. A byli zvyklí za ní jít i hodně daleko. Minimálně devět Stanislavových bratranců a sestřenic se vydalo na začátku 20. století za oceán, hledat nový život v USA a v Kanadě. Jiná vzdálenější větev Matochů se ve stejné době přestěhovala do Švédska.

Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha pocházel z Pitína.

Olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha pocházel z Pitína.

V hodině mé smrti, zavolej mě...

Proč je svátek věrných zemřelých pozitivně radostný, shrnul kardinál Dominik Duka: „Mějme dnes, kdy si připomínáme památku věrných zesnulých, lidově ,dušiček‘, na mysli slova biblického kazatele, který nás neúprosně upozorňuje na prchavost života a pomíjivost času: ,Marnost, všechno je marnost... Mládí a úsvit jsou pomíjivé.‘ Slova, která v době epidemie způsobené mikroskopickým organismem z Číny, zní zvláště naléhavě.

Křesťanství je o naději na život věčný. Dej Pane, ať můžeme radostně okoušet každé údobí našeho života jako dar s bohatými přísliby a v momentu, kdy zavoláš, ať dosáhneme plné zralosti na cestě k Tobě.

Smyslem dušiček není strašit, to přenechejme halloweenským rejům, náš křesťanský svátek nám říká, že odněkud pocházíme, máme kořeny v této zemi, v rodině, a že mým předkům dalo mnoho práce, aby vychovali své děti, třeba mé prarodiče. A že je velmi důležité si je alespoň jednou za rok připomenout.

Ne jako vydlabanou dýni, ale jako lidskou bytost, která tu kdysi na našem světě žila a které chceme říci, že pokračujeme v započatém díle. Křesťanství je o naději na život věčný. Dej Pane, ať můžeme radostně okoušet každé údobí našeho života jako dar s bohatými přísliby a v momentu, kdy zavoláš, ať dosáhneme plné zralosti na cestě k Tobě.“

Je dobré vědět, kde má člověk kořeny, a aspoň jednou za rok si připomenout předky, díky nimž tu jsme a v jejichž započatém díle máme pokračovat.

Hrob arcibiskupa Josefa Karla Matochy v Pitíně,

Hrob arcibiskupa Josefa Karla Matochy v Pitíně,

V. Čihák Krásné 20:29 8.11.2020
M. Vlasák Výborně 17:38 8.11.2020

Počet příspěvků: 4, poslední 13.11.2020 09:37 Zobrazuji posledních 4 příspěvků.