Druhý život chobotnice... nebo rejnoka?

Dva projekty zesnulého architekta Jana Kaplického ožily. Blob měl stát na pražské Letné, koncertní síň v Českých Budějovicích, nyní se o nich mluví v souvislosti s Rohanským ostrovem v Praze. Otázka zní: Co z nich v případě realizace zbude?

Blob, trakař

Blob, trakař foto: Richard Cortés, Česká pozice

Blob, trakař

Pět let čekali politici českobudějovické radnice, jestli se najde investor pro jednu z nejpozoruhodnějších staveb, která mohla na jihu Čech vyrůst. Peníze na koncertní síň od architekta Jana Kaplického, přezdívanou díky svému organickému tvaru rejnok, se ale nakonec sehnat nepodařilo, město proto už chce pět let blokované pozemky určené pro hudební sály poskytnout někomu jinému. A Kaplického rejnok by mohl „odplout“ do Prahy. Exprimátor Jan Kasl, který vede kandidátku Babišova hnutí ANO do komunálních voleb v Praze, zkouší přesvědčit developera Luďka Sekyru, aby futuristický projekt „posadil“ na svůj pozemek na Rohanském ostrově.

„Přemlouvám ho. Je to šance, jak dostat Kaplického architekturu do Prahy,“ říká Kasl, který se s developerem sešel a o nápadu diskutoval. „Je to zatím velmi čerstvá myšlenka,“ přemítá developer o rejnokovi v Praze. „S hlavním městem je spjat spíše blob, ale mít v Praze velkou koncertní síň je určitě relevantní požadavek,“ řekl Sekyra ČESKÉ POZICI.

Právě s obnovenou myšlenkou na výstavbu blobu si developer pohrává již několik měsíců. Místo knihovny by dle něj měl být centrem moderního umění. ČESKÁ POZICE se na oba oživené projekty, jejich zastánce a argumenty podívala zevrubněji.

Hlasy pro rejnoka

Návrh budovy koncertní síně v Českých Budějovicích. Uvnitř má mít dva hudební sály, jeden by pojal až tisícovku lidí a ten menší asi 400 posluchačů.

Kaplického koncertní síň získala dva silné lobbisty, možný investor je však jen jeden. Nitky se sbíhají u developera Luďka Sekyry. Nejdříve za ním přišli lidé z Jihočeské společnosti přátel hudby, která projekt Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka zaštiťuje. Jenže vlivný developer Jihočechům nepomohl, soustředí se na Prahu. Na svých pozemcích na Rohanském ostrově v Praze plánuje oživit jiný Kaplického projekt – blob (chobotnici).

Přesto by nakonec jeho jméno mohlo být s rejnokem spojeno. Že by měl developer namísto zlatavě zeleného blobu vsadit na zvlněného černého rejnoka, si myslí exprimátor Kasl. „Byl jsem jedním z těch, kteří podporovali blob jako knihovnu, ale myslím si, že ten projekt už je mrtvý. Byl projektován jako knihovna, Oko nad Prahou, na Letné, a ne na jiné místo v Praze, a už vůbec ne s jiným,obsahem‘,“ vypočítal Kasl důvody, proč si myslí, že blob už nemá šanci. Snaží se proto Sekyru přesvědčit, aby na své moderní centrum zapomněl a na pozemcích na Rohanském ostrově postavil koncertní síň od stejného autora.

Musel by se zmenšit

Developer, který teď začal pomáhat svými miliony lidovcům, se na dvacetihektarový kus půdy na Rohanském ostrově dívá ze své nedaleké kanceláře v 18. patře každý den a zatím by na něm kromě kanceláří a bytových domů rád viděl spíše zmenšeninu známé zelenozlaté organické stavby, která měla stát původně na Letné.

„Projekt rejnoka je hotov, na rozdíl od nově pojatého blobu by nemusel vznikat nový a jeho přemístění od Vltavy k Vltavě by nemuselo být tak problematické, jako by to bylo v případě Oka nad Prahou. Rozhodně to vidím jako impulz pro hlavní město,“ vypočítává Kasl důvody, proč by měl Sekyra jeho doporučení vyslechnout.

Vdova po slavném architektovi Eliška Kaplicky o jeho lobbování ve prospěch rejnoka ví, ale upozorňuje, že i tento projekt by musel doznat změn. „Myslím, že se na Rohanský ostrov nevejde, respektive už by se na něj nevešly další budovy, se kterými, alespoň pokud vím, Luděk Sekyra počítá,“ uvedla pro ČESKOU POZICI Kaplicky.

Pokud by ale šlo o její souhlas, dala by ho i pro případnou zmenšeninu. „Rejnok by mohl mít více šancí, vlastně během celého procesu v Českých Budějovicích neměl žádného odpůrce, na rozdíl od knihovny, která vzbuzovala protichůdné reakce a emoce,“ myslí si. Pořád ale věří, že se nakonec podaří vrátit do hry myšlenku postavit v Praze blob, který by ve svých útrobách skrýval centrum moderního umění.

Kdo to zaplatí?

Sám Sekyra podmiňuje případnou účast na projektu rejnoka tím, že by jej financovalo hlavní město, stejně jako by se na moderním kulturním centru skrytém pod organický plášť finančně podílelo ministerstvo kultury. „Pokud tu myšlenku někdo z města skutečně otevře, pojďme se o ní bavit,“ tvrdí Sekyra. Zatím tomu ale dává malé šance, taky proto, že nevěří, že si s ním politici z radnice sednou k jednomu stolu a začnou jednat (developerova minulost je spjata se jmény, jako je Ivan Langer, František Mrázek nebo Roman Janoušek).

„Mám pocit, že už bychom neměli řešit staré křivdy, ale spíše rozvoj Prahy,“ tvrdí současný primátor Prahy za TOP 09 Tomáš Hudeček. Zároveň přiznává, že jenom dialog projektu nepomůže. „Líbilo by se mi mít v Praze rejnoka, ale teď říkám, že si radnice takovou stavbu dovolit nemůže,“ prohlásil. I Kasl přiznává, že by rejnok nebyl prioritou, ale projektem na další roky. Pokud tedy volby vyhraje a stane se primátorem.

I proto teď Sekyra vzhlíží spíše k blobu, protože má silného spojence, který ho v Praze chce – ministra kultury za lidovce Daniela Hermana. Jenže i jemu chybí to nejdůležitější – peníze. „V současnosti tato varianta (tedy že by byl investorem stát – pozn. red.) vzhledem k nepříznivému ekonomickému vývoji nepřichází v úvahu. Nevylučoval bych do budoucna kofinancování státem za předpokladu, že bude využitelnost blobu naplňovat společenské a kulturní potřeby, což bych si velmi přál,“ napsal Herman ČESKÉ POZICI.

Sekyra taky hraje o to, který ze dvou projektů by mu dokázal vložené investice vrátit. Do centra moderního umění by podle něj mohlo proudit na výstavy mnohem více turistů než do koncertních síní: blob by tedy vydělal víc než rejnok.

Lukrativní parcely na Rohanském ostrově Sekyra před několika lety získal za nabídku více než jedné a půl miliardy korun, později se ale ukázalo, jak moc riziková investice to byla. Developer získaný pozemek potřebuje zastavět a zaplatit za jeho pronájem a následný odkup parcel.

Koncertní síň rejnok

  • 2008: Jan Kaplický představuje projekt koncertní síně v Českých Budějovicích, jež by měl stát na pozemcích města v areálu bývalých kasáren ve Čtyřech Dvorech.
  • 2009: Věhlasný architekt umírá, ale myšlenka Rejnoka žije dál.
  • červen 2010: Českobudějovičtí zastupitelé schvalují změnu územního plánu v místech, kde měl Rejnok vyrůst.
  • březen 2014: Město opouští záměr vybudovat Rejnoka a pět let držené pozemky chce nabídnout pro jiné účely.

Hlasy pro chobotnici

„Budeme čelit výtkám mnohých, že měníme funkci, že měníme místo, že probouzíme mrtvý projekt, že sledujeme osobní zájmy,“ předpovídá developer Luděk Sekyra, jeden z iniciátorů myšlenky resuscitovat projekt zesnulého architekta Jana Kaplického známý jako chobotnice či blob. Nemýlí se.

Blob na Letné zůstane jen na papíře a v modelech.

Původní návrh knihovny na pražské Letné.

Když v květnu 2007 představoval Jan Kaplický svůj návrh nové budovy Národní knihovny v Senátu, hovořil o tom, že deset milionů lidí je pro a jen dva jsou proti. Na mysli měl bývalého prezidenta Václava Klause a tehdejšího ředitele Národní galerie Milana Knížáka. Zda se Kaplický v počtu příznivců a odpůrců mýlil, či nikoli, ponechme stranou. Co je podstatnější: veřejné debaty o projektu se rychle zpolitizovaly, až se vyvinuly ve spor kolem několika mýtů. Například i sám Jan Kaplický opomíjel dvě okolnosti možná důležitější než rovina líbí-nelíbí nebo rovina Praha světová versus Praha zápecnická. Zaprvé: zda jsou na novou bibliotéku peníze. Zadruhé: zda pozemky, na kterých měla knihovna vyrůst, jsou skutečně k dispozici. Nebylo jedno ani druhé!

Pouhé přísliby

Bývalý ředitel Národní knihovny Vlastimil Ježek měl v roce 2007 pouze rok starý souhlas poslanců s nevyčísleným (!) investičním záměrem. Neměl však závazný příslib konkrétní sumy peněz. Vláda Jiřího Paroubka schválila v létě 2006 dokument Program péče o národní kulturní poklad. Ministři odhlasovali, že stát vynaloží na obnovu a rozvoj Národního muzea, Národní knihovny, Národního filmového archivu, Uměleckoprůmyslového muzea a Národního technického muzea do roku 2014 celkem 10,3 miliardy korun.

Teoreticky se mohl blob zaplatit z těchto peněz. Pak by ale všechny finance určené na program „poklad“, přesněji 2,24 miliardy korun pro roky 2008 až 2010, spolykala chobotnice na Letné a ani to by nestačilo. V roce 2007 totiž Vlastimil Ježek odhadoval celkové náklady na 2,5 miliardy korun, na sklonku téhož roku to již byly miliardy tři. Do roku 2009, kdy se měla knihovna začít stavět, by náklady pravděpodobně ještě vzrostly.

Jen v rovině příslibů byly také pozemky na Letné, pro niž byl projekt koncipován. Patřily hlavnímu městu. Národní knihovna nepodepsala s městem ani smlouvu o smlouvě budoucí na jejich koupi. Bez ní se přitom nemůže spustit proces přípravy projektové dokumentace nutné pro stavební povolení. „Je to kvůli tramvajové smyčce na Špejchaře,“ vysvětloval Lidovým novinám v květnu 2007 Ježek.

Město prý chtělo do smlouvy dostat podmínku, že instituce zaplatí přemístění tramvajové smyčky na Špejchaře. Ježek to však odmítal s tím, že magistrát několikrát veřejně deklaroval, že tyto náklady zaplatí.

Nešlo ale jen o smyčku. Dle interního materiálu magistrátu si totiž knihovna dělala nároky i na pozemky, které nikdy neměly být prodány. V říjnu 2007 Ježek sice výstavbu blobu ještě nevzdával, nicméně již připouštěl, že nemusí stát na Letné. „Mám vytipováno několik lokalit dále od centra. Které to jsou, zatím nezveřejním. Stále věřím tomu, že Letná ještě není ztracená,“ řekl tehdy Lidovým novinám. Hovořilo se o tom, že by knihovna mohla vyrůst vedle stadionu na Strahově nebo na Vyšehradě.

V červnu 2008 nabraly diskuse nový směr. Národní knihovna byla kvůli nedostatku peněz a sporům okolo pozemků nucena hledat náhradní plán, kam přemístit knižní fondy z Klementina. Knihy se do dokončení opravy Klementina, a případně do dokončení nové budovy měly přemístit do depozitářů v Hostivaři. Tím instituce získala zhruba osm let na definitivní rozhodnutí.

Poleze chobotnice z Vltavy?

Uplynulo téměř šest let a myšlenka se navrací. Počátkem roku ji oživil tehdy ještě kandidát na post ministra kultury, nyní již ministr Daniel Herman (KDU-ČSL): „Úžasný projekt knihovny pana architekta Kaplického, od jehož úmrtí uplynulo pět roků, to není vůbec mrtvé. Tento projekt stojí za to v nějaké formě oživit,“ uvedl 16. ledna v pořadu České televize Hyde park. Stavba by podle něj měla v modifikované podobě vyrůst v Praze. „Nechci být konkrétnější, je to v prenatálním stadiu, ale je to výzva,“ dodal Herman.

Nejčastěji zmiňovanou variantou umístění je Rohanský ostrov, který rozvíjí další z podporovatelů myšlenky blobu v Praze, developer Luděk Sekyra (mimochodem sponzor KDU-ČSL). „Představuji si, že by byl blob zaměřen na moderní umění. Potřeba knihovny již byla vyřešena. Opraveno bylo Klementinum a v Hostivaři byl dokončen depozitář,“ uvedl pro Lidové noviny.

Jsou dnes podmínky pro uskutečnění ambiciózní stavby příznivější? Co se pozemků týká, blamáž jako na Letné by se zřejmě na Rohanském ostrově nekonala. Patří sice magistrátu, společnost Sekyra Group je však má v nájmu a postupně je může odkupovat. Případné stavební povolení by vydávala Praha 8. A její starosta Jiří Janků již počátkem března na toto téma inicioval schůzku s vdovou po architektovi Kaplickém Eliškou, která k návrhu vlastní autorská práva.

„Idea postavení blobu na Rohanském ostrově se mi moc líbí,“ citoval po schůzce Elišku Kaplicky mluvčí radnice. Jak by se však líbila Janu Kaplickému? Ještě za svého života mluvil o tom, že projekt vypracoval přímo pro Letnou. Z hlediska principů architektovy tvorby nic překvapivého.

Jakápak revoluce...

Mnoho z těch, kdo argumentovali pro Kaplického návrh, bezrozporně přijalo myšlenku, že jde o stavbu novátorskou, až revoluční. Už před sedmi lety se však objevovaly i jiné, byť řidší názory (například architekta Petra Kováře), totiž že „chobotnice“ jako stavba organické nebo blobové architektury není výkřik ani poslední módy, ani poslední „archivědy“, ale „jen jedno ze zastavení v procesu, který trvá již minimálně padesát let“. Developer Luděk Sekyra dnes naproti tomu míní, že blob je nadčasový.

O tom ať se vedou spory estetické. Skutečně novátorská však byla technologie, jež se měla skrývat v útrobách blobu. Šlo o automatický systém ukládání a vyzvedávání knih (ASRS), který v té době používalo jen několik knihoven na světě a jenž měl přinést výrazné úspory. Času, prostoru nutného pro uskladnění deseti milionů knihovních jednotek a díky automatizaci i úsporu financí. Většina fondů Národní knihovny měla být umístěna v podzemním skladu, jehož robotická obsluha měla zajistit pro uložené dokumenty optimální podmínky a okamžité hermetické uzavření celého prostoru nebo jeho částí v případě nenadálé potřeby.

Architekt Petr Bílek, který se podílel na přípravě podkladů pro soutěž na Národní knihovnu a byl místopředsedou poroty, se domnívá, že samotnou technologii skladování a systém objednávání a vracení výpůjček lze použít i na jiném místě. „Nakolik by to ale bylo vhodné na břehu Vltavy, ať se posoudí soutěží,“ podotýká Bílek. U Vltavy by ovšem nestála knihovna, a tak osud technologie, jež tvoří nezanedbatelnou část hodnoty projektu, se stává irelevantní.

Co se týká samotného stěhování, Bílek míní, že stavba byla zamýšlena pro konkrétní místo,a má tudíž určité předpoklady neopakovatelnosti: „Například z ní byl přístup přímo do parku. Na břehu Vltavy by z ní byl přístup do řeky?“

Teoreticky samozřejmě lze umístit stavbu jinam, než kam byla původně navržena, domnívá se architekt Alexander Gjurič. „Vpřípadě Kaplického projektu Národní knihovny si dokonce myslím, že by se objekt tak neobvyklého tvaru mohl (měl?) realizovat na vhodnějším místě než v Praze na Letné.“ Nicméně dodává: „Obecně je snadnější představit si různá umístění u typových, opakujících se návrhů, například řeckých chrámů či divadel, železničních nádraží, činžovních domů.“ Avšak postavit právě „chobotnici“ jinde, ale použít jenom vnější tvar s jiným obsahem, je dle Gjuriče těžko představitelné: „Nejen proto, že pro rozsáhlé podzemí s technologickým vybavením a knihovními fondy asi není možné najít jiné využití. I nadzemní část by nutně musela ztratit vnitřní logiku.“

V tomto duchu argumentuje též architekt Jan Kasl, jednička na kandidátce ANO pro pražské volby. Snaží se Sekyru přesvědčit, aby místo „chobotnice“ na Rohanském ostrově postavil koncertní síň od stejného autora, takzvaného rejnoka. „Byl jsem jedním z těch, kteří podporovali blob jako knihovnu, ale myslím si, že ten projekt už je mrtvý. Byl projektován jako knihovna, Oko nad Prahou, na Letnou, a ne na jiné místo v Praze, a už vůbec ne s jiným ‚obsahem‘,“ říká Kasl.

Spíše rozhledna?

Jan Šépka patří k architektům, kteří Kaplického návrh problematizují. A tak říká, že u řady staveb, které mají nějakou ucelenou duši, platí, že je nelze jednoduše převést jinam a změnit dispozice a technologie, ale to se týká projektů s jasnou vnitřní logikou a mimořádnou architektonickou hodnotou. „Což není případ Kaplického blobu.“

„Když jsem poprvé viděl návrh,“ vzpomíná Šépka, „tak jsem si ho s knihovnou nepropojil. Kdyby se jednalo například o oceanárium, dával by mnohem větší smysl,“ podotýká architekt, jenž byl společníkem dnes již zaniklé kanceláře HŠH Architekti. Ta před sedmi lety dala případ soutěže na Národní knihovnu k soudu – dle názoru architektů Kaplického návrh nesplnil soutěžní podmínky (případ stále nebyl uzavřen).

Dle Šépky blobu chybí celková filozofie knihovny, protože „návrh je zamýšlen především jako,rozhledna‘, která nemá žádnou spojitost s knihovnou“. „Projekt a jeho dispozice znám poměrně detailně, takže mohu konstatovat, že ho přizpůsobit jinému účelu na jiném místě určitě lze,“ dodává architekt.

Architekt Vlado Milunič měl od počátku problém se samotným umístěním knihovny na Letnou, taková stavba má dle něj být v docházkové vzdálenosti. „Co se však týká přesunutí,blobu‘ jinam a za jiným účelem, než bylo původně zvažováno, považuji rozhodnutí bez Jana Kaplického za neetické,“ dodává spoluautor Tančícího domu v Praze.

Knihovna chobotnice

  • listopad 2004: Zástupci Národní knihovny ČR konzultují záměr vybudování nové knihovny na pražské Letné a předkládají vládě investiční záměr na výstavbu
  • květen 2006: Národní knihovna vyhlašuje mezinárodní architektonickou soutěž, kterou vyhrává ateliér Future Systems s Janem Kaplickým.
  • červenec 2008: Ministr kultury prohlašuje, že knihovna po vleklých sporech o pozemky a financování na Letné nebude.
  • 2014: Developer Luděk Sekyra oznamuje záměr vybudovat zmenšeninu blobu na Rohanském ostrově, namísto knihovny chce centrum moderního umění.

Etický rozměr

Architekt Šépka nadto vypichuje etický rozměr nastalé situace. „S projektem by měl právě jeho autor zacházet tak, jak uzná za vhodné. V tomto případě se však s objektem operuje spíše jako s mediální aureolou – řada lidí se jeho prostřednictvím chce pouze zviditelnit. Z celé věci mám spíš dojem mediální show, než že by se stavba měla opravdu realizovat. Dle mého názoru se zneužívá jméno autora a jeho návrhu pro dosažení nějakého cíle, který mi ale uniká.“

Šépka bez obalu říká, že pokud by byl blob postaven jinde a za jiným účelem, nebude mít s Kaplickým de facto nic společného. „Aby byl dokonale provedený dle představ autora, musel by být při projektování a při stavbě přítomen. Uskutečněná stavba v podobném duchu by se neměla připisovat autorovi, který o jeho osudu již nemohl rozhodovat.“

Šépka poukazuje na některé projekty postavené posmrtně dle návrhů architekta Le Corbusiera: „Například kostel ve Firminy, na němž se dokonce podíleli původní spolupracovníci, není to prostě tentýž Le Corbusier, jaký vznikl za jeho života. Stejný osud měla řada staveb od architekta Johna Hejduka, které byly realizovány po jeho smrti. V případě blobu to bude stejné.“

Ohledně „recyklace“ projektů pak dodává, že samozřejmě existují případy, kdy si ten původní vyhlédne jiný investor: „Architekt má potom možnost uplatnit projekt pro jinou funkci, než byla původně zamýšlená. Například některé Libeskindovy nebo Gehryho stavby – tvary se opakují, domy jsou navrhovány pro různé funkce, otázka však zní, je-li to dobře. Zda se pak z toho nestává jen určitý formalismus.“

Alexander Gjurič v tomto smyslu poukazuje na konverze průmyslových objektů či areálů, které přestaly sloužit původnímu účelu: „V poslední době jsou velmi módní, a pokud jsou navržené dobrým architektem, i úspěšné. Mezi nejkvalitnější patří Tate Gallery of Modern Art v Londýně švýcarských architektů Herzoga a de Meurona, která využila opuštěnou tepelnou elektrárnu, u nás přestavba plynojemu v Dolních Vítkovicích na víceúčelový společenský sál podle návrhu Josefa Pleskota nebo kostel sv. Anny na Starém Městě, kde vzniklo společenské centrum nazvané Pražská křižovatka podle návrhu Evy Jiřičné.“ Finanční model Zda se přes všechny očekávané kontroverze dostane oživená myšlenka na Kaplického blob v Praze z prenatálního stadia do další fáze vývoje, mimo jiné naznačí i odpověď na otázku, kdo to zaplatí?

Klíčovou roli v jejím hledání by mohl sehrát vlivný developer Luděk Sekyra. Tím spíš, když říká: „Doufám, že skutečná architektura této stavby nám jednou připomene, že ač malý národ, jsme schopni velkých projektů.“

Představu o financování Sekyra má. Jak uvedl pro ČESKOU POZICI, blob by mohl být financován formou PPP projektu, zapojen by tedy byl vedle veřejného i soukromý sektor: „V úvahu připadá třeba model, který byl využit na výstavbu Národní technické knihovny v Dejvicích. Tu platil soukromý investor a stát ji postupně splácí.“ Mezi investory této stavby byl právě Sekyra.

Proč Praha potřebuje blob

Argument developera Luďka Sekyry: Jednota obce vzniká v boji. Tento projekt bude symbolem naší doby.

Praha nás ne a ne pustit, ani jednoho. Ta matička má drápy. Tady se musíš podřídit, nebo… Na dvou koncích bychom ji museli zapálit, na Vyšehradě a na Hradčanech, pak bychom jí možná unikli, napsal v roce 1902 v dopise Oscaru Pollakovi největší z pražských spisovatelů, „objevitel 20. století“ Franz Kafka.

Co jsou ty drápy, drápky či chapadla, které Kafku, pociťujícího sžíravou nespokojenost se svou existencí a bytostně toužícího žít někde jinde, držely v tomto „magickém městě“, použijeme-li termín Andrého Bretona? Je to zvláštní genius loci, který nás tu drží. Jsou to stavby, které v podivném shluku různých stylů a různých století utvořily tajemnou romantiku tohoto města. Už nepotkáme záhadného golema, složitého Kafku ani Jaroslava Haška jako představitele té srozumitelné „české“ Prahy, ale tu atmosféru dýcháme na každém kroku. Dnes už neexistuje Ripellinova Magická Praha „tří národů“, které tvořily evropský rozměr tohoto města, ale je to právě jedinečný kulturně duchovní labyrint, jenž nás všechny stále okouzluje.

Tristní ohlédnutí

Nositelem genia loci je tak architektura duchovní i reálná. Velké styly jako gotika a baroko zanechaly nejvýznamnější stopy na cestě z architektonických počátků do doby moderní. Nechme však stranou středověké kořeny pražského zázraku, neboť i nová doba nám dává mnoho podnětů, kterými se můžeme inspirovat.

Ohlédneme-li se však za uplynulým čtvrtstoletím a srovnáme-li je s dobou meziválečnou, či dokonce s epochou na sklonku monarchie, vyznívá takové srovnání pro naši dobu velmi tristně.

V posledních letech před vypuknutím prvního světového konfliktu byly postaveny nejen takové secesní skvosty, jako jsou Obecní dům (1905–1912), Fantovo hlavní nádraží (1901–1909), vinohradské divadlo (1905–1907) či Palác Koruna (1911–1914), ale například i kubistický Dům U Černé Matky Boží (1911–1912). Opomenout nelze ani asanaci židovského města a výstavbu Pařížské ulice či od 90. let 19. století probíhající budování holešovického Výstaviště. Z meziválečných staveb bych namátkou připomněl funkcionalistický skvost Veletržní palác (1924–1928) nebo Plečnikův kostel na náměstí Jiřího z Poděbrad (1928–1932).

Pomineme-li Gehryho Tančící dům, který je stavbou sice krásnou, ale relativně drobnou, navíc sloužící komerčním účelům, vznikla v Praze jediná veřejná stavba adekvátně reprezentující epochu, a to Národní technická knihovna v Dejvicích. Opakovaná vítězství v anketách o nejlepší veřejnou stavbu porevoluční éry jsou toho dokladem.

Projekt je mi blízký i vzhledem k tomu, že jsem byl u jeho zrodu – navrhl jsem finanční model, který byl akceptován veřejným sektorem, a měl jsem tak možnost být spoluinvestorem a developerem této budovy. Národní technická knihovna se záhy po svém otevření změnila v klíčovou architektonickou atrakci nejen vysokoškolského kampusu, ale i celé městské části. Toto centrum technického intelektu se tak stalo symbolem moderní urbanizace veřejného prostoru a je oceňováno jak uživateli, zejména studenty, tak odbornou veřejností. Lze jen dodat, že mladí architekti z ateliéru Projektil odvedli skvělou práci.

Kaplického blob či chobotnice je však jiný příběh. Politickými emocemi zmítaná soutěž na budovu Národní knihovny skončila způsobem ukazujícím na provinciálnost vlivné části tuzemské elity a na její neschopnost akceptovat ideu přesahující její intelektuální horizont. Nadčasový projekt byl vybrán architekty formátu Zahy Hadid a Evy Jiřičné, které jsou ostatně připraveny podílet se na jeho funkční transformaci, neboť je zřejmé, že nový blob nebude knihovnou. Velmi dobře si dovedu představit využití této stavby pro kulturní účely. Kombinace moderní architektury a víceúčelového centra moderního umění se mi jeví jako nejvhodnější interakce mezi formou a obsahem.

Máme mnoho dokladů toho, jaký transformační a modernizační efekt může mít takové spojení. Je třeba uvést především Gehryho Guggenheimovo muzeum v Bilbau, londýnskou Tate Modern od švýcarského dua Herzog a de Meuron, římské muzeum Maxxi od Zahy Hadid či právě dokončenou budovu Nadace Louise Vuittona v pařížském Bouloňském lesíku, opět od Franka Gehryho.

Život jako umělecké dílo

Jestliže nám umění dává pocit krásy, pak životní příběh Jana Kaplického je „uměleckým dílem“, v němž se zrcadlí poslední půlstoletí našich národních dějin, smutná zkušenost jedné generace, hrdinství, ale i konfrontace se zradou, s malostí a následně bytostná touha po jejím překonání, po životě v pravdě, po velikosti v ohledu etickém, uměleckém i politickém.

Kaplického život je v přímém protikladu k pozdnímu Kunderovu postřehu ze Slavnosti bezvýznamnosti, že žijeme ve znamení konce individuality. Architektura má v Kaplického pojetí svébytný význam a osobitou individualitu. Jeho životní milníky jako počátek tvorby v období pražského jara, odchod do Velké Británie po deziluzi ze srpnové invaze, těžké začátky, práce v kanceláři budoucích hvězd Renza Piana a Richarda Rogerse a následný vznik vlastního studia Future Systems lze dobře identifikovat. Organickou architekturou zjevně předbíhá dobu a jeho realizace vrcholí v ikonické budově obchodního domu Selfridges v Birminghamu a v Mediálním centru na Lord’s Cricket Ground v Londýně.

Pozdní návrat po sametové revoluci a snaha o prosazení blobu v boji se závistí lidskou i profesionální a následná prohra, která skončila smrtí v den narození dcery, dodává tomuto osudu dimenzi antické tragédie připomínající sofoklovské hrdiny.

Muzeum Maxxi v Římě od Zahy Hadid (2010)

Tate Modern v Londýně. Rozšíření galerie od dua Herzog & de Meuron by mělo být zpřístupněno veřejnosti v roce 2016.

Národní technická knihovna v Praze od studia Projektil Architekti (2009)

Selfridges v Birminghamu dle návrhu Jana Kaplického (2003)

Nicméně myšlenka žije. Vize duchovní architektury předchází architekturu skutečnou a v tom tkví dle mého názoru vlastní podstata oboru. Jen v takovém souznění se rodí překonání banální všednosti a nadčasové poselství architektury, jakož i magická přitažlivost měst, jako je Praha.

Tyto nároky Kaplického projekt splňuje a to je zásadní zjištění, proč je nutné ho postavit. My, kteří jsme jeho příznivci, budeme čelit výtkám mnohých, že měníme funkci, že měníme místo, že probouzíme mrtvý projekt, že sledujeme osobní zájmy. Už Herakleitos řekl, že základem obce je polémos – boj, že jednota obce vzniká v boji. Platí to i o velkých projektech a toto je projekt, který bude mít silnou morálně společenskou odezvu, projekt, který bude symbolem naší doby. Blob má odpůrce, nechci je jmenovat, ale měl a má i příznivce. Mezi podporovatele patřili a patří tak rozdílné osobnosti jako Václav Havel, Miloš Zeman, Karel Schwarzenberg či Daniel Herman a je tu s námi i Eliška Kaplicky, jejíž upřímná snaha uskutečnit tento projekt nás přesvědčuje, že není tragédií, kterou by nebylo možné obrátit v novou naději.

Na místě není ani námitka, proč stavět projekt nežijícího architekta? I zde máme mnoho skvělých příkladů. Téměř by se dalo říct, že v případě významných osobností je to spíše běžné než výjimečné. Nemusím zde snad připomínat Kaplického modenské muzeum Enza Ferrariho. Spíše bych chtěl upozornit na Mirallesův Skotský parlament v Edinburghu, Stirlingovu Vysokou hudební školu ve Stuttgartu či projekty Louise Khana jako Bangladéšský parlament v Dháce a obzvláště pak jeho působivý design památníku F. D. Roosevelta v New Yorku, který byl mimochodem dokončen 38 let po autorově smrti.

Velký norský filozof architektury Christian Norberg-Schulz při rozvíjení své základní teze o architektonickém prostoru jako konkretizaci existenciálního prostoru člověka konstatoval, že „okouzlení Prahou plyne z naléhavého pocitu tajemna“, a dodal, že v „tomto městě se klasická architektura stává romantickou“.

Pro mě osobně je romantická představa, že blob či chobotnice vylézá z vody na Rohanském či jiném nábřeží, chapadly, kafkovskými drápy drží nad vodou magickou Prahu a svým duchovním poselstvím pak naše občanské sebevědomí. Město potřebuje nový impulz a blob mu může dát moderní identitu, proto je dobré o něj usilovat. Doufám, že skutečná architektura této stavby nám jednou připomene, že ač malý národ, jsme schopni velkých projektů.

, , Kateřina Eliášová